Lovec lovců upírů: Kapitola III. - část 1.

Kapitola III.
------------

Nevím jak dlouho jsem tam seděla. Čas pro mě přestal existovat. Pohroužila jsem se do temných hlubin svého nitra naplněného nekonečným žalem a okolní svět se změnil v pouhou beztvarou šedo-černou šmouhu.
Znova jsem seděla s Marcusem na lavičce ve vrbovém hájku… Leželi jsme v trávě a pozorovali hvězdy… Hlavou mi proběhl každičký okamžik s ním od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali. Nakonec jsem jej znova viděla zemřít…
Vyplakala jsem snad všechny slzy. Už jsem neměla sílu ani nad něčím přemýšlet…

Matně jsem si uvědomovala, že je mi zima. Zvedla jsem hlavu a pootevřela pláčem opuchlé oči. Svíce už dávno dohořely, ale přesto bylo ve sklepení světlo. Pronikalo sem od schodiště otevřenými dveřmi. Přiměla jsem se vstát, ale byla jsem hrozně vyčerpaná. Jen s největším úsilím jsem se postavila na nohy.
Zdolala jsem schody a vyšla ven na ulici. Mohla být snad hodina před polednem, protože slunce už stálo vysoko na obloze a ulice byla plná lidí. Jakmile mě spatřili, začali se ke mně sbíhat. Musela jsem vypadat opravdu zuboženě. Někdo se mě zeptal co se stalo, ale já už se neudržela na nohou…

Probrala jsem se v měkké posteli. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem známé obrysy svého pokoje ve slabém měsíčním světle.
„Byl to jen sen…“ vydechla jsem úlevou.
„Probrala se,“ ozval se mužský hlas vedle mě. Pootočila jsem hlavou a zjistila, že u mé postele sedí doktor Marconny a služebná Nina.
„Díky bohům,“ zašeptala Nina. „Zaběhnu pro pana Lottiho,“ řekla rozechvělým hlasem doktorovi a zmizela ve dveřích.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.
„Vyšla jsi z domu toho upíra a omdlela jsi. Odnesli jsme tě domů,“ odpověděl Marconny.
„Ne…“ zaúpěla jsem a rozplakala se. Takže to nebyl sen. Marcus byl opravdu mrtvý.
Dveře se prudce otevřely, vešel otec a v těsném závěsu za ním matka s Ninou. Matka hlasitě vzlykala a otec měl obličej bílý jako křída.
„Je vpořádku?“ zeptal se okamžitě doktora.
„Myslím, že ano. Mluvil jsem s lovci než odjeli z města a říkali, že jí upír neublížil. Asi je z té události ještě v šoku, dám jí něco na uklidnění.“ Otevřel kufřík a vytáhl z něj skleněnou lahvičku s nějakou jasně fialovou tekutinou. Nalil trošku do poháru s vodou. „Vypij to, děvče,“ řekl a podával mi pohár. Nezmohla jsem se na odpor. Roztřesenými prsty jsem jej vzala a vypila až do dna. Za chvíli jsem usnula.

Během následujících pár dní jsem se po tělesné stránce docela zotavila, uvnitř jsem však byla víc mrtvá než živá. Měla jsem pocit, jako by mi vyrvali srdce z těla. Už jsem nepociťovala ani tak smutek, jako spíš velikou, neutěšenou prázdnotu. Vyplňovala mě zevnitř a obklopovala všude kolem. Můj život pozbyl smyslu, vytratila se z něj veškerá naděje, radost a vůbec všechny pozitivní myšlenky. Dny míjely jeden za druhým a já se je ani nesnažila počítat…