Audrey - Kapitola 14. Nemoc?

Byla ostražitá, jako divoká šelma a přitom přítulná a neškodná.
Nenašel se nikdo, kdo by mohl mít jakékoliv tušení, že by slečna Ebbersová měla něco společného s nočním dobrodružstvím členů Řádu.
Dokonce jej nikdo ani nepojal po té, kdy jeden ze zúčastněných přibyl do bradavické školy čar a kouzel, aby podal jedno z vyprávění, jež bylo určené ředitelovým uším.
Týkalo se to právě té noční příhody a Remus Lupin nevynechal naprosto nic. Díky tomu také sklidil malou a soukromou pochvalu od ředitele a následně spolu oba muži rozmlouvali nad možnostmi dalších útoků a případných zásahů. A konečně, když se oba shodli na témže neví, kdo byla maskovaná žena a ani kdy udeří Voldemort příště, ozvalo se zaklepání na dveře, které přerušilo jejich hovor.
K překvapení obou, po vyzvání vstoupila právě Audry.
Zase byla slepá, ale to jí nemohlo ubrat na jistotě. A protože Albus byl zvyklý všímat si detailů, všiml si zprvu schovaného společníka, jež jí seděl schouleně v kapuci hábitu. Jeho váha ho prozradila a vyvolala úsměv na ředitelově tváři.
„Co vás sem přivádí, Audrey?“ zeptal se ovšem na oko překvapeně Brumbál.
Remus se tvářil přívětivě a vstřícně, odhadem zkoumal tvář této mladé ženy. Byla vyrovnaná, ovšem něco jej mátlo a nemohl přijít na to co.
„Mrzí mne, že vás ruším.“ Začala diplomaticky a také se lehce pousmála. „Profesor Hooke ovšem poslal vzkaz. Ehm, domnívám se, že by jste jej měl vidět.“
Brumbál přijal nabízený pergamen a ihned se do něj začetl.
„Takže Simon je v Hongkongu?“ zeptal se nakonec poněkud překvapeně.
Audrey přikývla a nejistě se ošila, když si byla jistá, že ani jeden z ní teď nespouští oči. Byl v tom její šestý smysl.
„Vím, že vám psal, že zde bude co nevidět, ale už ho tak trochu znám. Snad nebude troufalé, když poznamenám, že po takovémto vzkazu se vždy objevil nejdřív za dva měsíce.“
To už ovšem Remus nevydržel a musel se zasmát nahlas.
Krátké trhnutí z její strany, ho ovšem zarazilo a Brumbál okamžitě napravoval vzniklou situaci.
„Audrey, profesora Lupina asi ještě neznáte. Remusi, dovolím si ti představit Simonovu asistentku a zároveň jeho pravou ruku – Audrey Ebbersová.“
Remus se zvedl a podal jí ruku, nepřišlo mu divné, že ji bez váhání přijala, ovšem koho to překvapilo, byl Brumbál.
„Audrey, tato změna..jak dlouho…“ ptal se.
„Žádná změna, pane řediteli.“ Pípla tichounce, což nejspíše dodalo odvahu Veveříkovi, který vykoukl z kapuci hábitu a něžně svou přítelkyni zašimral na krku chvostem.
„To mne mrzí.“ Řekl pohotově ředitel, ovšem než mohl pokračovat, mávla žena rukou a s úsměvem se vyhnula této situaci.
„Také se mám co učit.“ Řekla nakonec se skloněnou hlavou. Jako by spíš mluvila k sobě. „Chtěla jsem ale jen poprosit, pokud by jste mohl říci profesoru Snapeovi, že jeho hodiny Obrany budou muset trvat i nadále. Ode mne by to asi nepřijal zrovna..ehm...klidně.“ dodala ještě.
Remus tušil, že zde něco nehraje, neboť i jeho vlkodlačí instinkty mu našeptávali, že kolem této ženy se točí něco divného.
