Začátek konce

Políbili se a vešli do vagónu metra. Sedli si vedle sebe a drželi se za ruce. Nemluvili, jen se dívali po voze. Vypadali jako normální pár. Dívka celá v černém s velmi bílou kůží, vedle ní muž v ošoupaných džínech a v černé košili, relativně opálený od pobytu venku. Oba byli ponořeni do svých myšlenek, když se před nimi ozval výbuch a věci se daly do pohybu. Jejich vagón se dostal do vzduchu, oddělil se od ostatních a s několika otáčkami je přeletěl. Vevnitř lidé křičeli strachem a bolestí, jak do sebe vráželi. Vagón dopadl střechou na koleje, uvnitř byla tma a náhle i tíživé ticho. To ticho pročísl nespočet opakovaných výkřiků bolesti a strachu. Nikdo nevěděl, co se stalo, a jak moc jsou zranění. Dívka ležela vedle svého přítele, oba byli zaklíněni pod utrženou sedačkou. Oba krváceli a dívka měla zabodnut kus tyče v noze. Když ho vytáhla, sykla bolestí, ale rána se během chvilky zacelila. Usmála se, ale vzpomněla si na svého přítele a starostlivě se na něj otočila. „Chrisi, jsi v pořádku?“zeptala se ho. „V rámci mezí, mam ránu na hlavě a mam něco s ramenem.“odpověděl a snažil se skrýt bolest, co mu působilo rameno. „Jak se odtud dostanem? Jsem slabej, abych ti nějak pomohl.“řekl s obavou v hlase. „Neboj, já to zvládnu. Chytni se mě a nepouštěj se.“podala mu ruku a zavřela oči. Snažila se si vybavit přesně místo, kam se chtěli původně dostat. Když si byla úplně jistá, že to místo má v hlavě, přesvědčila se, že má stále jeho ruku. Něco zašeptala a už se oba řítili z metra do jejich domu. Během chvilky se oba objevili v jejich obýváku. Pustila se ho a sedla si vedle něj. Chris sykl bolestí i zděšením, když viděl své vykloubené rameno. Krvácelo mu a navíc ho musel dostat zpátky. Toho se ujala Sarina, vzala za rameno a opatrně s ním trhla. Dávala si pozor, aby to nebylo moc silně, nechtěla mu utrhnout ruku. Ruka se vrátila na původní místo a Sarina se k němu nahnula. Byla vyhladovělá a trošku vyčerpaná, proto mu olízla pár kapek krve z ramena. Najednou jí v hlavě prolítla vzpomínka na jinou dívku. Poznala ji, byla to Claire z vedlejšího domu. Vzpomínka velmi jasně ukazovala, co Chris dělal, když měl být v práci. Z myšlenek ji vytrhl Chris, když ji odstrčil a řekl „Laskavě na mě zapomeň, jo?“ „Pokusim se.“s tim se zvedla a přehodila přes sebe svůj černý plášť. „Kam jdeš?“zeptal se a pokusil se vstát. „Odcházím a pozdravuj Claire až tu bude. Ona ti to rameno pofouká.“řekla mezi dveřmi, které s prásknutím za sebou zavřela.
