Audrey - Kapitola 22. Já to vysvětlím

„Ty máš na pergamenu napsané Rhiannon?“
Vnitřní zděšení dosáhlo kritické meze. Jak se jí tohle mohlo stát? Jak mohla být tak hloupá a neopatrná. Jak mohla něco tak stupidního vůbec udělat?
„No víš,…“ začala. Přemýšlela rychlostí blesku jak tohle může vysvětlit a zažehnat nebezpečí.
Remus ovšem byl první z těch, kteří jí začali sami od sebe nahrávat do karet.
„Odkud ji znáš.“ Vypálil v zápětí otázku.
Audrey si oddechla. Jeho ani na vteřinu nenapadlo, že by s tím mohla mít jinou souvislost, než takovouto. Zamrzelo jí to, protože to muselo znamenat, že i on ji odsoudil jako naprosto neschopnou, kvůli slepotě.
„No tak děvče, mluv.“ Povzbuzovali ji další.
Polkla a lehce se na oko nervózně ošila. „To by bylo na dlouho.“ Špitla přiškrceným hláskem.
Remus usoudil kam tím míří a proto se otočil ke všem ostatním.
Chvíli s nimi mluvil a někteří tlumili hlas. Snad ještě o to víc se dívali se znepokojením na Audrey. Jako kdyby jí tím říkali, že věděli, že není normální.
Pak nadešla chvíle, kdy se k ní vlkodlak a ostatní otočili.
„Bude lepší, když půjdeme pryč.“ Řekl.
Nemusela odpovídat, její gesto bylo rozhodné a nenechalo nikoho na pochybách. Nedokázala výčitku vyjádřit pohledem, ale měla stále řeč a neváhala, když mohla promluvit.
„Vám nemusím nic vysvětlovat,“ odvětila, „obzvlášť ne tehdy, když mě považujete za něco takového.“ Mávla opovržlivě rukou. „Možná jsem slepá, ale pořád jsem člověk, který dýchá a vnímá. A právě teď cítí opovržení tam, kde doufal, že bude mít přátele.“ Dýchala prudce.
„Jděte k čertu, nemám vám co říct.“ A s tím přes sebe přehodila plášť a protože se celou dobu posouvala směrem ke dveřím, mohla se nyní na patě otočit a odejít.
Práskla za sebou dveřmi a nezastavovala ani tehdy, když za ní volali.
Nepronásledovali jí ale.
Popravdě se cítila vyčerpaně a dost špatně. Chtělo se jí plakat, protože i když to tušila, to že se to stalo a její domnělí přátelé se k ní otočili zády jí velmi zranilo. V některých ohledech byla pořád bezbranná.
Bylo jen jediné místo, kam se mohla uchýlit, kde by ji nikdo nehledal a navíc by tam mohla být sama.
Hřbitov, památník jejích rodičů.
Jak ji chyběli. Se vším tím utajovaným zlem, neustálou přetvářkou, byla jejich dcera a právě teď potřebovala mít místo, kde bude v bezpečí a jejich „náručí“. Zkrátka tam, kde jim bude alespoň trochu blízko.
Kdyby mohla, chtěla by se jich zeptat, co má dělat..ale na odpověď neměla žádnou šanci.
Usnula tam, v blažené nevědomosti zmatku, který způsobila.

