Už jsem připravená

Stála přede dveřmi natřenými na bílo. Před dveřmi se zlatou klikou, na kterou už tolikrát sáhla. Na jejich hraně viděla otisk dětských prstíků, nevědomky se usmála a něžně místo pohladila.
Klíčovou dírkou plul do temné chladné chodby žlutý, teplý pruh světla. Odhodlaně přistoupila ke dveřím, pohladila je a položila svou hlavu na ně.
Po pramínku vlasů se něco spustilo dolů, na její ramena. Nedbale pohodila vlasy, aby to z nich shodila. Něco se jí usadilo na levém rameni. Pootočila hlavou a upřela zrak na maličkého dráčka, který byl velký asi jako palec u nohy. Nevěřícně zamžourala očima a promnula si je. Pořád tam seděl a usmíval se.
“Usmívá se! Copak se draci usmívají?“ Pomyslela si.
„Ahoj.“ Pozdravilo ji ohnivě červené šupinaté klubíčko a upřelo na ni jasně modré oči.
“On na mě promluvil…draci přece neexistují!“ Zatřásla sebou, aby se ho zbavila.
Znovu se na ni zkoumavě zahleděl.
„Nemusíš se mě bát.“ Začal se znovu usmívat.
„Proč tu jsi?“ Zeptala se a nechala o přelézt z jejího ramene na dlaň.
„Abych ti pomohl jít dál.“ Tázavě se zadívala. Kam dál? Dráček jakoby si otázku přečetl z jejího zakaboněného obličeje.
„Dál životem, abys překonala vše, co jiní už zvládli. Vím, co sis prožila. Jsi jiná než ostatní, máš dar. Dar vnímat všechno jinak, cítit vše jinak než ostatní. Každý kdo prošel tvým životem ti na duši zanechal jizvu, která se nikdy nezahojí úplně. Budeš lidem věřit pořád míň a míň….“ Oči se jí matně leskly a ona němě přikývla. Najednou jí bylo jako kdyby jí konečně někdo porozuměl. Jako kdyby byla celou tu dobu sama v cizí zemi a nikdo její řeči nerozuměl. Zaplavila jí vlna důvěry k malému tvorečkovi.
„Odkud jsi?“ Zeptala se, když zahnala slzy dojetí.
„No, ono se to nedá moc popsat. Žijeme si ve vlastním světě, kde jsou lidé asi tak velcí jako já v téhle chvíli.“
„Takže chceš říct, že my jsme podřízeni vám?“ Dráček zavrtěl hlavou.
„Ne, žijeme mezi sebou v míru, protože žijeme díky vám.“ Nakrčila nechápavě nos. Tvoreček se chápavě usmál.
„Kdyby nebylo vás, tak nežijeme. To vy jste nás stvořili,“ Odmlčel se a v jeho očích mu zasvítily ohnivé plamínky.
„ve vašich snech, ve vaší fantazii. Když ve mě budeš věřit, budu tu s tebou pořád. Skoro pořád.“ Smutně se pousmál.
„Copak je?“ Dráček schoval hlavu pod malá křídla a roztřásl se. Začal tiše vzlykat.
„Tak se podívej, dám ti možnost, co se děje v našem světě. Z tlamy se vyvalilo několik plamenů přímo na sklo dveří, kde se objevil drak. Ležel a ztěžka dýchal.
„Froste! Froste! Co je s tebou?“ Běžela k němu malá lidská postavička, když se přiblížila blíž k nim, pozorně se na ni zahleděla. To byla ona.
„To jsem já!“ Dráček přikývl.
„A ten drak?!“ Vykřikla zmateně.
„To jsem zase já.“
„Jmenuješ se Frost?“ Dráček přikývl.
„Co se ti stalo?“
„Umírám.“ Povzdechl si Frost.
„Proč?“
„ Vy lidé, jste naše duše. Duše, které s námi žijí a neopustí nás. Jenže když naše duše trpí nebo umírá, my umřeme také.“
„Ale já tam neumírám.“ Frost zavrtěl hlavou.
„Po tom co já umřu, ty se změníš ve zlatý prach.“
„A v mém světe taky umřu?“
„Ne, ale budeš žít v nevysvětlitelném smutku, kterého se nikdy nezbavíš.“
„Můžu ti pomoci? Jak ti pomůžu?“ Frostovi zazářily oči.
„Ty bys mi chtěla pomoci?“ Horlivě přikývla.
„Ano…“
„Dobrá….takže, ve mě musíš zase začít věřit. Tak jako když si byla malá.“ Přikývla i když tomu nerozuměla.
„Projdi těmi dveřmi.“ Dívka přistoupila a chtěla se dotknout kliky, ale Frost ji zarazil.
„Ne! Jen projdi, neotevírej je!“ Ruka se spustila podél těla a vzápětí ji tápavě zvedla jako slepec před sebe. Prošla dveřmi.
„Otevři oči.“ Poslechla. A rozhlédla se kolem sebe. Stála uprostřed dětského pokoje.
„To je můj pokoj!“ Frost přikývl.
„Zlatíčko! Pojď už!“ Zvolala žena, která právě vstoupila do místnosti.
„To je máma! Mami?“ Osoba kolem ní prošla bez toho, že by dala najevo, že jí vidí. Když se dívka otočila, uviděla děvčátko sedící u stolku.
„Tvá matka tě nevidí. Ale ta malá ano.“
Žena se naklonila k dívence a dívala se jí přes rameno, jak kreslí. Nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Zlatíčko? Proč pořád kreslíš toho draka?“ Dívenka se zamračila.
„To je Frost!“ Žena nechápavě zavrtěla hlavou a odešla z pokoje. Dívenka se zvedla, zavřela za matkou dveře.
„Froste! Vylez!“ Vykřiklo děvčátko nadšeně.
„Vidíš? Tady ve mě ještě věříš.“ Řekl Frost.
„Takže v tebe musím zase začít věřit?“ Přikývl.
Děvčátko si jí všimlo a přistoupilo k ní.
„Jsi tu s Frostem?“ Přikývla.
„A proč tu jsi?“ Ta, na kterou byla otázka mířena, si sedla do dřepu a holčičku pohladila po vlasech.
„Víš, Frost je nemocný a já jediná mu můžu pomoci.“
„A já mu nemůžu pomoct?“ Zeptala se naivním hláskem.
„Vlastně můžeš. Hned ti řeknu jak.“ Dívenka kývla na souhlas.
„Nauč mě, jak se kreslí Frost. Vezmi si pastelky a ukaž mi, jak se kreslí.“ Dívenka si vzala pastelku a začala kreslit. Po chvíli se na obrázku objevilo červené šupinaté klubko. Obě se na sebe usmály.

