SaRieL - 4. Mnoho projevů

Vnímala svět kolem a vše co k ní přicházelo mělo svůj smysl. Obyčejné lidi dole na chodníku viděla obklopené aurou a tak rozeznávala vše, co by jindy trvalo zjistit roky.
Měla v sobě pochybnosti, nebyla si jistá, jestli její léčka a past vyjdou.
Vznášela se neslyšně nad střechou jednoho z domů určených opět k demolici. Její cíl byl na druhé straně ulice, kde právě vypukl požár.
Nešel zastavit, neboť oheň byl ničivý a silný. Byla to síla živlu, která opět zaplála.
Z domu se ozval poděšený výkřik a pak pláč.
„Ach můj bože, moje dítě!“ volala žena a snažila se vběhnout dovnitř.
Chvíli předtím se jí totiž dívenka vytrhla před obchodem a běžela napřed. Šla za kočkou, která na ni mňoukala a pak zaběhla do domu.
Žena ji nestačila zastavit.
Pak se ozval výbuch, který rozpoutal peklo ve vyšších podlažích a rychle zavalil cestu ven.
„Moje dítě!“ křičela matka a snažila se za jakoukoliv cenu dostat dál. Avšak duchaplní chodci ji zadrželi.
„Nemůžete dovnitř,“ bránili ji.
Jekot dítěte zesílil a také kočka zavřískala. Pak bylo jen slyšet kašlání a nakonec vše zakryl hustý dým.
Jako ve zpomaleném filmu přijížděli záchranné a hasící vozy.
Matka dívenky se hroutila na chodníku a mezi uši trhajícími zvuky žalostně a stále dokola volala: „Violo! Mé dítě! Je tam moje dítě!“ dokud neomdlela při další mírné explozi.
Strop hrozil okamžitým zřícením.
„Dostaňte ji odsud,“ poručil velitel hasičů a vydával stále další a další pokyny. V očích měl vepsanou hrůzu, protože sám měl děti a tohle byla jedna z těch chvil, kdy už se nedalo nic dělat. Přitiskl si letmo ruku k srdci a pomyslel, jak málo stačí a lidský život skončí. Smrt v ohni byla ovšem obzvlášť odporná a pro dítě navíc mučivá.
Nemělo šanci.

Sariel se snesla na střechu a stála a balancovala na jejím okraji.
Ona nepřijde, nedorazí. To dítě zahyne jen kvůli mne. Jsem špatná! Jak jsem to mohla dopustit? Ještě pár vteřin, zachráním ji.
Jako anděl cítila bolest a ta jež k ní přicházela nyní byla mučivá. Byla jedna z těch, která je nejhorší, ta co bolí nejvíc, protože je způsobena tak rychle. Jen mžikem a chybí vám kus srdce a duše.
Matka se probrala z mrákot, ale to co viděla…. Měla raději zůstat v bezvědomí.
Musím tam jít! Rozhodla se Sariel.
Ale ve chvíli kdy se naklonila se vzduchem přeci jen mihl černý stín.
Vlétl dovnitř oknem ve druhém patře. Tam kde vznikl výbuch.
Je tady, přišla, je tu! Zachrání ji!.....ulevilo se jí.
Ale co když ne? Zapochybovala.

Hořícími troskami se protlačila dovnitř. Oheň ubíjel i ji. Byl ve vysoké intenzitě kvůli chemikáliím, které způsobovaly tak silný žár. Proč jen je tam ti dělníci nechávali?
Raguel se skrčila a naslouchala.
Cítila bolest a oheň už na míle daleko, nemohla odolat. Vytratila se ze svého úkrytu a vydala se za emocemi a bolestí. Přitahovala ji a lákala, chtěla ji vidět.
Jenže když rozrazila hořící trám z dosahu, pohlédla zpříma do očí dítěte.
Bezelstného a nevinného.
A ono vidělo ji.
Pod Raguel podklesly kolena. „Je to jen dítě,“ zašeptala zničeně.
Holčička se jí pevně dívala do očí, snad to bylo skutečně bezprostřední, ale rozeběhla se a skočila jí do náruče. Tulila a choulila se k ní, aby se chránila před plameny a Raguel ji nedokázala odehnat.
„Jsi jen dítě,“ zašeptala ji do zlatých vlásků. „Jen ubohé, vystrašené dítě.“ A políbila ji na zavřená víčka.
Roztáhla křídla, byla černá a sametová. Nyní ovšem pevná jako z oceli a máchla jimi. Jednou, dvakrát a potřetí. Strop prasknul a řítil se dolů. Skrz jeho trosek vylétla výš, prorazila si cestu ven a s dítětem pevně v náručích se schovala v oblakách.
Když konečně hasiči odvedli svou práci a z trosek se linul jen štiplavý dým, snesla se v jeho oparu k zemi a holčičku uložila bezpečně pod několik málo sutin. Naposledy se dotkla její ruky a vložila ji do mysli temno. Ale ne zlé, jen ji nechala zapomenout, až se probudí, najdou ji.
S láskou sledovala jak jemně dýchá a když se ujistila, že bude v bezpečí, poodešla stranou. Pod záštitou neviditelnosti si stoupla na chodník mezi ostatní lidi a jako všichni ohromeně sledovala ten „zázrak“ když holčičku kupodivu našli celou, živou a zdravou. Jen spící a dopravili ji do náručí matky.
Ale to už Raguel nesledovala. Byly jí ukradené lidské emoce.
Odcházela ulicí pryč. A hlavu měla skloněnou a křídla svěšená.
Na slepém konci mezi několika domy, hodnou část cesty od spáleniště se zastavila.
Otočila se čelem zpět do ulice a vzhlédla.
„Jestli se mnou chcete mluvit tak mluvte, jsem tu. Sledování je zbytečné….Vydechla.