Jak zatočit se Severusem Snapem

Ložnicí profesora Lektvarů se rozeznělo jakési pískání. Profesor Snape tento zvuk ignoroval, protože tušil, kdo je asi za dveřmi a taky dobře věděl, že pokud se nemýlí, tak daná osoba vejde i bez vyzvání. Zřejmě se však mýlil, poněvadž nikdo nevcházel a hlásič u dveří profesorovy ložnice nepřestával pískat.
‚Hloupý Brumbál, neumí si otevřít, či co? Nebo nechce porušovat mé soukromí? Zvláštní, že jindy mu to nevadí…‘ pomyslel si profesor a vrhl nevraživý pohled ke dveřím. Pak mávl nedbale hůlkou a dveře se otevřely. Profesor jen mírně překvapeně zamrkal.
„Dobrý den, vy budete jistě pan Snape, je to tak?“ zeptala se vysoká tmavovlasá žena, která stála před dveřmi a zkoumavě si Snapea prohlížela. Zřejmě si ho představovala jinak.
„Ach ano, já, a vy jste…?“ zeptal se Severus a stále poněkud zmateně zíral na dvě cizí ženy, které stály před dveřmi jeho ložnice. Samozřejmě přišly v tu nejméně vhodnou dobu, měl už skoro zabaleno a na vytoužené dvouměsíční prázdniny se mohl již zítra vrátit domů. A teď mu sem nakráčí tyhle dvě nány a budou něco chtít… ‚Mám já to ale smůlu!‘
„Jennifer Throusted, kouzelnická právnička, specializuji se na vyřizování závětí, těší mě, pane Snape. Tohle je Madam Hollyway, která vede dětský domov ve městě Lewes v hrabství Sussex. Pravděpodobně se ovšem znáte, je to tak?“ zeptala se s mírnou úklonkou kouzelnická právnička a lehce pozvedla obočí. Profesor Snape jen zavrtěl hlavou a zavrtal pohled do menší, podsaditější a zjevně starší blondýny, která se na něj spokojeně usmívala.
„Zatím jsem neměl to… potěšení.“ Zavrčel Severus po chvíli a mírně kývnul hlavou k madam Hollyway.
‚Tak to mi teda fakt není jasný, co u mě chce ženská, co dělá závěti? Jsem snad na smrtelný posteli? Těžko… a bába z děcáku? No, jsem fakt zvědavej na vysvětlení.‘
„Neměl?“ otázala se udiveně slečna Throusted, pak však jen přikývla. „Dobrá, to samozřejmě není žádný problém. Pane profesore…“ nejistě zamrkala, „…pustíte nás dál?“ dokončila slečna Throusted.
Severus se jen zamračil, ale nepodařilo se mu dost rychle vymyslet žádnou vhodnou výmluvu, proč by to nešlo… ‚Mám tu nepořádek… to je nezastaví, tak co… Mám tu ženskou… to je samozřejmě klidně možné, dokonce vysoce pravděpodobné, samozřejmě, je to pro mě zkrátka typické… no, to by těmhle dvěma stejně asi moc nevadilo… rozbitý zvonek? No a co… nemám jim co nabídnout k snědku? Ach, Severusi, ty jsi to dopracoval…‘. Profesor se zamračil ještě víc, ale kvůli nedostatku vhodných argumentů přikývl a ustoupil od dveří.
Obě dvě ženy prošly dveřmi ve sklepení a ocitly se v nehezkém obývacím pokojíku. Pokoj nebyl nijak zvlášť vybavený, stála tu tři křesla a jeden konferenční stolek.
Profesor Snape se momentálně poněkud utápěl v dluzích. Na jejich zaplacení by potřeboval ještě tak tři tisíce galeonů .Ale kde jen tak sehnat tři tisíce galeonů, že. Severus platil své dluhy vždy v čas, a pokud to bylo možné, snad si ani žádné dluhy nedělal. Tohle byla samozřejmě výjimka, Severus nutně potřeboval půjčit pět tisíc galeonů. Takhle vysokou jednorázovou půjčku by mu žádná banka v Anglii ani nikde jinde neposkytla. Tak si půjčil u Malfoye. Lucius byl starý přítel, který byl ochotný uvolnit jakoukoli sumu ze svého rozsáhlého jmění, pokud k půjče přidal také nehorázný úrok. Ten si neodpustil ani v případě přítele Severuse, tudíž se vypůjčených pět tisíc nakonec přešupačilo na necelých sedm. Severus spěchal se splacením, ale z platu profesora to nebylo dost dobře možné.
Profesor jim pokynul do dalších dveří, které vedly do jeho pracovny. Dámy vstoupily a usadily se na starých, ale pohodlných křeslech a Severus se posadil naproti nim, do svého křesla.
„Takže…“ začala slečna Throusted, „vy asi tušíte, z jakého důvodu tu jsme, hlavní otázkou zůstává-“ když v tom ji Severus nepříliš taktně přerušil.
„Nikoli, mladá paní, nemám nejmenší tušení, z jakého důvodu mne vyrušujete v těchto pozdních hodinách právě dnešního dne. A mohu upřímně prohlásit, že mě to skutečně obtěžuje.“ Zabručel nabroušeně profesor Lektvarů.
„Ach, nenapadlo mě, že nevíte… Omlouvám se za vyrušení, ovšem je to důležité… Tak tedy, jistě je vám známa žena, jménem Rose Rothleed.“ Profesor jen krátce přikývl. ‚Jistě, že je mi známá. Více než dobře…‘
V hlavě se mu objevil obraz mladé ženy. Po ramena střižené blonďaté vlasy, zářivě modré oči a jiskřivý úsměv. Obvykle nosívala všemožné podivné šátky a šály, různé čelenky, prsteny, talismany a podobné hlouposti. Vždy oděna v zářivých odstínech ještě zářivějších barev. Prostě svítila do světa jako cirkus nebo hromada barevných semaforů. Neuvěřitelně naivní človíček, důvěřivá, hloupoučká a velmi roztomilá.
Vlastně to bylo tak, že profesor Snape tuto ženu už více než šestnáct let neviděl. Pokládal ji za lásku svého život, ovšem jen do té doby, než tak záhadně zmizela. Žádné rozloučení, žádný vzkaz, jen na posteli rudá růže. Profesor to považoval za sentimentální a dětinské. Vlastně v té době ještě nešlo o žádný vážný vztah, každopádně Severus ve svém životě neměl vážnější. Byla to pro něj velká rána, ale už dávno se přes to přenesl, nebo si to alespoň namlouval. Možná to byl také důvod, proč si svůj vztek tak často a rád vybíjel, nejlépe na studentech, musel ze sebe přece dostat všechnu tu hořkost. Ach ano, znal Rose Rothleed, nebo si alespoň myslel, že ji zná.
„Výborně, pak Vám tedy musím s politováním říci, že jsou to necelé dva týdny, co zemřela. Nyní vám budu citovat z její závěti.“ Slečna Throusted vyndala ze své černé kabelky jakousi listinu a dala se do čtení.
„Cituji: ‚Severusi Snapeovi odkazuji celý svůj účet v bance u Gringotových, jenž obsahuje 15 793 glaonů přesně,‘ musím vás upozornit, že závěť byla psaná před pěti lety, tedy tam bude už o dost více díky úrokům, ‚ale to pouze za předpokladu, že se minimálně po dobu jednoho měsíce postará o našeho syna Williama.‘“ dokončila citaci slečna Throusted a pohlédla na profesora Snapea. Následně vyděšeně vykulila oči. „Je vám něco?“
Severus seděl na svém křesle a oči mu vylézaly z důlků. ‚Syna? Já mám syna? Jak? Totiž, vím jak, ale… jak je možné, že to nevím? Proč mi to neřekla? Tak proto tak zmizela? Ach, Bože, syna… syna! A jmenuje se… William? Tsse, jméno pro slabochy… co už… mám syna!‘ Profesor byl po tváři ještě bledší než obvykle a zíral kamsi do prázdna. Ze zběsilých myšlenek ho vytrhl příjemný hlas té postarší dámy.
„Profesore Snape, jste v pořádku? Vy jste nevěděl, že máte syna, je to tak?“ ptala se chlácholivým hlasem Madam Hollyway. Severs jen mírně přikývl, ale ani na jednu z žen se nepodíval.
Vlastně si nebyl jistý, jestli má radost nebo vztek. No, samozřejmě, že měl radost, ale zároveň obrovský vztek na Rose. ‚To mi nemohla alespoň poslat pohled? Milý Severusi, tady na dovolené se máme skvěle. Já i tvůj syn. Mě se, tvá Rose… Vyznělo by to sice divně, ale alespoň bych to věděl a neztrapňoval se tady před publikem…‘ Na druhou stranu, co by si mohl přát víc, než syna? Vždycky přece chtěl mít syna, dědice, nástupce…
„Pane Snape, nerada Vás vyrušuji v rozjímání, ale je tu pár věcí, které musíme vyřešit, užívat si syna můžete později. Předně,“ začala slečna Throusted a vytáhla z kabelky smotaný a zapečetěný pergamen, který podala Severusovi. „tohle je dopis pro Vás od slečny Rothleed. Ministerstvo ho samozřejmě neotevřelo. Další věcí je vaše rozhodnutí, jestli se o svého syna postaráte a přijmete účet v bance Grigottů.“ Slečna Throusted se na Severuse zvědavě zadívala.