„Nemusíte mít obavy, promluvím s ním.“ Přisvědčil Albus.
„Děkuji, tedy nebudu rušit. Těšilo mne, pane profesore. Pane řediteli.“ Kývla směrem k Brumbálovi a s tím se rozloučila a odešla.
Remus byl stále ještě zamyšlený a Brumbál právě začal uvažovat, co by bylo v této situaci nejlepší východisko.
Ovšem Audrey, která už touto dobou scházela schody do jídelny se pro sebe radovala.
Její lest byla dokonalá.
Přesvědčila se, že jí nepoznali, ani když jí měli před očima a její hlas, který Remus Lupin včera slyšel, byl tak blízký. Vždyť kdyby si jej vybavil, okamžitě by jí poznal, ale naštěstí se to nestalo. Byla tedy uchráněna a mohla prozatím v potají přemýšlet, jak ještě více zlepšit své plány a vyladit své příští setkání s temnou stranou.

„Audrey, tady jste.“ Oslovil ji ředitel, když o několik hodin později seděla ve svém výklenku v pokoji a v rukou držela studentské práce.
„Pane řediteli?!“ vylekala se, protože skutečně neslyšela, kdy přišel. Nejspíš musel klepat na dveře pracovny, které byly bohužel vzdálené a ona byla zabraná do poslouchání úkolů.
„Ano, jsem tady já, také váš kolega Severus Snape a Remus Lupin.“ Představil všechny zúčastněné, kteří se nyní těsnali ve dveřích a jeden se jistě tvářil přívětivěji než druhý.
Vyskočila a omylem zvrhla pergameny, které do té doby balancovaly na pokraji parapetu.
Zaklela a shýbla se, aby je zvedla.
„Pojďte prosím dál, posaďte se.“ Mávla jednou rukou směrem ke křeslům a židli u pracovního stolu. „Dáte si něco? Čaj, kávu, ehm…víno, nebo whisky?“
„Vy pijete?“ ozvala se chladná poznámka. Podle Audrey přesně jako hodinky. Co jiného taky od něj čekat.
„Ne, ale mí přátelé mají zřejmě mylný dojem, že to potřebuji…na posilněnou.“ Vysvětlila s úšklebkem.
„Čaj postačí.“ Rozhodl za všechny ředitel a pak už jen sledoval, jak mávla cvičeným pohybem hůlkou, konci směrem do rohu a ani ne za dvě minuty před nimi stály šálky s příjemně vonící tekutinou.
Jen litovala, že nemlže vidět jejich údiv.
„Zvládáte to docela dobře.“ Další rýpnutí od stejného člověka co prve.
Audrey by to jindy vydržela, ale tohle už ji opravdu unavovalo.
„Nepovažuji se za nemocnou, je mi docela dobře.“
Brumbál měl rád tuto malou přestřelku, ovšem v tuto chvíli ji musel utnout, protože přišli ve skutečnosti projednat jiné věci.
„Audrey, dovolili jsme si sem vpadnout, ale jak jistě víte, tato situace je dále neúnosná.“
Když přikývla a ostatní nic nenamítali, pokračoval.
„Po pečlivém zvážení jsem mluvil s profesorem Lupinem a také s profesorem Snapem, bylo to sice velmi podnětné, ale nakonec jsme se dostali ke zdárnému výsledku. Jak se ovšem rozhodnete záleží na vás.“ Řekl zcela výstižně ředitel.
Audrey jasně viděla, jak se všichni dohodli a jak podnětné ty rozhovory museli být, zvlášť když měl Snape nyní tak mizernou náladu, ale nechala Brumbála mluvit. Svůj šálek ovšem stiskla ještě pevněji.
„A to? Zatajila dech.
„Nemusíte se obávat,“ vložil se konečně do rozhovoru i Remus, který jak vytušila seděl nyní vlevo od ní a na tváři mu musel hrát stejný shovívavý úsměv, jaký si pamatovala naposledy.