Došla až na opuštěný hřbitov a schovala se do jedné krypty, kde se před dlouhou dobou skrývala. „Vítej doma.“řekla si pro sebe se zasněním úsměvem. Vše bylo tam, jak to nechala, než odešla. Došla k podstavci s květinami a vytáhla zpoza něj meč, usmála se při pohledu na něj a nad těmi vzpomínkami. Vyzkoušela si pár bojových pozic, na všechny si vzpomněla, zlehka se usadila na své oblíbené místo a únavou usnula. „Sarino.“ozvalo se a za chvíli znovu „Sarino.“ Sarina se probudila a podívala se na příchozího. „Co tu chceš, Sebastiene?“zeptala se rozespale. „Vstaň, chci s tebou mluvit.“usmál se na ni tím svým dobře známým úsměvem, kterým vždy říkal, že je nad věcí. Poslechla ho a sedla si. „Co tedy chceš?“zeptala se ho znovu lehce podrážděně. „Dobře, víš, že jsi mi přislíbená.“ „Jo, to vim. Ale to není to, co po mně chceš, že.“usmála se a odhalila své špičáky. „Vím, že se chceš vrátit do Transylvánie a měl bych pro tebe nabídku.“znovu se usmál. „Jakou? Povídej, dokud budu chtít, tak posloucham.“vyplázla na něj provokativně jazyk. „Takže chci zverbovat upíry jako jseš ty do Legie zkázy.“ „Dvě otázky, ta první zní – jak jsi to myslel tim „upíry jako jseš ty“? A ta druhá, co s tou Legií zkázy?“ „Takže k tý první otázce, upíry jako jseš ty, tim jsem myslel upíry, co uměj bojovat a jsou nemilosrdný. A k tý druhý, podmaníme si zbytek upírů a zaútočíme na Lykany. Pak až nám nebudou stát v cestě, tak si podmaníme Rumunsko. Pomalu se naše rasa rozšíří do celého světa. Co ty na to?“ „Těší mě tvé mínění o mně a ráda zabiju pár lykanů, takže se mnou počítej.“mrkla na něj. „Platí.“chytil ji za ruku, přitáhl si ji k sobě a drze ji políbil. Sarina se neodtáhla a nechala ho. Po chvíli ji pustil a podíval se na ni. „Nenadešel už pro nás dva konečně ten čas?“zeptal se s nadějí na kladnou odpověď. „Ty víš, že ještě ne. Proč to furt na mě zkoušíš?“ „Sama to víš nejlíp. Už dlouho tě chci mít jen pro sebe.“řekl bez úsměvu. „Vydrž ještě nějakej čas. Sám víš nejlíp, jak je pro mě důležitá svoboda.“řekla s nadějí v hlase, chtěla, aby to již pochopil. „Vim to, ale ty zas víš, že bych tě neomezoval.“řekl přesvědčivě. „Ale jdi ty, mluvko. Tomu sám nevěříš.“zasmála se. „Náhodou věřim.“vyplázl na ni jazyk a zmizel stejně rychle jako se objevil.
Další noc se vydala na cestu domů, tady ji už nic nedrželo. Koupila si letenku a odletěla směr Rumunsko do města Târgu Mures, kde už na ni čekal upír z jejího hradu. Vyjeli z města autem jako normální lidé, až dojeli do opuštěné čtvrti města, tam vystoupili a našli svou bránu. Tou branou se mohli dostat do své verze Rumunska, kde trval nekonečný boj mezi upíry a vlkodlaky (lykany), ale obyčejní lidé by ji nenašli. Mohou jí projít jen poznamenaní. Prošli branou a na druhé straně už na ně čekali dva koně, na které ihned nasedli. Ten Sariny byl černý jako noc a ten druhého upíra byl tmavě hnědý. Vydali se na nich až do jejího rodného města Sighisoara. Těsně před úsvitem vjížděli do hradu na nejvyšším kopci Sighisoary. Ihned jak sesedla z koně, začala dávat rozkazy, jako kdyby vůbec neodjela. „Kde je Lucas?“zeptala se sluhy. „V tréninkové místnosti.“rychle odpověděl se strachem v hlase, dobře si ji pamatoval z minulosti. Sarina si to rychlým krokem namířila do tréninkové místnosti ve druhém patře a přemýšlela o tom, jak její bratr zareaguje, až ji uvidí. Rozrazila dveře místnosti a spatřila Lucase, jak bojuje na kladinách s jiným upírem, kterého neznala. Usmála se, když je viděla. Jakmile ji Lucas spatřil, jedinou ranou toho druhého srazil k zemi. „Díky za boj.“poděkoval, když mu pomáhal ze země. Pak se otočil k Sarině a usmál se na ni. „A co ty tu děláš, Sarino?“ptal se, když k ní šel. „Vrátila jsem se domů, jestli se to dá ještě říct.