Ochránce draků

Djyr nechal studený vítr, aby chladil jeho šupinaté tělo a spokojeně při tom vrčel. Když sestoupil o pár metrů níž, znovu mávl svými mohutnými kožnatými křídly a vznesl se směrem k jasně modrému nebi. Modrý drak miloval vznášení ve výškách, kde mu společnost dělali jen ptáci. Věděl však, že si letu nemůže užívat donekonečna. Slíbil své partnerce, dračici Yurlaggvhar, že jí uloví nějakou potravu.
Při pomyšlení na dračici mu z oka ukápla slza štěstí, která se hluboko pod ním roztříštila o chladnou zem. Uvědomoval si, že je jedním z mála draků, kteří měli to štěstí, že si našli družku. Většina draků žila samotářsky, nebo celý život strávili tím, že hledali vhodnou družku, kterou ale nakonec nenašli a zemřeli osamocení. To bylo také důvodem pomalého vymírání jejich druhu. Djyr svou družku získal po letech hledání a po krvavém souboji s obrovským rudým drakem, který ji držel jako svou otrokyni. Svazek, který vznikl spojením draků, byl velmi pevný a trval až do smrti. Djyr doufal a věřil, že tomu tak bude i v jejich případě. Tím spíše, že Yurlaggvhar brzo přivede na svět mladé. To bylo taky důvodem, proč teď byl na lovu sám. Dračice tak ztloustla a zeslábla, že by se ve vzduchu jen stěží udržela.
Djyr konečně zahlédl kořist. Hluboko pod ním se na skalnatém terénu pohybovala skupina kamzíků. Skákali po kamenech a dováděli. Djyr udělal půlobrat a chystal se k útoku, když se odněkud ozval řev. Přicházel z velké dálky a jeho uším zněl jen jako tiché zavrčení, přesto si byl jistý, že ho jeho mimořádně vyvinuté smysly nešálí. Když se ten zvuk ozval znovu a on uslyšel, ze kterého směru pochází, okamžitě máchl svými křídly, nabral výšku a zamířil k Ledové hoře, ke svému domovu a družce, která ho volala.
Přestože se hnal neuvěřitelnou rychlostí, proklínal se za to, že nemůže letět ještě rychleji. Jeho křídla v rychlém rytmu bušila do vzduchu a odrážela se od něj. Jeho tvář se zkřivila vztekem a zděšením, když se přiblížil na dohled svého domova. Uviděl Yurlaggvhar, jak kolem sebe tluče křídly, strašlivě řve a drápy seká směrem k zemi, kde se u jejích nohou pohybovalo pět černých teček. I bez svého zraku Djyr poznal, že dračici napadla skupinka těch malých podivných bytostí – lidí. Jedna z těch postav ovládala magii, soudě podle ohnivých koulí vybuchujících ve vzduchu a tříštících se o magickou obranu modré dračice.
Yurlaggvhar se statečně bránila, ale v současném stavu neměla šanci. Její magie byla oslabená, z mnoha ran na těle jí vytékala tmavá krev, jedno křídlo měla zlomené a potrhané. Dračice znovu zařvala, v odpověď se k ní donesl mohutný řev jejího partnera. Skály se při tom řevu otřásly, z vrcholků hor se spustila lavina kamení.
Djyr se naposledy opřel do vzduchu svými křídly, dostal se až nad horu a pak se střemhlav ve spirále vrhl dolů. V té chvíli se už skupinka lidí dala na ústup. Jen jeden z nich nechtěl odejít. Zůstal, aby dokonal krvavou práci. Vousatý muž, oblečený ve stříbrné zbroji zakryté šedým pláštěm, se rozmáchl dlouhým mečem a pozlacenou čepel zaryl teď už téměř nehybné dračici do srdce. Djyr, dávaje si pozor, aby nenarazil do těla Yurlaggvhar, proletěl těsně nad zemí a svými drápy jen těsně rytíře minul. Než znovu nabral výšku a udělal otočku, mizel už rytíř v nedaleké jeskyni, kam předtím utekli jeho společníci.