Musel se nad tím podivit. Jak to, že dokázala usnout na studené zemi uprostřed hřbitova?
Vždyť musela být promrzlá na kost.
Opatrně k ní přistoupil a ujistil se, že dosud dýchá. Slabé obláčky páry stoupaly vzhůru a také cítil tep na její ruce, když se jí letmo dovolil dotknout.
Sám si povzdechl nad touto její neopatrností a nerozvážností. Už dávno věděl, co se stalo na té vlkodlakově oslavě. Také měl dost času, aby mu řekl že je idiot, když něco takového mohl dopustit. Jenže jako vždy měl pocit, že ho ten blázen neposlouchá… to k ničemu nevedlo.
Jemně se dotkl jejího ramena a zatřásl s ní.
Když nereagovala, zatřásl jí naléhavěji.
Otevřela oči a chvíli se vyděsila. Nevěděla kde je a její slepota jí to ještě víc zhoršovala. Pak ovšem vycítila něčí přítomnost a se zatajeným dechem se prudce posadila a zděšeně se snažila přijít na to, kdo tam je.
Vnímal, jak nahmátla hůlku, mohla by na něj poslat na tisíc různých kleteb, ale věděl, že to neudělá.
Místo toho si k ní přiklekl.
„Řekla byste někomu pravdu, i kdyby to mohlo znít sebe víc nepravdivě?“ zeptal se.
Vydechla úlevou, ale bylo to jen na okamžik.
„Co tady děláte?“ zeptala se slabým a roztřeseným hlasem.
Zuby jí při tom drkotaly.
Snape se trochu ušklíbl. Chtěl odpovědět něco trochu tvrdšího, ale pak si to rozmyslel, nemusela by to unést. Ne po tom, co viděl a co věděl. Zadíval se jí do tváře a na chvíli pocítil nutkání jí k sobě přitáhnout blíž.
Byla plachá a v tuhle chvíli tak vystrašená a bezbranná. I když by se o sebe dokázala postarat, tohle byla vyjímečná chvíle a oba to vycítili.
„Jsem tu kvůli vám..“ shrnul to nakonec a pokusil se, aby to vyznělo pokud možno co nejméně bez jedu.
Natáhl ruku a pomohl jí vstát. Trochu se bránila, ale nedal jí na výběr.
„Půjdeme,“ shrnul situaci a když ji pevně držel a ona se nemohla vytrhnout, (stejně by neměla dost sil), přemístil je oba pryč.
Přes pozemky jí musel i tak trochu napůl nést, protože sotva pletla nohama. Byla unavená, promrzlá a jak vycítil, hlavně hodně zničená uvnitř sebe.
Usadil jí do svého křesla a chvíli jí nechal, ať si odpočine. Zakouzlil jednoduché Incendio a v krbu se rozhořel oheň, nikterak prudký, ale příjemně hřejivý.
Jako ve snu k němu natahovala ruce a slepýma očima se do něho snažila vpíjet, jako kdyby jej mohla cítit.
Přinesl jí něco na posilnění a pak si sedl do druhého křesla.
Mlčel. Začít musela ona.

Za celý svůj život se nikdy necítila tak v bezpečí jako nyní. A přitom to byla ta nejnepravděpodobnější chvíle a doba. Vždyť on byl smrtijed….ale když by se měla přiznat „barva“ ona přeci také ne? Jen o tom nikdo nevěděl. Měli oba svá tajemství a bylo dobře že nyní nebyla v místnosti přítomna.
Ležela, nebo i napůl seděla a občas zavzlykala, zatímco on jí pevně objímal. Ve skutečnosti neplakala, jen se potřebovala cítit chráněně a tohle byla ta nevšední chvíle.
Přikryl ji svou dekou a zhasl svíce. Po chvíli vnímal, jak se její dech zklidnil a ona usíná. Ani se nepohnul, naopak ke svému vlastnímu překvapení stisk trochu zesílil.
„Neodcházej,“ zašeptal jí do vlasů, když si byl jistý, že to nemohla slyšet. Ačkoliv v tu chvíli nevěděl, komu to vlastně říká. Něco z dávné minulosti bylo přítomné spolu s nimi v místnosti.
I když oba usínali ve šťastném obětí, pevně k sobě přitisknutí.
„Audrey,“ dovolil si ještě vyslovit její jméno.

Ráno přišlo tak záhy a o to víc bylo zmatené, když se probudil a ona už v pokoji nebyla. Cítil teplo v posteli v místě kde ještě musela před chvíli spát.
Takže přeci odešla.
Sám nevěděl, co od toho měl čekat, ale přeci jen, tohle ho poněkud zarazilo. Začínal k té ženě cítit nějaké pouto a jakýsi vztah, zkrátka něco co ho k ní vázalo a sbližovalo je to. Sám nevěděl kdy, ale najednou pocítil, že mu na ní záleží.
Co víc, časem mu došlo že si jí váží nejen jako kolegyně, ale i čarodějky a ženy. A teď? Mohlo být to co cítil ve svém dosud spícím srdci zase láska?
Mohl vůbec?
„Audrey…“

„Severus…“ zašeptala téměř na druhé straně světa jako odpověď…
Při pomyšlení na uplynulou noc se pousmála, přesto jí tělem proběhlo lehké zamrazení a rozechvěla se. Co se to vlastně stalo? A jak to nyní bude dál?
Věděla jen to, že odjela za Simonem, aby mu pomohla. Tohle bylo dohodnuté už dávno, přesto jí to vytržení z teplé náruče nyní bolelo. Mohla ale takto myslet? Byla tak hloupá, Snape jen dělal co musel. Ne, on ji nemiluje a ona jeho také nesmí.
Zapřela se.
Mohla ale? Jen pomyšlení na něj jí způsobovalo muka. Ona už ho vlastně miluje dávno…teď to jen postřehla?
Nesmí….