“usmála se a odhalila špičáky. „Aha, no to je pěkný. Co se stalo, že ses vrátila?“vrátil se jeho kousaný tón, který jí chyběl. „Navštívil mě Sebastien s jednou nabídkou.“ „S jakou nabídkou? K sňatku?“zlehka prohodil a zasmál se. „To byla taky jedna z nich. Ale ta, kterou jsem přijala, byla o něčem jiném.“tajemně se usmála. „Nenapínej mě už, povídej.“poručil jí. „Tady ne, pojď za mnou.“ „Jsi moc tajemná, Sarino. Taková si nebejvala.“prohodil ledabyle. „Já vim, je to nejlepší obrana, nikomu nevěřim a nikdo mi neublíží.“pronesla vážně při odchodu z tréninkové místnosti následovaná Lucasem. Vedla ho nahoru do věže, zavřela za nimi dveře a zašeptala „Quildë an estë.“ Vzhlédla ode dveří a posadila se do křesla, co tam po ní zůstalo od jejího posledního pobytu. Lucas si sedl do druhého a zadíval se na ni. „Dobře tedy, Lucasi, Sebastien chce zaútočit na lykany, sjednotit upíry a rozšířit naši rasu dál do světa.“řekla s klidem a čekala na jeho reakci. „Krásný, ale nesplnitelný sen, nemyslíš?“zasmál se. „Ano, ale taky zábavný, nemyslíš?“vrátila mu úsměv. „Jo, ale já do toho asi nepudu, někdo z naší rodiny musí zůstat na hradě a udržovat útlak obyvatel jako dosud.“ „A kdo řek, že tě někdo zve?“vyplázla na něj drze jazyk a rozesmála se. „Aha, tak děkuju.“řekl s náznakem zklamání. „Nic si z toho nedělej, ty jsi užiješ tady, v Sighisoaře.“drze podotkla. Po chvíli sezení oba vstali a vrátili se zpět do hradu.
Za týden se objevil Sebastien, přijel uprostřed noci na černém koni. Když se o tom dozvěděli Sarina s Lucasem, ihned ho přišli uvítat. „Vítej v Sighisoaře, Sebastiene.“usmála se na něj Sarina, tentokrát oblečena v krásných šatech v barvě krve a černě. „Děkuji za uvítání, Sarino. Rád tě znovu vidím.“usmál se na ni a políbil jí ruku, pak se teprve otočil k Lucasovi. „Zdravím, Lucasi, dlouho jsme se neviděli.“znovu se usmál, ale trochu jinak než na Sarinu. „Máš pravdu a asi bych ti měl poděkovat.“řekl Lucas. „Za co?“podivil se Sebastien. „Za to, že díky tobě se vrátila má nezdárná sestra.“řekl neutrálně Lucas, takže nebylo znát, zda je rád či ne. „Aha, tak to neděkuj.“mrkl na něj a obrátil pozornost zpět k Sarině. „Stále sis to nerozmyslela?“zeptal se se zájmem. „Nerozmyslela, půjdu do toho. Neboj se, jen by mě zajmalo, koho jsi ještě zverboval.“ „Nech se překvapit, ani oni neví, kdo všechno do toho jde. Brzy to začne.“tajemně se usmál. „Škoda, že ani mně nic nepovíš.“posmutněla. „Pojď za mnou, čeká nás večeře.“usmála se jakoby na to, co jí před chvílí řekl, zapomněla. Všichni tři odešli do jídelny přes dlouhou halu plnou obrazů. V síni už byla připravena hostina a všichni přítomní vstali, když je uviděli přicházet. Přišli ke svým místům a Sarina dala pokyn, aby si sedli a pokračovali v hovoru. Usadili se také a dali se do hovoru, asi po třech hodinách se Sarina zvedla k odchodu. Sebastien vstal také, že jí doprovodí. Rychle se ze síně vytratili a v objetí šli k jejím pokojům. Přede dveřmi ji ještě políbil a podíval se jí do očí. „Vážně o tom ani neuvažuješ?“zeptal se jí malinko ztrápeně. „Ale uvažuju.“odpověděla mírně pobaveně. „Tak už to přijmi, prosím.“naléhal s nadějí v hlase. Zhluboka se nadechla než odpověděla. „Dobře tedy. Vezmu si tě. Spokojen?“usmála se. „No jasně, že jsem spokojenej.“zasmál se a zdvihnul ji šťastně do vzduchu, kde se s ní několikrát zatočil, než ji pustil. „Musim teda říct, že ti to trvalo, skoro 50 let.“ „Já vím, ale taky jsi těch 50 let vydržel mě uhánět a to se cenní.“mrkla na něj. „No to teda jo.“zasmál se. „Tak dobrý den, má drahá.“usmál se ještě jednou a políbil ji. „Dobrý den.“po polibku se taky usmála a zmizela za dubovými dveřmi. Sebastien se na ty dveře ještě chvílí díval a pak zamířil do svých pokojů.