Severus založil pergamen do zásuvky u stolu. ‚Nečetlo? To tak… nevěřím tomu ani za mák…‘. Poté se vrátil pohledem ke slečně Throusted. ‚To je otázka, přijmu svého syna? Samozřejmě bych ty peníze potřeboval jako sůl a to doslova. Jestli svůj dluh nesplatím co nejdřív, tak to nesplatím už asi nikdy, v tomhle je Lucius neuvěřitelně neshovívavý‘ pomyslel si Severus s nelibostí. ‚Ale mít v baráku haranta? Ovšem je to jen na měsíc…‘ pomyslel si Severus a zvedl pohled ke dvěma ženám sedícím naproti němu.
„Kolik mu je? Kde je? Kdy si ho mám vzít? Potřebuji ke svému rozhodnutí víc informací.“ Pronesl nevraživě a čekal, že se obě ženy budou moct přetrhnout, aby zodpověděly jeho dotazy, to se ovšem nekonalo. Začala, klidně a tiše, Madam Hollyway.
„Severusi, pokud vám nevadí toto oslovení, (‚VADÍ!‘) Váš syn je nyní umístěn v dětském domově v Lewes v hrabství Sussex. Jmenuje se William Severus Snape a je mu celých patnáct let. V našem domově je už od necelého roku. Musím vám povědět, Severusi, mezi dětmi je docela oblíbený, ačkoli se někdy chová poněkud arogantně. Měl byste si ho vzít samozřejmě nejlépe okamžitě, velmi se to hodí, jelikož zítra začínají prázdniny.
Momentálně William navštěvuje čtvrtý ročník Kouzelnické Akademie v Lewesu. Ve škole je velmi dobrý, snaží se. Je nesmírně šikovný na Lektvary a také věštění mu jde velmi dobře. Zatím procházel školou bez problému, v tomto následujícím roce ho ovšem čekají zkoušky NKU. Doufám, že mu ve studiu pomůžete.“ Pousmála se nakonec Madam Hollyway. Severus se musel držet, aby neprotočil oči.
‚Je to na jeden měsíc, proTeddy, nebudu mu pomáhat se studiem. Nebudu si všímat já jeho a on mě… prostě bude bydlet v mém domě a bude to. A pak ho pošlu pryč. Ne, že bych nestál o syna, ale můj samotářský život mi prozatím celkem vyhovuje, nehodlám to dlouhodobě měnit. A ještě ke všemu už říkám proTeddy, stejně jako ti hloupí vyznavači Teddyho!‘ Severus se rozhodl. Bude to prostě obchod jen na měsíc.
„Dobrá, Williama si na měsíc vezmu.“ Prohlásil po dlouhé úvaze Severus a očekával při nejmenším nadšený potlesk, za tak těžké rozhodnutí. Nekonalo se, obě ženy se na sebe jen podívaly a pozvedly obočí.
„Na jeden měsíc?“ zeptala se udiveně slečna Throusted. Severus tentokrát skutečně protočil oči. ‚To si ty dvě ženské myslí, že si to děcko nechám dobrovolně dýl? Pcha…‘
„V závěti stojí měsíc, nemám pravdu? Takže o čem se tu bavíme?“ zamračil se na ni Severus. „Kde to mám podepsat? Dejte mi adresu, pozítří se ve vašem domově stavím.“
O necelou hodinu později Severus osaměl. A že měl o čem přemýšlet. Vytáhl ze zásuvky dopis, který mu napsala Rose. Měl by si ho přečíst. Když v tom náhle začal hlásič u dveří pískat. Severus uklidil dopis a chystal se jít otevřít, když se dveře otevřely samy. Vstoupil Albus Brumbál.
„Severusi, příteli, jakpak se dnes máte? Slyšel jsem, že prý máte syna.“ Usmál se na Severuse. Zdálo se, že tím faktem není ani překvapen ani znepokojen, zkrátka ho přijal. Severus jen protočil oči.
„Je vůbec něco, co nevíte, Albusi?“ zeptal se Severus uraženě a vytáhl dvě sklenky, do obou nalil trochu ohnivé whisky. Albus se pousmál a posadil se na jedno ze starých, ale pohodlných křesel. Severus se posadil naproti němu a přisunul mu sklenku.
„Například nevím, příteli, co se chystáte dělat. Řekl bych, že prozatím plánujete si vzít toho chlapce na jeden měsíc, jak stanoví lhůta, a pak ho poslat zase zpět, je to tak?“ zeptal se Albus a upil trochu ze své sklenky. Severus neochotně přikývl.
‚Ten bláznivej dědek snad ví snad úplně všecko!‘ zuřil Severus v duchu, samozřejmě to na něm vůbec nebylo poznat.
Albus se usmál vševědoucím úsměvem. „Tak uvidíme, jak dlouho vám toho předsevzetí vydrží…“ prohlásil zamyšleně. „Asi se vsadíme s Minervou.“ Dodal a potutelně se usmál. Severus se stále tvářil uraženě a upil trochu své whisky.
„Každopádně jsem se s Vámi přišel rozloučit na další dva měsíce a popřát vám mnoho úspěchů a hlavně… pevné nervy.“ Zamumlal Albus a dopil svou sklenku. Pak položil na stůl několik složek.
„Jako obvykle – seznam budoucích studentů, rozvrhy a takové věci. Od vás, Severusi, očekávám seznam přísad, které je třeba dokoupit. Předejte ho prosím, až budete na odchodu, Hagridovi. A nyní mě prosím omluvte, musím se ještě rozloučit s ostatními profesory. Víte, že je škoda, že tu někdy nezůstáváte přes prázdniny? Já si tu vždy společně s Hagridem a Minervou každé léto užiji spoustu legrace. Koupeme se v jezeru, děláme táboráky nebo létáme na testrálech a tak…“ usmál se Brumbál a odešel. Severus jen zavrtěl hlavou a vytáhl si zase dopis. Roztrhl pečeť a dal se do čtení.
Milý Sévie,
nebudeš tomu věřit… Věděla jsem to, k tomu jsem ani nemusela hledět do křišťálové koule. Vím, zlobíš se, že jsem tehdy odešla. Musela jsem. Čajové lístky mi řekly, že ty o dítě nestojíš. Nechtěla jsem ti nic vnucovat a navíc, dobře víš, že jsme společně sotva přežívali. Jen z tvého profesorského platu by nebylo možné uživit navíc ještě dítě. Tak jsem odešla. Snad již chápeš, že jsem musela. Když se mi miminko narodilo, tak jsem ho nechala v dětském domově v Lewesu, v hrabství Sussex. Pak jsem žila v Londýně, dobře jsem věděla, že ty to tam nemáš rád, že tam se jen tak nepotkáme. A taky nepotkali. Víš, tady nejspíš i dožiji, chytila jsem zde nějakou smrtelnou nemoc a obávám se, že mě velmi zmáhá… mám už jen velmi málo času. To je taky důvod, proč jsem sepsala závěť a napsala tenhle dopis.
Severusi, nevěřil bys, jaký byl náš syn krásné miminko. Jistě z něj bude urostlý chlapec, bude mít tmavé oči jako ty… Sévie, můj drahý Sévie, postarej se o něj. Nebude to lehké, vím, ale peněz budeš mít dost, za ta léta strávená v Londýně jsem dost našetřila, vše je uložené v bezpečí u Gringottů.
Nauč ho, jak se chovat ve společnosti, jak mluvit, jak gestikulovat, nauč ho všechno, co znáš, prosím. Jak bych si přála, aby byl takový jako ty. Nauč ho své důstojnosti, svému vychování, své pevné vůli, dej mu své vedení, pevnou ruku. Vychovej ho. (… ‚kurva‘…) Chci, aby se uměl chovat, vyjadřovat, aby byl takový, jako ty. Hlavně nikdy neztrácet důstojnost. Takový náš syn musí být. A ty mu k tomu dopomůžeš, viď. Sévie, nech ho jít ve svých šlépějích…
Sévi, prosím, dohlédni na to, aby se nenudil, aby měl dostatečně rozvíjené své zájmy a koníčky. Aby se měl vždycky dobře… mluv s ním… Miluji tě, Sévie!
Severus složil dopis a uložil zpět do šuplíku. ‚Takže takhle to bylo… hloupá husa Rose, jak si mohla myslet, že bych nechtěl syna… Hloupé věštění, strašně naivní Rose… moje Rose… mrtvá Rose…‘
Po Severusově tváři skanula maličká, nepatrná slzička. O okamžik později se nazlobeně zvedl z křesla ve svém kabinetu a vrátil se do ložnice. ‚Začínám být sentimentální‘ řekl si Severus naštvaně a dal se do zabalování svých věcí.

