Zloděj

Oldrin se ještě více přikrčil ve stínu a pozoroval budovu naproti přes ulici. Celý včerejší den pozoroval tento dvoupodlažní dům, který vůbec nezapadal mezi okolo stojící, polorozpadlé chatrče. Bíle natřené stěny, osvětlené jen svitem měsíce, vystupovaly z okolní temnoty. Všude kolem panoval klid. Ani stráže nechodily v těchhle okrajových částech Barigguru. O to větší byla záhada, že si někdo postavil takový dům přímo v téhle části města. Dům sice zdaleka nedosahoval honosnosti ani velikosti domů ze středu města, byl však dost velký na to, aby skrýval nějaké cennosti. Oldrin si tento dům vybral také proto, že jedinou jeho obyvatelkou byla mladá, křehce vypadající žena.
Mladý Ilean ještě chvíli vyčkával ukrytý ve stínech a pak konečně spustil svůj plán. Vystoupil z tmavé uličky a rychle přeběhl k velkému domu. Zády se přitiskl ke stěně a sunul se podél ní kolem domu. Když celý dům konečně obešel, na chvíli se zastavil a poslouchal, jestli někoho nevzbudil. Kolem ale vládlo naprosté ticho, možná až moc velké pro jeho „práci“.
Oldrin věděl, že má žena svoji ložnici ve spodním patře, proto si za cíl zvolil horní patro. Svýma dlouhýma rukama se zachytil za výstupek ve zdi a několika rychlými pohyby se ocitl na úrovni okna v patře. Znovu byl pyšný na svou tělesnou stavbu, která mu umožňovala hbité a téměř neslyšné šplhání. Jednou rukou se chytil za okraj kolmé střechy a druhou sáhl do kapsy. Z té vytáhl krátký ocelový drátek, speciálně vytvarovaný pro jeho potřeby. Chvíli si pohrával s oknem, až se nakonec ozvalo tiché cvaknutí a okno se trochu pootevřelo. Oldrin neváhal, vlezl dovnitř a okno za sebou zase zavřel.
Znovu sáhl do kapsy a vytáhl malou bílou kouli. Mléčná barva se během chvíle změnila v chladné mdlé světlo, které postačovalo k jeho práci. Oldrin nerozuměl magii která mu teď osvětlila místnost, ale byl za ni vděčný. Rychle přešel ke stolku s několika zásuvkami a začal je prohledávat. Zásuvky nebyly zamčené, ale přesto v nich našel pár stříbrných spon, které se dají zpeněžit. Chtěl přejít k dalšímu stolku, když za sebou uslyšel ženský hlas.
„Á, máme návštěvníka,“ řekla žena klidně, jako by ho čekala. Ani ji neslyšel přijít, jako by v místnosti stála odjakživa.
V první chvíli myslel Oldrin na to, že ji srazí a uteče, nebo že ji rychle zabije a uprchne, ale všechny tyto myšlenky zapadly někam hluboko, když se té ženě podíval do očí. Náhle se nemohl hnout, nemohl se úžasem ani nadechnout. Obdivoval její krásu a podlehl jejímu kouzlu. Žena se vzápětí usmála a on se cítil tak šťastný. To ale trvalo jen do chvíle, než se úsměv pokřivil v ohyzdný škleb. Potom Oldrin už ani nestačil zakřičet.

* * *

Durack nervózně přecházel od jednoho konce malé předsíně k druhému. Všichni jeho zloději byli už zpátky a dohromady donesli celkem slušnou kořist, ale Oldrin se pořád nevracel. Byly už dvě hodiny po půlnoci a on byl pořád někde venku. Asi už uprchl a teď je daleko z města i s kořistí, pomyslel si Durack. Nebo, co je ještě horší, napadlo ho, chytili ho a on mě prozradí. Durack se konečně ve svém přecházení zastavil a rozhodl se. Už nesmí ztrácet čas, už mu nedá ani minutu.
„Fanare,“ řekl do ticha. Ze tmy v rohu místnosti se vynořila doteď sotva viditelná postava. Těsné černé oblečení zakrývalo postavu od hlavy až k patě. Velkou část holé hlavy pokrývaly hrbolky připomínající šupiny, které ve světle svíčky měnily svou barvu od světle šedé až do černé. Vypadalo to, jako by se jeho hlava pořád pohybovala. Durack byl na tyhle optické klamy u svého zerthajského společníka už zvyklý. Zahleděl se do jeho žlutých očí a vydal rozkazy.
„Potřebuju, abys našel Oldrina a přivedl ho. Je pořád někde venku. Pokud ho však náhodou chytili, tak víš co máš dělat.“
Fanar jen kývl, že rozumí. To byla vlastnost, které si Durack u svého společníka cenil nejvíce. Příliš neodmlouval a pořád do něčeho nemluvil. Narozdíl od jeho zlodějů, kteří si pořád na něco stěžovali. V takových chvílích jim vždy připomněl, že to on jim poskytl přístřeší, zachránil je z ulice a poskytl jim práci, i když to byla zlodějina.