Jen co se setmělo, hrad znovu ožil novinkou o svatbě Sariny a Sebastiena. Ta se měla uskutečnit další noc o úplňku. Sarina si ale místo šatů zkoušela boj s mečem a střelbu z luku. Její muška zůstala stále přesná. „Co tu děláš?“zavolal na ni Lucas, když vběhl do tréninkové místnosti. „Nic, hraju si.“usmála se na něj. „Aha a co si místo tohohle jít zkusit šaty?“ „Od kdy si hraješ na pana Starostlivýho?“zeptala se ho se smíchem. „Ode dneška. Tak co je s těma šatama?“zeptal se netrpělivě. „Klid, zkoušela jsem si je včera.“vyplázla na něj jazyk. „Je krásný, že si děláš starosti, ale není třeba.“mrkla na něj a vrátila se ke svému boji. „Víš, co se divim?“zeptal se jí. „No to fakt nevim. Čemu se divíš?“zeptala se ho podrážděně a přestala chvíli trénovat. „Tomu, že když si tě konečně bere, že tě nechá jít do boje a riskovat svůj život.“řekl zamyšleně. „Protože ví, že kdyby mě nenechal bojovat, tak si ho nevezmu.“mrkla na něj. „Ty sám víš, jak je pro mě boj a svoboda důležitý. Bez toho se neobejdu.“dodala. „Vím a doufam, že jsi si jistá tím, co děláš.“ „Jsem, neboj.“mrkla na něj a konečně svou pozornost obrátila zpět k boji. Lucas pochopil, že tady už nic nezmůže a vytratil se.
Další noc se konala svatba, slavilo se pět nocí, protože to byla veliká událost. Konečně se udál sňatek, který byl domluven před více než čtyři sta lety. Po ukončení slavností Sebastien se Sarinou trénovali. Už se to blížilo. Konečně nadešla ta noc, kdy oba nasedli na své koně a vydali se nocí za dalšími členy legie. Jeli rychlou jízdou, až dojeli k opuštěnému statku, kde už čekal temný jezdec. „Sethe.“oslovil ho Sebastien. „Sebastiene, rád tě zas vidim.“promluvil Seth a přidal se k nim na další cestu. U zříceniny hradu byl další jezdec nebo spíše jezdkyně. „Klariso.“oslovil ji Sebastien. „Můj pane.“odvětila a vydala se s nimi dál. Takto se to opakovalo několikrát, než byli všichni. Rychlým tempem nakonec všichni dorazili k hradu Sebastiena, kde se usadili v jídelně k poradě. Sebastien sjel pohledem po všech přítomných a usmál se. „Vítám Vás na hradě Türion. Odtud se vydáme dál na sever a postupně začneme verbovat další upíry. Mé plány již dávno znáte a souhlasili jste s nimi. Teď máte poslední šanci z toho vycouvat.“řekl pevným hlasem a podíval se znovu po místnosti. Nikdo nevstal a neodešel. „Nuže, výborně. Další noc vyjedeme každý svou cestou. Máte tedy tuto noc a den na odpočinek a načerpání nových sil na to, co nás čeká. Je to těžký úkol, ale zvládneme ho, když budeme držet pospolu. Nechte si chutnat a užívejte hradu dokud máte možnost.“znovu se usmál a posadil se. Ostatní se pomalu začali mezi sebou bavit a po pár minutách byla zábava v plném proudu. „Klariso, co jsi vlastně zač?“zeptal se jí se smíchem Seth. „Já? Já pocházím ze severu Rumunska, jsem původem z klanu Nosferatu, povýšena do klanu Ventrue, ale na svůj původ nezapomínám. Je znát v boji.“usmála se. „A co jsi zač ty, Sethe?“oplatila mu otázku. „Původem jsem z klanu Brujah, taky povýšen do Ventrue. A na svůj původ též nezapomínam, nesnáším poslušnost, proto se mě ostatní upíři radši straněj.“odpověděl. „A proč jsi tedy přijal Sebastienovu nabídku?“ „Protože můžu projevit svou zuřivost, kdy chci a nikdo mě nepotrestá.“mrkl na ni a pokračoval v konverzaci s dalšími. Většinou se ta konverzace týkala jen informací o klanech. „Hej Sarino!“zavolal na ni po chvíli Seth. „Ano?“podívala se jeho směrem. „Co jsi zač ty?“zeptal se přímo. „Jsem přímo z klanu Ventrue s povahovými rysy klanu Lasombra. Pocházím z přímé linie Vlada Tepese.“řekla s ledovým klidem a všechny přítomné ohromila. Pár vteřin bylo naprosté ticho až ho prolomil znovu Seth. „A co ty Sebastiene?“ „Jsem též přímo z klanu Ventrue, ale s povahovými rysy klanu Brujah. Jsem z přímé linie Jidáše.“odpověděl také s ledovým klidem a znovu se rozhostilo naprosté ticho. V tom se Sebastien se Sarinou zasmáli a odešli z místnosti. Ještě pár vteřin bylo v místnosti naprosté ticho a pak se hovor začal pomalu vracet.