V dětském domově v Lewesu byl úplně obyčejný den. Vlastně ne tak docela… byl to první prázdninový den. Všechny děti si užívaly vytouženého volna. Konečně měli všichni klid od školy. Žádné úkoly, učení, studium, práce, nic… jen klid, pohoda a prázdniny! Většina dětí proto běhala venku po zahradě a užívala si letního počasí.
Do hlavních dveří domova vešla temně zahalená postava. Severus Snape zamířil rovnou do kanceláře vedoucí domova. Zaklepal a okamžitě vstoupil.
„Ach dobrý den, Severusi… jste tu brzy. Čekala jsem vás až pozítří nebo později. Tak vás tu tedy vítám, líbí se vám tu?“ zeptala se s úsměvem Madam Hollyway.
Severus jen pozvedl obočí a nechal dotaz nezodpovězený. Naopak zamířil rovnou k tématu. ‚Nemám tu na to taky celý den.‘ řekl si a začal.
„Dobrý. Jsem tady, jak víte, v naprosto konkrétní záležitosti. Rád bych si ho odvedl nejlépe okamžitě.“
„Ach, jistě… Dobrá tedy, tady mi musíte podepsat několik formulářů a tak. Máte štěstí, že jsem si to připravila už dříve, však víte, lepší dříve než později. Zatím pošlu slečnu Morganu, aby Billovi vyřídila, ať se připraví.“ Usmála se Madam Hollyway.
O několik minut později vyšel Severus Snape z kanceláře a vešel do společenské místnosti. Ve dveřích se zastavil a rozhlédl se kolem. V celé místnosti seděl jeden černovlasý mladík, vypadal tak na třináct let, o kus dál si něco psala zrzavá dívka, odhadem tak šestnáctiletá, na druhé straně místnosti seděl blonďatý chlapec, taky asi šestnáctiletý a u něj seděly asi pětiletá dvojčata.
Severus chvilku pozoroval dění. Černovlasý chlapec zíral oknem kamsi do prázdna a působil dojmem, že je ve vězení a že je mu to celkem jedno. Zrzka seděla zahleděná do malého sešítku a brk kmital po papíře obrovskou rychlostí. ‚Jako ta šprtka McSamson…‘ pomyslel si Severus zněchuceně.
Blonďatý chlapec měl přes obličej přehozený tmavý šátek. „Budliky, budliky, já jsem Lucifer a teď si vás sežerůůůů!“ měnil chlapec hlas a nakrucoval se před dvojčaty. Zřejmě se je snažil vylekat, ale dvojčátka se válela smíchy. Severus jen protočil oči. ‚Ach Teddy, jak nízké, trapné, hloupé a … trapné, nedůstojné a Teddyví co ještě. Odporné.‘ řekl si a zamířil k tmavovlasému chlapci.
‚Tak tohle je můj syn, mladý William Severus Snape. Ty můj chlapče, teď půjdeme společně domů a tam… tam budeš jen měsíc. Nebuď sentimentální, Severusi, nenecháš si ho. Ale není moc vysoký, takový prcek…‘ říkal si v duchu Severus, když ho z úvah vyrušila Madam Hollyway.
„Severusi, jdete špatně, tudy.“ Chytila profesora Lektvarů za rukáv a táhla ho na druhou stranu pokoje. Severus se zmateně rozhlédl, když mu došla pravda.
Jeho synem není ten sympatický, důstojný, klidný, důstojný, normální a důstojný černovlasý chlapec, ale tenhle blonďatý šašek. V Severusovi vřela krev. Tak s tímhle kašpárkem bude ještě hodně práce. Vytrhl svůj rukáv ze sevření vedoucí domova a došel k blonďatému chlapci.
Madam Hollyway se poněkud uraženě odvrátila a došla k Williamovi. „Chlapče… Bille, tady tenhle pán si tě teď odvede. Je to tvůj otec.“ Dodala významně a kývla hlavou směrem k Severusovi.
William se otočil na Madam Hollyway a pak na vysokého muže, který stál vedle ní. Jeho otec. Severus se tyčil nad sedícím chlapcem jako skála. Will zaklonil hlavu a sundal si z obličeje šátek. Severus si beze změny výrazu prohlížel svého syna.
‚Blonďák, po matce… vždycky jsem obdivoval její překrásné světlé vlasy. Má vlasy dlouhé po ramena, hm, a nosí je v culíku… v culíku? Ach Teddy… tmavé oči, čokoládové, řekla by Rose… a nos má po mně! Jako orel! To mi připomíná… do jaké by asi šel koleje? Jistě do mé, do Zmijozelu! Třeba by se i mohl naučit chovat, změnil by trochu image a klidně bych na něj po čase, možná, mohl být i hrdý… dost, nech toho, Severusi, je to na jeden měsíc, pak se to děcko vrátí zase zpátky, sem!‘ Profesor se zamračil. Chlapec se usmál.
‚A vida, ostatní se krčí, když se zamračím. Tenhle se mě zřejmě nebojí. Nebojí? Ach, chlapeček se naučí, se mě bát… ale proč? Je to můj syn! Ale mě se bojí všichni… bála se mě Rose? Dost, Severusi, nemysli na ni, zbytečné!‘
„Takže, chlapče, máš sbaleno? Ano? Všechny věci?“ vyptávala se vedoucí domova, zatímco Will vytrvale přikyvoval.
„Tak dobrá… měj se hezky, jistě ti u tohohle pána bude dobře. Neboj se, on jistě není zlý, i když vypadá trošičku strašidelně, viď… (‚Krávo… jsem zlý a vypadám hrůzostrašně, děsivě… ne trošičku strašidelně!‘)… tak se měj krásně a piš nám sem, do domova. Piš pěkně sovy všem svým kamarádům, nezanedbávej je. Kdybys snad měl nějaký problém, klidně nám můžeš napsat a my se o to postaráme. Budeš s tím pánem šťastný, věř mi. Přeji ti hodně štěstí do příštího života…“ zakončila svůj proslov Madam Hollyway obětím. Pak se odtáhla a začala si kapesníkem otírat oči.
Severu čekal, že se jeho syn zatváří drsně, odbude ji jedním ‚zdar‘ a zmizí společně v dáli a budou si spolu dělat legraci z natvrdlých nebelvírských, konkrétně hlavně z Lole Miko Leiringové, která neumí psát. Roflingová xD xD… Jaký však byl jeho šok, když Will přikývl a rukávem si taky otřel oči.
Severus měl chuť na Willa začít na místě bezhlavě řvát, udržel se však. Měl přece dostatek sebeovládání, důstojnosti a vůbec všeho, co jeho synovi tolik chybělo. Severus nehnul ani brvou, ačkoli se mu hlavou honily slastné obrazy, ve kterých držel svého syna pod krkem a škrtil a škrtil… jako v Simpsonových.
„Nebojte madam Hollyway, dám na sebe pozor, budu opatrný, budu vám psát, budu na vás myslet. Bude se mi stýskat.“ Will se usmíval na vedoucí domova a ta se usmívala na Willa. Serverus měl pocit, že se pozvrací.
‚Nanananana, bla, bla bla, samé kecy, hlouposti, žvásty, magořiny… že mu není trapné to říkat… bla, bla, bla, bla, bla bla!‘ brblal si Severus v duchu, na venek však nedal nic znát.
„Takže můžeme jít, je to tak?“ zeptal se odměřeně spíš vedoucí domova. Ta přikývla, Will vzal do ruky svou tašku a oba zamířili pryč. Letaxovou sítí.

„Tady bydlíme. Je to staré sídlo Snapeových, synu, tady teď budeš bydlet i ty… na měsíc.“ Dodal Severus, když si to uvědomil. Žádné vazby! Jen klid. Nádech, výdech… Severus se podíval do očí svého syna. V nich viděl jen veselé jiskřičky, možná špetku napjatého očekávání. Severus se zhluboka nadechl.
„Nějak to tady ten měsíc zvládneš. Lily?“ Severus zamumlal jméno a s tichým lupnutím se před ním zjevila maličká roztomilá domácí skřítka.
„Odnes Williamovi jeho věci do pokoje pro hosty. A mě připrav veliký hrnek teplého kakaa s pořádnou vrstvou šlehačky.“ Zamumlal Severus a spokojeně pokýval hlavou, když Lily s kývnutím zmizela.
William se zaraženě rozhlížel po místnosti. Byla to obrovská přijímací hala plná překrásných starožitných předmětů. William jen valil oči. Sice nemá zrovna přátelského otce, ale chudý zjevně taky nebude…

Ještě toho večera vyšel Severus ze svého pokoje a sešel po širokém schodišti dolů z patra. Vešel rovnou do salonku a mířil ke svému křeslu, když zjistil, že na jeho osobním, svátečním jeho křesle už někdo seděl. Měl chuť svého syna uškrtit. Zase. Zhluboka se nadechl a potlačil představu, jak Williama škrtí.
„Williame, myslím, že je čas, abych ti něco vysvětlil. Tohle,“ ukázal na své křeslo. „je mé křeslo! Takže mi na něj nesedej, dobře?“ Nečekal na odpověď, chytil Willa za hábit a vytáhl ho z křesla, pak se posadil a spokojeně přivřel oči.