* * *

Fanar vykročil do chladných ulic. Podíval se na bledý měsíc a okolní temnotu, aby zhodnotil, nakolik ho tma dokáže skrýt. Pod malým srpkem měsíce také zahlédl siluetu Trnového pohoří, jehož štíty obklopovaly celé město. Tma se zdála být dost velká na to, aby se v ní lehce skryl, přesto si raději vzal černý plášť, jehož kapuci si přetáhl přes hlavu.
Aby ho nic nezdržovalo, tak si vzal jen minimální vybavení – krátké tenké lano (pro případ, že by musel šplhat), sadu paklíčů a za opaskem měl dvě dlouhé zahnuté dýky, jejichž čepele začernil, aby ho jejich záblesk nemohl prozradit.
Téměř okamžitě zachytil směr, kterým se Oldrin vydal. Díky malým magickým koulím, které vyrobil, mohl sledovat slabou, avšak stále zřetelnou magickou stopu, přičemž každý zloděj dostal kouli z trochu odlišnou „vůní“ magie. Fanar byl rád, že má tyto magické schopnosti, ale nepyšnil se jimi tolik, jako ostatní z jeho národa. Raději dával přednost ostrým a tichým dýkám.
Pomalu se plížil stíny a sledoval magickou stopu. Ta ho asi po hodině zavedla do jedné z okrajových částí města. Teď už ani nepotřeboval magii, aby věděl, že Oldrinovým cílem byl patrový bílý dům. Znal logiku těch malých zlodějů.
Stejně jako jeho předchůdce i on obešel dům. Ve šplhání nebyl tak obratný jako Ilean, ale nakonec se přece jen dostal k oknu pod kolmou střechou, kudy se po chvíli dostal dovnitř. Zastavil se a poslouchal, soustředil se a snažil se přivolat magii. Jeho smysly se díky ní zbystřily a on uslyšel tiché oddechování, přicházející z přízemí. Také na chvíli pocítil podivný pach a ještě něco, snad strach?
Fanar rychle utnul proud magie a podivný pocit hned ustoupil. Po chvíli si byl jistý, že se mu to jenom zdálo. Potmě se vydal do přízemí, tiše našlapoval a mířil přímo k místu, odkud předtím zaslechl tiché oddechování. Počínal si opatrně a šel naprosto bezhlučně, přesto, když došel na konec schodiště, místnost náhle ozářilo jasné světlo.
Záře ho na chvíli oslepila, byl si jistý že obyvatel domu začne volat o pomoc. Nic z toho se ale nestalo. Když si zase zvykl na ostré světlo, uviděl před sebou ženu. Tedy podle lidských měřítek to byla žena, jemu však připadala jako bohyně. Velké zelené oči na něj přísně hleděly z růžového obličeje. Dlouhé rudé vlasy mírně povlávaly v průvanu. Tělo ženy halila velice tenká průhledná látka, pod kterou se rýsovalo pevné, pružné tělo.
Fanar věděl, že tu má úkol, ale to bylo teď jedno. Jakmile se podíval do jejích očí, všechno ostatní ztratilo význam. Byla tu jen ona božská bytost, která se na něj teď usmála. Žena k němu udělala dva kroky a jednou rukou ho chytila za bok. Pak si ho přitáhla blíž k sobě. Dokonce i přes všechen svůj oděv cítil její horkou kůži. Každý její dotek spaloval jeho tělo.
Žena přitáhla svou tvář blíže k němu a chystala se ho políbit. Vtom se ale na povrch prodral malý pramínek magické moci, který stále nabýval na síle. Z pramínku se stal potok a z potoku řeka. V posledním okamžiku, aniž nějak kontroloval svoje pohyby, se vytrhl ze sevření a odstrčil ženu o krok zpátky. Znovu získal kontrolu nad svými smysly a svou mocí.
Úsměv na tváři ženy vystřídal výraz plný zlosti. Nelidské zavrčení se vydralo z jejího hrdla a kolem vypukl chaos. Stěny domu začaly šednout až úplně zčernaly, v mžiku je pokryly pavučiny a plíseň. Podlaha pod Fanarovýma nohama začala praskat a zvedat se, až z ní zbylo jen zvlněné moře úlomků a trhlin. Schody do vyššího patra začaly neuvěřitelně rychle trouchnivět a vzápětí se rozpadly v prach.
