Pro dobrou věc

"Takhle to vážně nemá cenu," prohodil Bruno a vrazil další zásobník do Glocku. Další dveře, znovu zvonek. Kukátko ve dveřích na chvílí změnilo barvu a pak se dveře otevřeli. Ale jen na řetízek.
"Co tady chcete," zasyčel hlas asi pětatřicetileté ženy.
"Jenom dobro pro vaší duši," pronesl asi po milionté Bruno stále stejným klidným hlasem.
"Nemám zájem o žádné alternativní náboženství," křikla žena a pokusila se zabouchnout dveře.
Brunova bota se ale bohužel zapříčila ve dveřích. Nacvičeným pohybem vyhákl řetízek a než stačila žena vykřiknout stihl tiše zašustit Glock. Tlumič pracoval jako obvykle spolehlivě. Žena si ještě ani nevšimla díry v hlavě a Glock sebou trhnul znovu. Jistota je jistota.
Bruno překročil mrtvolu a zavřel dveře od bytu. Započala rychlá prohlídka.
V obýváku blikala televize a před ní popíjel tlustý muž v nátělníku pivo.
"Marie, kdo to je?"
Ani neotočil hlavu od blikotající skříňky. Bruno mu neslyšně vpadl do zad a Glock mu přeťal páteř. Tělo se bezhlasně svezlo na zem a čúrek moči potvrdil přesnost zásahu. Z této vzdálenosti a do páteře to byla jistota. Kulka přeťala míchu a další náboj by bylo zbytečné plýtvání.
Bylo kolem desáté a venku se valila neproniknutelná tma zamračené noci. V bytě zbyli ještě jedny dveře.
Bruno šel systematicky. V poslední místnosti našel dva chlapce. Asi patnáct a dvanáct let.
Z hlubokého spánku se probudí až doma, v bezpečí, na lepším místě.
Když Bruno vycházel z pokoje, v Glocku chyběli další čtyři náboje.
"Moc pomalé, musím vymyslet něco rychlejšího," prohodil ještě k prázdné kuchyňské lince.

***

Blikající majáky před vchodem nevěštili nic dobrého. Byli dvě hodiny ráno a tmavomodré BMW s detektivem Ronem mělo namířeno právě k tomu roji modrých světlušek. Z mraků se začal snášet déšť a detektiv už věděl co ho čeká.
Zaparkoval auto aby nepřekáželo černým vozům koronera v jejich práci a přeběhl do vchodu bytového domu. Službu konající strážník ho legitimoval a pak se pustil do popisu situace.
"Vrah šel byt od bytu a všechny vyvraždil. V celém domě je dvanáct bytů a našli jsme 29 mrtvých včetně dětí a jednoho kojence."
"Kdo to nahlásil?" Ronův hlas zněl nevzrušeně, jako když si objednává hamburger u stánku.
"Klára Popelková, vracela se v noci ze zábavy a našla rodiče mrtvé. Po nedávných zkušenostech jsme prozkoumali i ostatní byty a výsledek vidíte."
"Třetí den a to samé," řekl Bruno více pro sebe, než strážníkovi.
"Předpokládám že nic neviděla, nic jí nenapadá," dodal ostřeji.
Strážník jen smutně zavrtěl hlavou a podíval se směrem k záchrance. U ní pečovali dva zdravotníci o mladou hubenou dívenku. Balili jí do deky, evidentně byla v šoku.
"Nebudují alespoň pro teď traumatizovat," řekl Ron a vyrazil do nitra domu. Tam se míhal člověk přes člověka. Koronér čekal až lidé z laborky udělají dost fotek a pak připravil tělo k převozu. Postupovali mechanicky a bez zájmu. Tušili, že ani tentokrát nenajdou žádné souvislosti. Žádnou logiku jednání.
"Je tu už detektiv?" rozléhal se nepatřičně veselý hlas z patra. Byl to mladík z oddělení zajišťování stop, který maximálně věřil své práci a hájil jí, jako nejdůležitější část policejního sboru.
Ron vyběhl do patra.
"Tak co tu pro mě máš Pavle?"
"Jeden mladík si evidentně nahrával své erotické hrátky. Měl tady schovanou kameru s čidlem na pohyb."
"A nahrál svého vrah," doplnil Ron.
Pavel jen pokývl hlavou a už hledal záznam na kameře. Propojil jí s televizí a konečně zahlédli vraha. Záběr byl ale velmi neostrý a příliš rychlý.
"Vezmu to do laborky, uvidíme co z toho kluci dostanou."