„Nestuj tady, ať nám nevyneseš spaní… posaď se někam. Úplně kam chceš.“zamumlal a sledoval, jak si William sedá proti němu.
„Lily, dám si kakao, jako obvykle se šlehačkou. A připrav mi i misku Chocapic.“ Zamumlal Severus a zavřel oči úplně, takže neviděl, jak na něj William upírá nejistý pohled.
„Takže, vynecháme ty hloupí a zbytečné kecy, jako jak se ti tu líbí, jak se ti líbí ve škole a podobně.“ Severus otevřel oči a pokračoval. „Přejdu rovnou k věci. Objasním ti tvou situaci. Celé je to jen o tom, že jeden celý měsíc… ach, děkuji, Lily… totiž že jeden měsíc budeš bydlet v tomhle domě. Pak se zase vrátíš zpět do domova a tam taky zůstaneš. Nemáš žádnou práci, ačkoli…“ profesor se zamyslel a upil trochu kakaa, které mu donesla jeho domácí skřítka.
„Změna, ty máš co na práci. Neměj strach, nejde o žádné podřadné práce, jako česání jablek. Budeš pilně studovat-“ v tuto chvíli byl však obávaný profesor přerušen.
„Nebudu studovat, teď mi začaly prázdniny, nechci studovat, chci si udělat volno!“ mumlal rozhořčeně William. Severus se zamračil.
„Můj syn bude poslouchat mě. Takže ty se budeš učit, když ti to nařídím. Studium je základ, jsem profesorem Lektvarů v Bradvicích, já to dobře vím.“ Zamumlal Severus a opět se zamračil. Zdálo se, že to na Williama udělalo obrovský dojem.
„Učíš Lektvary? Vážně? Páni, to proto mi tak jdou, mám to v genech! A učíš i Jasnovidectví? A Věštění? To mi jde taky skvěle… takže mě můžeš naučit míchat lektvar Lásky, abych dostal Lole z… totiž myslel jsem lektvar… lektvar sázky!“ zamluvil to rychle William. Severus pozvedl obočí.
„Nikoli, nadání na Jasnovidectví a věštění měla tvoje matka, Rose Rothleed.“ Když Severus vyslovil to jméno, v hlavě mu vyvstala vzpomínka na dopis a hlavně na jeho obsah. …Aby se měl vždycky dobře…
„Se studiem Lektvarů bych ti ovšem mohl trochu pomoci. Slyšel jsem, že jsi v tom opravdu dobrý. Budeš v letošním roce dělat NKU, nemám pravdu?“ zeptal se profesor a začal si objednávat u Lily piškoty s nutelou, pak se s mlasknutím pustil do Chocapic, které měl v misce s mlékem.
Willi na Severuse chvíli zmateně zíral, pak však přikývl.
„Ano, budu dělat NKU. Určitě z Lektvarů.“ Odpověděl. Severus přikývl.
„Výborně, takže na to budeš potřebovat…“ začal Severus.
Během další hodiny předložil Willovi seznam Literatury, kterou musel bezpodmínečně nutně přečíst, seznam Lektvarů, které musí na NKU znát, seznam přísad, které bude potřebovat a hromady dalších věcí. Pak ho seznamoval sezákladními informacemi ke zkouškám NKU. Po nepříliš dlouhé chvíli už z toho šla Willovi pára z uší.
Několik dalších dní probíhalo právě tímhle způsobem a Will měl pocit, že prázdniny vlastně ani nezačaly. Navíc, kdykoli Severus vešel do salonku, našel ve svém křesle sedět Williama. William už ani nezvedla oči od knihy, když ho Severus zvedl za límec a přesunul na jiné křeslo.
Samozřejmě ho na jednu stranu moc bavilo míchat lektvary, ale učit se suchou teorii, to byla vyloženě nuda. Taky práci tímto ďábelským tempem vydržel Will jen pohé tři týdny. Věděl, že už jen táden a bude mít zase pokoj, navíc si uvědomoval, že takhle svědomitá příprava mu zaručí stoprocentní úspěšnost při NKU z Lektvarů, ale nemohl to už dál vydržet. Když tak jednou seděl se Severusem v salonku a pokoušel se z hlavy vybavit si, kolik miligramů denivky je třeba do lektvaru umíněnosti, prostě najednou vybuchl.
„Nejde to, nemůžu, nevím už co dál. Nezvládám tohle tempo, jsem mimo! Nejsem ty, tati! Nejsem Mástr expert přes Lektvary a nevydržím se tři týdny denně dřít na zkoušky NKU. Prostě na to nemám. Prostě potřebuju oddech….“ Dokončil a zoufale se na Severuse podíval. Severus jen protočil oči a zamyslel se.
‚Slaboch, srab, to je můj syn. Pěkně se vybarvil. Blbý tři tejdny nezvládne věnovat trochu času učení… přece dvacet hodin z čtyřiadvaceti není zase tolik, ne? Takovejdle rozmazlenej harant já jsem nikdy nebyl.‘ Brumlal si Severus pod vousy, nakonec se však rozhodl.
„Hm… jsi slaboch, hlupák a nemáš na to. Takhle chceš udělat NKU? Ale dobře, abys viděl, že já nejsem žádný lidožrout, uděláme si na týden volno.“ Zamumlal nakonec Severus rezignovaně.
Reakce jeho syna nebyla úplně taková, jakou očekával. Čekal něco v tom smyslu, že Will klekne a začne mu vděčně líbat nohy, že se bude moci přetrhnout s děkováním za takovou laskavost. William se ovšem netvářil příliš nadšeně. Sice mírným přikývnutím dal najevo spokojenost s rozhodnutím svého otce, ovšem přesto hlasem plným vzdoru a arogance opět zaútočil na svého otce.
„Fajn, to je sice bezva, ale čekáš, že budeme společně sedět týden tady a koukat na sebe? Můžeme si vyprávět veselé příběhy z natáčení, že?!“ mračil se William.
‚Teddy, nikdy jsem se v nikom tak nepoznával, jako se teď poznávám v něm! Vždyť můj syn je teď celý já! Povrchní, arogantní, důstojný, ironický! Přesně tak si to Rose přála a i mně se to líbí! Bezva, teď jak zařídit, aby takový zůstal… jak? To je snadný, ukázat mu, že když se bude chovat takhle, tak dosáhne toho, co chce. Však to tak taky v reálu funguje, že… zářným příkladem je Albus… kdykoli se začnu chovat povrchně, tak mi nechá svůj kousek višňového koláče… pravda, je mi po něm vždy tak nějak mdlo, ale jsem přesvědčen, že to Albus dělá z dobroty srdce!
Ehm, zpět… takže udělat to, co chce… to znamená… ach, existuje tu jedna možnost, ale… no… … ach jo! Asi to budu muset udělat, ačkoli to bude nejodpornější zážitek mého života! Fuj, fuj, třikrát fuj! Ach jo, blbá výchova!‘ Severus došel k rozhodnutí.
„Tak dobře, když jsi tak děsivý a strašidelný, můj synu, tak je tu jedna možnost, kterou můžeme použít. A díky tomu, jak ses právě zachoval, ji taky použijeme. Na týden pojedeme do Bradavic.“ Zavrčel Severus rozzlobeně, že na tuhle možnost vůbec přistoupil.
William nadšeně přikývl, pak se zvedl ze židle a nadšeně zavýskl. „Jupííí!“ Severus si schoval obličej do dlaní. ‚Ještě dlouho potrvá, než pochopí…‘

O den později se v Bradvicích, v prázdné ložnici profesora Lektvar rozvířil v krbu popel. Ze zelených plamenů vystoupil nejprve Severus, hned po něm jeho syn. Severus si chtěl nejprve vybalit, pak si zanadávat, že je zase tady a pak jít na oběd do Velké síně, jeho syn však byl úplně jiného mínění.
„Tatí, tatí, tady je to tak skvělý!“ vykřikl vesele a rozhlížel se po místnosti.
„Skvělé….“ Opravil ho Severus. Will jen zamumlal omluvu a pronesl něco v tom smyslu, že si příště dá pozor. Severus se velmi rozzlobil.
„Jsi Snape, ty se nikdy nikomu neomlouváš, je to jasné? Ty jsi vyvolený, jsi největší macho, mistr všech mistrů, ten bombovej Snape! Tebe každej žere, musíš brát ohledy na svý fanoušky a chovat se tak, jak oni očekávaj! Bože, jsi neskutečně populární a nesmíš prosit a ani se omlouvat… Každý tě chce, miliony lidí tě mají vylepeného nad postelí, uvažuj!! Ehm, ehm…“ odkašlal si nakonec Severus a trochu poplašeně se rozhlédl.
‚Snad ten můj výbuch nikdo neslyšel… hlavně nikdo z mých fanoušků, prosím, prosím, moc prosím, Minie, zařiď to, nedávej to nikomu přečíst… pls!‘
Načež se naše autorka šibalsky usmála a prohlásila: ‚Ještě si to rozmyslím, Severusi.‘ Severus něco tiše zabručel, ukázal prostředníček na naši autorku a otočil se zpět k Williamovi.