Djyr se prozatím spokojil s tím, že útočníky zahnal a pomalu slétl ke své družce. Ani rána do srdce ji nezabila ihned. Yurlaggvhar teď spotřebovávala poslední zbytky dračí magie, aby byla ještě chvíli se svým druhem. Zuřivost z Djyra vyprchala a nahradila ji bolest. Bolest jakou nezažil, ani když ho ošklivě poranil rudý drak. Cítil také bezmoc. Měl velice mocnou magii, ale ani ta nemohla uzdravit taková zranění. Djyr ve svých pařátech jemně svíral hlavu své družky a proklínal celý svět i sebe. Proud slz se řinul z jeho žlutých očí, stékal po hlavě Yurlaggvhar a na jejím těle se mísil s krví. Dračice pohlédla do Djyrových očí a on věděl, co mu chce říct. Odpustila mu. Nedávala mu vinu za to, že odletěl hledat potravu a ji nechal samotnou. Nedávala mu vinu za to, že ji nechránil. To však nijak nesnížilo Djyrovo utrpení. Tiše dračici kolébal až do okamžiku, kdy vydechla naposledy. A společně s ní zemřely i jejich děti a všechna naděje do budoucnosti – svazek draků skončil, žádný další už nebude.
Když Djyr uložil tělo mrtvé dračice do skalní prohlubně a zasypával je kamením, necítil už ani vztek na ty, co ho připravili o štěstí, cítil jen prázdnotu. Ale vztek brzy přijde a pak je najde a zabije.

* * *

Keloric seděl na posteli v jednom z honosných pokojů, které jemu a jeho společníkům přidělil král Ferguss a leštil svůj meč. Už před chvílí z něj smyl dračí krev a po čištění přijde broušení. Přece jenom, dračí šupiny ostří trochu ztupí a on chtěl mít meč připravený, až půjde zabít toho druhého draka.
Král Ferguss byl potěšený, že hrdinové, které si najal, splnili úkol. Překvapilo ho však, když se dozvěděl, že se na jeho území usídlili draci dva a ne jen jeden. Byl proto nucen poskytnout jim ještě nějaký čas a prozatím je nechal v paláci, než znovu vyrazí na lov. Zaplatil jim také odměnu za prvního draka, jen Keloric odměnu odmítl. Jak řekl, nedělal to pro peníze. To král dobře věděl a proto si ho také na tento úkol vybral. Pokud byl někdo, kdo dokázal zabít draka, byl to právě Keloric, který se v boji svou zuřivostí snad drakům dokonce vyrovnal. Ferguss znal jeho příběh, stejně jako desítky dalších lidí po celé říši, příběh na který teď už snad posté myslel i Keloric, zatímco malým brouskem ostřil svůj meč.
Bylo mu dvacet osm, byl obyčejným sedlákem a měl krásnou ženu a malou dceru. Byl s nimi zrovna na louce za domem a pásli krávy. Byl krásný den a Keloric, opřený o strom, snil o dalších dětech a šťastné budoucnosti. Sledoval svou ženu Belanu a dceru Thelwyn, jak si hrají a pobíhají mezi pasoucím se dobytkem.
Zničehonic louku zahalil černý stín. Keloric si nejdříve myslel, že je to mrak, ale když vzhlédl k obloze, oněměl hrůzou. Nad loukou se přehnal snad desetimetrový černý drak, který se s řevem vrhl dolů. Všechno se potom odehrálo během chvilky. Drak se vrhl mezi vyděšený dobytek a svými drápy trhal a páral všechno, co mu přišlo do cesty. Belana s Thelwyn v náručí, obklíčené mezi zmateným dobytkem, se ocitly uprostřed útoku. Jeden z ohromných pařátů se zaryl Belaně do krku a málem jí utrhl hlavu. Thelwyn spadla na zem, kde ji ušlapal vyděšený dobytek. Trvalo to jenom chvilku, ale celou tu dobu Keloric jenom stál neschopný pohybu, díval se na ta jatka a pak sledoval, jak drak s jednou z krav v pařátu odlétá. Jen stál a nic neudělal.
„Vůbec nic jsem neudělal!“ zakřičel v pokoji Keloric a mrštil teď už naostřeným mečem do rohu místnosti. V rachotu meče na chvíli zaniklo i Keloricovo zasténání a následný tichý pláč.
Když se konečně sebral, byla už noc. Vztek znovu převládl nad smutkem a zatlačil jej hluboko dovnitř. Teď zbyla jen povinnost. Povinnost zabít všechny draky, slib, který Keloric dal ještě ten den, kdy jeho žena a dcera zemřely. Nejraději by na lov vyrazil hned, ale rozhodl se, že si raději odpočine.

* * *

Druhý den kolem poledne už skupinka pěti dobrodruhů znovu mířila do kopců – mohutný Balrid se svou sekerou, lučištník Reikar, obratný bojovník Thrak a podivný (ale schopný) holohlavý mág Asif. V čele skupinky šel samozřejmě Keloric. Jeho společníci napřed navrhovali chvíli počkat, než se drak uklidní, případně požádat o několik vojáků, ale když viděli Keloricův odhodlaný výraz, přestali se s ním přít a vyrazili na další výpravu. Příslib velkého množství zlata od krále Fergusse jejich rozhodnutí jen podpořil.
