Kameny

Svištění větru ve ztemnělých korunách stromů, stromy se ohýbají pod náporem, ohýbají, ale vydrží. Den již dávno předal svoji vládu nad světem noci, avšak zbytky životadárného slunka tu ještě trochu zůstaly, leč i jejich životnost bude jepičí povahy. Noc má svět ve své moci,.... prozatím.

Přesuňme se do lesa, na malém paloučku stojí skupenství kamenů, velkých - ba často i větších - než dospělý muž. Stojí tam tiše, trpělivě již po mnoho let. Krásně bělostný svit luny dopadl na palouček a poskytl tak naň pohled muži, který se pozvolna vynořil z temné hlubiny tajemného lesa. Muž se po chvíli odhodlal k chůzi směrem ke kamenům. Ach, ty kameny, jak tajemné jsou! Jejich tvar je zdánlivě neopracovaný, ale při bližším pohledu lze objevit mnohé pozoruhodné drobnosti a pravidelnosti. Mužův krok je pomalý, má na sobě velikou zátěž. Ta největší tíha však leží na jeho srdci - dá se vyjádřit zklamáním, hořkostí a - ano - i nenávistí těžce zžírající celé jeho tělo, ale nejvíce je v něm zakořeněn smutek. Smutek nad ztrátou milované osoby, jejíž teď již několik hodin mrtvé tělo nese přehozené přes své rameno. Tělo patří mladé dívce, na jejíž bělostné tváři se usadil strnulý, pro živého člověka nepřirozený výraz. Muž složil dívčino tělo mezi kameny, protáhl svá znavená záda a zhluboka vydechl. Teď se dostal pátravý svit luny i na jeho tvář, ta vypadala velmi znaveně a částečně i rezignovaně. Obličej měl muž hustě porostlý vousem z něhož vyvstával malý nos, sám pak byl oděn ve sněhobílé tunice. Dívka byla jistě o něco mladší než muž, její plavé vlasy byly značně rozcuchány, ale přesto se z jejich pozice dalo vyčíst, že byly často česány a bylo o ně pečováno. Dívčin oděv se sestával z bleděmodrého šatu, jež ji halil od krku až po kolena, leč i na tomto šatu bylo patrno mnoho skvrn od bláta a krve a místy byl i lehce potrhán. Muž pozvedl ruce k modlitbě tak, jak to jeho předci dělávali již po celé věky. Prosil všemocné bohy o laskavost, maličkost. Vrátit té dívce život.

Nevěděl přesně jak dlouho tam tak seděl, náhle však pocítil nával energie. Bohové jej vyslyšeli! Toto napadlo muže a ve tváři se mu na okamžik objevil úsměv. Jeho tělem proběhlo silné mravenčení, pociťoval ve svých rukách velikou moc, stál je tedy a vložil na dívčino čelo. Mravenčení zesílila a stalo se až nepříjemným, muž však přesto vydržel. Velmi intenzivně cítil jak se cosi děje, nedokázal by ten pocit popsat ani kdyby měl vyprávěcí talent mudrců z východu či bardů z dalekých severních zemí, ale byl si jist, že v dívčině těle znovu probudil život. Veliká spokojenost se rozhostila v jeho tváři, která podobných pocitů mnoho nezažila. Jen v hlavě mu stále zněl hlas starého šamana z jejich vesnice, "bohové nejsou ani dobří, ani zlí. Pomohou, ale vždy budou chtít něco na oplátku." Co by jen po mně mohli chtít? Pomyslel si muž, - vždyť nic nemám...

Nastalo ráno, křik ptáků a jejich veselé dovádění v korunách stromů dolehl až k uším mladé dívky ležící na paloučku mezi - teď již zcela běžnými a ničím výraznými kameny. Náhle se lesem roznesl výkřik údivu, ptáci se rychle rozlétli na všechny světové strany.

Dívka vedle sebe totiž spatřila ležet svého mrtvého otce.