Hereze

V hluboké noci, kdy měsíční svit nedokázal prostoupit mraky, valící se přes oblohu a vítr radostně všude skučel, se v místní hospodě objevil muž. Ten muž chodil o holi a svůj plášť, který měl na konci plno ptačích per, jenž si hráli s barvami tak, že ptáci, které je před tím vlastnili si ty pera museli vypůjčit od podzimních stromů. Když se usadil ke stolu, který na svém rubu skýtal útočiště mnoho vyrytým nápisům-od „moc miluju báru“, po „Dneska ho už dostanu“-, kterých si však nevšímal.
Stejně jako potulný loutnař, který nechává své prsty na chvíli uklidnit od hraní hrnkem vína, tak i dva další dva muži sedící v rohu hospody, tu byli již od oběda. A je všechny obsluhoval hostinský, který na svůj obor byl až nezvykle hubený.
„Od té noci, kdy byl měsíc v úplňku, jsem jí tam už neviděl“, povídal jeden v rohu, tomu druhému.
„Dokud zůstane u rozhovoru tak bát se nemusíme ničeho“, odpověděl druhý muž, zrovna, právě když vytahoval měšec zlaťáků.
V tom vzduch v hospodě proťalo železné ostří, rychle letící směrem k rohu se dvěma muži. Hůl s ostřím na konci přišpendlila muže ke zdi. Měšec se s těžkopádným zvukem dostal k zemi, přes kterou se zlaťáky rozutíkaly po místnosti. Temná postava svižně došla k druhému muži, jenž pořád v šoku hleděl na druhého.
Tělo spadlo k zemi poté, co se z něho vyndala hůl, která vzápětí zasáhla druhého muže do obličeje. Poté vytáhla temná postava ze spod pláště cosi třpytivého. Přiložila to pak k mrtvým, jenž poté zmizeli. Muž v temném pak pohlédl na hostinského, který nepřítomně hleděl na nemilosrdný akt. Pokýval hlavou a odešel. Když hostinský prohlížel roucha dvou zmizelých mužů, jestli se dají ještě prodat. Roucha byla zaplněná slizem mazlavým a nepříjemně páchnoucím, že je obě ihned vyhodil ven a zapálil.
……………………………………………………………………………….....
„Kde je Chatsi?“ Se hlasitě zeptal mladík, právě vstupující do dveří jednoho vesnického domu.
Pohled očí staršího muže si prohlédli mladíka, pak sklouzly pohledem do rohu místnosti a pokýval hlavou.„Tam, kde je určitě každou noc.“ Odpověděl s přísným pohledem. A dodal „Opovaž se mi opět vyčítat, že jí nesleduju nebo, že jí vůbec pouštím.
„Já ji včera sledoval a vím, kam chodí.“ Řekl mladík a nechal muži chvilku, aby se zeptal kam. Otázky se však nedostávalo a tak mladík pokračoval v dalším rojení slov. „Viděl jsem ji na poli.“ Poté mladík zase chvilku nemluvil, jako by pořád na něco čekal. Po chvilce trapného ticha opět dodal. „Nevím co dělala.“
Starší muž už konečně promluvil. „A co chceš, abych ti na to řekl?“ Pravda, není to, co mladý muž čekal, ale aspoň se nemusel smažit ve vlastní šťávě.
„No… nic.“ Vydal ze sebe mladík zmateně. Pak znova nabral dech a spustil. „Ale měl byste na ni dávat pozor, kdybyste věděl co se stalo v hospodě, určitě byste se choval jinak“.
„Až budeš mít dceru ty a pevně doufám, že ne Chatsi, pak si s ní dělej co chceš. A když teda po mě nic nechceš, tak nevím, proč tu pořád jsi.“ Jakkoli se to zdálo být hrubé, tak vysloveně to znělo jako něžné pohlazení, čímž se mladíkovi přišlo o to více hloupější. Stejně pak, jako bez pozdravu přišel, tak i odešel.
Z rohu místnosti pak vyšel muž, v ruce hůl a v temném kabátci jehož konec zdobilo mnoho barevných per, se přibližoval. „Gratuluji ti, drahý Zvinici, dozvěděl jsi se kde v noci přebývá, aniž by ses zeptal. Je to výkon hoden mistra a já se ti proto klaním.“ Jeho hlas, byl nepopsatelně hypnotizující a přitom se člověku chtělo utíkat nebo zvracet, při jeho vyslechnutí.
