SaRieL - 2. Hvozdy plné žalu

„No to snad…kdo tu nechal to otevřené okno?“ zabědovala žena už asi po tisící.
Zrovna totiž procházela svým přeplněným domkem a zavírala na noc všechna okna. Bouře se blížila.
Stačilo by tak málo, aby se vše odhalilo. Kdyby jen žena poslechla své nutkání a vyhlédla ven z okna, ale neučinila tak.
Místo toho jen natáhla ruce a pomalu otáčela kličkou, když se za jejími zády ozvalo slabounké oslovení.
„Mami?“ zeptal se hošík, kterého nejspíše vzbudila větev, narážející na okno. Zvedal se vítr.
Prudce se otočila a lekla se.
„Wille, proč ještě nejsi v posteli?“ zeptala se. „Běž spinkat, je noc.“
„Já nemůžu spát. Bojím se,“ přiznal bezelstně a bosýma nožkami přešlápl jemně na koberci na schodech. Byl už hodně ošlapaný a ohlazený, nemohl jej zahřát, i kdy se chlapec snažil.
Jeho matka se pousmála a natáhla k němu ruce. „To bude dobré zlatíčko, můžeš dnes spát u-.“
Jenže nestačila dopovědět.
S tím nejděsivějším zablesknutím a hromem se venku snad rozpoutalo peklo. Zem pod jejich nohama se roztřásla, po mohutné ráně, která musela dopadnou jen ulici vedle.
Okno se s prásknutím rozletělo, protože nebylo dovřené a sklo se vysypalo ven.
Auta začala houkat a světla vypověděla službu, zuřivě se rozblikala jako nešťastné znamení nakonec zhasla.
Byl to jen mžik.
Jenže žena už věděla, co se stane. Došlo jí to v okamžiku, kdy její syn vykřikl.
Lekl se blesku a hrom jej vyvedl z míry, zem ho zradila a ve chvíli, kdy plyšový medvěd dopadl na zem, začal padat.
Byl vystrašený a jeho matka se zoufale rozeběhla ke schodům.
Bylo pozdě.
„Mamíí-.“ Jeho výkřik ale utnul sotva v polovině.
„Wille!!“
Pak rána odezněla, ale jedna větší právě vznikala. Tvrdá, dutá a do srdce.
„Williame!“ nic…
Zoufale třásla mrtvým tělem svého chlapce a stále dokola volala jeho jméno.
„Wille!“
Jenže chlapec měl zlomený vaz. Bylo pozdě a smrt odcházela předními dveřmi.
Zbyla jen spoušť.
Pak blesk dopadl znovu, tentokrát už někde snad na míle daleko, ale to už žena nevnímala. Svírala svého syna a vzlykala.

Někdo jiný se zhoupl na římse a s pohrdáním vskočil do místnosti.
Nikdo to neviděl a celé to bylo neslyšené. Jediný, kdo vnímal cizí přítomnost, byl duch chlapce sedící vedle matky a tiše jí dávaje sbohem.
Podíval se směrem k oknu a pak se smutně usmál. Naklonil se k matce, ale jeho průsvitné ručky prošly jen vzduchem.
Zmateně mrkal a pak hledal naději a útěchu u někoho, kdo jej tiše sledoval prázdnýma očima.
„Ty jsi anděl?“ zeptal se plaše.
Podívala se na něj a vzduch jí zčechral husté tmavé vlasy. Děsila ho.
Neodpověděla.
Podívala se skrze něj, jakoby tam ani nebyl a její pohled patřil tváři té, která právě ztratila jediné, co jí zbylo k nejvzácnějšímu citu na světě. Ztratila svou lásku.
Popošla k ní, našlapovala měkce. Její boty nevydaly ani ten nejmenší zvuk a přitom si parkety, na kterých stála vždy vrzaly.
Chlapec ji zmateně sledoval.
Natáhla ruku a dlaní se chtěla dotknout ženina čela, ale pak ji stáhla. Narovnala se a pohrdání a cosi neurčitého volně plynul z její bytosti. Naplnil celou místnost.
Nakonec přišla zloba, černá urputná a nenávistná. Nakazila jí chlapcovu matku a nakonec i jeho duši. Otrávila jej.
Znovu se na ní podíval a bylo to naposledy, co to mohl udělat, aniž by cítil nenávist a hořkost ke všemu kolem.
„Ty jsi z nebe?“ zeptal se, ale tentokrát jeho hlas už nebyl dětský. Ozývala se v něm temnota z celého světa. Byl to drsný hlas, natolik divoký a dospělý.
„Já jsem z pekla.“ Odpověděla mu.

Pak se světla znovu rozblikala a žárovky se nažhavily. Znovu se rozsvítilo.
Místnost se dál nesla v duchu temna a mysl nebohé matky byla ztracená a otrávená.
Chlapec náhle zamrkal a uvědomil si, že je stále zde. Uvědomil si svojí přítomnost a pochopil, že propásl šanci jít dál.
Uvěznili jej zde a proto se obrátil proti lásce, začal nenávidět. Pozbyl naději.
Zmizel a ztratil se, nikdy víc se už nevrátil do té ulice, do svého těla, do náručí matky.
Odešel.

Seděla předtím na střeše a opírala se o parapet. Kdyby jen Willova matka vyhlédla, jak jiné by to mohlo být?
Ale nebylo…
Raguel nad tím přemýšlela jen okamžik, pak zmizela společně s bouřkou a její oči byly temné. Dnešní noci nosila zlo. Nebyla dál Nadějí.