Ulička na pomezí

Procházel jsem temnou uličkou, kam mířila, jsem netušil. Šel jsem jí už několik dnů a vídal jsem v ní známé tváře. Tváře, které jsem za svého života znával. Ty doby ale jsou pryč, stejně jako sníh na jaře roztály. Ze známých tváří zbyl pouze prach a bolest po jejich ztrátě.
Viděl jsem i chvíle, co jsme spolu prožili. Vzpomínal jsem si, jak jsem chodil s Linterem lovit, jak jsme se porvali kvůli Alasaile, která si zahrála s naším přátelstvím. Hrála si s námi jako kočka s myší. Oba jsme ji milovali, ale její srdce bylo snad z kamene. Přátelství její náklonnost neuneslo, ani jeden z nás se jí nehodlal vzdát. To dělá z lidí láska. Jsou zaslepení a pro pásku na srdci i na očích nevidí pravdu. Prohlédl jsem ale pozdě, avšak Linter neprohlédl nikdy. Její odchod ho zničil. Odešla z našich životů stejně rychle jako se v nich objevila. Vzpomínal jsem si na tu bolest v hrudi - v srdci - stále dobře, i teď ji cítím. Zavřel jsem oči, šáhl si na místo, kde jsem měl mít uložené srdce a nahmatal jsem malou dírku. Netušil jsem, kde se tam vzala, když mě někdo chytl za rameno.
Otočil jsem se a spatřil jsem svého přítele Lintera. Při pohledu na něj mě zavalil další příval vzpomínek. Viděl jsem, jak jsme spolu pouštěli draky, jak jsme skákali přes ohně o Filipojakubské noci, i jak jsem ho škádlíval, když jsme chodili do školy. Můj pohled zůstal upřen na něj, když vzpomínky přešly. Nechápal jsem, kde to jsem, ale pomalu mi začínalo svítat. „To není možné, Lintere, vždyť ty jsi zemřel před měsícem…“vydechl jsem. „…po mém boku na frontě.“dodal jsem po pár vteřinách, kdy jsem se pokoušel vzpamatovat. S pohledem upřeným na něj jsem se sesunul k zemi a zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, stále stál na stejném místě a díval se na mě, nic neříkal a já také ne. V myšlenkách jsem přemítal nad tím, kde to jsem, jak jsem se tam ocitl a hlavně proč. Linter jako by mi četl myšlenky, protože přesně v tu chvíli, kdy mi toto běželo hlavou, promluvil. „Nemohu Ti dát všechny odpovědi na tvé otázky, drahý příteli. To ti bylo odepřeno.“ „Odepřeno? Kým?“zeptal jsem se. „Vyššími mocnostmi. Neznám je a snad ani nepoznám. Touto cestou jsem prošel i já před měsícem, jak jsi sám řekl..“odpověděl. „To znamená, že jsem zemřel?“podvědomě jsem si šáhl na místo, kde jsem před tím objevil dírku. Na znamení souhlasu jen pokýval hlavou a mlčel. To mlčení asi bylo pro mě nejhorší, to tíživé ticho bych nedokázal nikdy popsat. Během té doby jsem vše pochopil. Vzpomněl jsem si, co se stalo a uvědomil jsem si, jak je válka nespravedlivá k mladým klukům i k jejich rodinám.
Viděl jsem, jak jsem utíkal s puškou v ruce vstříc dalším vojákům. Věděl jsem, že běžím do náruče smrti a stále věřím, že oni to věděli též. Museli to vědět stejně dobře jako já, bylo jen otázkou času, kdy si některého z nás smrt odvede. Moji přátelé padali k zemi, jeden po druhém. Snažil jsem se je ještě zachránit, stejně jako Lintera, ale nebyla již šance jim pomoci. Jediná kulka ukončila jejich život, jediná kulka přímo do mého srdce uťala předčasně i ten můj. I když jsem již jasně věděl, že jsem po smrti, bylo mi do breku. V jediném okamžiku mi bylo jasné, že už nikdy nespatřím svou Isabelle, že už nikdy neucítím jemný jarní vánek a že už nikdy nespatřím západ slunce.
„Kde tedy jsme?“zeptal jsem se Lintera, když jsem se jakžtakž vzpamatoval z prvního šoku, který asi zažil každý, když procitnul ze lži do pravdy. Linter se na mě zadíval, když konečně odpověděl. „Tomuto místu se říká Ulička na pomezí. Je to místo, kde vidíš vzpomínky a lidi, které již nikdy nespatříš. Máš zde vzpomínat na šťastné dny, na své chyby i na své křivdy. Tady se rozhodne, kam půjde tvá duše dál. Každý z mrtvých si tuto část cesty zažil, nejsi výjimkou.“ Pohled, který mi věnoval, mě zamrazil, i když teď ani nevím, kde a jak mě mohl zamrazit, vždyť jsem již nežil a své tělo necítil. Necítil jsem již žádnou bolest a ani strach, se kterým jsem umíral. Nestačil jsem dokončit ani myšlenku o tom všem, když mi zmizel z očí. Nevěděl jsem, kam odešel, ale věděl jsem, že už ho nikdy nespatřím, jen ve svých vzpomínkách, které se dostavily dřív než jsem čekal.