O příštím večeru nasedli na koně a vyrazili ještě společně na sever, kde zaútočili na město Reghin a podrobili si tamní upíry. Ti se vydali s Klarisou dál na sever a ostatní jeli na severovýchod. Klarisa si na své nové vojsko dávala pozor, protože jim ještě zcela nevěřila. „Hej Klariso!“zavolal na ni jeden z nich. Ohlédla se tím směrem a ještě stihla zareagovat, protože na ni letěl šíp. Chytila ho a bleskurychle ho hodila na upíra, co na ni zavolal. Ten nestihl tak rychle zareagovat a zabodl se mu v hrudi. „Ano?“zeptala se a pobaveně na něj koukla. „Pokud takto vypadá vzpoura, tak se máte hodně co učit.“zasmála se a v tom smíchu nebylo milosrdenství. Mezitím se ostatní rozdělili a Sarina se Sebastienem se vydali do hor. Zbytek znal své úkoly a vydali se na jih Rumunska.
Sarina se Sebastienem jeli do Východních Karpat, až se dostali k průsmyku Tihuta. „Podívej.“řekla Sarina. „Co mam vidět?“zeptal se trošku podrážděně, protože moc dobře věděl, co má vidět. „Průsmyk Tihuta, nikdy jsem ho neměla ráda. Má hodně špatnou pověst, je horší jak ta má.“řekla a Sebastien se pousmál. „Tak jedem, ať to máme co nejdřív za sebou.“rozhodl a pobídl koně dál. Trošku se začal vzpínat, ale Sebastien ho zkrotil a vydal se do průsmyku. Dojeli až doprostřed průsmyku, kde sesedli, aby se podívali na stopy. Pronásledovali tlupu vlkodlaků, kteří zaútočili na vesnici upírů, v jejich čele měl stát Narco. Narco byl vlkodlačí vůdce, který se vyznačoval velkou krutostí. Sarina vešla do jeskyně, kam stopy vedly, aby ji prohlédla, když v tom spadla stříbrná mříž. „Co?“vyjekla překvapeně. Sebastien přišel k mříži a chtěl ji zvednout. „Ne!“vykřikla. „Proč? Co je?“ „Je to stříbro, nedotýkej se toho! Uteč odtud!“vykřikla. „Já tě tu nenecham!“ „Necháš, odejdi! Ihned! Za chvíli tu budou.“řekla rozhodným hlasem. „Neboj se, já se o sebe postaram.“dodala a snažila se povzbudivě usmát. „Vrátim se pro tebe, slibuju.“řekl a nasedl na koně. Když odjížděl, ohlížel se.
