Merisa

Setkání

Slunce v zenitu vysušovalo krátkou, již tak dost vyprahlou trávu v okolí, stejně tak mé rty. Na jazyku jsem ucítila železitou pachuť rudé krve, jež se řinula z popraskaných rtů. Hlava se mi motala horkem, žízeň už jsem ani nevnímala.
Za sebou jsem, spíš než viděla, vycítila mihnutí stínu. Podvědomě jsem sáhla po jílci meče, vůbec ne jistá, zda mi vystačí síly na jeho uzvednutí, natož na rychlejší pohyby. Ani nevím, proč jsem se s ním ještě vláčela. Snad proto, že to byla jediná věc, která mi mohla zachránit život.
Hbitě, jak jen to má malátnost dovolovala, jsem se otočila, abych za sebou zahlédla už jen černé štětiny na konci ocasu. Kdybych se teď dala na útěk, zvíře by mě rozsápalo. Pořád mi zbyla trocha rozumu, abych to neudělala. Vytáhla jsem meč z pochvy. Stříbrný jílec zdobený jemnou prací zkušených klenotníků vykládaný smaragdy budil dojem zelené lesní hlubiny odrážející se v proudu potoka. Ten pohled mi, zdá se, dodal trochu čerstvé síly.
Nedaleko se ozvalo prskání a já se připravila na útok. Pozvedla jsem čepel do výše očí a zostřila smysly. Sotva slyšitelné našlapávání se ke mně blížilo tísnivě pomalu. Útok bude v úplném protikladu. Rychlý, drsný, pro jiné snad děsivý. Ve vzduchu se mihla pískově žlutá kožešina s černými skvrnami. Otočila jsem se, ale ostří prořízlo jen kůži leoparda, což šelmu ještě více rozzuřilo. Okamžitě se připravila na nový útok. Sebrala jsem zbytek svých sil. Teď, nebo zemřu. Leopard se rozeběhl a připravoval ke skoku. Nastavila jsem čepel tak, že vzápětí projela zvířeti hrudníkem. Ruka mi klesla, a tak sklouzlo na zem, mrtvé.
Ocas sebou ještě mrskl v posmrtné křeči a oči zesklovatěly. Ty překrásné zelené oči tak netypické pro divoké šelmy. Viděla jsem v nich své a vzpomněla si na les, v němž jsem poprvé procitla.
Hltavě jsem vypila pár doušků horké krve a snědla játra, abych nabyla alespoň sílu ztracenou v boji. Stáhla jsem kožešinu, maso nařezala na pruhy a dala sušit. Oháňku jsem si nechala jako talisman, kosti jsem poskládala do kožešiny, vyhloubila jámu a vložila do ní pozůstatky s překrásnou, inteligentní hlavou nahoře. Blížilo se setmění, doba mých modliteb. Poklekla jsem k hrobu, pomodlila se za záchranu života a děkovala leopardu za její oběť.
„Život sis zasloužila v rovném boji. Budu tady s tebou, od setmění do rozednění, dokud ti nepředám vše, co mám. To je můj úděl. Když bude třeba, můžeš mě přivolat modlitbou. Mé jméno je rovno tvému. Jsem Merisa-Paní Divočiny.“ ozvalo se mi v hlavě a já byla vděčná. S pocitem nekonečného štěstí jsem ulehla na suchou zem vedle čerstvého rovu a usnula hlubokým spokojeným spánkem novorozeněte.
Když jsem se v noci probudila, hřál mě kožich neviditelného leoparda. Jako by za mnou přišel Merisin stín. Můj zrak upoutalo zářivé souhvězdí na obloze připomínající šelmu.