„Takže už chápeš své poslání? Musíš být takový, jakého tě chtějí, musíš být originální! Takže když ti někdo bude něco vyčítat nebo tak, tak prostě řekneš: ‚Jak se ty opovažuješ napomínat mě, červe!?‘ Jasné?“ zeptal se Severus.
„Ehm, tati… to nebylo moc originální, to vymyslela už nějaká… nějaká…“ William vytáhl z kapsy knihu ‚Deník Pána Démonů‘.
„Aha, nějaká Kara a Lee Yun Hee.“ Dokončil a pohlédl na otce. Severus protočil oči.
‚Ehm… Minienka… Ten prostředníček, víš, to bylo jenom tak to… v žertu… ehm, mohla bys tam to slovíčko originální vymazat, prosím?‘
Naše autorka se zubí ještě více než předtím. Samozřejmě si velmi vychutnává tento okamžik. ‚Prozatím, Severusi, to nechme tak, jak to je… možná to později pozměním…‘
Severus opět ukáže svůj roztomilý prostředníček. Autorka je pobaveně pohoršena…
Severus se vrátil pohledem k Williamovi a odložil svůj kufr na ustlanou postel.
„Víš, chlapče… nemusíš být zas až tolik originální… důležité je, že musíš zařídit, aby se tě ostatní báli a neměli odvahu tě opravovat, jasné? Klidně můžeš říct: Neopovažuj se mi něco přikazovat, trapná kobylko!“ Severus se zhluboka nadechl.
„Takže, teď tedy vybalíme, dobře?“ zamumlal a otevřel svůj kufru. Z kufru se vyvalil oblak prachu. William se však zamračil.
„Já se tu chci jít porozhlédnout, nikdy jsem tu nebyl… Bradavice, ty slavené Bradavice!“ Severus už už chtěl zavrčet, aby nebyl drzý, pak si ale uvědomil, že přesně tohle chování musí podporovat.
„Dobře,“ přikývl nakonec. „půjdeme tedy nejprve najít Brumbála a oznámíme mu, že jsme tady…“ zamumlal a vyrazil ze dveří. William ho následoval.
Prošli sklepením, kde se Williovi vůbec nelíbilo, což rozčilovalo Severuse. Vyšli do Vstupní haly. William byl nadšen rozlehlostí a monstrózností haly a vůbec celého hradu. Severus ani nezpomalil krok, černý plášť se mu vlnil u kotníků. Vyšel do druhého patra, cestou ho zdravilo několik brnění, on je však ignoroval, jako obvykle. Došel k chrliči a uvědomil si, že nezná heslo. Zkusil tedy heslo loňského roku, ovšem ani to nezabralo.
‚Kruci, musí cpát nové heslo už na prázdniny…‘ zavrčel si Severus a zamířil ke kabinetu profesorky McGonagalové. Samozřejmě předpokládal, že ona je tu taky. Něco takového Brumbál přece naznačil, že.
Severus prošel druhým patrem zpět ke schodišti a pak nahoru až do pátého patra. Zahnul chodbou napravo a pak se zarazil.
Přímo před nimi stál profesor Brumbál. Kolem pasu měl obtočený ručník se Shrekem, dlouhé vlasy zauzlované v zářivě zelené Shrekovské koupací čepici se zlobřími oušky a vousy smotané do ruličky a připnuté křiklavě růžovým skřipcem. Místo svých obvyklých půlměsícových brýlí měl přes obličej přetažené plavecké brýle a nad hlavou mu vyčuhoval šnorchl, který mu vedl do pusy. Na nohou černé plavecké ploutve.
Severus několikrát zmateně zamrkal.
‚Tfůůůůj! Na tenhle pohled v životě nezapomenu, nejraději bych si zakryl oči. Ale ne, Severusi, ani hnout, zachovávej dekorum. Důstojnost… se zachová dost těžko, když před vámi stojí Albus se šnorchlem!‘ To profesor Snape ještě nevěděl, že to není všechno.
O vteřinu později se ze svého kabinetu vynořila Minerva McGonagalová. Ta neměla přes sebe přehozený ručník, držela ho v ruce. Severus nerozpoznal vzor, ale byl to zářivě oranžový ručník. Minerva na sobě měla hnědé tygrované plavky v celku, vlasy, jako obvykle svázané do drdolu, tentokrát zastrčené do koupací čepice. Na nohou se jí leskly stříbrně barevné ploutve.
Zřejmě si Severuse ani Williama nevšimli, jelikož profesor Brumbál se zazubil, chytil profesorku McGonagalovou za kolem pasu a vzal ji do náruče. Minerva se zvonivě rozesmála. Severus to nemínil pozorovat, proto s nelibostí zamlaskal.
O necelou setinu vteřiny později se ozvala dunivá rána. Brumbál upustil profesorku McGonagalovou a ta s bouchnutím a bolestným kníknutím dopadla na zem.
„Severusi… Ach, Minervo, odpusť, nechtěl jsem, on mě zaskočil… Severusi, vy… tady? Co tu… a tohle jistě bude… Minervo!… Severusi?… Ukažte, Minervo, pomohu vám…“ koktal zmateně profesor Brumbál a neobratně pomáhal profesorce McGonagalové vstát.
V tuhle chvilku se stalo něco, co naše autorka skutečně neočekávala, totiž profesorka McGonagalová na naši autorku ukázala prostředníček. Zřejmě se zlobí, že ji naše autorka nechala spadnout. Věřte mi, že naše autorka je v tomto incidentu absolutně nevinně. *Innocence smile*
„Zdravím Vás, Albusi… i vás, Minervo…“ zamumlal Severus a s pozvednutým obočím sledoval, jak si prof. McGonagalová tře bolavé pozadí. „Toto je William Severus Snape, můj jediný syn. Právě jsme přijeli. Celodenní studium nás poněkud unavilo a Will si přál vidět prázdninové Bradavice, tak jsem se rozhodl, že mu to umožním. Snad vám tu nebudeme překážet…“ dokončil Severus s lehkým pozvednutím obočí.
„Samozřejmě, že ne, Severusi. A tebe rád poznávám, chlapče. Jmenuji se Albus Percival Wulfric Brian Brumbál a jsem ředitelem této školy.“ Usmál se Brumbál přes šnorchlovací brýle.
„Správně, vítám tě tady v Bradavicích. Jsem profesorka McGonagalová, kolejní ředitelka Nebelvíru a profesorka Přeměňování.“ pousmála se profesorka McGonagalová.
William se s oběma přátelsky přivítal (k Severusově nelibosti velmi přátelsky) a pak se rychle běžel převléknout do plavek, aby si s profesory zaplaval.
O necelou půlhodinu později už Severus seděl na lavičce ve stínu u břehu jezera a sledoval rozvířenou hladinu. Ve vodě obeplouval dokola jezero William, uprostřed po sobě pobaveně cákali Brumbál a McGonagalová. V tu chvíli se objevil Hagrid. Vyšel ze své chýše a zamířil k Jezeru. Nemohl vidět Severuse, který byl jeho zrakům skrytý za keřem.
V tu chvíli začala Minerva topit Albuse. Po chvíli se ředitel vynořil a mračil se na Minervu.
„Teď jsi mi namočila vousy… vážně, s tebou, to abych si pořídil fén…“ brblal, když pohybem hůlky sušil své vousy, sepnuté ve skřipci. Poté si zastrčil hůlku opět do plavek.
„Ale Brumbále, tváříte se jak ten paznecht Snejpák!“ zavolal vesele Hagrid a došel až ke břehu jezera na molo. Albus se raději hned potopil a Minerva se otočila zády, aby nebylo poznat, že umírá smíchy. Nikdo nechtěl urazit profesora Lektvarů.
Severus, který teď seděl kousek za Hagridem neviděl, jak nechápavě se Hagrid tváří, přesto si to uměl dost dobře představit. A byl pobaven.
„Souhlasím, Albusi, úplně jak paznecht Snejpák…“ zopakoval ledovým hlasem Severus a upřel pohled kamsi do dáli.
Hagrid se okamžitě zmateně otočil a nechápavě těkal pohledem od Severuse, přes bublinky od potopeného Brumbála až k zádům profesorky McGonagalové a zpět. Severus Hagrida okázale ignoroval, ale Albus se po chvíli už nevydržel potápět a vynořil se.
„Hagride, dnes dopoledne dorazil profesor Snape a jeho syn. Budou tu s námi po dobu jednoho týdne.“ Vysvětlil Brumbál a pobaveně sledoval, jak Hagridovi vylézají oči z důlků.
„Syn? Cože? Von má… totiž vy máte… jako kluka? A kerej to je? Kde seš, kluku?“ zavolal Hagrid. Pak si všiml chlapce, který právě proplouval kolem.
„No páni…. Tak ty seš mladej Snape? Sem nevěděl, že máte kluka, pane profesore.“ Mumlal Hagrid a kulil oči na Williama, pak na Severuse. Ten ho samozřejmě dál ignoroval. Hagrid, aby předešel dalšímu vysvětlování (které by se stejně nekonalo, jelikož Severus odmítal komunikovat), zamířil k molu. Na jeho konci se zastavil a skočil.