Vlkodlaci po chvíli přijeli, sesedli z koní a do čela se postavil Narco. Sešel z kopce k jeskyni a podíval se, koho ulovili. „Ále, Sarina. Dlouho jsme se neviděli.“ironicky pronesl a nahlas se zasmál. Ostatní na to čekali a rozesmáli se taky. Jak stádo ovcí, pomyslela si. „Narco, vítej v mém domě.“pokračovala v jeho hře ironie. „Kde jsi nechala Sebastiena? Mimochodem gratuluju ke svatbě a přeju krátký a bolestivý život. Neboj, o to se postaram.“řekl s krutým úsměvem a ostatní zahýkali smíchy. Sarina se otřásla při tom pomyšlení, ale nedala na sobě nic znát. „Oh, děkuji za gratulace. Jen musím dodat, že mně bude potěšením se dívat na tvou smrt a ještě víc budu spokojená, když ti ji způsobim sama.“úsměv mu oplatila. Narco se přestal smát a vydal rozkaz k otevření pasti. Sarina vyšla a dostala želízka ze speciální slitiny. „Nepokoušej se je roztrhnout, nepovede se ti to. A na útěk ani nemysli.“řekl a úkazal na stráž, co se utvořila kolem ní. Narco nasedl na koně a vydali se rychlým tempem pryč. Dojeli na konec průsmyku, kde na ně čekal zbytek vojska. Stáli u něčeho, co připomínalo bránu. „To není možné, další brána.“vydechla úžasem. „Je to možné, jak vidíš.“řekl Narco a prošel branou. Sarinu táhl za sebou, takže na druhé straně spadla do bláta. Všichni se jí začali smát, cítila se poníženě, ale jen vstala a hrdě se dala do běhu za Narcem. Snažila se na to ponížení i ten smích zapomenout. Těsně před svítáním dorazili do sídla vlkodlaků ve světě lidí. Žádného upíra by nenapadlo, že jejich skrýš bude ve druhém světě. „Doufám, že je ti jasné, že se odtud živá nedostaneš. Nemůžeme si dovolit prozrazení.“pronesl Narco vůdcovským hlasem. Pak ji vzal za želízka a vedl ji dál. Prošli dlouhou chodbou až do tmavé místnosti. Zavedl ji doprostřed, kde ji nechal převléknout do kraťásků a mini trička. Nechal jí želízka a odešel. Zavřel mříže a pronesl klidným hlasem „Bejt tebou nevzdaloval bych se od lůžka.“ „Proč?“zeptala se ho. V tom se rozsvítily všude lampy. Bylo to pronikavé světlo, musela si zastínit oči, než si na to přivykli. „Todle je speciální vězení pro upíry.“usmál se a pokračoval „Máš tam zastíněný lůžko uprostřed UV lamp. Kdyby ses přes ně dostala, tak tě zadrží stříbrný mříže, který jsou pečlivě zamčený.“ Na Sarinině tváři se objevil náznak zděšení, ale ihned ho schovala. „Děkuji za vysvětlení. Nějakej časopis by nebyl?“sarkasticky se usmála. „Ne, ten by vážně nebyl. Obávam se, že za nějakej čas na něj nebudeš mít ani pomyšlení.“řekl tajemně s náznakem krutosti, kterou oplýval. Sedla si na postel a dívala se na ostatní vlkodlaky. „Co kdybyste dali ty oči pryč?“řekla malinko podrážděně.
Sebastien jel celou noc a myšlenkami se spojil s ostatními z legie. Sešli se na hradu Türion, kde to všechno začalo. Za nějaký čas se sjeli všichni, co mohli. „Vítejte, Sarinu dostali vlkodlaci. Je stále na živu, cítim ji. Kdo mi ji pomůže odtamtud dostat?“otevřeně se zeptal. Všichni se po sobě podívali a nikdo se nehlásil. „Aha, takže děkuji a můžete zas jet, kam chcete, je mi to už jedno.“řekl naštvaně a rychle odešel. Všichni stále po sobě koukali a nikdo nic neříkal. Sebastien si připravil pár věcí a nasedl na koně. Chtěl se dostat co nejdál, než se setmí. Dojel až do Reghinu, kde se ubytoval a přečkal den. Ihned po setmění vyjel a během hodiny se dostal do osudného průsmyku Tihuta. Zastavil se až u oné jeskyně, kde seskočil z koně a ohledal místo. Před očima se mu odehrávalo to, co se tu stalo včera. Viděl, jak odvádějí Sarinu pryč. Byl jako v transu, takže ani neslyšel, že někdo přijel. Dotyčný seskočil z koně a poklepal mu na rameno. Sebastien se prudce otočil a rukou sjel k jílci meče. „Klid, to jsme my.“řekl nově příchozí a Sebastien poznal, že je to Seth s Klarisou a s pár dalšími z legie. „Pomůžeme vám. Ne z dobrého srdce, ale protože víme, že rod Vlada Tepese musí zůstat zachován.“řekl Seth za všechny. „Díky, tady ji vyzvedli a odjeli dál do průsmyku.“řekl Sebastien. „Jak to víš?“vyjekli Seth s Klarisou naráz. „Nevim, všechno to tady na mě křičí.“řekl a vyskočil zpátky na koně. Vydal se po stopách do průsmyku. Vlkodlaci si nedělali hlavu se zahlazováním stop, což asi měli. Dojeli až nakonec průsmyku, kde objevili bránu.