Djyr okamžitě poznal, kdo k němu míří. Poznal také muže, který Yurlaggvhar probodl srdce. Bez jeho rány by možná přežila. Sledoval malou skupinku a divil se, že se vůbec objevili, ale alespoň mu usnadnili práci s hledáním. Tiše seděl a vyčkával jejich příchodu. Žádné skrývání, žádné léčky, jen boj na život a na smrt. Tentokrát se však utkají s ním, se silným drakem, ne s oslabenou samicí. Když konečně vyšli z nedaleké jeskyně, zvedl se drak na zadní, rozepjal křídla a výhružně zařval. To ale muže nezpomalilo, spíše ještě zrychlili.
Během chvilky byl už boj v plném proudu. Ocel proti mohutným drápům a tvrdým šupinám, dračí magie proti magii smrtelníků, oheň proti ledu, zuřivost proti zuřivosti. Pár šípů proniklo na dva palce pod Djyrovi šupiny na levém rameni. Ten si však zranění ani nevšímal. Prohlédl taktiku nepřítele a místo na celou skupinku se soustředil na jednotlivé muže, nedbal přitom zranění, která mu způsobují ostatní.
Jako prvního si vybral mága, útočícího z povzdálí. Počkal na vhodnou chvíli a v okamžiku, kdy se soustředil na kouzlo, se jedním máchnutím křídel přenesl přes ostatní a drápy mu rozerval hrdlo. Tím zasel do řad nepřítele paniku a postupně zlikvidoval i lučištníka, mohutného válečníka a drobného mrštného bojovníka. Zůstal jen muž, který zabil Yurlaggvhar. Proti jednomu protivníkovi mělo být vše snazší, ale Djyr svého protivníka zřejmě podcenil. Dlouhý meč se takřka nezastavil a rytířovi útoky zatlačovaly draka pomalu zpět. Nezdálo se přitom, že by se muž nějak vyčerpával.
Keloric zůstal sám, ale necítil strach. Dračí kouzlo Předivo strachu na něj teď nepůsobilo. Byl pod vlivem mnohem silnější moci, byl pod vlivem zuřivosti. Znovu provedl sérii nízko mířených útoků, sekl přitom draka do lýtka. Vzápětí nastavil meč proti ostrým drápům. Tento manévr mu málem vykloubil rameno, ale drápy se jen otřely o skálu a vykřesaly jiskry.
Djyr sledoval svého protivníka, hledal jeho slabiny. Kdyby mohl použít magii, už by ho jistě zabil, ale rytíř byl příliš blízko a navíc část magie už spotřeboval na ostatní dobrodruhy a zbytek si šetřil na rychlé léčení zranění. Djyr všechno vsadil na jednu kartu a čekal až se protivník vyčerpá. Odrážel jeho útoky, přijímal rány a šrámy se hned snažil léčit. Po dalších minutách neúprosného souboje se konečně zdálo, že protivník ztrácí sílu. Přišel čas zaútočit.
Keloric zpomalil a doufal, že draka změnou tempa ošálí. Udělal pár pomalejších výpadů, během kterých čerpal sílu a čekal na chybu svého protivníka, která přišla za chvíli. Drak, jistý si tím, že už Keloric zeslábl, se vrhl vpřed, ve snaze roztrhat ho rychlými údery drápy na kusy. Keloric rychle uskočil před prvním pařátem, sehnul se a zaryl meč drakovi do břicha. Než však stačil uskočit, udeřil ho druhý dračí pařát. Drápy mu prosekly zbroj na rameni a poslaly ho na kamennou zem deset metrů daleko. Náraz mu vyrazil dech, z pálení v rameni mu do očí vhrkly slzy. Než se postavil, byl už drak u něj. Meč, který Keloric při zásahu pustil, drakovi stále trčel z břicha, po němž stékala rudá krev.
Djyr nedbal zranění, které ho rychle oslabovalo. Přistoupil k napůl omráčenému zkrvavenému rytíři a nohou přišlápl jeho tělo k zemi. Už vyhrál, to věděl, ale nechtěl muže zabít hned. Chtěl, aby trpěl. Chtěl, aby pocítil hrůzu. Chtěl vidět tuto hrůzu v jeho tváři, v jeho nitru. Své velké žluté oči upřel do malinkých zelených oček cizince a pomocí magie vnikl do jeho duše, aby tam rozesel strach a kochal se tím, jak ho požírá zevnitř.
