Smrtihlav

„Podívej, otče, co natropil! Nemůžeš ho nechat v tomhle pokračovat!“ na kolenou prosila mladá dívka před trůnem. „Má pravdu, Vaše Veličenstvo. Lidé se brzy vzbouří. Nemůžete je nutit chovat se zle. Jsou zvyklí na pomoc bylinkářek a mágů. Nikdo je nepřesvědčí o správnosti zla,“ přizvukoval stejně starý muž doposud tiše stojící za ní „A navíc jestli tomu nezabráníte, Rada Moudrých zakročí. Musím jim podat zprávu, omluvíte mě?“
Nečekal na odpověď a zamířil ke dveřím z Mramorového sálu.
Dívka vrhla na krále nevěřícný pohled a odběhla za ním.
„Ale, ale, snad to Pana Mága u nás nepřestalo bavit?“ ozval se úlisný hlas zpoza trůnu.
Oslovený se zprudka otočil: „Ty… Jak si to představuješ! Co si o sobě vůbec myslíš, dobro neporazíš!“
„Myslíš? Tak se podívej ven,“ chladně se zasmál muž v purpurové kutně. Král se, jako omámen, zasmál také.
Dewin pohlédl z okna a věděl, že to ,co vidí, nikdy nezapomene.
Asi dvacet mužů zahnalo všech sedm členů Rady Moudrých do rohu zahrady a tam je svázali. Dovedli je všechny k starému stromu, kde je jednoho po druhém oběsili.
Mladík dal naprosto volný průchod svým emocím.
Když se pokusil použít proti Purpurovému kletbu, vládce se rozkřikl: „Odveďte ho ven, ať už mi nepřijde na oči! A stejně tak tuhle…tuhle, která se opovažuje nazývat mou dcerou.“
Přiběhly stráže a oba odvedly ven.
„A ty mi připrav rituál,“ obrátil se na Purpurového. On něco neurčitého zamumlal a odběhl. Vše šlo zatím podle jeho plánu.
Dewin a Pela bezcílně bloumali městem a zoufali nad tím ,co se děje.
Ulice zely prázdnotou, lidé raději ani nevycházeli ven. Panoval strach z nových králových přisluhovačů. Nad spáleništěm školy se ještě převaloval hustý dým. Učitel před okamžikem odveden, skončil v žaláři, stejně tak potulní kejklíři. Věci kolem jejich stanů ležely tak, jak je opustili.
„Žádná radost, smích, zpěv, ani děti se nemohou učit,“ povzdechla si Pela zarmouceně „A to vše krutovládou mého otce.“ Dewin ji políbil na tvář: „Ty za to nemůžeš a navíc - už mám plán.“
Ona se na něj jen vděčně usmála.
Král uzavřen v malé místnosti dýchal výpary a Purpurový mu k tomu prozpěvoval hrdelním hlasem.
„Králi?“
„Ano.“
„Už to nebude trvat dlouho a tvá říše se značně rozšíří.“
„Ano, už se těším na žezlo!“
„Tak už mě nenapínej!“ pobídla Pela Dewina. „Dobře. S mými přáteli ze školy dostaneme všechny lidi, kteří budou ochotni jít, ven ze země a tu pak zapečetíme. Ve čtyřech to bude snadné. Oni se nedostanou ven a nikdo zase dovnitř.“
„To není špatné ,ale jak chcete dostat všechny lidi pryč najednou?“
„Rozešleme tajnou zprávu, kdy a kde se co bude dít .Vezmou si s sebou jen peníze jídlo a oblečení.“
Ještě během dne se mezi lidi šířila zpráva, nesla se od úst k ústům.
V malém domku na kraji hlavního města se zatím chystala nejpodstatnější část.
„Tohle bude dost riskantní!“ chmuřil se Erun „Dívejte se ,jak je to kouzlo náročné.“
„To sice je, ale máme tu nejlepší školu a jsme čtyři,“ uklidňoval ostatní Dewin.
„Kdybych byl sám ,musel bych obejít všechny pečetní místa sám, takhle máme každý jedno.“
„Ale můžeme věřit tomu, že nikdo náš plán nevyzradí. Všichni lidé nejsou poctiví,“ vmetl mu do obličeje Kan.
„To je ovšem riziko.“
Zvěst o útěku se roznesla rychlostí blesku. V celém tomhle ubohém státečku o deseti městech a pár vesnicích to věděl každý během necelého týdne. Většina lidí se chystala k úprku, našli se však i tací, co odmítli odejít. Nechtěli opustit svůj majetek ani za cenu svobody.
Ať někdo zradil, nebo byl donucen říci co se děje, novina se nějak dostala k Purpurovému.
Ten ihned spěchal za králem.
„Chystají se utéct?!“ procedil zlostně král, když se to k němu dostalo.
„Tak jim v tom zabraň. Máš na to moc, ne?“
„Ale zajisté, ale mí muži nejsou tak silní, aby vzdorovali davu.“
„Dal jsem ti ,co jsi chtěl, teď plň, cos slíbil,“ zrudnul panovník „a neruš mě už!“
Purpurový se uklonil a vycouval ven.
O půlnoci se lid začal vytrácet z domů, sebou jen to nejnutnější. Všichni mířili k hranicím. Tam však stáli přisluhovači Purpurového.
„Tak do nich!“ rozkázal jejich vůdce „Ukažte jim, že z naší krásné země se neutíká!“
Lidé se však v takovém množství vystrašit nedali, spíše posilovali jeden druhého.
„Zabte je!“ ozval se jakýsi muž. „No jistě nikdo nám nebude bránit!“
„Můžeme si dělat, co chceme!“ přidali se další.
„Co, když přijdou ostatní? Deseti se ubráníme ,ale stu, dvěma stům?!?“ ozval se osamocený hlas nějaké ženy.
„Až budeme za hranicemi, nic se nám nestane,“ zaplašili její obavy ostatní.
Dav rozlícený na maximum napadl tu malinkou skupinu. Přisluhovači raději utekli do lesa.
Velmi podobné situace se opakovaly na zbylých třech místech, na kterých se utečenci shromažďovali. Jedno leželo na severu, druhé na jihu, třetí na východě a poslední na západě, stejně jako pečetní místa.
Všichni čtyři mágové se dorozumívali telepaticky, každý z jednoho utečeneckého tábora. Pár hodin po půlnoci započali s pečetěním.
„Pečetím tuto zem silou západu!“ rozkázal Kan.
„Pečetím tuto zem silou východu!“
„Pečetím tuto zem silou jihu!“ následovali ho Erun a Pafin.
„Já pečetím tuto zem silou severu!“ pronesl slavnostně Dewin.
„Paröse Megan Kiliut Bahs!“ dokončili najednou. Mohutně se zablesklo a kolem země se vytvořila průhledná bublina.
Pela se najednou rozbrečela a opřela se o svého přítele.
„Já… já…“ vzlykala „nechala jsem tam otce.“
„To bude dobrý,“ konejšil ji klidně on, rameno celé smáčené jejími slzami.
„Tak. Tohle je snad konec Purpurového a jeho rejdů,“ pronesl si spíše pro sebe, než pro koho jiného. Pak chytil motýla, změnil ho na můru, můře kouzlem nakreslil na záda lebku a vypustil ji pryč.
„Jako věčné varování pro všechny.“