Ve skrytu masky

Práce převozníka byla v tomto kraji osamělá záležitost. Tmavozelené hluboké lesy s ostře vystupujícími ostrůvky skal mnoho pocestných nepřilákaly, přestože by se mnohý divil, jak mohl tak překrásný kout čisté přírody uniknout pozornosti lidských očí. A pak tu bylo samozřejmě jezero. Temná hladina s okrajem zčeřených vln odrážela plejádu hvězd na nočním nebi a třpytivé paprsky za slunných dní. Vodní plocha však nebyla tak velká, aby se nedalo dostat na protější stranu za třicet minut cesty.

Aaron, mladý převozník, si často bolestně připomínal svou zbytečnost na tomto místě. Pořád si však v hloubi duše uchovával naději, že přijde okamžik, který změní celý jeho život. Toho večera ještě netušil, že se ten moment právě odehrává…

Zrovna chtěl usednout k večeři, když jeho pohled zavadil o protější břeh. Něco tam bylo jinak. Teprve po chvíli si všiml štíhlé postavy zjevně čekající na někoho, kdo by ji převezl na druhou stranu. Odložil lžíci a šel odvázat loď.

Čím víc se záhadné osobě přibližoval po lesklém vodním zrcadle, tím mu připadala zajímavější. Všichni pocestní, které tu dosud Aaron viděl, byli statní muži zvyklí pohybovat se v divokých lesích a jejich šlachovitá těla dokazovala, že na své pouti světem zdolali již mnoho překážek a nástrah. Proto ho překvapilo, když před sebou spatřil mladou dívku. Bez jediného slova nastoupila do Aaronovy loďky a posadila se proti němu. Měla na sobě úplně obyčejné šedé šaty – bez jediné ozdoby – ale ta by stejně byla zbytečná, protože její rudé vlasy dokázaly zastínit i ten nejvzácnější šperk. Převozník se na ni usmál, ale protože celý její obličej byl skryt pod maskou, nedokázal vyčíst žádnou reakci.

Maska byla opravdu nádherná – bílá krajka se složitými ornamenty a stříbrným vyšíváním – ale Aaronovi by přece jen bylo milejší, kdyby místo ní mohl zahlédnout skutečnou lidskou tvář. Navíc ho svým způsobem maska děsila, protože neměla otvory na oči ani na ústa nebo nos.

„Smím se zeptat, kam cestuješ?“ otázal se a opřel se do vesel.

„Smíš,“ odvětila po chvíli. Převozník čekal na odpověď, ale nedočkal se jí. Pak mu svitlo a chápavě se usmál: „Kam tedy cestuješ?“

„Tam,“ kývla neurčitě směrem ke skalám na obzoru. Mladíkovi došlo, že pocestná nebude příliš upovídaná, ale nechtěl se vzdát naděje, že po dlouhé době samoty zase s někým prohodí pár slov. Proto neznámé nabídl střechu nad hlavou a k jeho velkému údivu to přijala.

Ve světnici ji posadil ke stolu a odlil kus své polévky do dalšího talíře. Spokojeně si pomyslel, že teď bude muset dívka konečně sejmout masku. Ona však dál seděla s rukama v klíně, bez jediného pohybu. „Jez, vystydne to,“ pobídl ji Aaron.

„Nepotřebuji jíst.“

Převozník nevěděl, co by na to řekl, protože mu informace, které se mu právě dostalo, vyrazila dech. „Jaké máš vlastně jméno?“ promluvil znovu.

„Nepotřebuji jméno, abych věděla, kdo jsem.“

„Jak ti mám ale potom říkat?“

„Někteří mě nazývají Realitou…“

„Realita? Nezvyklé jméno. Mně říkají Aaron.“

„Tebe pojmenovali rodiče, mně jméno předurčil Osud,“ pokrčila Realita rameny. Mladík nebyl z jejích odpovědí moc moudrý. Zkoumavě se na dívku zadíval.

„Proč si nesundáš masku…?“

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Nechceš vidět, co se za ní skrývá.“

„Dobrá,“ usmál se Aaron „ale pořád mám šanci, že někdy spatřím tvůj obličej. Maska je pěkná, ale je to jen iluze – není to tvá pravá tvář.“

„Ani sám nevíš, kolik pravdy se skrývá ve tvých slovech,“ vydechla Realita smutně. Na okamžik se hráz jejího odměřeného chování prolomila a na povrch vyplulo pár zapomenutých emocí.

„Takže naději mám…“

„Ano, naději…“

Aaron sklidil ze stolu včetně plného talíře, kterého se Realita ani nedotkla. Nedalo mu to, aby se nezeptal, odkud pochází. „Nemůžeš se ptát, odkud pocházím. Jsem, byla jsem i budu všude a ve všem, co vidíš,“ zněla odpověď.

„Když jsi všude a ve všem, proč cestuješ? Vždyť na tom místě, kam míříš, už jsi také, podle toho, co mi říkáš,“ namítl převozník po chvíli přemýšlení.

„Máš pravdu,“ souhlasil hlas vycházející zpod bílé masky „ale chci poznat, jaký je život uvnitř mne. Zažít ho očima těch, kteří jsou mojí součástí. Chci se vidět zevnitř.“

„Aaron se zasmál: „Vůbec netuším, o čem mluvíš, a nechápu tě, ale i když nevím proč, líbí se mi to. Dovol, ať ti sundám masku. Chci aspoň jednou spatřit tvou tvář.“

„Nedělej to, už kvůli sobě ne,“ zvolala dívka, ale Aaron byl rychlejší. Strhl bělostnou krajku a skrze rty mu unikl zděšený výkřik. Pod maskou nebyl žádný obličej, ale jen tmavě zející se díra, která ho strašlivou silou stahovala do svého nitra. Příliš pozdě si uvědomil, že to, co z Reality strhl, nebyla obyčejná maska, ale závoj z Nadějí a Iluzí, bez kterého nedokáže lidský tvor snést pohled na svět…