Stireggy mág Ohně a Bouře

Je pochmurný, deštivý den a já se probouzím do světa, byl jsem naprosto vysílen bez vzpomínek na dětství a bez ničeho, peněz, oblečení, jídla, přátel, prostě sám. Z počátku jsem nevěděl ani své jméno. Měl jsem nějak vymazanou paměť. Znáte ten strašný neuvěřitelný pocit nevědomosti? Nikomu bych ho nepřál. Nevím jak a kdo mi to udělal, ale hned, jak jsem se probudil, jsem věděl, že to bude můj největší nepřítel!

Začal jsem nový mírumilovný život, bez vzpomínek to docela šlo. Nikoho jsem neznal, nikdo neznal mě. Ve městě Storm Wind jsem našel prvního přítele byl to krejčí jménem, nemohu si vzpomenout, je to už dávno, co jsem ho poznal. Byl jsem jím zasvěcen do krejčovství, mohl jsem si šít příruční batohy a všelijaké oblečení, byl jsem šťastný, že se mohu učit od tak dobrého a čestného člověka jako byl on… Jednoho dne jsem ho předčil svými schopnostmi a museli jsme se rozloučit, bylo to těžké, ale musel jsem. Čím více jsem chodil po světě, tím více jsem zjišťoval, že mám magické schopnosti a že mohu vykonávat další zajímavé povolání, vydal jsem se tedy hledat trenéra, který by mne naučil jak zaklínat předměty a povedlo se. Našel jsem ho ve městě elfů, podivných to stvoření, žijících v souladu s přírodou a vyznávajících podivné náboženství. Mnoho jsem jim nerozuměl, ale můj učitel očarovávaní uměl lidskou řeč a dokázal mě naučit vše co věděl.

Vzhledem k mým povoláním se začaly mé magické schopnosti zlepšovat a já je přestával ovládat, musel jsem někoho vyhledat, aby mi pomohl. Setkal jsem se s elfem Obivanem , mimochodem uměl velice dobře mou řeč, až mě děsila jeho lehkost s jakou se vyjadřoval, a ten mi poradil ať se podívám do nejvyšší věže ve Storm Windu, tam prý najdu své odpovědi. Vydal jsem se tedy z Darnassu, do města, na které jsem byl odkázán. Když jsem vcházel do čtvrti s příhodným názvem Mage Quater, byl jsem okouzlen a říkal jsem si, že toto místo je pro mne jak stvořené. Vyšplhal jsem po jakémsi ochozu na samý vrcholek té věže, a řeknu vám, nebylo to nijak lehké- tam jsem spatřil muže s holí a ten mi řekl: „ Pokud si dobrý, projdi portálem.“ Nic víc, nic míň. Vešel jsem. Nevím, co by se mi stalo, kdybych nebyl dobrý, ale raději to nechci vědět. Z průchodu portálem nevím zhola nic, ale najednou jsem se objevil v nevelké, podlouhlé místnosti v níž na obou koncích byly portály a kde stály čtyři postavy. Pozdravil jsem. A vykročil k nejvzdálenější postavě. Ta mi řekla, že mne může naučit umění portálů, ale až budu lépe ovládat své schopnosti. Neváhal jsem a oslovil ženu po mé pravé ruce. Ta mi vysvětlila, jak mám své schopnosti vylepšit, ovládat a co to pro mě znamená být jiný než ostatní. Poslouchal jsem se zaujetím její řeč a poté, co skončila, jsem se rozhodl. Stal se ze mě mág, začal jsem studovat uměni ohně, ledu a tajemna a od své učitelky jsem konečně dostal jméno- Stireggy.