***

"Ty vrahu," prohodil Milan žertovně a před nechápajícího Bruna pohodil čerstvé noviny. Na titulní stránce byla Brunova fotka. Byla ale tak špatná, nekontrastní a rozmazaná, že by seděla i na Kačera Donalda.
Nezpanikařil. Vzal noviny do ruky.
"Klekni na kolena a pros za odpuštění, jinak jsi další," křikl žertovně na Milana.
Ale uvnitř mu nebylo do smíchu. Jdou po něm a konečně něco našli.
"Budu ho muset zabít, je to hodný kluk a sympaťák. Zaslouží si uzdravení", přemítal Bruno.
"Neskočíme na jedno po práci?" navrhl Milan.
"Jasně," odpověděl Bruno bez váhání. "Stejně bych si měl dát dneska oraz, začíná být trochu horko," pomyslel si pro sebe.
Během pracovní doby přemýšlel, jak zabít co nejvíce lidí. Jakým způsobem. Střílet je po jednom nejde. Moc neefektivní. Ale hledat návod na výrobu bomby si na internetu netroufl.
Možná otrávit pitnou vodu. Ale čím?
Jakožto finanční analytik neměl moc zkušeností s jedy a výbušninami, ale před pár měsíci ani se střelnou zbraní.
Po práci se vydal do baru. Nepil alkohol. Spolupracovníkům se vymluvil, že ještě bere léky proti bolesti po té autonehodě a že na to nemůže pít.
Kolem jedné, když už byli všichni v řádné náladě, se vyplížil na záchody. Malé větrací okénko stačilo. Prosmýkl se jím a vyskočil na temnou ulici. Proběhl mezi domy a vešel do uličky plné smetí a zvratků.
Měl štěstí, protože vzadu postávala partička feťáků. Ti zbystřili okamžitě jak uviděli slušně oblečeného člověka, který by mohl mít peníze.
Než stihli vytáhnout nože a požádat Bruna o jeho peněženku, zableskl se Glock a několikrát škytnul. Než tři těla dopadla na zem, byl už Bruno na cestě zpět. Okénkem na záchodky a zpět k opilým spolupracovníkům. Byl pryč dvacet minut ale to si nikdo pamatovat nebude.
"A mám alibi," pochválil se v duchu Bruno. "Dneska sice jen tři, ale lepší než celý večer sedět a chlastat."

