Naivní vlkodlak

„Miluji tě,“ zašeptala mu do ucha a přivinula se k němu.
„Já tebe taky,“ zahleděl se do jejích černých hlubokých očí. Nebylo v nich vidět nic, než nekonečnou temnotu.
Postel byla vyhřátá a byla cítit jejich posledním milováním. Pokoj se ztrácel ve tmě. Ale oni viděli. Oni ano.
Lya. Krásná Lya, kterou miloval. Miloval ji hluboce a vášnivě. Smrtelně. I přesevše. I když je tolik rozdělovalo. Jejich láska byla proti všemu, k čemu byli vychováni. Odporovala jejich vnitřním přirozenostem. Ale i přesto se milovali.
Růže mezi kostmi.
Jejich rodiny by je zabily. Jejich rody by je zavrhly. Hanba. Poskvrnění celého klanu.
Nemyslitelné.
Nemožné.
Princ – lykantrop a princezna – upírka.
„Mám žízeň,“ vstala a nádherným ladným krokem se mu ztratila z dohledu.
‚Miluji ji,‘ pomyslel si. ‘Víc, než cokoli na světě. Víc, než můj život.‘
Za okamžik přinesla sklenice rudého vína. Jednu mu podala.
„Na nás,“ pozvedla číši.
„Na nás.“
Napil se. Lahodná chuť vína se mu rozlila v ústech. Alkohol otupoval. Podíval se na Lyu a pak na vteřinu zavřel oči.

Probudil se s bolestí na tváři. Zamžoural po okolí, ale než se stačil rozkoukat a uvědomit si, kde vlastně je, někdo ho znovu uhodil a jemu se všude roztančily hvězdičky.
„Už přichází k sobě.“ Hlas z dálky.
Zvedl hlavu a spatřil několik temných siluet. Zjistil, že je přivázaný.
„Parisi, Parisi,“ promluvil hluboký hlas. „Ani se nesnaž proměnit. Nepůjde ti to. Vpravili jsme ti do těla jistou látku, která schopnost proměny potlačuje.“
Konečně zaostřil a spatřil kobku a pět postav. Dva muže, jednoho mladíka a starce. A Lyu. Krásnou, nádhernou Lyu. Jeho Lyu.
„Nedávno ji naši vědci zhotovili,“ mluvil stařec a díval se na něho zářivě chladnýma modrýma očima. „Je to neuvěřitelně užitečná věcička. Představ si, co udělají šipky naplněné touto tekutinou s armádou vlkodlaků.“ Usmál se. Ohavně.
„Aleksis,“ vyhrkl nevěřícně. Král a vládce upírů. Nepřítel klanu vlkodlaků již od pradávných let. Od počátku věků. A jeho dva velitelé, syn a dcera.
„Ano, ano. Správně. A víš proč jsem tady? Víš proč sem vážil cestu i můj syn Liam?“
Nezmohl se na slovo. Nechápal to. Nerozuměl tomu. Co tu dělá? A co tady dělá celá královská rodina upírů? A proč tady stojí Lya s tvrdým pohledem? Jeho sladká Lya?
„Jsme zde abychom ti sdělili tvou porážku. Porážku tebe a celého tvého rodu. Víš, poslední dobou jsme s tebou trochu manipulovali. Ale to ti snad už došlo.“ Zadíval se na něj pronikavým pohledem.
Nedošlo mu nic. Jen seděl a mlčel. A díval se na Lyu.
„Co tak čumíš?“ ohradila se. Studeným tónem. Zhnuseným tónem. Pohrdavým tónem. „Co sis myslel? Že já, princezna klanu upírů, bych milovala tebe? Špinavýho vlkodlaka?“ Poslední dvě slova přímo vyplivla.
Díval se na ni. A nemohl uvěřit. ‚To není možné. To se nemůže dít. Ona to hraje. Jen předstírá.‘
„Naivní lykantrop,“ temně zašeptala.
‚To nemůže být pravda.‘
„Parisi, Parisi,“ znovu zopakoval Aleksis. „Je to ale ironie, že máš stejné jméno jako Trójský princ? Jakoby tví rodiče věděli předem co způsobíš. Jakoby tušili. Přinesl jsi zkázu tvému rodu, hloupý pse.“ Jeho hlas ztvrdl.
„Podívejte se na něj,“ zvolal mladý princ Liam ještě nedospělým hlasem.“ On to snad pořád nechápe.“ Začal se smát a k němu se přidali strážní i jeho sestra. Jen Aleksis zachoval vážnou tvář.
„Ticho,“ přikázal ostrým hlasem. Smích ustal. „Milý Parisi. Díky tobě se dostaneme do vašeho psího pelechu. A vypálíme ho. Zmasakrujeme tvůj klan. Nikdo nepřežije. Tvůj rod vyhyne. A ty nám prozradíš cestu i všechna nebezpečí, která by nás mohla překvapit. Ano, řekneš nám je. Víš proč? Protože jsi hlupák a slaboch. A protože my k tomu máme nástroje.“
Pokynul hlavu k velitelům. Jeden odešel z místnosti a za chvíli se vrátil z vozíkem. Na něm byly nástroje. Ostré, nebezpečné nástroje.
A Lya si jeden vzala. A krutě, s potěšením se usmála.
Jeho nádherná, sladká, milovaná Lya.