Následní reakce byla povětšinou blesková. Albus i Minerva se společně potopili. Severus a ani William však netušili, co je čeká, takže nijak nezareagovali. To byla ovšem chyba.
Ve chvíli, kdy Hagrid dopadl do vody, vystřelila vlna Tsunami. O necelou vteřinu později byl Severus celý promáčený, černý cestovní plášť se mu lepil na tělo, černé mastné vlasy byly zplihlé (překvapivě, jako obvykle). Williamovy blonďaté vlasy, vyčesané do culíku, byly také mokré. Rozdíl mezi otcem a synem byl ovšem následující.
William se vesele smál, pobaveně pohazoval hlavou a běžel se lépe seznámit s Hagridem. Naproti tomu Severus se mračil jako kaktus a měl chuť tak maximálně Habrida zaškrtit. O dvacet minut později seděl Severus na té samé lavičce a oděn byl pouze v kostkovaném županu profesorky McGonagalové. Na hlavě měl brumbálův ručník se Shrekem stočený do turbanu, aby mu vlasy co nejrychleji vyschly.
Několik dní probíhalo ve stejném duchu. William se báječně bavil, zatímco Severus už začínal mít vrásky z neustálého mračení.
Třetího dne večer seděli všichni společně u táboráku, který zapálil Hagrid. Severus neseděl samozřejmě na zemi, jako ostatní, přemístil si k ohni lavičku. Táborák ležel kousek od Hagridovy chýše, dostatečně daleko od Zapovězeného lesa.
William se tvářil nesmírně spokojeně, když na dlouhém klacíku opékal svůj špekáček. Severus, který prohlásil, že bude raději vegetariánem, než tohle, ze své vyvýšené pozice na lavičce sledoval dění.
„Wille, chlapče, podej mi prosím hořčici…“ zamumlal Albus. William se natáhl, ale omylem podal řediteli kečup. Ve večerní tmě si toho ovšem nikdo nevšiml. Po chvíli se Albus zakousl a znechuceně sousto vyplivl.
„Bille, hochu, ty jsi mi podal kečup! Tohle přece není hořčice…“ zvolal rozhořčeně Brumbál.
„Omlouvám se, strýčku Albusi, nechtěl jsem…“ v tu chvíli ho však velmi neopatrně Severus kopl.
‚Přece jsem mu to říkal! Neříkal jsem to? Neomlouvat se! Ani Brumbálovi, ne, nikdy, nikomu!‘
William po chvilce pochopil.
„Totiž chci říct… Neopovažujte se mně poučovat, vy trapná kobylko!“ zamračil se na profesora Brumbála a pak se otočil s nedočkavým úsměvem na Severuse. Očividně čekal na ujištění, že to bylo správně. Prostě na pochvalu. Severus protočil oči.
„V pořádku, Williame, přesně tak…“ zavrčel a snažil se, aby nebylo poznat, že se červená jako pivoňka. ‚Hlupák… hlupák, hlupák, hlupák!‘
Albus i Minerva se na sebe podívali. Albus se udržel, ale Minerva vyprskla smíchy. Hagrid se tvářil zmateně, zjevně nevěděl, o co jde. Severus se díval nahoru, na vrbu mlátičku, dočasně paralyzovanou. William nechápal, o co jde.
„Jak myslíš, chlapče. Já a ani tady… trapná kobylka… chachacha!“ nevydržela to opět profesorka McGonagalová a vyprskla smíchy. Albus jen pokyvoval hlavou a vševědoucně se usmíval.
Špekáčky chutnaly všem, kteří je ochutnali. Hagrid jich spořádal celkem šestnáct a prohlásil, že by si dal něco pořádného k snědku.
Dalšího dne hráli všichni nedaleko jezera na písčitém poli volejbal. Ehm, všichni…. Severus opět ukazuje prostředníček, chápu… Ne úplně všichni. Všichni vyjma Severuse. Spokojen? Hm…
Severus naopak myslel, že se pozvrací, když před ním vyběhla z hlavní brány Minerva McGonagalová, oděna v přiléhavé tílko a krátké kraťásky. Vlasy stažené do drdolu. Severus raději zavřel oči a posadil se na svou lavičku, ve stínu, hned vedle hřiště.
O několik minut později vyběhl z brány Albus Brumbál, oblečen v šusťákovou soupravu – kalhoty a mikina. Tentokrát se Severus neudržel a vyprskl smíchy. Albus měl vlasy stažené do gumičky. William kráčel vedle něj.
‚Ach ne, kráčel je příliš vznosné slovo. Řekl bych spíš poskakoval. Trapas… nechám ho s ředitelem dvě minuty a už se chová jako děcko….‘
Po chvilce se na hřiště přiřítil i Hagrid. Rozcuchané vlasy mu vířily kolem obličeje. Na sobě měl bílé tílko a černé legíny. Severus se málem rozbrečel.
Jedinný, kdo podle Severuse vypadal jakž takž slušně, byl William. Taky mu Severus sám vybíral oblečení. Will měl na sobě dlouhý černý plášť. ‚Sice mu v něm bude trochu tepleji, ale alespoň nezmrzne, že… byla by to škoda, umrznout v červenci…‘
Rozdělení bylo následující: Albus – Hagrid X Minerva – William. Severus – lavička.
Hra začala, jak Severus po chvíli zjistil, nejlepší byla samozřejmě Minerva. Vychytala téměř každý míč, který na jejich stranu letěl. Ovšem William měl taky zjevné nadání. Albus zřejmě měl jisté vlohy, ale Hagridova neschopnost a nešikovnost je dokonale znehodnotila.
Po několika minutách byl konečný stav utkání 21:02 pro WilMin, jak si William s profesorkou McGonagalovou říkali. Severus jen nevěřícně vrtěl hlavou.
‚Takže můj syn, můj jedinný sny bude mít vlohy pro jasnovidectví a volejbal, jo? No Teddy, to jsem to tedy vyhrál…‘ mrmlal si tiše a mračil se.
Celkový stav – 10:0 na sety. Poté Albus prohlásil, že by se šel raději na chvíli osvěživ do jezera. Hagrid bez zaváhání vyběhl na molo a skočil. Tentokrát však Severus i William zareagovali mnohem rychleji. Severus s rychlostí blesku vytáhl deštník a William pláštěnku. Tentokrát to byla Minerva s Albusem, kdo byli mokří. Těm to ale mnoho nevadilo, jelikož stejně oba skočili do jezera. William skočil za nimi.
Severus se jen chytil za hlavu. ‚Za dva a půl týdne jsem mu nedokázal vštípit dostatek vychování ani, aby věděl, že být v jednom jezeře s Hagridem je nedůstojné…‘
Severus se raději zase posadil na svou lavičku, opřel se a zavřel oči. William se pobaveně potápěl s Albusem Brumbálem. Pořádali soutěž o to, kdo déle vydrží pod vodou. Když už asi sedmé kolo po sobě vyhrál Albus, začal ho William silně podezřívat, že používá hůlku.
„Ach, to není vůbec žádná pravda, Williame, jsem jen velmi dobrý. Již několik let držím rekord v tomto sportě. Výsledky všech letních disciplín vyvěsím na konci prázdnin na nástěnku ve Vstupní síni. Samozřejmě tam bude i porovnání se staršími ročníky.“ Usmál se Albus a opět se potopil.
Ještě toho dnes odpoledne se pořádaly závody v letu na testrálech. Jak se William dozvěděl už dříve, věčným vítězem byl Hagrid, protože ho táhli čtyři testrálové najednou na jednom velkém voze. Jeden testrál by ho neunesl, takže mu byla v pravidlech vytvořena malá výjimka. Jelikož Hagrid velmi dobře rozumněl zvířatům, dokázal si svoje testrály perfektně zorganizovat. Vždycky byl první. Měl na to prostě talent.
Severus razantně odmítl se zúčastnit. Nebude někomu dělat blázna na neviditelném koni. Severus testrály samozřejmě viděl, ale to na věci nic neměnilo. Nakonec se však nechal Williamem přemluvit a nasedl s ostatními na slizkého, černého koženého koně. Ozvala se rána z Hagridova deštníku a koně vyrazili. Severus se křečovitě držel uší svého testrála a dělal, co mohl, aby se nepodíval dolů. Nevdržel.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ Školními pozemky se rozlehl hlasitý řev profesora Lektvarů. Severus měl pocit, že se každou chvíli zřítí z neviditelného koně. Zoufale toužil dostat se zpět na zem.
Když se o dalších deset minut později Severusovy nohy dotkly pevné půdy, profesor razantně odmítl účastnit se jakékoli další soutěže. A pak zmizel kamsi za strom, dále se už jen ozývaly nelibé zvuky.
Severus svému slovu skutečně dostál a dalších soutěží se nezúčastnil, vyjma jedné. Nemohl odolat a musel se přidat do soutěže přípravy lektvarů. Samozřejmě vyhrál na plné čáře. Jako druhý zkončil překvapivě William, třetí Albus, čtvrtá Minerva a pátý Hagrid.
Pátého dne při obědě, když všichni seděli u malého stolu uprostřed Velké síně a Severus si pochutnával na misce Chocapic, se ve dveřích objevila další osoba.