To co uviděl, ho však překvapilo. Neviděl strach. Neviděl strach ze smrti, neviděl strach z draka, nic takového. Pod povrchem oceánu zuřivosti zahlédl smutek, prázdnotu a bolest. Bolest z toho, že rytíř zklamal, bolest z toho, že nesplnil nějaký slib.
Djyr nechal magii vniknout hlouběji do rytířovi mysli a jeho oči se rozšířily poznáním. Viděl lidskou ženu a dítě, viděl stáda skotu na louce, jasně zářící slunce. Viděl černý stín, který se vzápětí proměnil v jednoho z jeho druhu – černého draka. Pak viděl zmatek a krev. Viděl dvě mrtvá těla položená v dřevěných rakvích a slyšel slib zaznívající nad hroby, který byl varováním pro všechny draky. Viděl snad tucet draků – zelených, modrých, hnědých, jak umírají, zasažení dlouhým mečem tohoto muže. A po každé smrti viděl ještě větší bolest a větší smutek nad ztrátou rodiny. Ani smrt tolika draků tomu muži nepřinesla klid. Uvědomil si, že ani jemu smrt toho muže nic nepřinese. Poznal v tom muži sám sebe a vzpomněl si na Yurlaggvhar a její pohled, když umírala. Ona neodpouštěla jen Djyrovi, ona odpouštěla také tomuto muži. Ona viděla, co má uvnitř, než zemřela.
Keloric se snažil potlačit bolest v rameni a se zavřenýma očima čekal na smrt. Přimáčknut mohutnou nohou k zemi čekal na poslední útok a myslel na svou ženu a dítě, myslel na to, že zklamal. Náhle mu cosi s plesknutím dopadlo na obličej a on ucítil vodu, stékající po jeho tváři. Tlak na hrudi povolil, obrovská noha se zvedla. Keloric otevřel oči a pohlédl nad sebe. Drak se tyčil do ohromné výšky, křídla složená, meč stále trčící z hrudi, kolem něj už zasychající krev. A po jeho těle stékaly slzy, které teď padaly na Kelorica a na zem vedle něj.
Keloric nevěřícně sledoval draka. Sledoval mohutné končetiny zakončené ostrými drápy, jako štít velké modré šupiny, dlouhé ostny na drakově šíji a pak se odvážil pohlédnout do jeho očí. Drak skutečně plakal, jeho slzy tekly z koutků žlutých očí a skrápěly studenou zem. A Keloric věděl proč. Viděl to v jeho očích, jako to tolikrát viděl ve svých očích, když stál před zrcadlem.
„Je mi to líto,“ zašeptal Keloric, jako by tím mohl všechno vrátit. Pak jeho pohled padl na meč zabořený do drakova břicha. Drak jeho pohled sledoval, pak sevřel meč svými pařáty a jedním škubnutím ho vytrhl. Z rány vytryskl proud nové krve, který ale rychle ustal, když drak použil léčivou magii. Pak natáhl svůj pařát ke Keloricovi. Ten si myslel, že se to drak přece jen rozhodl skoncovat. Drak ale jen přesunul svůj pařát na rytířovo potrhané krvácející rameno a uvolnil další léčivou magii.
Keloric cítil, jak se kosti narovnávají, přetržené vazy a šlachy se zase spojují, maso se zaceluje, až zbyl jen nepatrný šrám. Rytíř nevěděl, co říct. Drak mu nejen ušetřil život, ale teď ho i uzdravil. Když si znovu připomněl, co všechno se teď stalo, něco se v něm změnilo. Poprvé po dvaceti letech pocítil k drakovi něco jiného než nenávist. Pocítil vděk, uznání, obdiv a lítost. Lítost, jejíž příčinou byl on sám. Drak se otočil a pomalu z bojiště odcházel. Keloric jen tiše mlčel a přemýšlel, jestli bude moci někdy odčinit, co za ta dlouhá léta provedl. Během chvíle učinil osudové rozhodnutí a vydal se za drakem.

* * *
Pokud někdy uvidíte člověka, který bude i proti zlým předsudkům lidí tvrdit, že ne všichni draci jsou zlí, bude je obhajovat a vyzdvihovat jejich krásu, sílu, inteligenci a majestátnost, pokud někdy potkáte člověka, který se bude ohánět mečem po boku modrého draka, pokud uvidíte člověka sedícího na dračím hřbetě, s pláštěm plápolajícím ve větru, pak vězte, že jste viděli Kelorica - Ochránce draků.