„Ušetři si vtípky Savale. Když mi chceš vzít dceru, tak to udělej, jak bylo domluveno a nedělej mi to horší víc, než to mám. Kdyby tak ten hlupák nežvanil.“ Pak starý Zvinic odvrátil pohled.
Saval se přiklonil, ke krku, starého muže a dlouze se nadechl. A v tom, spustil opět svůj úchylný hlas „Neboj se. Cítím, že dlouho ztrátou dcery, trpět nebudeš, můj drahý Zvinici. S-tvým-bohem, člověče.“
……………………………………………………………
Mladé, bystré oči sledovali okolí. Jeden stoh za druhým prohlížely. Nic doposud nenalezly. Až pak najednou, se v jasu luny objevil bílý závoj vlající, že člověk pátrající, by začátek toho závoje nenašel. Tyto oči tuto scenérii, ale již viděli a zmást se nenechaly. Pomalu je nohy vedly přímo k zdroji plavého poletování závoje.
Jemná látka se v jeho rukou rozplývala, ale přitom zanechala v jeho dlaních nádherný pocit lehkého pohlazení. Zima této noci pro něj přestávala existovat, čím více se sápal dál. Pak, ruce uchopili tělo jiné, než to, kterému patřily. A ústa, ta nevydržela napětí a vyřkla. „Chatsi, jsi to ty?“ Mladík se jí přitom dlouze zadíval na hnědě, kudrnaté vlasy, které tančily ve větru společně s bílým závojem.
Když se mu nedostalo odpovědi, tak se řekl hlasitěji, „Chatsi, ozvy se!“ A vskutku, zaslechl ji mluvit, však tak potichu, že jí takřka neslyšel. „Prosím, Chatsi, neslyším tě.“
Teprve po chvíli si uvědomil, že nemluvila na něj. A i kdyby ji slyšel zřetelně, tak by jí určitě nerozuměl. Mluvila řečí, jemu neznámou. Poté, se mladík postavil před ní. Měla oči zavřené a stále jí nešlo rozumět. Zatřásl s ní, ale nepomohlo to.
„Pověz jenom, jak ti mám pomoct.“ Potichu řekl mladík a sklopil oči k zemi. A odpovědi se mu dostalo hlasem úchylným a slizkým, ozývajícím se za jeho zády. „Kdybys jí rozuměl, tak by ses ani ptát nemusel, hlupáčku.“
Mladík rychle otočil hlavu a zaměřil zrak na temnou postavu s holí v ruce. „Vy jí rozumíte? Co povídá?“ V jeho hlase se dala rozpoznat rodící se radost.
„Ach samozřejmě. Snad si o mě nemyslíš, že jsem nevzdělanec. A říkala, aby sis dával pozor.“ Přitom se usmál s hlasem úchylným.
„Před kým?“ Mladíkovy se na tváři objevil velice vyděšený výraz.
„To tě určitě zajímat nebude, je to jenom takové nevinné řečnění.“
Mladík se kvapným tempem přiblížil k muži a chytil ho pod krkem. „Tak mi sakra řekněte, co říkala!“
Na to se muž znova usmál a pověděl.“Aby, jsi si dával pozor, kdo je za tebou.“
Mladík se otočil a viděl, jak za ruce tahají milou Chatsi dva zakuklenci. Pustil muže a skočil po jednom zakuklenci. Shodil ho, ale od druhého se mu dostalo rány do hlavy.
Muže s kápi a holí- Savala- drželi další zakuklenci. Saval vrazil ránu jednomu zakuklenci. Ten se jenom oklepal a opětoval ránu. Savalovo ostří hole, už jakoby se těšilo a zpívalo dalšímu mrtvému. Saval se ohnal holí. Ta usekla jednomu zakuklenci ruce. Druhého Saval bodl tupým, dřevěným koncem hole do čela. Hned poté do břicha. Saval odhodil hůl a přiskočil k zakuklenci. Vytáhl zlatý amulet a přiložil ho k obou ještě žijícím a sténajícím zakuklencům. Z obou se stal sliz.
Saval těžce vydechoval a rozhlížel se kolem sebe. Chatsi tam už nebyla, zato mladík těžce vydechující a umírající na zemi, ano. Přišel k němu a vytáhl stříbrný amulet, který přiložil mladíkovy na čelo. A znova zazněl z úst Savalových, jeho úchylný hlas. „Nyní vstaň můj nový souputníče, přivádím tě, na cestu skutečného života.“
………………………………………………………………………………
V chatrči se rozletěli dveře a hned na to, do ní vběhlo několik zakuklenců. Nesli s sebou ještě svázanou Chatsi. „Zvinici“, volali. „Zvinici, máme tvojí dceru, ozvy se a ušetříme ji.