Profesorka Trelaweneyová vplula do místnosti jako duch. Bez jedinného slova se posadila, pak se usmála na Severuse.
„Vítám Vás, pane profesore, vítám vás zpět na hradě! Věděla jsem, že přijedete. A kdopak je tento mladý chlapec?“ zeptala se a nalila si plný talíř nudlové polévky.
„Copak to nedokážete přečíst, ze své nudlové polévky?“ Zeptala se ostře profesorka McGonagalová a dál se věnovala svému nakrájenému jablku.
Severus jen zíral. Vůbec si neuvědomil, že by tu mohla být stará Kasandra Trójanka. Ale byla tam, seděla v klidu za stolem a čekala, až jí někdo vysvětlí, co je William zač. Nikdo se k tomu neměl.
„Tohle je William, syn profesora Snapea.“ Vysvětlil nakonec s úsměvem Brumbál. Trelaweneyová jen vyprskla svou polévku.
„Vy máte syna, profesore Snape?“ Zeptala se překvapeně. Severus jen nepatrně přikývl. Profesorka se už na nic neptala, pochopila, že se s ní nikdo nemíní bavit. Když dojedli, zmizela opět ve své věži.
Severus jednou nachytal Williama, jak se snaží tiše kolem něj proklouznout a vydat se za Trelaweneyovou. Severus byl vrcholně rozzloben, znechucen a uražen.
Šestého dne spolu soutěžili všichni, kromě Severuse a Trelaweneyové, v kouzelnických šachách. Jak se ukázalo, William byl na tuto hru skutečný přeborník. Nikoli příborník, ale přeborník. Porazil úplně všechny, včetně odvěkého šampiona, profesora Brumbála. Severus by si to nepřiznal, ale v tu chvilku byl na svého syna opravdu hrdý.
Celý týden se nesl v radostném duchu, který zapůsobil i na Severuse a během posledního dne si začal na chodbách i hvízdat. Měl ze svého syna radost. Po šestnácti letech měl z něčeho zase konečně jednou radost.
Odpoledne se Severus i s Williamem zapakovali, a ačkoli se Williamovi moc nechtělo, vrátili se zpět do rezidence Snapeových. Bylo už pozdě, takže si šli oba hned lehnout. Severus ještě dlouho nemohl usnout a přemítal, co bude zítra dělat. Zítra to bude přesně měsíc.
Hned dalšího dnes Severus ráno vyšoupl svého syna z krbu v obývacím pokoji. Nechtěl to protahovat, protože by si to byl určitě rozmyslel. Nemohl si ho tu nechat. Nechtěl. Byla to zásada. Už z principu.
Severus zavřel dvířka od krbu a zablokoval letaxovou síť vedoucí do svého domu. Neměl náladu na žádné návštěvy.
Rychle napsal sovu, pomocí které převedl Luciusovi jeho peníze na jeho účet a pak už si skutečně začal zoufat.
‚Tak Severusi, teď si to tady spolu užijeme, ne? Zapaříme si sami jeden. Severus Snape, bombovej king! Uděláme menší mejdan… co menší, uděláme si pořádný mejdlo, Severusi jen já a já! Bude to bomba, teď když už tu není ten malej spratek, máš klid, pohoda. Nikdo tě nebude nutit lítat na neviditelnech kobylách, nebudeš muset sledovat, jak McDonaldová převálcuje Bumbála ve volejbale a v piškvorkách. Vlastně tyhle dva vůbec nebudeš muset sledovat. Jsou to tvoje prázdniny, tak si je náležitě užij! Sám, doma, jako obvykle! ?‘ takhle k Severusovi promlouval jeho vnitřní hlas. Severus se poslouchal a zamířil po schodech dolů, do salonku.
‚Severus, jsi fakt frajer, vydržovat doma takový děcko po celej měsíc. Vždyť to byl blonďák, to nikdy neznamená nic dobrého. Měl světlý vlasy. Úplně jako Rose. Rose… měla krásný světlý vlasy. A William byl po ní. Krásný blonďatý dlouhý vlasy. Vytažený do culíku je nosil.‘ vzpomínal Severus s mírnou nostalgií a vešel do salonku. Okamžitě vzhlédl, aby viděl, jesli v jeho křesle zase náhodou nesedí William, ale okamžitě zase zklamaně svěsil hlavu, protože z jeho křesla se na něj neusmíval věčně veselý obličej.
William mu do domu vnesl světlo, teplo, rodinnou atmosféru a… Severus se plácl do ramene a bolestivě syknul. Blechy?! Tss…
William byl prostě takové věčně veselé sluníčko, neustále se smál a bavil. Byla to prostě veselá kopa. Ten jeho zářivý americký úsměv! Severus se musel usmát, když si na to vzpomněl.
Další týdny probíhaly v přesně stejném duchu. Kamkoli Severus ve svém domě vešel, všechno mu připomnělo Williama.
Když vešel do knihovny, okamžitě viděl Williama, jak hází dolů na Lily knihy zaklínání.
Když vešel do ložnice, vzpomněl si, jak ho William budil rozžehnutou hůlkou.
Když vešel do kuchyně, vzpomněl si, jak tu našel Williama s hlavou od mouky, jak se snaží upéct chleba.
Když vešel do koupelny, viděl, jak William stojí před zrcadlem s obličejem pomazaným pěnou na holení.
Ve spíži viděl Williama, v chodbě viděl Williama, na schodišti viděl Williama, v jídelně viděl Williama a dokonce i na toaletě viděl všude kolem Williama (musím vám prozradit, že je to velmi nepříjemné, mít na toaletě pocit, že vás sleduje váš syn, Severus by mohl vyprávět).
Pomalu to nemohl vydržet, vlastně se už úplně těšil zpět do školy. Severus doufal, že tam se to zlepší, že až bude zpět v Bradavicích, bude mít tolik práci, že po Williamovi ani nevzdechne. Ano, ano, musel si to přiznat, rozesmátý William mu opravdu chyběl.
‚Vlastně to není tak špatné, mít vlastního syna… Totiž, byl to parchant rozmazlenej, ale… nee, nebyl, měl jsem ho rád!‘ Plakal v duchu, opakuji v duchu, Severus. Kolikrát už stál u krbu a odolával silnému nutkání okamžitě odjet do domova v Lewesu a vzít si synka, Williama zase domů. Ale to přece Severus nemohl udělat. Nemohl se takhle pokořit, nemohl se ponížit, on nesměl přiznat prohru.
Během posledního týdne prázdnin se u Severuse doma zastavil Albus Brumbál.
„Severusi, zdravím Vás! Tak jak se máte? Užíváte si volnost bez synáčka?“ šveholil vesele Brumbál, jakmile prošel hlavním vchodem do salonku. Severus měl chuť ho zaškrtit. Nenapadlo ho, že William je t poslední, o čem by Severus mohl chtít mluvit?! Asi ne…
„Jistě vám ani za mák nechybí, jsem si jistý, že si užíváte klidu a míru. Ale povím vám, shodli jsme se s Minervou, že nám oběma bude ten kluk chybět. Většího borce v šipkách jsem nepoznal, na kouzelnické šachy má talent jako nikdo jiný a volejbal hraje lépe snad už jen Minerva. Ale je mi jasné, že tohle vás příliš nezajímá, je to tak? Ne, vy nemáte zájem o to, co ten chlapce dělá, proč byste také měl…“ pokračoval hlasitě Brumbál, zatímco se posadil do Severusova křesla. Severus se na něj zuřivě zamračil, ale na ředitele Bradavické školy čar a kouzel to zjevně neudělalo nejmenší dojem. Místo aby se začal omlouvat…
„Jestli se ptáte, co si dám, severusi, tak asi ohnivou whisky, děkuji Vám. Ach ano, byl to zlatý chlapce. A jak vynikajícně nadaný byl na lektvary! Samozřejmě, má to přece v genech, že! Ale ne, vy jej už nepřijímáte za syna, mám pravdu? Ne, asi o něm ani nechcete mluvit, chápu to.“
Brumbál mlel a mlel, Severus se opájel představou hromady kostek ledu a všemi Brumbálovými tělními otvory v patřičné kombinaci.
„Ne, už o něm nebudeme mluvit, nebudeme jitřit staré rány, bylo by to zbytečné. Ten kluk, to je už minulost, je to definitivně za námi. Nemá cenu přemýšlet o tom, jak zvládne letošní zkoušky NKU nebo jestli udělá OVCE. Proč taky řešit, jak to s ním dopadne, že? Jaký by mělo význam, přemýšlet, jaké získá povolání nebo jak bude dobrý. Jestli se ožení? A co z toho, viďte, Severusi. Není to ani v nejmenším důležité, je mi to jasné. Není nutné se tím zabývat. Minerva také tvrdí, že byste na něj měl raději zapomenout. Ano, Minerva sice říká, že je to báječný chlapce a stálo by za to ho dále rozvíjet, ovšem připojuje se k názoru, že bychom na to všichni měli zapomenout a zvláště před vámi, Severusi, o tom nemluvit. Ale musím vám říct, že měl… ach, děkuji ti, Lily, ta tvoje whisky je vždycky vynikající!… že měl naprosto překrásné jméno. Hodilo se mu, že? William Severus Snape.“
Brumbál tímhle tepme pokračoval celé zbylé dvě hodiny jeho návštěvy. Samozřejmě celou dobu mlel jen a pouze o Williamovi. Nepřestával ho vychvalovat. Severus myslel, že z toho zešílí. Ne, neměl nejmenší zájem poslouchat vyprávění o tom, jak je jeho syn skvělý, nepřekonatelně báječný a zkrátka okouzlující.
