Jiný rozměr II - Beznaděj

„No tak by to byl nový projekt. Hele já se o tuhle možnost aspoň pokusim. Chci vědět, jestli by to šlo. I když, a to mi věř, bych nejradši toho doktora, jestli ještě bude žít, zaškrtil vlastníma rukama. Vlastně všechny, kteří se na tom podíleli.“
Lukáš jenom neznatelně polknul. Dokonce tak, že to ani David nepostřehl. Byl zaneprázdněn vlastním vztekem. Jenomže své myšlenky Lukáš totiž nějak zapomněl přibrzdit.
Vtom se David zastavil uprostřed kroku. Viděl totiž ve své hlavě něco, čemu odmítal uvěřit.
„Ty jsi je ...,“ ani nedořekl a bezděčně začal ustupovat. V zádech mu přejelo mrazení strachu a totálního zhnusení najednou.
„Čemu se divíš? Vždyť se podívej, co spáchali nám a měl bych je nechat bez trestu? To snad nemyslíš vážně? Dokonce jsem jim poskytl to, co sám mít nemůžu. Vlastně jsem jim zato jakoby poděkoval.“ Prohodil Lukáš zatrpkle a sklopil hlavu k zemi, aby se mohl porýpat botou v písku. Nenáviděl je s šíleností jemu vlastní.
„Jsi vrah!!!“
„Ale to jsou oni do určité míry taky. Naprosto zlikvidovali obvyklý běh věcí. Chtěli oblafnout přírodu a pak se hrozně divili tomu, že jim to nevyšlo. Ze mě a z tebe udělali něco ještě horšího než strašidla a měli by vyváznout? To tak. Moc rád jsem se díval na to, jak jednoho z těch rádoby doktůrků srazil náklaďák a ještě radši na toho co měl autonehodu. Ten byl ještě dlouho v komatu než ho odpojili. Vsadim se, že slyšel všechno včetně mě. To bylo nádherné zadostiučinění.“ A začal se chechtat jako šílený. Jenomže David jeho černý smysl pro humor doopravdy nesdílel.
„Je mi z tebe zle.“ Otočil se a v mžiku kratším, než dokáže lidské oko zaznamenat, už byl o 300 kilometrů dál.
„Jdi si, ubohé stvoření.“ Pronesl Lukáš pohrdlivě bez jediné známky lítosti. „Když jsi byl osamělý, tak jsem ti byl najednou dobrej. Tak o tebe, kamaráde, opravdu nestojím.“ Odrazil se a vydal se na na útesy v Mexickém zálivu. Vždycky rád pozoroval vodu, jak naráží na útesy a tříští se do miliónů kapek. Přál si zase mít tu možnost cítit ty jednotlivé krůpějky na kůži. Jejich vlhkost a jejich chlad. Přál si zase se nadechnout vzduchu, který protkávají sluneční paprsky a je cítit solí z mořské vody. Tolik ho mrzelo, že už nemůže a nejspíš nikdy nebude moci a v tu chvíli zase s určitým zadostiučiněním vzpomínal na doktora, jehož strčil pod auto a potom se díval jak ho odhazuje deset metrů daleko, jak se válí po silnici už téměř mrtvý a to ho druhé auto ještě přejelo, čímž ho totálně dodělalo. Prohlásili, že to byla sebevražda a jeho rodina nedostala z pojistky ani korunu. Ano, nejspíš to bylo kruté, protože oni za nic nemohli. Jeho rodina byla nevinná. Ale ti, které uzavřel doktůrek v bytí a nebytí také. Tohle nikdo asi úplně nepochopí. Lukáš z toho měl totiž opravdu radost, jakkoli chápal, že se to vymyká správnému chování. Oko za oko, zub za zub. To je chování barbara a né spořádaného člověka. Dušička měla pokoj. Ale pravdou je, že dal tomu doktorovi to, co jemu samotnému bylo upřeno. Možnost zemřít. Vlastně mu ve své podstatě záviděl.
„Možná nám mohli pomoct.“ Zaznělo Lukášovi v hlavě celkem zoufale.
„Nemohli, Davide. Nám nelze pomoct. Už jsi někdy viděl, aby se zhmotnilo sluneční záření? To se na mě nezlob, ale já ani ne.“
David se objevil na vedlejším útesu stejně rychle jako myšlenka.
„Já ano. Víděl jsem tebe v husté změti slunečních paprsků naprosto reálně. Takže to musí jít.“
„Je něco jiného vidět obraz a je něco jiného zhmotnit světlo tak, aby mělo stálou konzistenci. To prostě možné není.“ Trval na svém Lukáš, nejspíš proto, že už ho naděje opustila dávno.
„Počkej, nezatracuj to. Nikdy předtím jsem ani neviděl, že by se hmota dokázala díky chemii změnit v pouhé vlnění. Když to šlo jedním směrem, musí to jít i tím druhým.“ Snažil se David Lukáše přesvědčit, že tu kapičku naděje, která umírá až jako poslední, pořád ještě mají.
„Jsi snílek.“ Pronesl Lukáš unaveně a smutně. Už nevěřil.
„O TRANSFERu přeci musí být záznamy, ne? Musím se vrátit do té laboratoře.“ To už spíše říkal sám k sobě, protože usoudil, že Lukáš už mu nepomůže. A chystal se k přemístění do laboratoře. Tedy – chystal by se, kdyby mu hlavou neproběhla vzpomínka, myšlenka, záblesk – říkejte si tomu jak chcete.
Od nikud na podladhu spadlo hned několik zapálených sirek a první papíry začaly hořet. Byla to sesterna. Šel v té myšlence ještě dál a viděl, jak se otvírají dveře do pokojů a padají tam další zapálené sirky na už dávno prázdné postele. Hoří léky v lékárničce, hoří výtahová šachta, hoří lékařské pláště, povlečení na postele. Plameny jsou všude a všude kolem se také rozléhá ďábelský smích. Strůjce toho zla vidět nebyl, ale díky tomu, že to byla vzpomínka, naprosto jasně věděl, kdo to udělal.
„Ne, nejsou záznamy.“
„Ne, nejsou. Promiň.“
Byli opět na začátku.