Bolesti Ledu- Bolest II.

BOLEST II.
Byla krásná. Krásná a drobná, ale hlavně krásná. Nikdy podobnou dívku neviděl. Vpíjel se do ní pohledem, byl naprosto okouzlen. Chtěl jí něco říct, pozdravit, polichotit, ale když otevřel ústa, nic se nedělo. Neřekl ani slovo. Nemohl. Nešlo to….
Když se ráno probudil, byl fascinován. Nikdy se mu nezdál podobný sen. Málo kdy se mu nějaký zdál a najednou, sen s překrásnou dívkou, tak nádhernou, pomyslil si. Ještě si lehl a vybavoval si ten sen.
Ta dívka měla na krátko zastřižené černé vlasy, bez jakéhokoliv účesu. Její velké krásné oči, barvy šedozelené, které zářily veselostí, jako by byla ráda, že ho vidí. Na jejích drobných rtech si neustále pohrával veselý úsměv. Naprosto ho okouzlila. Když pro ni hledal správný výraz, jakým by ji popsal, nenapadlo ho nic jiného než okouzlující. Skoro jako víla, tak moc ho očarovala svojí krásou.
Nakonec přeci jen musel vstát a věnovat se jeho každodenním povinnostem. V průběhu dne se pořád zastavoval a vzpomínal na tu dívku z jeho snu. Když tak stával v zasnění, několik lidí se ho ptalo, jestli je v pořádku. On jen přikývl a vrátil se k práci. Doufal, že večer se mu bude opět zdát o té dívce, skoro až prosil sám sebe, aby se mu o ní opět zdálo.
Druhý den se probudil s mizernou náladou. Nic se mu nezdálo. Cítil si divně, jako kdyby ho někdo obral o velice cennou věc. Ten den měl velice mrzutou náladu. Nic mu nešlo, skoro s nikým nemluvil. Když večer přišel domů. Lehl si na postel a vybavoval si tu dívku, tu okouzlující dívku, po které začal toužit.
Ze zasnění ho vyrušilo zaklepání na dveře od jeho malého domu. Pomalu vstal a šoural se ke dveřím. Neměl zrovna na nikoho náladu a hlavně, když ho někdo vyrušil z jeho představ o dívce ze snu.
Když otevřel dveře, stál tam jeho nejlepší přítel, se kterým se znal již od dětství. Pustil ho dovnitř a sedli si ke stolu. Jeho přítel, jehož jméno bylo Nicolas se ho ptal, co se s ním děje poslední dva dny, že se chová, tak divně. Nicolasův přítel to nevydržel a začal mu vyprávět o té dívce a vyprávěl o ní, s takovou láskou, jako by byla jeho milenka. Když domluvil, Nicolas se zhluboka nadechl a začal „Jestli jses nám nezamiloval, Viktore?“ Viktor si nejdřív myslel, že si jeho přítel dělá legraci, ale v jeho tváři nebyla ani známka po výsměchu. „Já.. Já nevím, Nicku“ odpověděl. „Možná ano a ani bych se nedivil, je to opravdu nádherná dívka, víš?“ „Ale neexistuje“ odsekl Nick „A to by jsis měl sakra uvědomit“ chvíli se odmlčel a pokračoval „Sakra, Viktore, vzpamatuj se. Přece nemůžeš milovat dívku, kterou jsis vysnil, to prostě nejde.“ „Já vím, ale ty mi nerozumíš…“ to bylo to jediné, na co se Viktor zmohl. „Ne, příteli, já ti rozumím dobře, a proto“ vstal ze židle „půjdeš semnou zítra do hospody a najdeme si tam nějaký děvčata, se kterýma strávíme noc a nechci slyšet žádný ale, jasný?“ Viktor jen přikývl. „Tak se mi líbíš, kamaráde. Zítra na večer se pro tebe stavím, tak se trochu hoď do gala, aby po tobě holky letěly, fajn?“ ani nečekal na odpověď a vyšel z Viktorova domu. Viktor chvíli jen seděl a koukal do podlahy, pak si uvědomil, že je strašně unavený a šel si lehnout.
Druhý den se stalo to, co Nicolas říkal. Šli spolu do hospody, našli si děvčata a strávili s nimi celou noc. Po pár dnech se z toho stal téměř rituál. Každou noc chodili do hospody, seděli u stolu s děvčaty, se kterými, pak trávili noc. Život se vrátil do normálních kolejí a Viktor zapomněl na dívku ze snu. Celé týdny se nic nedělo. Když nastal podzim, lidé se začali chystat na zimu. Nechtěli dopadnout jako minulý rok, kdy zimu podcenili a ta udeřila silně a krutě.
Když nastala zima, lidé si uvědomili, že je ještě horší než minulý rok. První sněhy napadly skoro o celý měsíc dřív a to vše díky neobvykle chladným větrům ze Severní pláně. Celé dny se muselo topit a zatěsňovat domy, aby bylo aspoň trochu teplo. Na večer se, pak chodilo do hospody a probíralo se, co všechno se bude muset udělat druhý den.
Jednoho dne, když se Viktor vracel z jedné takové schůze, byl naprosto strhaný. Museli skrze závěje sněhu do lesa pro dřevo. Byl to dlouhý den a zítra je to čekalo znovu, pokud nebude bouře. Jen co si lehl, usnul.
Stál tam, na tom místě a díval se na dívku. Vůbec se nezměnila, jen se už neusmívala. Viktor nějakým způsobem věděl, že je to kvůli tomu, že na ni zapomněl. Dívka k němu vzhlédla, trochu se pousmála a pokynula mu rukou, aby ji následoval. Viktorovy se rozbušilo srdce vzrušením. Nečekal na nic a vydal se za dívkou, která ho vedla po cestě. Neuvědomoval si ani, jak dlouho jdou ani toho, že se krajina změnila v hustý les. Vše mu připadalo v pořádku. Sledoval dívku a šel za ní.
Stál v lese. Zprvu si to neuvědomoval, ale pak začal cítit chlad. Rozhlédl se a vyděsil se. Stál v lese, který nepoznával. Podíval se na sebe. Tuniku měl roztrhanou kalhoty promočené, byl bos a měl hlad. Podíval se na nebe a zjistil, že je poledne. Byl vyděšený, měl hlad, byla mu zima a nacházel se v lese, který neznal. Odsouzen tam zemřít…