Audrey - Kapitola 23. Na rozloučenou

„Přemýšlel jsi někdy o tom, co by jsi dělal, kdybys nebyl…no však víš, kdyby tě neznali všichni ti čarodějové kolem?“ zeptala se trochu unaveně, ale přesto stejně zadumaně a přemýšlivě.
„A ty?“ oplatil jí otázku.
Audrey se musela zasmát. „Mě přeci nikdo nezná.“ Odpověděla.
Simon se trochu zachmuřil a natáhl nohy blíž k ohni. Měli po práci. Jeho rukopis ležel zatím z poloviny dopsaný na stole. Pro dnešek si už dávali pauzu, upíjeli víno a snad poprvé za celou dobu co se znali si povídali tak otevřeně a přátelsky.
Dokonce si i tykali…
„Chtěl bych být mudla.“ Řekl nakonec a když viděl šokovaného výrazu, pousmál se, nebo spíše se ušklíbl a pokračoval. „Ne, myslím to vážně. Nic nevědět, jen každý den žít, vstávat, pracovat, nikdy netoužit po něčem víc…“
Audrey nakonec přikývla, tomu rozuměla.
Chvíli se místnůstkou rozpínalo ticho a oba zasněně hleděli do rozžhavených uhlíků.
Nakonec odložila svou sklenici na nízký stolek mezi nimi a naklonila se kupředu.
„Simone, já ti nerozumím.“ Přiznala, „jsi tolik jiný než ostatní a nejsi tak…nadutý. Přesto jsi vyjímečný kouzelník, ale ani tak se nezapojuješ do války, proč? Brumbál a ti ostatní….proč ne ty?“
Mnul si bradu a chvíli s odpovědí počkal. „Proč nebojuješ ty?“ zeptal se náhle.
Audrey se zaklonila. „To není zjevné?“ zeptala se.
„Ne.“ Řekl jednoduše.
„Máš stejné právo na volbu jako ostatní. Navíc máš výhodu, nikdo tě nemůže oklamat, protože ty ho budeš vnímat takového jaký je, nedáš se ošálit, jako třeba já. Nepoznám kdo jaký je, i když se mu dívám do očí. Pokud mi rozumíš… Já nejsem bojovník, nejsem „hrdina“.“
* * *

„Pánovi zla nikdo neodporuje!“ vrčel na své poddané smrtijedy a ti se trochu krčili, protože oprávněně čekali, že si svou zlost vylije na nich, jako už tolikrát.
Zuřil a rozséval kolem sebe bolest a strach. A to byla jen jedna z mnoha schůzek, které pořádal. Temný pán….
„Jistě že ne,“ řekl někdo povzneseně.
Kdyby to vyslovil kdokoliv jiný, asi by byl na místě mrtvý a nebo by za svou drzost zasloužil potrestání, ale Rhiannon to procházelo. Tedy zatím to vždy prošlo.
„Kdes byla,“ vyštěkl na ní.
S klidem ustála jeho hněv, čímž si vysloužila další respekt u jeho stoupenců.
„Mám se začít zpovídat? Směšné! Nejsem hrdinka abych byla všude,“ odpověděla prudce.
Vysloužila si tvrdou ránu do obličeje, ale ani nesykla. Jen se bláznivě uchechtla, čímž ho vlastně i potěšila. Bolest jí byla cizí.
„Co víme o tom klukovi.“ Vyštěkl na všechny ostatní.
Schůze začala…
* * *

„Dobré ráno,“ pozdravila Simona, když se za úsvitu sešli na rozcestí kdesi v Argentině.
Přikývl na pozdrav a společně se vydali k neobydlené a rozpadlé osadě, která se tyčila před nimi. Úkol byl jednoduchý, najít a zjistit co nejvíce o tom, co se stalo s místními obyvateli. Podle všeho za to mohlo cosi z kouzelnického světa.

