Dott - Elfí Sen

Ležela jsem na terase, a zavírala se mi víčka. Koukala jsem na krásný západ slunce za kopcem, a teplý tichý večer mě pomalu uspával. Když jsem se zrovna chystala se tomu podvolit, uviděla jsem v dálce obrovského černého koně. Rychle jsem otevřela oči a hleděla jsem, jak se kůň pomalinku přibližuje k terase. Byl mnohem větší než se mi zdálo. Šla z něho hrůza a strach. Když byl asi deset metrů od terasy, přestal běžet , a pomalu došel až ke mě. Neměl sedlo, a byl úplně celý černý. Chvíli na mě koukal, a já koukala na něj. Seděla jsem, a nic by mě nepřinutilo přijít k němu blíž.
„Přidej se k nám“ promluvil na mě lidským hlasem, když dorazil až ke mně. Vylekala jsem se ještě víc
„Co-cože ?“ zeptala jsem se zmateně. Dobře jsem věděla, že ten kůň promluvil, ale nechtělo se mi tomu věřit. Kůň se jen tak zavrtěl, a já začala pochybovat, že ho vůbec vidím. Asi se mi to všechno jen zdá. Ne. Bylo to moc opravdové. Když si uvědomím, že spím, tak bych se měla správně probudit ne ? Začínala jsem mít strach.
„Jsi vyvolená, pojď s námi“ usmál se kůň. Tedy alespoň jsem měla pocit že se usmál. S námi ? Zmateně jsem se rozhlížela, abych zjistila s kým ještě. Kůň tam byl ale sám. Uvědomila jsem si že hlas nevychází z koně. Jako by někdo stál za mnou. Nebo uvnitř mé hlavy. Nepatrně jsem otočila hlavou, ale za mnou nikdo nebyl.
„Proč ?“ zeptala jsem se zcela nesmyslně.
„Jsi naše vyvolená. Naše královna“ řekl kůň a sklonil hlavu k zemi. Nejdřív jsem si myslela, že dostal hlad, a snaží si ukousnout trochu trávy. Ale později mi došlo že se mi uklání.
„Já nejsem žádná královna“ zasmála jsem se nejistě a stále se rozhlížela po hlase.
„Ale ano!“ vyjel trochu přehnaně kůň, až jsem se lekla.
„A jakáže královna to jsem ?“ zeptala jsem se.
„Královna Elfů“ řekl kůň a najednou se na něm začal objevovat vysoký elf se zářivě rudými vlasy. Objevoval se pomalu. Asi tak, jako když rozsypáváte písek. Královna Elfů ? No, byla pravda, že mám trochu větší uši, ale elfka nejsem. Nejistě jsem si sáhla na své odstáté uši, které mám už od narození, a s hrůzou jsem zjistila, že jsou na konci špičatější než předtím.
„To jste mluvil vy ?“ zamrkala jsem nechápavě a stále jsem si mnula jedno ucho.
„Ne, mluvím jen já.“ Řekl kůň/hlas netrpělivě. Měla jsem v tom zmatek.
„Pojď s námi, nasedni.“ Řekl kůň. Elf na něm, měl stále stejný výraz v obličeji, hleděl na mne, a nic neříkal. Vylezla jsem si na zábradlí terasy, ale stejně mi dalo velké potíže se na ohromného koně vyšplhat. Elf mi ani trochu nepomohl. Byla jsem na něj trochu naštvaná. Když jsem se škrábala nahoru, trochu s sebou cukl, ale nic neříkal. A to jsem se ho ani nedotkla.
Jakmile jsem přehodila nohu přes hřbet, vyrazil kůň neuvěřitelně rychle do toho místa, odkud přišel. Dalo mi velkou práci se na něm udržet. Nechtěla jsem se chytnout toho elfa, protože ke mně neprojevil ani trochu náklonnosti, ani pochopení, a jen tak seděl a díval se před sebe. Jemu očividně nedělala jízda žádné potíže. Já jsem nadskakovala, držela se nohama i rukama koně, a modlila jsem se bych nespadla. Žádné sedlo, ba ani deka pode mnou nebyla. Jen kůň a přede mnou elf. Jeho zářivé vlasy se jen neparně pohnuly při každém dopadu kopyta o zem. Já jsem měla svoje vlasy celé rozcuchané, a byla jsem zpocená vší tou námahou nespadnout. Trochu jsem litovala, že jsem se vydala s takovými divnými "stvořeními".