Sarina seděla na posteli, když se otevřely dveře její cely a vešel Narco s jedním ze svých poskoků. „Oh, čím jsem si zasloužila tvou návštěvu?“zeptala se kousavým tónem. „Tím, že tu jsi.“odpověděl s klidem. „Bohužel to, co se tu bude dít se ti asi líbit nebude.“pokračoval s tím svým úsměvem. Kývl ke svému poskoku a ten se chopil Sariny. Byla překvapená, ale po chvíli se vzpamatovala a začala se bránit. Moc jí to nepomohlo, byl silnější než ona. Narco ji udeřil do tváře a jí se zatmělo před očima. Když se probudila, ležela na břiše a ruce i nohy měla upevněné k posteli. Hlava ji třeštila a navíc nevěděla, co se stalo, stane, či děje. „Už jsi se vzbudila?“krutě se usmál Narco. „Asi, co sakra chceš dělat?“vykřikla zlostně, povahové rysy klanu Lasombra nezapřela. „Jediný, co chci je, abys mi řekla plány toho tvého povedeného manžílka. Je mi jedno jestli to budou tvá poslední slova hlavně, že se to dozvim. Jasný?“krutost z hlasu se mu nevytratila. „Děkuji za upozornění, ale ze mě nic nedostaneš.“řekla vzdorovitě. „Neukvapuj se, představim vás. Todle je Paimetos, tvůj trapitel. Má speciální bič na upíry. Upletl si ho sám a zakomponoval do něj stříbrná vlákna. Rány po tomdle biči tě budou pálit a jen tak lehce se nezacelí. Budeš dlouho krvácet a bolest tě bude provázet každým pohybem.“vylíčil jí hrůznou budoucnost. Nepovolím, Sebastien mi věřil a určitě mi pomůže, pomyslela si. „Takže začneme?“zeptal se jí a ona mlčela. „Co má Sebastien v plánu?“zeptal se tvrdě. Neodpověděla, Narco kývl na Paimetose a on vykonal své dílo. Švihl bičem a na jejích holých zádech se objevila červená čára, která naznačovala, kam bič dopadl. Sarina vyjekla bolestí, ale nic neřekla. „Tak co? Jaký to je?“zasmál se krutě Narco. Neodpověděla a snažila se myšlenkami spojit se Sebastienem. Nepovedlo se jí to. „Tak znova. Co má v plánu Sebastien?“pokračoval ve výslechu Narco. Znovu nic neřekla a na zádech se jí objevila další čára.
Sebastien s ostatními stál před branou a zkoumal ji. „Podívejte“ukázal na vyryté runy. „Ty jenž přicházíš, nevíš, kam vcházíš.“přeložil. „Ale já to vím moc dobře.“dodal spíš pro sebe. Podíval se po ostatních, nasedl na koně a vjel do brány. Vyjel na druhé straně a kůň skočil do bláta. Z úkrytu na něj vyběhla vlkodlačí hlídka, on vytáhl meč z pochvy a jediným pohybem jim sťal hlavy. Chvíli zůstal nehnutě sedět na koni a před očima měl Sarinino ponížení. Soucítil s ní a čekal na ostatní. Za chvíli se k němu připojili, Klarisa i Seth sklouzli pohledem na mrtvé vlkodlaky. „Mohl si alespoň jednoho nachat žít. Copak víme kudy dál?“řekla vyčítavě Klarisa. „Zaprvé kdyby jeden zůstal na živu, snažil by se nás zabít a nic by nám neřekl. Zadruhé já vím kudy. Vidím jejich stopy a cítim jejich pach.“řekl a ostatní se po sobě podívali. Nečekal, až se očima domluví a vydal se po vlkodlačích stopách. Ostatní ho následovali a šuškali si. Klarisa dojela Setha a zeptala se ho. “Věděl jsi o něm, že je tak dobrý stopař, že má dar - vidět?“ „Ne, nevim o něm skoro nic. Je tajnůstkář.“odpověděl bez úsměvu.
