Audrey - Kapitola 15. Vášeň

Ani nemusela dvakrát hádat, jaká bude jeho odpověď, protože tento intenzivní pocit na sobě cítila.
Zvedla ruce v obranném gestu a jen tiše zamumlala, že je jí to jasné.
V tomto směru bylo lepší komunikovat s Remusem. A tak se tedy pro příštích pár minut obrátila na něj. Hovořila s ním a zcela jasně mu rozuměla a chápala ho. Byl skutečně tak vstřícný a přátelský jak si představovala. Zachovával profesní meze, ale přesto věděla, že s ním je daleko snadnější dorozumění, než s tím druhým s…
„Profesore Snape?“ oslovila ho.
„Profesorko Ebbersová,“ vrátil jí to.
Nečekala použití tohoto titulu a tak se trochu zamračila, ale bylo to jen okamžité a v příští chvíli už se znovu usmívala.
„Máte nějaké námitky, proti tomuto uspořádání?“ zeptala se.
Měla dojem, že chtěl něco zamručet, ale nedokázala to posoudit. Místo toho jen slyšela jízlivou poznámku, kterou vlastně čekala.
„Někdo mi snad dal na výběr?“
„Když tedy souhlasíte,“ nenechala se vyvést z míry a doufala, že s přispěním jeho vzteku na tuto odpověď bude moct ukončit toto „sezení“ profesorů. Další nutkavý pocit vidění k ní totiž přicházel a ona se ho nemohla zbavit.
Bylo to naléhavé, jako kdyby jej musela vidět, jako kdyby na tom záviselo něco důležitého..jako kdyby…
Cítila najednou to nutkání ještě větší. Jako kdyby se začínalo zhmotňovat..proto rychle pokračovala.
„Myslím, že toto setkání můžeme ukončit. Musím ještě něco připravit, když mne tedy omluvíte.“ Shrnula to a pokusila se o nevinný pohled směrem k oběma mužům.
V mysli ovšem cítila, jak naléhavá je její potřeba být o samotě. Už to začínalo.
Rozloučili se a pak oba odešli….
Jakmile za nimi zavřela dveře a byla si jistá, že jsou pryč. Zatočila se jí hlava a ona málem upadla.
Na poslední chvíli se zachytila kamenného rámu okna a přidržela se ho.
Cítila jak jí z nosu začíná stékat pramínek krve a pak další a další.
Poddala se šedavému víření a najednou necítila nic. Viděla jen mlhu a hustý příkrov tmy.
Tam kde mělo být nebe, snad nebylo nic. Cítila prázdno…
Jenže to její prázdno se najednou začalo třást a ona to cítila také. Ty otřesy procházely z vnější a v tu chvíli jí došlo, že se něco musí dít ve světě, kdy je nyní její tělo.
Jenže vidění bylo naléhavé, z mlhy se cosi pomalu nořilo a jí zbývalo tak málo, aby to viděla.
Nutnost a potřeba vědět co to je s ní bojovalo s pocitem, že jí někdo volá, třese jí a pak div nezačala prskat a dusit se. Něco hořkého jí klouzalo do úst a krku.
Dávila se.
Musela se vrátit.
Víření a hučení v hlavě jí připadalo nesnesitelné a navíc bolestivé. Ještě nikdy neukončila svou vizi takovým způsobem. Jenže teď musela.
Pomalu a opatrně se začala vracet zpět.
Cítila, že sedí a opírá se o studené kameny. Navíc světlo nebylo tak intenzivní, tedy byla někdy poblíž okna, ale ne u něj..
Když pohnula rukou, zjistila, že je pod římsou. Seděla na chladné zemi a ztěžka dýchala.
Cítila krev, která jí stále unikala nosem a pokusila se jí rukou nahmatat a zastavit, ale někdo jí v tom zabránil.
Odstrčil ji a ve stejný okamžik uslyšela znovu něčí slova, když na ni mluvil.
Pokusila se zaostřit vnímání a po nekonečně dlouhé sekundě se jí to podařilo. Přenesla i zbytek svého vědomí obtížně zpátky a na krátkou chvíli, když otevřela oči se jí vrátilo vidění. Bylo jen vteřinové, neboť s dalším mrknutím byla opět slepá.
Tohle se jí stalo poprvé a tak jí to i děsilo. Celkově jí překvapovala novota této celé situace.
Co víc, děsilo ji, jak málo stačilo a mohla by zemřít. Vždyť kdyby přetrhla své vidění jen o chvíli později, nebo kdyby se jí nepodařilo přenést se zpět…
„Kdo..“ pokoušela se promluvit, ale vzápětí zjistila, že i to jí bylo odepřeno, neboť byla zesláblá.
Bylo to vše tak podivně nové.
Někdo jí setřel krev z obličeje a pak jí dal vypít trochu vody. Chutnala jinak, po chvíli uvažování poznala nějaké byliny, ale které to se jí vybavit nechtělo.
Místo toho se schoulila a chvíli jen odpočívala. Konečně jí odezněla bolest hlavy a přestal se s ní točit celý svět.
Ale to bylo jen na chvíli, asi přesně takovou, dokud její „zachránce“ konečně nepromluvil.
„Tohle se vám stává často?“ zeptal se chladně a odměřeně.