Kůň dojel až k velkému lesu za kopcem, a tam se zastavil. Neodvážila jsem se na nic zeptat. Snažila jsem se najít pohodlnou pozici, ve které bych se udržela, kdyby kůň znovu nečekaně vyrazil vpřed.
Chvíli se nic nedělo. Kůň stál, elf seděl, a já jsem se rozhlížela kolem.
„Ve jménu stromů a kamenů, otevři skrytý zámek svůj - Panta Latin“ ozval se mužský hlas, a já jsem ke svému úžasu zjistila, že to mluvil ten elf přede mnou. Do ticha jeho slova zazněla až moc nahlas. Po nepatrné chvilce, se začaly husté křoviny, stromy a lesní podrost rozlézat na dvě strany. Utvořila se mezi nimi nevelká cesta. Kůň znovu prudce vyrazil vpřed. Přesto, že jsem si myslela, že jsem připravená, znovu jsem málem spadla. Nechtěla jsem stáhnout elfa s sebou, a tak jsem jen ztěží držela rovnováhu. Byla jsem ale už na jízdu trochu přivyklá a tak jsem se otočila za sebe, abych si prohlédla, co se děje s tou cestou. Trochu jsem čekala, že se všechny pařezy, stromy, i keře vrátí na své místo, ale k mému překvapení, se tam začaly rychle objevovat úplně nové. Prostě vyrostly. Díky tomuto obnovujícímu procesu, byl les ještě hustší než předtím. Kůň běžel rychle, a pořád rovně. Byla jsem mu za to vděčná. Kdyby zahnul, nedokázala bych se asi udržet. Běžel už pár minut, a mě začínalo docela pobolívat pozadí. Elf si ničeho nevšímal. Byl asi už zvyklý. Kůň zpomalil. Za velkými stromy, se začala objevovat krásná svěží elfská vesnice, nebo město. Nebyla jsem si tím jistá. Domy visely na tlustých liánách zavěšené na stromech. Byly to nevelké koule, vyrobené z nějakého zeleného materiálu. Všude chodili elfové a elfky s rudými vlasy. Někteří debatovali, někteří seděli na stromech, a lukem a šípem mířili do dálek, někteří byli v zelených koulích, ale nebylo jich tam příliš mnoho. Většina chodila po zemi. Uprostřed té elfské osady, byla nevelká kamenná "fontána". Vypadala napůl jako studna. Kůň docválal až k fontáně. Elf z něho ladně seskočil, ale já měla velký problém. Skok ze tří metrů mi dělal velké obtíže. Kůň to asi vycítil, a tak si lehnul. Bylo to lepší, i když ne o moc. Přitiskla jsem svoje břicho k jeho levému boku a po nohách jsem se pomalu pouštěla dolů. Měla jsem pod nohama ještě dobrý půl metr vzduchu, ale pustila jsem se. Dopadla jsem bolestivě na záda, a pomyslela jsem si, že to není moc dobré zacházení s královnou. Hned jak mi ta myšlenka proplula hlavou, vrhli se ke mně dva elfové a jedna elfka, co stáli poblíž a pomohli mi na nohy. Domyslela jsem si, že v téhle vesnici nesmí člověk na nic myslet, jinak to elfové budou vědět. Vypadali překvapeně. Ihned jak jsem vstala, a oprášila si tričko, se všichni uklonili a něco elfsky zamumlali. Znělo to jako „Mantúlië Nildy.“ Elfsky jsem se učila jen krátce, ale i tak jsem věděla, že mě chtějí přivítat.
„Vítej doma Tári“ řekl kůň. Všichni, kteří si mě až doteď nevšímali, na mě vyvalili oči, nerovnali se, a poodstoupili od toho, kdo byl nejlíž, alespoň o metr, a začal skoro neslyšně opakovat nějakou větu. Za pár vteřin byla celá osada plná strašidelného sykotu elfů a elfek. Párkrát jsem zaslechla slovo Tári.
