Strastiplný život obyčejného muže- Část první

Začalo pršet. Bohužel to nebylo ve zdejších krajích nikdy dobré znamení. Vlastně to bylo velice špatné znamení. Jedna stará pranostika praví, že když na svatbě leje, ženich určitě nezajistí střechu nad hlavou. Místní lidé si to vzali moc doslova. Každého smolného ženicha okamžitě hnali s hráběmi a cepy daleko za vesnici.
Stál jsem se snubními prstýnky kousek od oltáře a křivě se usmíval. Ne. Nepříčetně jsem se smál. Roky plánování, svatbu bychom nikdy neuskutečnili za deště. Vybrali jsme si období, kdy prší jen velmi, velmi zřídka. Společně zaplatili těžké peníze za nejpřesnější předpovědi. Snažil jsem se několikrát podplatit ďábla. A stane se tohle.
Po velkém svátečním cylindru mi stékaly tlusté dešťové kapky. Přicházela nevěsta a já se přestal smát. Promočená na kost vypadala jako…. Jako zmoklá slepice. Když procházela kolem, vrhla na mě jedovatě-uražený pohled a tvářila se, jako bych za to všechno mohl já. Nastavil jsem před ni prstýnky a chystal se říct něco jako: Však to bude dobrý, ale ona si vykasala sukni a kopla do mých napřažených rukou, vystoupení završila fackou. Hosté si začali něco pošeptávat a vytahovat z pod sametem potažených židlí předem připravené hrábě. Zahlédl jsem dokonce sekyru. Patřila otci mé bývalé milé. Teď to pro mě byla jen slepice.
Sáhl jsem si do kapsy a nahmatal drobásky připravené pro místní děti. Vyhodil jsem je do vzduchu a při tom vykřikl: „Hele, peníze letí!“ Všichni svatebčané, nyní už zformovaní do bojové linie, se jako na povel podívali nad sebe. To byla moje šance.
Bohužel nebyla. V tom zmatku jsem totiž zapomněl na další tradici. Ženichovi se před cestou na svatbu zavázaly tkaničky k sobě. Mělo to symbolizovat cosi jako nesnadnou cestu. Chlap si prostě musel nevěstu zasloužit. Pche, ta slepice by si spíš měla zasloužit mě. Jednoduše, rozplácl jsem se jak široký tak krátký, nebo tak nějak. Něco mi však pomohlo se urychleně zvednout. Byly to hrábě.
Nadlidskou silou jsem roztrhl tkaničky od sebe a vyskočil na nohy. Chmatem, který jsem ani nevěděl, že umím, jsem se dostal přes svalnatou obludu, která mi bránila v cestě. Přeskočil jsem jediným velkým skokem tři židle, přelezl na rychlo postavenou zeď, sehnul se sekyře, podlezl jsem naditý stůl, při čemž jsem stihl sníst pečené kuře, prostříhal se ostnatým drátem, popral se psem, nakopl osobu v drahých bílých šatech do prdele a nakonec znovu uhnul sekyře. To vše v rekordním čase několika minut.
Vesničané zůstávali stát s otevřenou pusou, někteří dokonce běželi s otevřenou pusou a několik ji do konce života nezavřelo. Dívali se za utíkající černou postavičkou, která právě mizela za kopcem. Ještě dlouho poté, co schovali hrábě, odehnali psi, uklidnili muže se sekyrkou a spálili dřevěnou palisádu, se za humny ozýval pobavený smích. Něco takového v životě neviděli. A nikdy neuvidí, vždyť ho chtěli jen trochu postrašit. To už se v místních končinách přeci dělává. Je to tradice.
*******
Starý vozka Krutipérko svého osla Karla moc nepopoháněl. A kdyby popoháněl, oslovi by to bylo jedno. Byl zvyklý dvakrát do týdne jezdit na stejné trase mezi Atropií a Zangmarem, přesně ve stanovenou dobu a po stejných cestách, jel svým tempem a to pokaždé stejným. Krutípérkovi to nevadilo. Nemusel se o nic starat a vůz naložený hnojem by přece nikdo nepřepadal. Vedl nudný a velice stereotypní život,
a proto se okamžitě chytil příležitosti na hrdinský skutek za paruku a zachránil muže v roztrhaném černém obleku. Vypadal jako by utíkal z nějakého dobře hlídaného vězení. Musel být z daleka, protože místní vězni nosili černozelené šatičky a čepici s fialovou bambulkou. Mělo to být za trest a taky dokázat, že image není vše. Ať to znamenalo cokoliv.
Krutipérko zatáhl za ostruhy a Karel se se zahýkáním probudil. Nebylo obvyklé, aby ho budily. Do stáje přece ještě zbývaly tři svačiny. Jeho pán seskočil z vozíku a vrhl se ke zhroucené postavě na okraji silnice. Pokoušel se mu dát umělé dýchání, ale zachráněný sebou cukal a pořád dokola mumlal:
„Skok, uhni, podlez, bacha sekyra, vyskoč, uhni, zase sekyra.“
Krutipérko ho hodil na hnůj a trochu ho zahrabal, aby se zahřál. Pak si s pocitem naprosté spokojenosti z dobrodružství sedl na vozík a s opratěmi v rukou dokonce zakřičel:
„Hyjáááááá, můj mocný oři.“
Nemělo to ale požadovaný výsledek. Nemělo to žádné výsledky, Karel se ani nehnul a dále upíral zrak do blba. Starý vozka si povzdechl. Teď tady bude muset čekat celý týden, dokud nenastane doba, ve které by měli být asi v tomhle úseku. Pak se teprve jeho Karlík začne hmyzím tempem sunout vřed. Ach jo.
***