Nothing else matters

Stojíš na skalnatém útesu a pod tebou burácí moře. Jeho vlny se tříští o kameny a všude kolem se rozléhá šum. Šum vody, větru, který ti čechrá vlasy a tvých myšlenek. Je to tak dlouho co jsi ho naposledy viděla. Bylo to v ten osudný den. Ale ty si ho stále ještě pamatuješ, takového, jakým byl předtím. Krásným, něžným, milujícím. Když jste se ještě vodívali za ruku..Ale pak se to všechno zkazilo.Zhrozil se z představy, co z něj bude a přestal ve vás věřit, v sebe samého, v naději. Přestal věřit všemu. A ty si na oplátku ztratila vše co jsi našla. Svojí oporu. Postupně se z něj stávala zrůda, nedokázal se přenést přes to, co se z něj stávalo. Zapomněl, kým byl. A pak vztáhl ruku i na tebe.
Vítr ti opět cuchá vlasy a ty polkneš hořké slzy. Ty , které zavinil on! Podíváš se dolů z útesu. Bylo to vysoko, ale stačí to. Jsi téměř nezničitelná, zabije tě tohle? Skočit, neskočit? Už jsi jednou nad tímhle uvažovala, tenkrát jsi to udělala, ale nepomohlo to. On tě zachránili.Jed. Tedy, v jakém slova smyslu…Znovu se prohloubíš do svých vzpomínek a nevědomě pokročíš o krůček blíž k tomu srázu.
V tu dobu jsi už dávno věděla, že něco není v pořádku. Potřebovali jste si promluvit. Ale když za tebou přišel, měl potrhané oblečení, v očích rozzuřený a zvláštně žíznivý výraz a dva obrovské špičáky. Tenkrát ti došlo, co to všechno mělo znamenat.Už jsi slyšela o Dicatech, o ohavných nestvůrách noci, kteří pijí lidskou krev. Ale myslela jsi si , že jsou to jen povídačky. Odvlekl tě na nějaké odlehlé místo k moři a tam se jeho obrovitými zuby zahryzl do tvého krku. Zpočátku jsi křičela, ale pak už si nemohla. Byla jsi vyčerpaná a síly ti docházely. Byl tak žíznivý. Ztratila jsi vědomí a to poslední co sis pamatovala bylo, že hrůzně řval, že se tomu nedá vzepřít, že ani nechce. A pak se ti znovu zahryznul do krku.
Z náhlého popudu si přejedeš rukou po krku. Pořád tam máš jizvičky. Všechno ten jed dokázal zhojit, ale tohle ne. Znovu se podíváš dolů. Už si se rozhodla. Ale ještě se naposled podíváš do minulosti.
Když jsi se probudila, už tam nebyl. Bylo ti špatně a celé tělo tě bolelo,tvrdlo, natahovalo se, jako kdyby mělo každou chvílí prasknout. Slyšela jsi burácení vln, doplazila jsi se k útesu a skočila z něj. Chtěla jsi být mrtvá. Kvůli té bolesti, kvůli němu, kvůli tomu co ti udělal. Ale osud ti nepřál. Útes nebyl tak vysoký a ty si dopadla jen na malou písečnou pláž co byla pod ním. Při životě tě držel jen ten trošek jeho jedu co v tobě byl. Proudil ti žilami a každou chvílí z tebe dělal zrůdu. Když ti pak konečně došlo, co se s tebou děje, přála sis jen, abys nebyla stejná jako on, aby ses tomu ubránila. Abys nezabíjela nevinné.
A teď tu stojíš s hlavou hrdě vztyčenou a čelíš svému osudu. Tenkrát si se nevzdala a pokračovala i přes to, co se z tebe stávalo dál. Bránila jsi se a nikdy neochutnala lidskou krev. Nikdy žádná nevinná oběť.Dokázala jsi to, co on ne. Nikdy jsi nezapomněla na to, kým jsi byla. I přesto, že tvoje pudy, reflexy, z části i tvoje tělo byly nové, zachovala sis svojí duši. A na ničem jiném ti nezáleželo. A našla jsi novou oporu,víru. Víru v sebe samou.
S úsměvem popojdeš až na hranu o mnoho vyššího útesu, než toho, ze kterého si skákala poprvé. Je to tak jednoduché. S prudkým odrazem se odpíchneš a skočíš to neznáma, do budoucnosti. Nevíš, co ti osud nadělí, jestli to přežiješ, nebo zemřeš, ale jedno víš jistě. Nikdy nezapomeneš, kdo jsi.