***

Ron nabručeně zabouchl dveře od auta a vyrazil do hnusné uličky. Ještě se pořádně neprobudil a další mrtvoly.
"Před tím alespoň zabíjel na rozumných místech," bručel a snažil se ucpat si nos.
Slunce se vyhouplo nad obzor a posvítilo do uličky. Ta byla živá hmyzem, mouchami a včelami.
"Proč si myslíte, že je to můj člověk. Tohle vypadá na vyřizování účtů mezi feťáky," rozkřikl se na velícího strážníka.
"Jsou tu nábojnice z devítky, stejné jako v minulých případech. Podobná technika střelby. Vždy dvě rány, kousek od sebe. Střílelo se na jistotu a jen z jedné zbraně. Podrobnosti ukáže balistika...."
"Jistě, jistě. Omlouvám se že jsem křičel."
Obhlédl místo činu a nechal kluky z laborky dělat práci. Opět žádné relevantní stopy.
Vyšel na ulici a konečně se zhluboka nadechl.
Ještě se ani nerozhlédl a začal zvonit telefon.
"No," štěkl do něj.
"To je detektiv Ronald?"
"Jo, co je," přerušil Ron hlas. Neměl náladu na dlouhé zdvořilostní řeči.
"Tady doktor Gordon Barneby. Víte, měl jsem tu jednoho pacienta, no a ehm....."
"Tak co chcete doktore," vypravil ze sebe rezignovaně Ron.
"Já bych vám to neměl říkat. Víte, je to vlastně lékařské tajemství, ale nemohu to neříct. Ve vaší kanceláři mi dali číslo na vás a já doufal, že by jsme se mohli někde sejít. Možná by bylo nejlepší přijet do mé kanceláře."
Ron si naškrábal adresu do bloku a bez rozloučení zavěsil.
Během půl hodiny parkoval své BMW před nemocnicí. Doktor Barneby měl soukromou psychiatrickou kancelář hned v druhém patře.
Představil se sekretářce a ta ho ihned uvedla k doktorovi. Postarší pán s bílím plnovousem seděl v koženém křesle za masivním dubovým stolem. Svou menší výšku si evidentně kompenzoval mohutným nábytkem.
Pokynul Ronovi k židli proti němu. Beze slova, možná až provinile před něj položil otevřenou složku.
"Měl jsem tu pacienta, který byl po autonehodě dočasně mrtvý. Podle jeho slov byl v jiném světě."
"Nevoláte mě sem kvůli nějakému bláznovi."
"Ne, ne. Nenechte se mýlit. Pacient vykazoval jasnou mysl, ale tvrdil že toto všechno je iluze. Že naše skutečná já, jakási nehumanoidní existence, jsou nemocná. A vedlejším příznakem je toto blouznění. Celý svět kolem nás je prý blouznění. A že jediná cesta ven je se zabít. A pokud chcete někoho zachránit, tak ho zabte také."
"Předpokládám, že si myslíte, že je to ten vrah, po kterém jdu. Ale proč?"
"Nikdy jsem nezažil takové poruchy. Ale sami odezněli, i když se mi zdálo že pacient si uvědomil své bláznovské chování. Tak se začal chovat normálně aby jsme ho propustili. A dva týdny na to začalo to vraždění. Systematická čistka náhodných lidí, včetně dětí. Na to musí být extra nátura."
"Takže podle vás zachraňuje lidi od utrpení a pomáhá jim na lepší místo?" Ronův hlas zněl téměř výsměšně.
Doktor sklonil hlavu.
"Vím že to zní absurdně, ale jeho vzorec chování odpovídá tomu co se děje v ulicích."
"Jsem moc rád že jste se mi ozval doktore Barneby, prověřím toho blázna. Třeba budu mít štěstí."
Detektiv Ron se prudce zvedl a vydal se ke dveřím.
"Jen ještě drobnost detektive," bezmála šeptl doktor.
Ron se ani neotočil a sledoval nadále dveře, viděl se jak už drží pod krkem toho blázna Bruna.
"Jenom vás chci požádat, aby mé jméno nebylo spojováno s tím případem. Ehm, vlastně jsem se prohřešil vůči zákonu když jsem vám dal tyto informace," doktorův hlas vyzněl do prázdna.
Ron se otočil a pokusil se o příznivý výraz: "nebojte doktore, nějak to zařídím."
Barnebyho tvář se konečně zbavila křeče a staříkovo tělo se pohodlně opřelo do svého křesla. Detektiv prudce vyrazil ven, bez pozdravu, bez pohledu na sekretářku v přední místnosti.
Ještě ani nedosedl na koženou sedačku ve svém BMW a už zajišťoval vše potřebné:"Tak mi o tom člověku sakra něco najděte."
Patnáct minut po odchodu z doktorovi kanceláře se Ron sešel s dalšími pěti detektivy u hlavního vchodu do businnes centra.
"Tak fajn, tady pracuje. Druhé patro, kancelář 214." Jako doplněk svých slov rozdal Ron zvětšenou Brunovu fotku se všemi dostupnými informacemi.
"Chceme ho živého, za každých okolností. Jasné?"
Ostatní detektivové smutně přikývli. Hon na vraha bude mnohem méně zábavný, když ho nesmíte zastřelit.
Ron vytáhl telefon a vytočil číslo do Brunovi kanceláře.
"Dobrý den, můžete mě prosím přepojit na Bruna Hohlera?"
"Jistě ozval se příjemný hlas recepční."
Telefon třikrát zazvonil a pak se ozval ostrý hlas. "Hohler, prosím."
Detektiv bez váhání zavěsil.
"Tak jdeme na to pánové."
Všech šest detektivů vešlo do haly. Podle připravené strategie obsadili po dvou oba výtahy a zbylí dva vyšli do druhého patra po schodech. Sešli se u vchodu do kanceláří. Ron si to namířil rovnou k recepční u vstupu do rozlehlé plochy plné stolů a lidí.
Na pult položil odznak. Slečna na recepci poskočila leknutím. Možná z rány odznaku o dřevo, možná z policejní autority.
"Kde sedí Bruno Hohler," vyštěkl Ron.