Jednoho, krásného, slunného dne jsem se vydal na projížďku po východním království, sehnat nějaké tkaniny a věci na odčarovávání. Nedošel jsem daleko, jen do Goldshire, a tam jsem spatřil nějakou divnou postavu, nejdřív byla sama, ale pak se jich tam najednou vyrojilo minimálně deset. Tato stvoření jsem znal jen z knih, psalo se tam o nich, že jsou to barbaři a pohané, že jejich vzhled není nijak vábný a pochází z druhého ostrova. „Jejich krutost nezná mezí!“, takhle nějak to tam bylo napsáno. Přepadla mě neskonalá bolest hlavy, nevím z jakého důvodu. Jelikož těch stvoření byla přesila, použil jsem lektvar na zneviditelnění od Obivana. Schoval jsem se za strom a přihlížel masakru. Orkové a Taureni vybili celou vesnici. Můj strach byl znehybňující, chtěl jsem něco udělat, ale nešlo to. Pocítil jsem k nim nenávist a s nenávistí přišlo matné vidění- Tauren stojící nad mou postelí! Pak se ve mně něco vzepřelo a utekl jsem do bezpečí města. Já vím, bylo to ode mě zbabělství, ale byli podstatně silnější! A mrtvý bych nedokázal nic, chtěl jsem se jim pomstít, za to co udělali. Od té doby, co jsem byl svědkem zmasakrování vesnice, jsem se horlivě ponořil do studií, abych pořádně zesílil. Ve snech se mi vracel masakr, budil jsem se z nočních můr. A ve dne se objevovalo stále to stejné vidění- Tauren stojící nad mou postelí!

Po dvou měsících studií a sbírání zkušeností, jsem byl připraven bojovat po boku přátel z aliance! Někdy v tom období jsem potkal Bethy a Rico sličné, půvabné, elfí krásky. Tehdy jsem je požádal o přijetí do společenství Azeroth Kings, bylo mi umožněno a já našel mnoho dobrých a slušných přátel. Bojoval jsem a ještě bojuji po jejich boku s radostí a zápalem. Moje vidění pomalu odeznívalo a já si myslel, že už se nevrátí, ale mýlil jsem se.

Vydal jsem se, se svými spolubojovníky, na Kalimdor, ostrov pro mě neznámý plný nebezpečí a dobrodružství. Dopluli jsme do městečka Ratchet a dali se směrem na Tunder Bluff. Po dobrých 2 až 3 kilometrech jsme dorazili k nepřátelské osadě a mě přepadla další z těch neuvěřitelných a nesnesitelných bolestí hlavy. Čím více jsme se společně blížili k tomu proklatému městu, tím více byla bolest intenzivnější. Objevilo se mi další zjevení- Výtahy u Taurenského města! V tu chvíli jsem ještě nechápal, co se děje, ani jsem nevěděl, co to vidění znamená, poznal jsem záhy u cíle naší cesty. Stáli jsme před náhorní plošinou, na kterou vedla pouze jedna cesta a to právě těmi výtahy z mého vidění. Rozdělili jsme se pod velitele skupin a vyrazili. Naskákali jsme do těch výtahů, vyjeli nahoru a nastal krutý boj. Já nebojoval jen fyzicky, bojoval jsem s tou příšernou bolestí hlavy. Z počátku jsme vedli, naše převaha drtila nepřítele, avšak v polovině boje jsme ztratili svou početní převahu a začali jsme se stahovat, při stahování jsem se dostal do jedné budovy, ve snaze se dostat alespoň na chvíli z největšího boje a zregenerovat své síly.