„Úžasné, okouzlující báječné!“ prohodil Severus vysokým hlasem, nahodil šťastný úsměv a sepjal ruce, jako kdyby se chtěl modlit. Pak se na Brumbála zamračil a dopil obsah své skleničky.
„Snad byste už měl jít, Albusi, mám na práci hromadu věcí. Nemám čas tu s vámi vysedávat.“ Prohlásil nakonec Severus rozhodným tónem, zvedl se ze svého křesla a zamířil rovnou ke dveřím. Albus se spokojeně usmál a vydal se za Severusem.
O pár minut později Severus opět osaměl. Měl opravdu o čem přemýšlet. ‚Skutečně to bylo správné rozhodnutí, poslat toho kluka pryč? Neměl jsem si ho tu nechat? Ale ne, to by přece nešlo… já a mít doma malýho kluka? To přece ne, to bych nezvládl… Nebo jo? Měl jsem… ale ne… jo? Teddy!‘ Mumlal si Severus celé dny, kudy chodil. Nebyl si jistý. Vlastně si už ničím nebyl jistý. Byl zoufalý. První školní den pro něj tudíž byl téměř vysvobozením.
Prvního září, jaké to překrásné datum, nemám pravdu? Bylo to poprvé, co se Severus Snape těšil do školy. Poprvé za celý jeho život. A způsobil to jeho syn, William. Severus se už smířil s představou, že syna už nemá a pkoušel se zvyknout si na myšlenku, že žádného ani neměl a už mít nebude. Nebylo to jednoduché. Vůbec si neuvědomoval, jak se s tím chlapcem za jeden měsíc sžil!
A teď stál tady, ve Vstupní síni, mračil se na budoucí prváčki, kteří si ho zkoušeli naklonit tím, že ho vesele zdravili. Severus se neobtěžoval jít na Uvítací slavnost nového roku. Neměl nejmenší zájem poslouchat, jak báječné je, že se studenti vrátili zdraví a veselí. Později Brumbálovi prostě oznámí, že se zpozdil. Zamířil do své ložnice.
„Severusi, kampak to utíkáte? Slavnost za chvilku začíná!“ zašveholila spokojeným hlasem Minerva McGonagalová. Docupitala krátkými krůčky k Severusovi.
Za posledních několik let se poměry v Bradavicích docela změnily a uvítací slavnost se stala skutečně důležitou součástí společenského dění na škole. Přítomni museli být všichni a všichni bez výjimky museli mít společenský hábit. Profesorka McGonagalová na tuto slavnost obvykle nosívala černý, elegantně střižený hábit s rozšířenou sukní u kolen. To jí ovšem umožňovalo jen velmi pomalý přesun.
Severus odolával touze jí utéct.
‚Však bych to stihl, jsem rychlej jako blesk… i když jsem to už pár let nedělal…‘ Severus se tedy nakonec rozhodl, že tu počká. To byla ovšem fatální chyba. To si Severus uvědomil necelou vteřinu poté, co se profesorka McGonagalová zvedla na špičky a vlepila mu přátelskou pusu na tvář.
Severus měl chuť na ni zařvat. Udržel se a zhodnotil to pouhým kyselým úšklebkem. Minerva ovšem zjevně jeho narážku nepochopila, protože na Severuse rozverně mrkla a tleskla. Okamžitě se objevili dva skřítci.
„Odneste věci profesora Snapea do jeho ložnice, prosím.“ Usmála se na skřítky a ti zmizeli i se Severusovými věcmi. Severus se jen naštvaně mračil. Měl chuť zalézt do své ložnice a být zase jen a pouze sám. Trochu ironie, že? Nejprve doma skuhrá, že se nudí a chce společnost a pak… a jo, jasně, Severusi, už mlčím, už ani slovíčko, platí? Eh, eh… jen klid… takže jak vidíte, přátelé, Severus je úplně normální, rozumný a vyspělý a taky by nikdy neuhodil svou autorku… jasně, už mlčím!
Profesorka McGonagalová chytila Severuse za rukáv a odtáhla ho do Velké síně, samozřejmě zadním vchodem pro profesory. Severus se posadil, když ho Brumbál uviděl, spokojeně přikývl, líbezně se usmál na Minervu (‚Je mi zle…‘) a zahájil slavnost.
‚Copak se čekalo jenom na mě? Co si to ten Brumbál zase vymejšlí…‘
Brumbál probral základní informace pro studenty a celkem rychle přešel k zařazování nováčků.
„Sophia Shiloh Sharkinson“
„Lorette Devrien Suthersby“
„Lyra Kaas“
„Eliana Sevrance“
„Alecto Devrien Suthersby“
„Kity Audrey Kitching“
„Naemi Elessian“
„Sarah Figerald“

Vřazování probíhalo jako obvykle a klobouk spokojeně vykřikoval jména kolejí pro nové studenty a ještě nadšeněji přijímal hromadný potlesk nesoucí se Velkou síní. Klobouk byl, jako každoročně, pevně přesvědčen, že potlesk patří výhradně jemu. Severus měl pocit, že při tak nudném zařazování usne. Zavřel oči a vybavoval si, jak William hrál volejbal. Výrazně lepší než Minerva, o tom byl přesvědčen. Chtěl by ho zpět? Ale i kdyby, teď už by to stejně nešlo…
„…Severus Snape.“ Severus prudce otevřel oči.
‚Všimli si, že jsem usnul… kruci, zesměšnila mě před celou Velkou síní? Nebo se na to chystá! *píp*! Ta *píp*, *píp*, *píp*, *píp*!!! Já *píp* tu *píp**píp* úplně *píp* a to doslova! A do každýho *píp* písmene! *píp*!‘ Severus panikařil a pak se zuřivě zamračil na profesorku McGonagalovou, která stále stála se seznamem v ruce nad Moudrým kloboukem. Brumbál stál vedle ní.
Severus zuřil. ‚No tak jsem *píp* usnul. A jako *píp* co? Prostě mě tady přede všemi vzbudíte a pak mě zase ignorujete? Fááán. Bézva, Rimmere, Bééézva! ‘ štěkal v duchu, že ani nezaznamenal, že zařazování pokračuje.
„Havraspár!“ vykřikl klobouk. Severus se mračil na svou skleničku vína, pak zvedl pohled, aby se podíval, jestli zařazování už končí. První zahlédl, že na něj Brumbál, McGonagalová a všichni ostatní zírají. A pak zahlédl ještě něco.
Blonďaté vlasy vytažené do culíku, jiskřivý úsměv, který tak rád vídal před šestnácti lety a naposledy před měsícem. William Severus Snape.
Severus se neudržel, vyskočil na nohy, takže jeho stůl poskočil a sklenička vína se převrhla. Severus tomu nevěnoval žádnou pozornost. Vyskočil na svou židli, následně na stůl, seskočil dolů a prudce objal Williama.
„Synku, synku můj! Williame, tak rád tě zase vidím! Teddy, chyběl jsi mi! Williame!“ mumlal k němu Severus.
„Taky jsi mi chyběl, tati…“ odpověděl William. Severus ho chytil za ruku a odtáhl pryč ze síně, pryč od zvědavých pohledů, do soukromí své soukromé ložnice. Společně ještě dlouho seděli a povídali si. William Severusovi vysvětlil, že to všechno zařídil Albus a taky se dohodli, že se během roku, který stráví William v Bradavicích, budou společně připravovat na NKU. Severus byl na vrcholu štěstí. To však nemělo trvat zase tak dlouho.
Dalšího rána, když se Severus posadil na své místo ve Velké síni, nalil si hrnek kakaa a zakousl se do palačinky s marmeládou, tak si podal i nové vydání Školních novin.
O necelou vteřinu později se síní rozlehl rozzuřený řev. Všichni ztuhli a otočili se k profesorskému stolu, kde stál profesor Snape a tvářil se, že někoho velmi brzo zavraždí. V ruce se mu houpalo nové Speciální vydání školního časopisu. Všichni toto vydání už samozřejmě četli, nikdo si nemohl nechat ujít ani jeden výtisk.
Titulek na první stránce obrovskými rudými blikajícími a zpívajícími písmeny hlásal: „Profesor Snape – starostlivý otec nebo PEDOFIL?!?“ V článku pod tím bylo několik narážek na včerejší zahajovací slavnost.
„Heremína Jessica Grandfather! Lole Miko Leiringová!“ zařval profesor Snape hromovým hlasem. V lavici Havraspárské koleje se nanejvýš nenápadně krčily dvě malé černovlásky ze čtvrtého ročníku a neúspěšně se pokoušely splynout s ubrusem.