***

Bruno se rozhlížel po malé lékárně v přízemí budovy, kde pracoval. Konečně se dostal na řadu.
"Prosím vás, já bych chtěl teploměr."
Mladý lékárník začal na pult rovnat různé teploměry různých výrobců. Všechny digitální.
"No víte, já bych chtěl spíš takový ten starý, rtuťový."
Lékárník se usmál. Tak ty bohužel v nabídce nemáme. Máme pár analogových s kapalinou, ale rtuť se do nich již nějakou dobu nedává. Je totiž jedovatá.
To byla informace která Brunovi utkvěla v hlavě ze základní školy a rozhodl se její jedovatost testovat na lidech. Nicméně nevěděl kde rtuť sehnat a ten mladý lékárník mu zhatil jeho plány.
Zvuk telefonu ho vytrhl z přemýšlení nad teploměry.
"Promiňte", omluvil se lékárníkovi a vzal do ruky telefon. Raději si s sebou po budově bral bezdrátový telefon, jehož stanice ležela spokojeně na stole v kanceláři. Pracovní záležitosti nesmí zanedbávat, nesmí se z něj stát podivín.
"Hohler, prosím."
Na druhé straně se rozhostilo ticho a pak volající bez jakéhokoli zvuku zavěsil.
Bruno se omluvil lékárníkovi: "Ještě si to rozmyslím, teď musím jít," pozvedl telefon a naznačil že ho potřebují i když to nebyla pravda.
Ale cítil, že něco není v pořádku. Zastavil se ve dveřích a viděl šest můžu procházejících vstupní halou. Dva čekali u jednoho výtahu, další u druhého. Zbytek vyrazil po schodech. Každý v ruce držel fotografii, která mu i z dálky byla hodně povědomá.
Snažil se zachovat klid, i když mu srdce začalo tlouci jako o život. Rozvážným krokem opustil budovu. Zastavil teprve v přilehlém parku a posadil se na lavičku. Chladná kamenná plocha ho trochu zchladila a Bruno mohl promyslet další postup.
Nečekal že ho najdou a nechápal jak se jim to mohlo podařit.
Po pěti minutách se z budovy vyřítilo všech šest agentů a zběsile se rozhlíželi na všechny strany. Bruno je sledoval ze vzdálenosti dobrých stopadesáti metrů. Nevzrušeně se zvedl a vyrazil po tečně směrem od budovy a směrem od svého domu.
Začal litovat, že si nevzal zbraň s sebou. Cítil trochu radost, že jeho utrpení na tomto světě již brzy skončí, jen si musí zajistit jistou smrt na konci všeho. Domů se vrátit nesmí a moc lidí už zabít nestihne. Ale lepší alespoň pár, než nikoho.
Šel nepřetržitě dva bloky a bylo mu jasné že po něm jdou všichni policisté ve městě. Potřeboval zbraň. Procházel kolem jedné budovy, kde dělníci končili s rekonstrukcí. Rozdělávali lešení a nakládali ho na auto. Bruno se nepozorovaně zmocnil jedné rezavé asi metr a půl dlouhé trubky. Zkusmo jí schoval pod kabát, ale jeho chůze pak byla prkenná a trubka vykukovala.
Po dalším půl kilometru podivné chůze spatřil osamoceného policistu. Prohlížel si prstýnky ve výloze. Vysílačka a služební zbraň u pasu.
Bruno vytáhl trubku, mírně popoběhl, aby dostal potřebnou kinetickou energii a mocně švihl po policistově hlavě. Bezvládné tělo se bez výkřiku zhroutilo na zem. Zato v okolí se strhl poprask. Lidé křičeli a utíkali od místa vraždy. Bruno se sehnul nad mrtvolou s rozraženou hlavou, ignoroval vytékající krev a mozek. Nahmatal pouzdro se zbraní a našel policistovu CZ75. Nebyl to jeho oblíbený Glock, ale Čezety jsou kvalitní a spolehlivé stroje.
Odjistil jí a zkusil jestli je funkční. Cílem testu se stala těhotná žena stojící poblíž. Jedna rána do hlavy. Bruno doufal, že se strefil přesně, nechtěl plýtvat municí. Překročil novou mrtvolu a rozeběhl se ulicí. Lidé se poslušně rozestupovali.
Tepání v Brunově hlavě přerušilo až houkání sirény. Policejní Ford ST220 zpomalil na Brunovu rychlost a z megafonu se ozvalo: "Tady policie. Zastavte a vzdejte se."
Bruno nechápal kde se ve městě vzala dálniční policie, ale opravdu zastavil. Řidič Fordu udělal to samé.
Spolujezdec otevřel dveře a namířil pistoli. Bruno ale neměl strach ze smrti. Bez zaváhání vytáhl čerstvě získanou čezetu a zasáhl policistu do hlavy. Z třímetrové vzdálenosti to nebyl problém.