„Zlatíčko, tak pojď už!“ Ozvalo se za dveřmi. Dívenka se smutně usmála a pokrčila rameny. Zvedla se ze židličky a odevzdaně odcházela ke dveřím. V půli cesty se zarazila a otočila směrem k návštěvnici.
„Uvidíme se ještě někdy?“ Zeptalo se s nadějí v hlase.
„Ano, uvidíme se. Už brzy. Věř, že Frost někde existuje. Všichni v něj musíme věřit.“ Dívenka kývla a odešla z místnosti.
„Froste? Kam jsi zmizel?“ Zeptala se, když byly dětské kroky z doslechu. Frost se zase objevil.
„Byl jsem tu. Vezmi ten obrázek, už je čas jít.“ Kývla a uchopila do dlaně papír s kresbou. Zasněně se na ní zadívala.
„Kam mám jít?“
„Projdi těmi dveřmi.“ Nyní prošla dveřmi, aniž by před sebe natáhla ruce.

„Froste?“
„Ano?“
„Nenarušili jsme nějak můj život? Nezměnili jsme mojí přítomnost a budoucnost?“ Dráček přikývl.
„Ovlivnili, ale ne tak, že by tě to ohrozilo. Každá malá holčička si kreslí princezny, jen ty si kreslila draky.“
„A to všichni draci ožili?“ Frost zavrtěl hlavou.
„Ne, jen já. Nemůžeš rozdělit duši, to by udělala jen bytost, která si neváží svého života.“
„Kolik vás tam je? Myslím,…..ve vašem světě.“
„Nemusíš říkat v mém světě. Je to i tvůj svět. Je nás tam hodně, ale každý sme jiný.“ Usmála se. Najednou jí připadalo, že je svět o něco veselejší a i ten Frost o pár centimetrů povyrostl.
„Froste, co se to děje?“ Dráček se usmál a nadšeně zakýval hlavou.
„Ano, ano….tvá víra ve mně roste, takže se zvětšuji.“ Nabídla mu svou dlaň a on se na ni přemístil.
„Myslíš, že už se uzdravuješ?“
„Můžeme se podívat.“ Řekl a vychrlil několik plamenů na sklo dveří.

Velký Frost otevřel oči a usmál se na svou maličkou kamarádku.
„Díky, že si mi zachránila život.“ Vzal ji do dlaně a přitiskl ji ke svému srdci.

Obraz zmizel.
„Promiň, ale tohle mě hrozně vyčerpává.“Chápavě kývla hlavou.
„Froste?“ Zaznělo do ticha. Podíval se na ní s jakousi bolestí v očích.
„Zůstaneš tu se mnou navždy?“ Povzdychl si.
„Budu s tebou.“ Usmála se, ale přesto oba pocítili, že mezi nimi visí jeden veliký otazník.
„Jak dlouho?“
„Nemůžeš se takhle ptát. Budu s tebou, dokud ve mne budeš věřit.“ Usmála se.
„Navždy.“
„Každý potřebuje přátelství, mít někoho na koho se můžeš spolehnout. Pak tu budu já. Budu žít, tak dlouho dokud ve mně budeš věřit. I když si každá holčička kreslí prince a princezny a ty si kreslila draky…toužíš po tom stejném. Po lásce. Po takové lásce, kterou já ti nikdy nemůžu nabídnout…“ Několikrát prudce zamrkala, aby zahnala slzy a pokývala hlavou na souhlas.
„Už jsi připravená.“
„Na co?“
„No přece jít dál.“
„Nechceš říct, že už tě nepotřebuju?“
„Jsem tu s tebou.“ Něžně ho pohladila prstem po hlavě a on slastně zavřel oči.
„Takže myslíš, že je čas otevřít ty dveře?“ Kývl a ona si povzdychla.
Klíčovou dírkou se táhl žlutý, teplý pruh světla.
„Díky za všechno Froste.“ Usmál se.
„My se přece neloučíme, jdeme tam spolu.“
„Přece jenom díky.“ Kývl.
„Pamatuješ, jak to říkala máma? Než vstoupíš do nového…“
„ Narovnej se, vypni prsa, zastrč zadek…“ Řekla.
„A to hlavní…“ Její ruka se dotkla zlaté kliky.
„Usmívat se!“
„Froste?“
„Už jsi připravená!“ Dveře se otevřely a její oči oslepilo teplé žluté světlo.