„Ano.“ Zalhala. A cítila jak jí útroby udělaly kotrmelec.
„Když mi pomůžete vstát.“ Dodala si odvahy a napřáhla ruku do vzduchu před sebou.
Slyšela jak si odfrkl, ale pomohl jí.
S mírným zapotácením se opřela opět o římsu a promnula si unavené spánky.
„Je mi dobře,“ odtušila a nevěnovala pozornost tomu, že by si mohl myslet něco jiného. „Jsem jen...unavená. Proč jste se vrátil?“ místo toho se zeptala.
Snape si ještě jednou nahlas odfrkl, na znamení nesouhlasu.
„Protože za vámi někdo přišel.“
To jí bylo podezřelé.
„To jako za mnou?“ ulítlo jí, dřív než si to mohla stačit rozmyslet.
V duchu se musela pousmát, když si vybavila, jak jí teď musel považovat za naprosto praštěnou. Ale aby dokázala, že humor má stále stejný, dovolila si ještě dodat: „Filch vám přenechal místo vrátného?“
Na to neodpověděl, otočil se a hlasitě za sebou ve vedlejší místnosti práskl dveřmi.
Když se ujistila, že na šatech, ani na obličeji nemá zbytek zaschlé krve, vyšla ze svého pokoje. A otevřela dveře, šla naproti svému hostu, ať to byl kdo chtěl…
Teprve po průchodu chodbami hradu jí došlo, že musela být mimo několik hodin! Byla totiž noc a pochodně planuly.jak se to jen mohlo stát?!
A to ještě ani nevěděla, že nejhorší jí čeká sotva za rohem.
„Brí,“ oslovil ji.
Propadla okamžitě panice, ten hlas znala tak dobře. Tak moc dobře…nenáviděla ho.
„Ty? Co chceš!“
„To zní, jako bys mne neviděla ráda.“ Hrál si s ní. „Slyšel jsem, že jsi oslepla.“ Nadhodil. Byla v tom skrytá narážka na to, že se mu nyní nemůže bránit, že mu nemůže uniknout.
„Jdi pryč,“ řekla, ale znělo to až nepříliš přesvědčivě.
„Ale jdi, Brí. Já přišel za tebou. Jsem tu kvůli tobě.“ A s tím udělal pár kroků k ní. Dotkl se jí, až jí to otřáslo a vybavily se jí veškeré špatné vzpomínky na školní roky, když jí měl v hrsti.
„Nedotýkej se mě,“ zašeptala a ustoupila o krok dozadu, jenže na ní čekala past, když tam byly jen kameny. Nemohla se mu vyhnout a tak jen žalostně zaprosila.
„Běž pryč!“
„Tak dlouho jsem byl bez tebe…“
Cítila, jak jí špičkou hůlky přejel po tváři a pak jí zamířil mezi oči. A do čela.
„Patříš ke mně, víš to?“
„N-ne.“ Pípla.
„Ale ano, už na škole jsem ti to opakoval. Jsem tvůj bratranec. Máme stejnou krev…jsi jako já. A teď mě budeš potřebovat.“
Sotva lapala po dechu, před očima se jí přesně odehrávalo to, v co doufal, že v ní vyvolá. Škola…on…věčné týrání, ubližování a mučení….byl to jen vzdálený příbuzný,ale ze života jí dělal peklo a nevíc byl úplně šílený. To on měl na svědomí to, že se vždy schovávala.
Znovu se dotkl její tváře a tentokrát cítila, že je jeho dech blízko.
Pokusila se mu vzdorovat.
„Nech mě být!“
Praštil ji, narazila na tvrdou zeť a pak upadla. Narazila si rameno a navíc cítila, jak jí z očí při té ráně začaly stékat slzy.
„Vždycky si tě najdu,“ ušklíbl se a znělo to tak hnusně. Pak jako ve snu cítila, že pozvedl hůlku.
„Expelliarmus,“ ozvalo se v dálce za ním a to bylo vše, co mohla Audrey poznat. Protože pak její příbuzný sykl.
Zmateně se přitiskla ke stěně překryla si hlavu rukama.
Vyrazili mu hůlku z ruky a on byl nyní stejně v nevýhodě, jako předtím ona.
„Vypadněte odsud a už se nevracejte.“ Zavrčel její zachránce.
Musela se kousnout do rtů, aby nevydala ani hlásku, protože to bylo podruhé, co jí dneska vstoupil do života a přemotal ho. Zase on…
Nechtěla slyšet nic jiného a tak si zacpala uši…nechtěla vědět, jestli to Roger skutečně udělá, nebo ne. Modlila se, aby poslechl.
Slyšela ještě jejich hlasy a potom…
Nic.
Pomalu spustila ruce z uší.
„Audrey?“ nadskočila.
Nemohla vidět a to byla nevýhoda, nečekala to. Navíc si musela nadávat, že je to její slabina..byla tak nepředvídatelná. Když už si myslela, že to zvládá se objevilo tohle. Byl to snad důkaz? Aby si nebyla tak proklatě moc ničím jistá?
Jenže to ještě nečelila tomu nejhoršímu.
„Proč zase vy?“ hlesla nesměle, než se já znovu zase podařilo vstát. Pomohl jí.