* * *

„Simone?“ vydechl velmi šokovaně Brumbál. Něco z dění tohoto světa ho totiž šokovalo natolik, že by to nečekal ani on.
Byl čas oběda a všichni žáci a profesoři se oddávali dobrému jídlu a konverzovali.
Přerušil je až vpád jejich profesora Obrany proti černé magii. Měl se vrátit až za několik týdnů a neměl být sám, co víc, neměl být v tak zuboženém stavu.
Co se stalo pak bylo jen dozvukem událostí. Brumbál byl první, kdo podepřel zesláblého mága a zadíval se mu do očí. Nevyčetl z nich ovšem nic.
Odvedli jej na ošetřovnu a trpělivě čekal, až madam Pomfreyová skončí.
Když později vstoupili, byl Simon zabalený do teplé deky, v rukou svíral hrnek s doposud se vařící tekutinou, ze které stoupala silná pára. Malátně se díval kamsi na protější zeď a vypadal, že mu zbývá jen pár nadechnutí, než upadne do bezvědomí.
„Musíte to vypít,“ pobízela ho ošetřovatelka shovívavě.
Simon zkonil hlavu k hrnečku, ale nenapil se. Místo toho jen jeho tváří prolétl jakýsi škleb, který ovšem zmizel ve stejnou chvíli, kdy se ho Albus zeptal.
„Co se stalo Simone?“
Vystřídala ho chladná maska, mluvil klidně i když všichni cítili zoufalství, které se snaží přemoci, aby jim vše vylíčil.
Minerva se na něho dívala soucitně a stejně tak i někteří další, Snape byl netrpělivý a Brumbál znal svou úlohu, musel čekat. Rozhodnout a zjistit vše, co by se jim mohlo hodit.
„Byl jsem v Argentině, podle dohody se ke mně připojila. Pokračovali jsme dál na východ. Existuje tam jedno místo, vesnice, ve které před dvěma sty lety zmizeli záhadně všichni obyvatelé. Podle očekávání jsme tam našli stopy kouzel. Někdo tam tenkrát otevřel „okno“. Něco podobného portálu, ale tohle vedlo jinam. Bylo v tom něco temného. Všichni kdo jím byli přitahováni a postupně jím procházeli a mizeli. Stávaly se z nich jakési přízraky a na druhé straně toho okna se prostě rozplynuli. Bylo to jako nějaká zkouška. Prošla jen jedna dívka. Jmenovala se Judita. Podařilo se nám najít její hrob v trskách kostela, měla u sebe popis této události. Mluvila o ní, jako o trestu, který na vesnici kdosi uvalil. Podle všeho jeden z vesnických mágů odžíval povolávací kouzlo, ale to se mu vymklo z rukou a tak všechny ve vesnici i jejím okolí uvrhl do zkázy.
Ostatní od té doby věřili, že je to místo prokleté.
Bylo to jednoduché. Připravil jsme kouzlo a „okno“ jme uzavřeli. Dokonce jsme pomohli duchu té dívky. Vraceli jsme se zpět. Měli jsme půjčené koně. Projížděli jsme kolem posledního zbytku místního hřbitova. Byl tam sráz, naše koně se splašili, protože na ně začaly útočit karkulinky…“Simon se zajíkl. „Audrey,“ zasténal zoufale a obličej se mu zkřivil nepokrytou bolestí. „Můj bože Audrey,“ volal zoufale.“
„Co se stalo?“ zeptala se Minerva a tak jako všichni ostatní věděli, že se muselo stát něco strašného. Tiskla si ruce k srdci a zatajovala dech. Ostatní na tom nebyli lépe.
Simon se zajíkl a v posledním slovu, které jim v tu uvili řekl rozuměli tomu nejhoršímu.
„Mrtvá!“
Pak dlouho jen vzlykal. On, Simon de Hooke, jeden z nejznámějších kouzelníků světa.
„Jak k tomu došlo?“ zeptal se ho později Brumbál, když znovu mohl popadnout dech a šok trochu polevil.
„Já..já nevím,“ snažil se zformulovat svá slova. „Jela za mnou, snažil jsem se otočit. Něco na mě zakřičela, ale pak už jsem neslyšel nic. Koně se splašili, zahnal jsem karkulinky, ale když jsme se ohlédl, nebyla tam. Musela spadnout. Hledal jsem ji a po chvíli jsem jí uviděl.“ Znovu zachroptěl a musel se napít.
„Ležela pod srázem, nehýbala se…snažil jsem se k ní dostat, ale nešlo to. Byla…je mrtvá…Audrey!“
Všichni na něho zděšeně hleděli. Na něj a pak na albuse, hledali v něm nějakou oporu, ale jediné co řekl bylo: „Jste si tím skutečně jistý, Simone?“
Muž přikývl.
Brumbál mu lehce stiskl ruku a pak nařídil madam Pomfreyové aby mu dala něco na uklidnění a postarala se o něj. Všem ostatním nařídil, aby ho následovali ven. Bude nejlepší když ho nechají prospat. Všichni se musí z toho šoku vzpamatovat.
„Ach chudák děvče,“ zabědovala Minerva, když se všichni znovu sešli ve sborovně.
„Byla tak mladá.“ Řekla zkroušeně.
„Nebohé dítě,“ pronesl Filius. A vzpomínal na dobu, kdy tu byla jako studentka a on ji měl ve své koleji.
„To je opravdu hrozné,“ opakovali stále do kola. Nikdo ani na chvíli nezapochyboval. Bylo to jako rozloučení které s ní mohli mít.
Jen Snape byl jediný, kdo se k tom nevyjádřil. Vypadal ještě více nabroušeně než kdy jindy a všechno kolem probodával očima. Nakonec se zastavil u ředitele, který zamyšleně hleděl kamsi z okna. I on přikyvoval všemu co ostatní říkali, ale sám se k tomu zatím nevyjádřil.
„Je to takový tragédie,“ hořekovala madam Pomrferyová, která se k nim také přidala, aby oznámila, že Simon usnul a že se probudí až za několik hodin. Dostal lektvar na klidné spaní.
„Jak nespravedlivé….“
„Musíme to dát vědět jejím blízkým,“ rozhodla konečně Minerva. A s jakousi smutnou odhodlaností zvedla hlavu. Přísně se dívala kolem, jako kdyby čekala, že někdo bude proti.
„Ano, ano,“ přikyvoval Kratiknot. Avšak všichni zmlkli, když promluvil Snape.
„Nikoho nemá.“ Řekl.