Zahir

Z oblohy vyšlehl první blesk. Poryvy větru ohýbaly stromy a déšť bičoval krajinu. Zahir se rozlétl. Byl sám jako bouřka. Vždyť na jeho počest je toto divadlo. Roztáhl křídla. Krůpěje deště mu smáčely vlasy, ale on nedbal. Nevšímal si ani větru. Nebyl z těch, kdo si toho mohou všímat.
Přeletěl nad osadou. Lidé v domech vykřikli a strčili si hlavy pod polštář. Zahir. To jméno se báli vyslovit. Zahir. Kdo může říct že ví, kdo, či co to je?

Když svět se narodil
A roztočila se kola osudu
Zahir se probudil
A řekl: ve světě lidí nebudu

A tak se stal tím, čím je dnes
Jen pouhý stín, jen tmavý děs

Kdo to Zahir je
Nikdo říci nedovedl
Jen stále ve tmě poletuje
Jak by se světlu nepovedl

Co Zahir je
Jeho jméno
Vzniklo spolu s ním
Jak když vítr duje
Lidstvo omámeno
Vznese se a nikdy neřekne
Smím

A tak Zahir bloudí
Nebo hledá
To nikdo z lidí neví
On odpověď nedá

Tuhle prastarou báseň si o něm lidé vyprávěli. Vynechávali jeho jméno a nahrazovali dlouhými pomlkami. Zahir. Kolik už děsu vlasně roznesl. Zahir. Kdo ví, čeho se vlastně bát.
Bouře utichala. Zahir zmizel a lidé pomalu začali znovu klidně dýchat. Další dny už budou klidné. Až do další bouře. Jestli přijde. Zahir totiž odešel. Daleko, tam, kde již nežijí lidé. Rozesel poslední semínka hrůzy. Pod jeho nohama zde uvadly poslední rostliny. Zahir. Zmizel ve vysokých horách a nejspíš se už nikdy neobjeví. Tajemný na tajemnějším místě. Zahir. Až lidé zapomenou jeho jméno, možná se vrátí. Jiný. Hory na severu ještě nezanechaly nikoho nepoznamenaného.