Světová rodina - Lak na nehty

„KDE JE!?!“ rozzuřený výkřik se nesl celým sídlem rodiny Grandfatherovic v Irském kouzelnickém městečku Howthu.
Všichni, ať už to byla Minie, která zalévala v zahradě květiny, Katarina, která se pokoušela v obývacím pokoji u matky vydupat novou panenku barbie, Jessica Grandfather, která ve stejném obývacím pokoji nehodlala koupit své nejmladší dceři žádnou panenku barbie nebo pan Grandfather, který pracoval ve své pracovně ve třetím patře, všichni okamžitě věděli, že ten výkřik plný zuřivosti vydala devítiletá dívenka Candie. A všichni také věděli, co její výkřik znamená. Přesto jen jedna z těchto osob věděla přesně i kde je onen lak na nehty ukrytý.
„GRRRRRRRR!“ rozezněl se domem další zvuk, tentokrát se jednalo spíše o výkřik zuřivosti. Minie, příliš dobrosrdečná než aby nad tím jen mávla rukou, se rozeběhla za svou o rok mladší sestrou. Konvičku cestou odložila u kůlny s nářadím, mávla zahradníkovi Colinovi, kterému tak ráda pomáhala a vběhla zahradním vchodem do domu. V obývacím pokoji zaregistrovala matku, která cosi kreslila, a zdálo se, že vůbec nevnímá, že před ní stojí zoufale ječící Katarína, která zjevně usoudila, že je zbytečné předstírat pláč, když se na ni matka nedívá.
„Proč ne? Já ji chci! Chci! Není to důvod? CHCI!“ křičela Katy. Minie tomu nevěnovala pozornost. ‚chci‘ bylo nejoblíbenější slovo její nejmladší sestry. Proběhla na druhou stranu pokoje ke schodišti a po něm do prvního patra, kde byly pokoje. Došla k druhým dveřím zleva. Za normálních okolností by zaklepala, byla přece slušně vychovaná, ale dveře byly dokořán, tak se s klepáním neobtěžovala a rovnou vstoupila
Pokoj malé Candie byl skutečně ‚trendy‘. Stěny namalované těmi nejstylovějšími barvamy, především ovšem převládala červená. Celou jednu stěnu pokoje zabírala veliká šatní skříň, pak se zde nacházel malý psací stůl, obrovské zrcadlo a ještě jedna větší polička. A samozřejmě postel s nebesy, byla přece Grandfatherová. Šatní skříň byla úplně plná, některé oblečení dokonce vyčuhovalo ven, naproti tomu na psacím stole bylo jen pár drobností a klec úplně nové sovy, Mazlíčka. Poličky se rozpadaly ve švech, jak byly přeplněné. Všude samé laky na nehty, na vlasy, šminky, hřebeny, krémy, vodičky, voňavky a mnoho a mnoho dalších věcí. A na všech stěnách, po celém pokoji byly vylepeny plakáty. Asi by se dalo předpokládat, že na nich najdete nějakou slavnou hvězdu, ale v případě Candie tomu tak není. V jejím pokoji na všech plakátech je právě Candie Isabella Grandfather. Na jednom z plakátů se usmívala, jako anděl, na dalším se tvářila pokud možno vážně, na jiném se tvářila znuděně, jinde netečně, na dalším špulila rty, ale na každém plakátu, a to se muselo nechat, vypadala dokonale.
Skutečná Candie stála uprostřed pokoje a mlátila o zem vším, co jí přišlo pod ruku. Konkrétně se jednalo o lak na vlasy pro pevnější vlny, černá řasenka pro větší objem řas, krám pro dokonalou hydrataci denní, krém pro dokonalou hydrataci noční a lak na nehty v barvě tyrkysové --
Teď musí naše autorka poděšeně couvnout, protože řečená slečna Candie na ní hledí s hrozivým pohledem. Naše autorka zoufale uvažuje, co provedla tak hrozného, že si zaslouží toto. Ach, nyní se naše autorka rozhodla raději neuvažovat, protože tím naprosto zřejmě jen přilévá olej do ohně.
„To není tyrkysová, ty náno pitomá!“ rozječela se právě slečna Candie na naší autorku. Naše autorka přiznává, že zvýšený hlas slečny Candie ji ani v nejmenším nevyděsil a zároveň dodává, že se jí výraz „náno pitomá“ hluboce dotkl. Myslím, že mohu s klidem prohlásit, že naše autorka se nemíní dál slečnou Candie v tomto příběhu zabývat.
„Je to zářivá modro zelená s hlubším podnádechem leknínové!“ zuří dál slečna, o níž se naše autorka nezajímá, přesto se však právě rozhodla pokračovat ve svém, tedy mém, příběhu.
Takže tedy slečna, o níž se již nezajímám, stála uprostřed pokoje a mlátila o zem vším, co našla. Minie chvíli jen zírala a pak došla blíže ke své sestře.
„Co se děje? Copak hledáš, Cand?“ zeptala se spíše zvědavě, protože si nedovedla představit nic, co by mohlo být tak důležité.
„Nedělej nevědoucí, ty andílku.“ Zavrčela slečna, o níž naše autorka stále nejeví zájem.
„Musela jsi ho ukrást! Tys to byla, ukradla jsi ho! Vím to!“ rozječela se najednou slečna Nezajímavá.
