Upíři? Totální blbost.....díl 4

Probrala jsem se s mírnou kocovinou. Moje první cesta u mé sestry vedla do koupelny,kde jsem si napustila vanu plnou horké vody! Ponořila jsem se do té lázně skoro celá a relaxovala. Poslední dny jsou pro mě náročné. At se to týká mé rodiny tak toho ostatního!
U Lucy nemůžu zůstat na věky....Hned po obědě se i s malím drobečkem vydám zase zpět domu. U dveří nastražím uši a jelikož je vevnitř relativně klid pomalu si odemču a vstoupím. Prcka vrazím Markétě do ruky a jdu do svého pokoje. Začnu uklízet muj " pořádek" když někdo jemně zaklepe na dveře...Je mi jasné kdo to je ,protože otec by takhle neklepal. Pomalu otevře dveře.
"Ehm byly jste u Lucy"? Začne jemně...nechce se hádat,ale já nemám trpělivost.
"Kde asi myslíš,že jinde ?"
"Promiň"
"Proboha za co se omlouváš?" Vyštěknu a ona smutně skloní hlavu! Je mi jí trochu líto,ale tohle mě nebaví...ona si to zavinila sama kdež to já ? Já v tom musím vyrůstat i kdybych sebevíc nechtěla. Ta by udělala nejlíp kdyby si sbalila svých pět švestek a utíkala pryč. Někam hodně daleko!A co teprve malá Linduška? Ta už si tohle nezaslouží určitě!
" Jo abych nezapomněla tohle ti tu někdo nechal"! Podívá se na mě s očima smutnýma a i přes tu mou protivnost vlídnýma a podává mi obálku. " Třeba náký ctitel" Usměje se a odejde. To jo ctitel..kdo by tak o mě měl zájem? Moje zvědavost však nedá spát a já obálku doslova rozškubnu. Uvnitř na mě čeká úhledně složený a krásně zdobený papír....Jeho podklad je podzimního rázu. Jeho obsah mě však zarazí! Dnes o půlnoci ve středu centrál Parku. Oh jak romantické...a že by se ten dotyčnej třeba podepsal? Nejspíš kdybych věděla kdo to je tak bych nepřišla. Takže vyřešeno nikam nejdu. Trmácet se k vuli někomu kdo si v takovou hodinu chce dát sraz v centrál Parku. To určitě! Kor když ani nevím kdo to je. To uhádl! Ještě se mrknu do těch zbytku obálky zda to bylo určeno opravdu mě a když mě to přesvědčí že ano ( leda by v tomhle baráku bydlel někdo se stejným jménem a příjmením) Uklidím útržky a jdu se najíst!
Hraji si s Linduškou,když přijde otec. Chová se jako vždycky a to jako by se nikdy nic nestalo. NA to už sem si celkem zvykla a však nemůžu říct,že by mi to bylo nák příjemné.Zadívám se malé Lindušce do očí...bože..jaký ona bude mít život? Žít s ním bude utrpení...pro tak krásné stvoření jako je ona. Políbím jí na líčko a jdu za Markétou jí pomoci s uklízením. Protože trápit se nad takovými věcmi,nejspíš bych se usoužila!
Uklízení nám jde od ruky,zatím co on sedí rozvalený v obýváku na sedačce a dívá se na telku. Nejprve si nejistě povídáme,ale potom jako vždycky se naše debata dostává do stále větší intezivity až se nahlas smějeme a překřikujeme se. Tohle jsme ,ale dělat neměli protože to přiláká mého "milovaného" tatínka,který se hned osopí,že neuklízíme a jen se flákáme. Markéta ho jemně odbije ,prostě tak aby ho nenaštvala. On zaleze zpátky a u nás nastane ticho.
" Proč s ním pořád jsi"? Zeptám se protože už to nevydržím.
" Eliss nerozebírej to" Zamračí se na mě a vjenuje se dál své práci.
" Jen to nechápu..si chytrá ,pěkná taky...a život trávíš s ním" Kývnu směrem k obýváku.
"Tohle by si nepochopila" Zablekotá a výraz jí posmutní.
" Máš pravdu tohle fakt nechápu" křiknu hořce protože tohle mi leze na nervy.
"Eliss přestaň...nekaž to". Za prosí...jenže mě tak tohle vytáčí,že jí svou zlost dám pěkně vyžrat.
" Já to kazím? Já to myslela jen dobře..jenže ty si furt hraješ na to,že bych to nepochopila....že sem malí dětsko a tak.....Prober se...."!! Zakřičím a jdu do svého pokoje. Padnu na mou postel a zhluboka oddychuji. Muže mít krásný život a nechce ho ? Proč ? Co já bych za to dala...zbavit se toho břemene...Tady máte přesná příklad zákon schválnosti! A Nespravedlnost! Ten co tu nechce trávit svuj život musí...nebot ho tu drží jeho povinnosti atd. kdežto ti co klidně můžou odejít a zpříjemnili by život ještě někomu dalšímu( Lindušce)Tu pořád jsou...Tohle mi tak příšerně leze na nervy!!!!