Švih, ozval se bič a na jejím těla zasyčel, když se dotkl její krve, co se objevila. Sarina měla křečovitě zavřené oči a snažila se navázat spojení se Sebastienem. Sebastiene. Sarino?ozval se nejistě jeho hlas. Kde jsi?zeptala se s nadějí. Blízko. Vydrž, jedeme ti na pomoc. Kde je Narco? Poskočilo jí srdce radostí, ale hned ho Narco uzemnil další ranou biče. U mě. Pospěšte si, dlouho to nevydržim. Řekla a další rána bičem ukončila křehké spojení.
„Musíme zrychlit.“řekl po chvíli Sebastien. „Co se stalo? Málem jsi sletěl z koně.“zasmál se Seth. „Spojila se se mnou Sarina. Cejtil jsem její bolest. Asi ji mučej a ona kvůli nám mlčí.“řekl a pobídl koně do trysku. „Narco je tam u ní, takže máme jedinečnou šanci zabít dvě mouchy jednou ranou.“dodal. Ostatní zrychlili taky a během pár minut dojeli ke skrýši. Vjeli do ní a cestou kosili vlkodlačí hlídky.
„Tak co, jak se vede?“zasmál se Narco. „Úžasně, když vidim ten tvuj hnusném kvicht.“odpověděla mu se svým pověstným sarkasmem. „Ten sarkasmus tě brzo přejde. Mam pro tebe novinku.“řekl krutě a pokračoval. „Co bič namočit do svěcené vody?“usmál se. Jak řekl, tak Paimetos provedl a pokračoval ve výslechu. Každý dopad biče na její záda zasyčel. Sarina trpěla, ale snažila se tu bolest nedávat najevo. Najednou světla UV lamp zhasla. „Vítám tě tu, Sebastiene. Upřímně řečeno překvapil jsi mě, že si nás našel a hlavně, že ji tak moc chceš zpátky.“řekl již bez úsměvu Narco. „To vidim. Jseš zbabělec Narco. Ničíš neozbrojeného upíra. Netroufneš si na sobě rovnýho?“řekl posměšně Sebastien. „Dobře tedy.“vytáhl svůj meč a rozběhl se na Sebastiena. Chtěl zaútočit, ale Sebastien byl rychlejší a provedl výpad na jeho ruku. Narco nestačil zareagovat dost rychle a Sebastienův meč mu uťal ruku. Narco zasyčel bolestí a snažil se znovu zaútočit. Krev, co mu stříkala z pahýlu, dopadala na zem a tvořila na ní krvavou mozaiku. Sebastien s ním zkřížil ještě několikrát meče, než mu jediným rychlým výpadem probodl srdce. Narco se sesunul k zemi, Sebastien z něj vytáhl meč a šel k Paimetosovi a Sarině. Paimetos instinktivně švihl mokrým bičem a na tváři Sebastiena se objevil krvavý šrám. „Za to mi zaplatíš.“řekl Sebastien, když mu po tváři stékala krev. Vytáhl z opasku dýku a mrštil jí po něm. Dýka za letu vykonala velkou rychlost a našla si svůj cíl přímo v jeho hlavě. „Sarino.“vydechl, když spatřil její záda. Rychle ji zbavil pout, přikryl jí záda a Sarina sykla bolestí. Vzal ji do náruče a její hlava se bezvládně opřela o jeho hruď. Ostatní stále kosili vlkodlaky, až ve skrýši nezbyl ani jeden na živu. Ke konci, když už byl Narco mrtev, se snažili utéct. Ztratili vůdce a nebyli již organizovaní. Seth s Klarisou se k nim vydali a tajili dech, když ji viděli. Sebastien jí podal Sethovi, nasedl na koně a Seth mu ji podal zpět. Na rukou mu zůstala její krev. „Koste vlkodlaky, ztratili vůdce a jsou na útěku. Musíme si pospíšit, než si najdou nového.“zavelel. „Legie se vrací na své předešlé pozice a přebírá velení nad svými vojáky.“pokračoval. „A vám děkuju za pomoc.“dodal, bolestivě se usmál a vyjel se Sarinou zpět do jejich světa.