„Co je to Tári“ ? zeptala jsem se rychle koně a poodstoupila od hrůzu nahánějící skupiny elflů.
„Královna“ odpověděl kůň.
„Ale já nechci být královna !“ zamumlala jsem. Elfové vypadali šokovaně. Jedna elfka se dokonce zajíkla, dala si ruku přes ústa a zase rychle začala opakovat tu podivnou tichou větu.
„ Jakto že ne ?“ zeptal se kůň a upřel na mě podezřívavý pohled.
„Já patřím jinam“ řekla jsem sklíčeně.
„Ne! patříš k nám !“ odpověděl kůň. Elfové souhlasně přikyvovali. Zdálo se mi že šepot ustává.
„Já… nemůžu… Já tady nikoho neznám, nevím o elfech téměř nic! Neumím elfsky !“
„Tak se vše naučíš“ zahřměl kůň. Dostala jsem ještě větší strach. Chtěli mě tu držet proti mé vůli. Elfové vypadali nespokojeně. Nevím jestli to bylo protože souhlasili s koněm, nebo se jim to nelíbilo. Nevěděla jsem co dělat. Všichni se na mě dívali, dokonce i elfové s luky a šípy na stromech, kteří měli pravděpodobně hlídat, takže jsem utéct nemohla.
„Já chci domů“ zašeptala jsem do ticha.
„Sinat te lya már - tady jsi doma“ řekl ků%n. "Uč se, a brzy poznáš pravou krásu Rusco Osto - liščího města"
„Můžu si někde odpočinout ?“ zeptala jsem se, a věděla jsem, že budu přemýšlet o tom jak utéct. Pár elfů zastoupilo úzký pruh cesty, který ještě zbyl a nezarostly ho stromy ani keře. Uvědomila jsem si že vnímají mé myšlenky.
„Jistě“ odpověděl kůň, jako by se to jeho netýkalo. Vedl mě k jedné zelené kouli na konci osady. (podle mě do té největší). Elfové a elfky ode mě zděšeně ustupovali, nebo se mi klaněli. Nebyli zrovna nadšení že mě vidí. Schválně jsem si pomyslela, že asi žádnou královnu nikdy nechtěli a ten kůň je tam něco jako "vetřelec" který se je pokouší ovládat. Jedna mladá elfka, co mě celou dobu pozorovala, nepatrně kývla hlavou. Možná mi pomůže se odtud dostat. Došli jsme až ke kouli, kůň si zase lehl, a já jsem se na něj s velkými obtížemi vyšplhala. Elfové se jen pobaveně dívali. Kůň se zvedl, a vyzvedl mě až k vchodu do koule. Vstoupila jsem do ní, a prohlédla si vnitřek. Byl také zelený, a měl tam jednoduchou zelenou plošinu, asi postel, ale nic jiného. Byla jsem zmožená, a tak jsem si lehla na postel. Byla až obdivuhodně měkká.
„Odpočiň si“ řekl kůň. Znělo to jako příkaz. Ležela jsem na posteli, a přemítala jak se odtud dostanu. Začala jsem brečet, protože jsem si domyslela, že je to bezvýchodná situace. Rozhodla jsem se, že oslovím tu elfku. Když jsem jen tak ležela, brečela a dívala se do stropu, slyšela jsem, jak si elf a elfka povídají. Elfův hlas zněl vyhýbavě, a hlas elfky zněl chvilku rozzlobeně, a potom vyslovila elfsky "Prosím" ale zbytek jsem nevěděla co říkají. Pak (už nevím jak) jsem usnula. Ze spaní jsem cítila, jak mě někdo zvedá ale byla jsem tak ospalá, že jsem to sotva vnímala.
Ráno, když jsem s námahou otevřela slepené oči od včerejších slz, zjistila jsem, že ležím na nevelké dřevěné terase. Ohromeně jsem zírala do dálky. Zrovna vycházelo slunce, bylo svěží chladné ráno. Spadl mi kámen ze srdce. To se mi to všechno jen zdálo??