Viděl jsem podvůdky, které jsem dělal na škole, nebyl jsem na ně pyšný a ani teď jsem na ně pyšný nebyl, ba naopak jsem se za ně styděl. Ty podvůdky spočívaly vlastně jen ve lhaní učitelům, zanedbávání školní docházky a kradení domácích úkolů chytřejším žákům. Nikdy jsem nebyl nadaný ke studiu, věděl jsem to tehdy a vím to i nyní. Proto jsem to vlastně dělal, musel jsem školu dokončit kvůli rodičům. Nechci se nijak hájit, nebyl jsem nejlepším člověkem, ale rozhodně jsem nebyl tím nejhorším. Ti nejhorší rozpoutali válku, to já rozhodně nebyl, ale proč to opakuji? Netuším. Ze vzpomínky o podvůdkách jsem zvolna přešel k jiné vzpomínce. V této jsem viděl sebe, jak přihlížím upalování mladých dívek. Ti blázni si mysleli, že jsou čarodějnice. Potřebovali obětní beránky, aby ututlali pokusy, které se nevydařili. Ano je to tak a teď lituji, že jsem se těch pokusů taky účastnil. Viděl jsem tu bolest v jejich očích i tu škvařící se kůži. A najednou jsem na té hranici viděl Alasailu i Isabelle. To mi trhalo srdce, i když jsem věděl, že to není možné. Isabelle byla ze šlechtické rodiny, tu nemohli dostat, nemohli ji jen tak dostat, to přece nejde. „Ale jde.“odpověděl mi nějaký hlas. Otočil jsem se po jeho zvuku a spatřil jsem Isabelle. „Ne, to ne, prosím.“vydechl jsem při pohledu na ni. Isabelle se smutně usmála, když zmizela. To, co ze mě zbylo, se zhroutilo. Pomyšlení, že má milovaná Isabelle je v tomto světě se mnou, mě ničilo.
Bloudil jsem tou uličkou několik dnů možná i let, než jsem došel skrz mé vzpomínky na konec. Můj život nebyl nijak dlouhý, zemřel jsem v 25ti letech, ale zážitků jsem prožil dost. Konec toho bloudění jsem uvítal, ale netušil jsem, co se bude dít po něm. Šel jsem ze vzpomínky do vzpomínky a ty poslední z války jsem nenáviděl. Oživil jsem si i to, jak jsem zemřel. Tu kulku jsem neslyšel, opravdu, ta záplava kulek byla ohlušující a tu, která mě zasáhla, jsem v nich tehdy neslyšel. Teď jsem si poslechl její smrtící píseň a jasně jsem slyšel své jméno. Voják, co ji vystřelil mě neznal a i tak ta kulka byla určena pro mě. Po poslední vzpomínce jsem spatřil znovu Isabelle a vedle ní Lintera. Oba se na mě usmívali, už asi věděli, co se mnou bude dál. Ty úsměvy mi dávaly jistou naději, ale jistotu jsem neměl. Pomalu jsem k nim kráčel, vztáhli ke mně ruce a já se jich chtěl chytit. Místo toho jsem začal padat, nestihl jsem se jich chytit, má duše se propadala do pekla či někam jinam? Já nevím, nevím ani teď, když to je vše za mnou. Vím jen, že poslední věc, kterou jsem při tom pádu viděl, byly šťastné oči Isabelle, když jsem za ní chodíval. Toužil jsem se jí znovu dotýkat, vidět její úsměv či slyšet její hlas. Nevěřil jsem, že by mi to bylo dopřáno.
Nevím, co to zapříčinilo, ale najednou jsem zůstal na místě, zůstal jsem viset ve vzduchu. Nad sebou jsem znovu viděl Isabelle, jak se na mě usmívá. Ten úsměv mě hřál, miloval jsem ho a děkoval jsem Bohu, že jsem ho mohl ještě vidět. Ten úsměv mi daroval křídla, pomalu jsem se vznášel zpět nahoru, zpět k mé milované Isabelle. Tentokrát se mi ji podařilo zachytit a usmál jsem se i já. Ta chvíle se nedá ani teď vyjádřit slovy, nedokážu to ani s odstupem času. Vykročili jsme dál všichni tři. „Kam jdeme?“zeptal jsem se jich. „Netuším. Asi tam, kam nás zavede Bůh.“odpověděl Linter. Šli jsme novou uličkou, prozářenou světlem, které oslňovalo, ale nevadilo mi to. Nevadilo mi ani to, že jsem netušil, kam nás zavede. Byl jsem šťastný, že mám znovu u sebe ty, které mám rád.