Policista si ani nestihl uvědomit co se stalo. Řidič vozu neměl zbraň připravenou a Bruno ho zasáhl dvěmi střelami skrz čelní sklo.
Než se na místo dostali další jednotky, osedlal Bruno všech 226 koní třílitrového šestiválce pod kapotou policejního stroje. Měl upřímnou radost, že získal další dva zásobníky a hlavně dvě duše.
Zkusil jestli technické specifikace nelžou a vůz dosáhne stokilometrové rychlosti během sedmi a půl sekundy. V hustém provozu ale dosáhl jen sedmdesáti a pak ho začala brzdit doprava. Vyšší rychlosti nedosáhl ani se zapnutými majáky. Při jednom projíždění křižovatko zahlédl zprava se blížící vozidla policie. Na obloze již nějakou chvíli monitoroval situaci policejní vrtulník.
Pak zahlédl tři lidi stojící na kraji chodníku u přechodu. Rozhodl se projet křižovatkou doprava, ale s tím, že průjezd zatáčkou vedl právě přes zmiňované tři osoby.
Vypadalo to tak snadně, ale první problém byl obrubník, vůz ho sice překonal, ale nečekaný náraz s Brunem poházel v autě. To se trošku vymrštilo a skácelo tři lidi. Další náraz. Po návratu na vozovku zaznamenal Bruno tři nehybná těla, ale vůz nebyl zrovna v nejlepším stavu. Nejen že se zhoršili celkové jízdní vlastnosti, protože zničil disky kol a poškodil uložení, ale zničil přední část vozu včetně chladiče. Ten praskl a za autem se vytvořil čůrek vody. Bylo jasné, že auto daleko nedojede. Nikdy ho ani nenapadlo, jak destruktivně se podepíše sražení několika lidí na stavu vozidla. Pravda, že v jeho případě nepříjemnosti způsobil také obrubník.
To už se za Brunem začala hemžit modrá světélka dalších policejních vozů. Dokonce se objevili i v protisměru. Zbyla mu jediná cesta a to přímo do nákupního centra. Náraz vozu do vstupních dveří jim pomohl otevřít se, ale znamenal další poškození na voze. Uvolnila se část blatníku a prorazila pravou přední pneumatiku. Vůz se stal na kluzké dlažbě téměř neovladatelný. Motor skřípal a přehříval se, chladící kapalina byla všechna dávno pryč.
Po pár metrech a asi osmi sražených lidech dostal Bruno smyk a sklouzl do obchodu s oblečením.
Náraz nebyl veliký, tak se zvládl sám vysoukat. Několik naivních lidí se mu rozeběhlo pomoci, skončili s kulkou v hlavě. Chvíli na to dorazila policie a uzavřela obchod.
Brunovi došlo, že tohle je konečná. Mrzeli ho všechny ty duše co nestihl vysvobodit, ale ta jeho to potřebovala stejně tak.
Sedl si za auto, aby na něj nebylo vidět od vchodu a opřel se zády o propíchnuté kolo. Zbraň v ruce. Poslední rozhlédnutí po tom hnusném nemocném světě. Po té svazující nemoci. Rozhlížel se a oddaloval nevyhnutelné. Bruno si nikdy neuvědomil jak moc na té kleci kolem lpí. Jak je těžké vložit zbraň do úst a stisknout spoušť.
Již dlouhou dobu toužil po smrti a věděl že přijde, až bude jeho existence na tomto místě neúnosná, ale když ta chvíle přišla, bylo to jiné. Byli tu pochybnosti.
První pozvednutí zbraně proti sobě nebylo úspěšné. Když Bruno zahlédl tu obrovskou hlaveň, musel jí pustit zpět.
Druhý pokus provedl se zavřenýma očima. Kov zastudil na jazyku a pak na patře. Bruno zbraň zapřel zachytil spoušť. Ale mozek nechtěl předat impulz ruce, nechtěl být vystřelen.
Prst se chvěl na kohoutku, náboj tiše čekal v komoře. Čekal až impulz na úderníku zažehne explozi a rotující horký kus kovu proletí po nestabilní dráze Brunovou hlavou.
Obchodní pasáží se rozléhal hlas vyjednavače zesíleného megafonem, ale na něj Bruno nereagoval. Dokonce si ani nevšiml zvuku téměř třílitrového BMW, které s hlasitým troubením projíždělo po kluzké dlažbě. Policejní kordon se rozestoupil a Ron strh svůj vůz do stejného obchodu,jako asi pět minut před tím Bruno. Hnaná zadní náprava nedodávala autu na kluzkém povrchu velkou stabilitu a rozházené oblečení znemožnilo efektivní brzdění. Výsledkem byl náraz BMW do odstaveného vraku policejního Fordu.
Od přední části zdemolovaného auta se ozval výstřel.