Ze stínu kouta vyšel starý Zvinic. „Vždyť jí chcete více než mě, já pro vás ani nejsem tak důležitý.“
„Nezahrávej si Zvinici“, ozval se znova pištivý hlas,“tvoje dcera je ještě v tranzu, tak nám už řekni sakra, kde!“ Přitom ten piskloun dal pokyn dalším, aby Zvinice spoutali.
Zvinic se nebránil, když mu vázali ruce k židli, na kterou ho posadili. „Já ji nerozumím, nejsem nijak zvláštní tak, jak si vy myslíte.“
„Už mě ty jeho kecy nudí. Zabte ho už.“
V tom na dveře někdo zaklepal. Pan piskloun málem vyletěl z kůže, ale přesto trval na pokračování vraždy. A otevřel dveře. „Co nás rušíš v takové hodině, kluku.
Mladík s nepřítomným výrazem odpověděl, „Musím vás upozornit, že jste všichni v nebezpěčí“, věty nepřirozeně natahoval a jakoby nevěděl, o čem sám mluví.
Starý Zvinic poznal mladíka, nápadníka své dcery. Byl to i ten, se kterým se dohadoval před chvílí. Z plných plic na něj zařval, „Pomoz mi, zavolej ostatní…“ ostatní zakuklenci ho začali škrtit.
Mladík se stále nepřítomným výrazem jen stál ve dveřích a ani se nepohnul. Saval stál opřený o zeď, vedle dveří tak, aby ho zevnitř neviděli a zároveň, aby slyšel, co se uvnitř děje. Potichu napovídal mladíkovy a lehce se usmíval.
Ten pisklavý zakuklenec se na mladíka podíval a řekl, „Dneska tu máme mnoho práce, přijď zítra.“ A zavíral dveře.
Mladík však strčil nohu do dveří. „Ne, já přišel teď“. Dveře pak rozrazil Saval se slovy „to jste opět rádi, že mě vidíte, že ano, mí drazí.“ Do toho srazil holí prvního zakuklence. Potom si začal holí razit cestu k Zvinici.
Zakuklenci se vrhli na Savala. Prvního však srazila hůl. Druhý mu uvalil pěstí na obličej. Saval ho ale skosil holí, bez sebemenšího zaváhání. Za ním se však objevil zakuklenec s dýkou v ruce. Saval si ho nemohl všimnout. Dýka se zvedla a už svištěla vzduchem, k bodnutí. Mladík se ji však postavil do cesty. Dýka ho bodla do břicha. Zakuklenec ji ihned vyndal a znova vedl bodnutí k Savalovi. Ten mu však vrazil pěstí.
Mladík pouze řekl, „můj pane“ a skácel se k zemi. Saval holí dorazil všechny zakuklence a přišel k Zvinici. Ten už však byl s lanem kolem krku, mrtev. Nezbyl nikdo, až na ubohou Chatsi. Ta se právě probudila.
Po několika hodinách oplakávání své dvojité ztráty, otce a snoubence, se Chatsi zeptala Savala. „A co, co se to se mnou děje, co v nocích mluvím?“
Saval ji vzal ruku a vedl jí do sklepa. V něm se Saval pustil do řeči. „Zde, ve zdi, leží tvůj děd. Byl to slaboch, stejně jako většina lidí. Kvůli lásce k nějáké Báře. Sám si nechtěl špinit ruce tím hlupákem, co ji měl a za jeho smrt, zaprodal tebe, svoji vnučku. Zaprodal tě nám, Nekromantům. Tobě jsme dali v lůně tvé matky dar řeči mrtvých. Každou noc jsi mluvila se svými předky.
„Chatsi se zatajeným dechem a skoro neslyšně, se zeptala. „A o čem tedy?“
„Tvojí předkové tě přemlouvali, ať od nás utečeš.“ Saval se přirom usmál a dodal. „Nyní už nemáš nikoho. Já ti nabízím vědomosti, rodinu a bezpečí.
Nikdo, si nedokáže představit tu rozpolcenost, kterou zrovna zažívala Chatsi. Se srdcem, plný pochybností se rozhodla připojit k Savalovi.