Ostré světlo potemnělo, nemohlo však zakrýt děsivou proměnu, která se všude kolem odehrávala. Podobná proměna se však děla i se ženou. Její vlasy zešedly a začaly vypadávat, tenký šat se proměnil v klubko pavučin, oči zčernaly. Také její kůže zčernala až vypadala jako spálená. Na těle se objevily hluboké jizvy a hnisající rány. Prsty se protáhly v černé drápy, ze zad se vynořily krátké kostěné ostny.
Celou dobu Fanar jen fascinovaně stál a přihlížel té děsivé proměně. Nebýt jeho instinktů, tak by zemřel. Proměna totiž skončila a nestvůra zaútočila. Díky reflexům však Fanar vytrhl dýky od pasu a odvrátil sérii ran, směřujících na jeho krk. Takhle mu ostré drápy jen potrhaly plášť.
Soupeři kolem sebe kroužili a zasypávali se ranami. Fanar utrpěl několik škrábnutí, která však pálila, jako by byl zasažen kyselinou. Nevěděl, jak dlouho ještě vydrží a tak zkusil zariskovat. Nechal jeden z pařátů, aby ho zasáhl, čímž vyvedl nepřítele z rovnováhy. Prudká rána ho uhodila do ramene, jeho tělem projelo ohnivé bodnutí. Fanar potlačil bolest, dokončil otočku a vrazil jednu ze svých dýk do boku nepřítele. Ten ostře zařval a i s dýkou v boku uskočil do protějšího rohu místnosti. Dýku vytrhl a z rány se vyvalila odporně páchnoucí černá tekutina.
Jakmile se tekutina dotkla země, začala se měnit a přeskupovat. V jedné chvíli tu byla kaluž černé krve a v druhé už zem pokrývalo tisíce podivných stvoření. Byli podobní pavoukům, ale jejich těla kryly lesknoucí se chitinové krunýře s malými ostrými hrbolky.
Stvoření obklíčila Fanara, zatarasila cestu k východu. Fanar pochopil, že na tohoto tvora dýky nestačí. Navíc byl těžce zraněný a krvácel z mnoha ran. Jeho magická síla se rychle spotřebovávala na léčení ran. Ve snaze zachránit si život, nebo alespoň vzít tu nestvůru sebou, se rozhodl vložit poslední zbytky magie do posledního útoku.
Z místa kde stál vyšlehly plameny, které se rychle začaly šířit po celé místnosti. Všechno, co se nerozpadlo v prach, bylo sežehnuto ohnivým mořem. Malí tvorové pištěli v agonii, stejně jako jejich pán, který se během chvíle změnil v kouli z plamenů. Ani Fanar však ohni neunikl. Na jeho postavu doslova pršely stovky malých tvorů, kteří byli nad ním na stropě. Jejich hořící tělíčka mu spalovala plášť a propalovala se až na kůži. Ani jeho pohasínající magie nemohla udržet stovky plamínků od jeho těla.
Fanar si proklestil cestu kouřem a vrhl se směrem, kterým tušil dveře. Náraz mu vykloubil rameno, ztrouchnivělé dveře však povolily a on vylétl na ulici. Rychle se začal válet, aby uhasil plameny. Poslední plameny na jeho oděvu zhasly a on zůstal bezmocně ležet a díval se na hořící dům.
Jako by dům sám držel všechnu hrůzu uvnitř. Pištící tvorové nepřekročili práh, ohnivé plameny se držely jen uvnitř domu. V zadní části místnosti ležela bez hnutí ohořelá hromada, kterou stále olizovaly plameny. Řvaní netvora však již utichlo.
Fanar si ani neuvědomil, že z okolních domů vyšli lidé, aby se podívali, co se děje. Někdo mu pomohl na nohy a dal mu napít. Lidé byli tak fascinovaní, tím co se odehrálo, že si ani nevšimli, když se o chvíli později odbelhal do stínů. Už neviděl jak přiběhli stráže, už neviděl zelenou záři, která svou ostrostí dokonce předčila plameny a která hned pohasla.
Nevěděl, jak se dostal zpátky k Durackovi, který mu poté ošetřil rány. Druhý den si už ani pořádně nepamatoval, co se stalo. A byl tomu rád. Jakmile vypověděl Durackovi, co se stalo, požádal o propuštění ze služby a následující den z města odešel.