Když jsem vešel do toho domu, nevím jestli se to dá nazývat dům, moje bolest hlavy ustoupila a zalil mne nepředstavitelný pocit, který jsem doposud znal jen z vyprávění. Byl to pocit naplnění a domova. Z nenadání mě zasáhlo silné kouzlo a já padl omráčen k zemi. V bezvědomí jsem ležel velmi dlouho, neboť mé upravené vousy se změnily v příšerně dlouhý plnovous. Ve snech se mi zdálo o taurenech a tom domě, ve kterém jsem byl omráčen. Probudil jsem se naprosto vysílen, neschopen mluvit, ani se pohnout, u mé postele seděla vždy taurenská žena. Začal jsem uvažovat, co se mnou bude. Nejdříve jsem si myslel, že budu bojovat v aréně, pro pobavení bohatších vrstev taurenského města. Po této myšlence jsem znovu upadl do bezvědomí, možná spánku. Když jsem se opět probral opět u mě seděla ona. A já stále uvažoval, co se mnou bude, takhle jsem přemýšlel snad celou věčnost. Přicházel jsem na různé možnosti, převážně vyčtené z knih, které nebyly nijak pěkné, ale ta, co nastala, by mě nikdy nenapadla.

Když jsem se probudil a zjistil, že se mohu pohnout, ba dokonce i mluvit, oslovil jsem tehdy tu ženu: „ Kde to jsem? Proč mne tu držíte? Co se mnou chcete udělat?“ Nepředpokládal jsem, že by znala mou řeč, mýlil jsem se. Žena se mne nejdříve lekla, ale pak mi začala s rozpaky odpovídat: „ Zdravím tě (zaváhání) Khadgare, si v Taurenském hlavním městě Tunder Bluff. Nedržíme tě tu, zotavuješ se z těžkých zranění, která si utrpěl v boji.“ Od té chvíle jsem s tou ženou vedl rozhovory každý den, až do mého zotavení.

Zjistil jsem, že ona a její muž se přátelili s mými rodiči, ještě když nebyla válka tak krutá jako dnes. Kdysi však přišel rozkaz od generála taurenských vojsk o útocích na alianční města a vesnice, její muž s tím nesouhlasil, ale bylo to marné, byl sám. Musel tedy bojovat proti alianci, a účastnil se také útoku na vesnici, kde bydleli mí rodiče a čerstvě narozený já. Se slzami prý přihlížel, jak taureni spolu s orky, plení naší vesnici a zabíjejí, vše co se hýbe. Do konce života ho provázel pocit viny a noční můry. Držel mého otce v náručí, když umíral a ten ho prosil, ať se o mne postará. Učinil tak. Odnesl mě jako novorozeně do jejich města a tam mne vychovával spolu se svou ženou Paridou v lidské řeči. Když jsem prý dorostl do šesti let, taureni v oklních domech si začali stěžovat, že lidské mládě by jim mohlo ublížit. Můj nevlastní otec za mě bojoval před velkou radou a ta se usnesla, že mne tedy nezabijí, na přání jejich bojovníka, ale jejich šamani mi podají nápoj, po kterém zapomenu kde jsem vyrůstal a nebudu je moci prozradit, a že mne odnesou v noci do Northshire a tam nechají. Stalo se tak. Po těchto rozhovorech jsem chtěl poznat svého nevlastního taurenského otce, ale zemřel při posledním útoku, kterého jsem se účastnil i já.

Parida se o mne starala tak dlouho, dokud jsem nebyl schopen se postavit na nohy. Poté mi pomohla se dostat z města a dala mi runu abych se mohl teleportovat domů. Byl jsem šťasten, že jsem se konečně dozvěděl něco o svých rodičích a na druhou stranu jsem byl zarmoucen nad ztrátou mého vychovatele. Od té chvíle kdy jsem opustil Tunder Bluff, se ze mě stala rozpolcená osobnost, nenáviděl jsem lidi a celou alianci a přitom jsem jí měl rád, protože život mezi lidmi mi byl příjemný. To samé jsem však cítil k taurenům. Musel jsem si vybrat a vybral jsem. Kdo mě zná ví, co jsem zač. Bojuji po boku férových lidí a snážím se být férový ke všem bez rozdílu horda- aliance, nenávidím tuto válku, ale je, takže se musím zapojovat a bránit se. S Paridou udržuji písemný kontakt, i když to není lehké, stále se dozvídám nové věci o své rodině...