Dnešní den ..jen den blbec. Po mém vydařeném kousku mé netrpělivosti vůči Markétě se odehrávalo několik další useku! Šla jsem jí třeba nakoupit a po cestě mě málem srazilo auto,další najelo do kalužiny takže mě celou ohodilo...nakonec jsem stihla sebou ještě fláknout o zem...,uklouzla jsem po bahně, a aby toho nebylo málo...zakopla jsem o popelnici při cestě zpátky. K tomu kdosi vylzel z baráku,že nejsem normální když jí tam takhle nechám ležet a že se mám vrátit a všechno posbírat! Na to bych se mohla...ještě se stačím rozbít jednou na schodech takže domu muj nákup dorazí v celkem zajímavém stavu...ovšem poživatelným a to je duležité. Aspoň stačím tímhle výstupem Markétu dost rozesmát...takže jsem jí vrátila její dobrou náladu. Já jsem ovšem ve svých škobrtancích vesele pokračovala dál....Pomáhala jsem jí vařit...když jsem na sebe překlopila všechno co bylo možné. A když jsem rozbíjela vajíčka že je přidám do mísy kydla jsem je na zem...což U Markéty propukla další vlna smíchu,kterou kvuli otcovy se snažila utišit rukou na ústech,ale moc jí to nešlo. Nakonec mě od toho raději odehnala.Vlezu do pokoje ve snaze už nic nerozbít a místo toho nechtěně strčím podivně do mého stolu a věčina věcí popadá na zem! Mám to,ale štěstí.....!:(

Vztek semnou cloumá všemi různými směry....tyhle dny mi byl čert dlužen! Pěstí třikrát udeřím do polštáře abych se trochu vyventilovala ovšem moc to nepomáhá. Začíná se stmívat a na mě padá úzkost. Vylezu rychle ven z baráku,než si toho otec všimne a propluji ještě pár ulicemi rychlostí blezku a pak už jen nasávám ten krásný čerství vzduch a nekonečně bloudím ulicemi. Na dopis jsem si vzpomněla až při pohledu na ten park. Mrknu na hodinky ,které hlásí pul jedenácté a těkavě zkoumám okolí.Mám tam jít ? Nemám tam jít? Nakonec se otočím a jdu pryč. Projdu se ještě několika uličkami.. s myšlenkami ,které se motají kolem mého chudého života a aniž bych si to uvědomila,moje nohy mě přivedli opět k centrál parku. Dělají si ze mě snad srandu ?

Zhluboka se nadechnu a čekám před parkem dobrých deset minut. Co mužu ztratit? Nic....a tak s nešťastným výdechem vcházím do parku a mířím si to přesně do středu. Posadím se na lavičku a mrknu na hodinky. Teprve pul dvanácté to tu ještě půlhodiny budu mrznout?

Když uslyším někde za zády křupnout větev strachy nadskočím z lavičky a stoupnu si tak abych tam viděla. Jenže nic nevidím a když mě nějaký dotyčný zakryje oči div se mi srdce nerozskočí na dvě poloviny. Cuknu a rychle se otočím zase na....a oči se mi vypoulí jak dva tenisáky!Stojí tam totiž ON...muj zachránce :D
"já....teda....ehm...no....čekám tady na někoho". Nakonec ze sebe vysipu.
" NA mě"!
"To určitě ne....tedy...počkej to ty si mi poslal".
"Ten dopis? JO ...jak bych se asi podepsal...prosím tě pot". Protočil oči a kams i mě táhl.
" Nech mě...kam mě to táhneš...pust". Snažím se vymanit,jenže ...jeho sevření je silné a já začínám mít strach,že jsem sem vůbec lezla. Prolezly jsme parkem směrem k uličce jež se říkalo doupě. Všichni fetáci se tam totiž scházeli a já si najednou pomyslela,že je to třeba nákej feták co mě táhne za nima skrz potěšení.
"Bejt tebou tak spolupracuji" Otočil se až jsem do něj málem čelem narazila...a jeho oči se leskly.Fetáci se váleli ruzně po zemi ...jiní byly veselí pod dávkou té drogy atd. Protahoval mě mezi nimi a mě se udělalo značně nevolno. Nechutně po mě pořvávali párkrát se mě snažily i dotknout,ale to jsem jim za včas uhla. Jeden byl ,ale dost otrkanej a svou rukou zachytil moje oblečení a trhl tak silně až sem se málem roztrhla vejpul..jak mě držel On a ten feták. On se prudce otočil na toho fetáka a tak divně zavrčel až mi to přišlo vtipný. Feták mě okamžitě pustil a ještě se mu omluvil.