„Merlin nás chraň,“ slyšela zabručení zprava. Raději předstírala, že dočasně ohluchla.
„Nuže pokud jsou okolnosti návratu profesora Hooka takové jak jste říkala a věřím, že skutečně jsou, museli jsme zvážit veškeré možnosti. Samozřejmě jsem vzal v potaz vaše schopnosti a potenciál, ale pořád ještě musíme brát ohledy na-.“
„Pane řediteli, já nejsem nemocná!“ zopakovala trochu důrazněji.
„Ne, to ne…“ vyhnul se přímé odpovědi. „Ale nemůžeme po vás chtít, aby jste převzala veškerou Simonovu práci, svou vlastní a navíc pracovala na ostatních úkolech v profesorském sboru tak jako dosud. Je to velmi náročná a zodpovědná práce. A samozřejmě, to samé už ani nemůžeme chtít po profesoru Snapeovi, který navíc učí vlastní předmět a je vedoucí jedné ze čtyř kolejí.“
„Dobře,“ přikývla, „co tedy navrhujete?“
Brumbál se vnitřně smál, když vyslovoval svůj výsledek.
„Vám ponecháme první čtyři ročníky tak jako doposud. Budete je vyučovat sama a jako jediná budete mít právo rozhodovat co a kdy jim budete vysvětlovat. Samozřejmě podle daných osnov.
Nadále se pátý a šestý ročník rozdělí pod vedení profesora Lupina a profesora Snapea. Výuka bude probíhat paralelně, čímž ušetříme čas pro případné doplňkové činnosti, jako je soubojnický kroužek a konzultační hodiny. Jejich výsledky budete mít také v rukou vy a jak věřím, budete je objektivně hodnotit. Až se profesor de Hooke vrátí, promluvíme si o případných změnách.“ Pokračoval dále.
„A sedmý ročník?“ zeptala se poněkud pobledle Audrey. Ani nemusela registrovat to, co si o tom myslí oba zbývající profesoři.
„Ten budete mít na starosti profesor Lupin a vy jej budete zastupovat. Jsou totiž jisté okolnosti, které mu budou znemožňovat pobývat mezi námi vždy přesně. Věřím, že to zvládnete.“
To nepochybně!! Chtěla Audrey dodat, ale neměla příležitost.
„Teď když mě omluvíte, tak vás zde zanechám. Máte co probírat.“ Zvedal se ředitel.
„Počkejte…“už už chtěla namítnout, ale někdo jiný jí nevybíravě přerušil.
„A co až bude úplněk?“ zasyčel Snape. „Jak zdůvodníte radě jeho přítomnost, jak zajistíte, že sem hned zítra nevtrhne někdo z ministerstva?!“
„Slečna Ebbersová má mou pnou důvěru. O všem ostatním jsem zvlášť přemýšlel a ubezpečuji vás Severusi, že neexistuje skutečně žádná věc, která by mohla zabránit pobyt profesora Lupina opět mezi námi. Alespoň ve stanovený čas.“
„Ale-.“
„Ještě nějaké otázky?“ Přerušil debatu rázně ředitel.
„Ne, pane.“ Ozvala se konečně Audrey, čímž si vysloužila vražedný pohled Severuse Snapea. Jak jí to ale mohlo vadit?
V duchu se tedy jen ušklíbla a vyčkala, až za ředitelem zaklapnou dveře.
Jak typické..hodil to na ní a následky teď musí nést ona.
Téměř okamžitě pochopila, že mezi oběma muži bude muset dělat prostředníka, protože pravděpodobnost, že by se domluvili byla velká….no vlastně nebyla….
Cítila na sobě Remusův povzbudivý pohled, který jí dodával odvahu.
„Pane profesore?“ zeptala se tedy nejistě a adresně na Snapea.
„Víte CO probírat?“