***

Jednotvárné pípání probralo Bruna k životu. Letmým pohledem přejel sterilní prostředí nemocničního pokoje a věděl, že se něco škaredě nepovedlo. Ve světlém pokoji byl ale jeden rušivý element. Podivný muž, ležérně s rukama v kapsách a spokojeným úsměvem na rtu. Hned jak zpozoroval že se Bruno probral, vzal židličku z rohu pokoje. Postavil jí blízko Brunovy hlavy a pomalu se usadil. Naklonil se k pacientovu lůžku velmi těsně a začal šeptem mluvit.
"Na tomto světě mi říkají detektiv Ron."
Bruno neměl náladu na proslovy, pokusil se otočit hlavu. Detektiv chytl jeho tvář, a natočil ho zpátky. Bruno neprotestoval, jen dotyk na levou tvář vystřeloval ostrou bolest.
"Prostřelil jsi si tvář," usmál se detektiv. "Jak jsem naboural do toho vraku, tak se ti svezla zbraň, výstřel ti popálil vnitřek úst a roztrhl tvář."
"A teď poslouchej, přijde to nejlepší. Půjdeš do blázince, dostaneš vypolstrovanou místnost aby jsi si náhodou něco nemohl udělat."
Následoval upřímný smích.
"Odsud se jen tak nedostaneš. Tvá řekněme duše tu uvízne a nedojde nikdy osvobození."
Bruno nevěřícně natočil hlavu.
"Kdo jsi, ty znáš pravdu?"
"Já jsem nemoc, která stihla tvou civilizaci. Vaše bezhmotné tranzdimenzionální entity se mým vlivem redukují na pouhá pozemská zobrazení ze kterých není úniku. Mezi tvými lidmi jsi vegetující jedinec, bez reakcí na vnější podněty."
Bruno se zamyslel a chvíli pozoroval bílý strop.
"Ale stejně jednou umřu, uniknu z tohoto světa."
Ron se jen zasmál, vstal a vzal si ze své židle věci. Pak Brunovi věnoval soucitný pohled.
Když umřeš, tak na tvou duši čeká novorozenec. Jen když násilně narušíš koloběh života a smrti, dostane se ti vysvobození. A já dohlédnu na to, aby tu tvá duše zůstala na věky."