SaRieL - 6. Proč pláčeš?

„Takže jsme nepochodila ani jedna co?“ zeptala, nebo spíše jen odevzdaně nadhodila Lucian.
„To tedy..“ dodala Sariel.
Obě sklesle seděly na lavičce v opuštěném parku a probíraly další možnosti. Bylo jim jasné, že prohrály obě, ale tížilo je to o to víc, že cena kterou si stanovily, byla jejich kamarádka – dávná přítelkyně. Nyní padlý anděl – Raguel.
Nevěděly, že celou dobu je někdo sleduje. Někdo, kdo proti veškerému svému dosavadnímu cítění a osamělosti je toužil znovu spatřit. Nevěděly, že ta, o které se hovoří je jim tolik na blízku a s mučivou bolestí hltá každé jejich slovo, nadechnutí a že studuje jejich tváře..rysy obličejů, gesta a že při tom tiše trpí. Jak blízké si kdysi byly, proč je tak těžké se vrátit?
Proč je tak těžké na ně promluvit? Pomohly by jí..
Jenže ona nevěřila, bála se, že by je nakazila, že by to co nosí skryté tolik roků samoty ve svém srdci, by je mohlo nakazit. Její vlastní temno. Nechápala, jak to, že ani když ještě všechny byli obyčejnými lidmi si toho nevšimly a přátelili se s ní. Tenkrát a ani dnes se nepovažovala za dobrého člověka. Andělem se stala z oddanosti ke své přítelkyni Sariel. Když padla, věřila že to bylo způsobené jen tím, že to tak mělo být. Že ona neměla dostat křídla. Obrátila se proti Světlu a nyní tolik trpěla. Velkým dílem vlastní hloupostí a vinou.
Sariel ani nevěděla kdy, ale i ona cítila křehké pouto, které mezi nimi bylo, jako mezi sestrami. Cítila její žal jako svůj a její stesk jako by byl její. Po tváři jí začaly stékat slané slzy. Dopadaly na její plášť, který k sobě pevně tiskla.
Lucian byla pobledlá, i na upírku její pleť byla bělostná. Objala ji kolem ramen a opřela svou hlavu o svou.
Raguel vnímala, co způsobila.
Snad v podivném rozpoložení, které ji přesvědčilo se vydala ze svého úkrytu. Šla tiše a přes vlastní zamlžené oči sotva viděla kam šlape.
Zjevila se u nich jako duch a protože obě její kamarádky byly zahloubané do sebe, nevšimli si jí, dokud nebyla u nich.
Dotkla se jemně a bázlivě ramena Sariel. „Ty pláčeš?“ zeptala se tichounce, cítíc nitku porozumění mezi nimi. „Proč pláčeš?“ zeptala se stísněně.
Nechtěla sestře způsobit bolest a přesto se jí to dařilo.
„Raguel!“ vykřikly obě najednou a už jí svírali pevně v náručí a tiskli jí k sobě v pevných objetí.
„Ty jsi se vrátila!“ opakovali pořád dokola.
Sotva popadala dech, bála se jich. Nepřiznala to, ale byla rozpačitá, nevěděla co dělat. Připadala si podivně a odcizeně.
„Měly jsme o tebe takový strach,“ zpustila okamžitě Lucian, ale když jí kamarádka dloubla do žeber, aby byla zticha, zmlkla. Všimly si podivného lesku v jejích očích.
Chvíli se dívala z jedné na druhou a pak, jako když chce odejít se otočila.
„Počkej!“ volala za ní Sariel.
Zastavila se, ale nepohnula se zpět k nim.
Naslouchala.
„Neocházej,“ zaprosila. „Buď tu s námi, prosím.“
Raguel, jako by bojovala sama se sebou k nim přeci jen otočila zmučenou tvář. Jak ráda by se k nim vrátila, ale cítila si tak…pošpiněná oproti nim. Měla černá, uhlová křídla a duši temnou.
Svěsila hlavu.
„Nezasloužím si vás.“ Pípla.
„Co to je zase za pitomost!“ vykřikla Lucian. Ale zmlkla dřív, než mohla napáchat nějakou škodu. Pokračovala Sariel.
„Vždy´t víš, že j nám patříš. I když máš ty své nálady, vždy to tak bylo. Podívej se na hvězdy.“ Vybídla jí vlídně.
Skutečně se na její tváři objevil letmý úsměv? Byl to jen okamžik, překryla jej bolestná grimasa.
„Neměla bych tu být.“ Vyčítala si Raguel.
„Počkej,“ zachytila ji za ruku Lucian. „Můžeme ti pomoci. Nejsi na to sama. Máš přeci nás, vždyť víš že nás máš.“ Říkala rychle.
Přikývla lehounce.
Pak zavrtěla hlavou. „Nemůžu s tím bojovat, cítím to uvnitř sebe. Já..cítím temnotu, je mojí součástí.“ Promiňte..“ špitla. „Já nejsem dobrá, tohle si nezasloužíte.“
A pak se jim vytrhla a utíkala pryč.
Sariel za ní ještě křičela.
„Nikdy se nás nezbavíš. Jsme jako jedna krev, jsme rodina! Jsi naše sestra! Podívej se na hvězdy!“
Ale Raguel už byla pryč. Semínko pochybností bylo zaseto.
Lucian se podívala na Sariel.
„Vrátila se,“ řekla nadějně. „Vrátila…“