Mé noční vzduchoprázdno

Supi zatáhli nocí oblohu a komety rozvezly po temném plátně hvězdy. Kolik jich asi je? Jak daleko?...tak nedosažitelně, až mi to nahání pomalu hrůzu.

Mám otevřené okno a skrze něj, respektive otvor mezi ním a jeho rámem, proudí tajemné a tajuplné myšlenky noci. Znáte je přeci také, ne? Lákají mě stoupat po schodišti, které se tvoří v mé fantazii. Není nekonečné jako můj cíl odysei, ale nedosažitelnost mého plánu mě neodrazuje. Když se schody přestávají malovat pod mými kroky, chytám se hvězd a pomalu po nich šplhám výš a výš. Otáčím se a říkám sám sobě:

,,Bylo to tu hezký. Kdy zase uvidím solené preclíky, tajemné bílé kolečka na asfaltových chodnících, která se v obdobích léta podivně rozleptávají, vodováhu s uvězněnou bublinkou, která byla od narození odsouzena k doživotnímu trestu, nebo černobílé fotky duhy?"

Chci si jen na chvíli odskočit. Na sousední platenu, možná, když se mi jakožto vesmírnému stopařovi podaří odchytit nějakou kometu, do jiné galaxie. Ale opravdu jen na kafíčko a zase zpět.

Potkám někoho? Třeba. Ale taky nemusím, areál mé dnešní poutě je vážně hodně velký. Rozprostírá se od támhletoho černého horizontu až tam, kde jsou ta krásná stejnočerná panoramata. Jak se tam proplétám shluky hvězd a mlhovinami, říkám si, jestli bych neměl svůj postup trochu zpomalit. Co když se ještě nerozední a já už stanu u cihlové zdi s nastříkaným nápisem:

,,Konec vesmíru...následuje...kdo ví co. Vyzýváme všechny pasažéry, aby opustili prostranství v blízkosti zdi a otočili se zpátky do vesmíru."

Mé obavy byly marné. Ne že by cihlová zeď neexistovala, ale byla hodně, hodně daleko. Zredukování rychlosti mé chůze ve výsledku znamenalo, že jsem se k hranicím vesmíru a něčeho/ničeho dostal až těsně před rozbřeskem, kdy se můj vesmír pomalu začíná rozpouštět. Poslední kometa právě přilétala, později by domů létaly už jen rozjezdy- družice.

A zase celé světelné roky/ na pozemské ,,hodiny" to vyjde asi na 12 hodin... pozn. red./ budu čekat na let vzduchoprázdnem.