Ach ano, naše autorka musí s potěšením konstatovat, že slečna, o níž se nezajímá, projevila zájem o naši autorku. Sice se jedná o zájem čistě nefalšované zuřivosti, ovšem stále je to zájem. Naše autorka oproti tomu projevuje naprostý nezájem. Dobrá… naše autorka se právě slitovala, vždyť to ubohé děvče se začalo tvářit kajícně a vypadá jako andílek… … … Naše autorka se hluboce stydí, že podlehla kouzlu, které sama tak pohrdavě vylíčila v předchozích odstavcích. Naše autorka plánuje zalézt pod svůj stůl a nikdy se nevrátit zpět. Přesto si naše autorka ukládá za cíl dopsat tento příběh, pak se půjde zahrabat.
Slečna, o níž se naše autorka nezajímá se tváří ukřivděně.
„Promiň, Minienka, tak promiň!“ vyjekne slečna Nezajímavá (směrem k naší autorce, zajímavé shody jmen naší autorky a jedné z ústředních postav příběhu, prosím, nevěnujte pozornost) a naše autorka se protentokrát rozhoduje jí odpustit, je to přece jen ještě dítě. Takže tedy slečna Candie.
Když se slečna Candie otočila zpět, aby se věnovala své sestře, překvapeně zjistila, že Minie se tváří, jako kdyby dostala políček. A pořádný.
„Jak můžeš? Candie, jak si můžeš o mně něco takového myslet?“ Minie se tvářila pobouřeně a rozladěně… a smutně a zoufale. Zjevně jí vyvedlo z míry, že o ní má sestra tak příkré mínění. Jenže dobrá a čistá Minie si neuvědomovala, že Candie má příkré mínění o každém, kromě sebe sama.
„Vzala jsi ho, vím to. Ty’s to byla! Vím to!“ ječela nezřízeně dál Candie.
„Stejně pořád nevím, o co se vlastně jedná.“ Promluvila klidným hlasem Minie. Byla nejstarší dcerou, vždycky se snažila zachovat klidnou hlavu, pracovat s rozvahou. Jinak by se z toho zbláznila, ale ona byla normální více než kdokoli jiný. V té chvíli ano.
Naše autorka musí s politováním oznámit, že nyní na ní hledí slečna Minie poněkud nechápavě. A proto se tedy uchýlí k nepříliš jasné odpovědi.
„Slečno Minie, dočkejte času, jako… kapr úrody.“ Naše autorka se hluboce omlouvá, ovšem v dané situaci si nemůže pomoci a musí vyprsknout smíchy. Je ovšem zřejmě jediná z celé místnosti, která ví, co bude tak za dva tři roky. Slečna Minie se sice stále tváří nechápavě, ale ve chvíli, kdy Candie začala opět ječet, otočila se zpět k sestře.
„Nemluv tak klidným hlasem. Zmizel, nechápeš tu pohromu? Zmizel, je pryč! Můj lak na nehty. Ten broskovo lososový s jemným nádechem meruňkové a hlubším odstínem tmavší oranžové! TEN!“ zuřila Candie a máchala kolem sebe rukama. Zřejmě se snažila vyjádřit pohyby celého těla barvu svého laku. Naše autorka poznamenává, že docela chápe, o jakou ztrátu se pro slečnu Candie jedná, takový ovocný lak… mohl být docela dobrý. Naše autorka ignoruje pohoršený pohled slečny Candie.
„Lak na nehty?“ zeptala se, stále s ledovým klidem, slečna Minie, i když trochu překvapeně.
„Ano, můj lak na nehty.“ Zdůraznila Candie.
„A kvůli tomu tak vyvádíš?“ zavrtěla Minie hlavou. Candie měla v tu chvíli pocit, že jí uškrtí. Nakonec, když už se jí ruce zvedaly a mířily k hrdlu Minie (a naše autorka podotýká, že v této chvíli sotva dýchala), právě v té chvíli si Candie uvědomila, že by si o Miniin ostrý náhrdelník mohla zničit nehty. Tak se tedy spokojila s provizorním řešením. Vyrazila ke svému stolu, popadla klec se sovou, který o dva dny dříve blahosklonně pojmenovala Miláček, a s onou klecí se vyřítila k oknu. U okna jen tak tak zabrzdila a bez dalšího uvažování vyhodila klec s Miláčkem z okna. Naše autorka konstatuje, že v té chvíli se jí doslova zastavilo srdce. Ovšem stále si je vědoma, že by neměla zasahovat do dění v této prazvláštní rodině. Není jejím úkolem korigovat osudy členů této… ehm… vážené rodiny. Naše autorka snad ani nemusí podotýkat, že v sobě dusí záchvaty smíchu.
Minie se v té chvíli vyřítila k sestře a zoufale vykoukla z okna. Na zemi ležela rozmačkaná klec a … Naše autorka se neodvažuje dokončit, předpokládá, že si každý čtenář utvoří představu sám.
V tu chvíli se do místnosti přihnala Katarina. Zářivě se usmívala, z čehož sestry (a i naše autorka) usoudily, že si u matky vydupala novou panenku barbie.
„Už ho hledáš? Věděla jsem, že ho budeš hledat. A že budeš zuřit… je to skvělá zábava!“ zasmála se malá Katy a vytáhla z malé kapsičky malou lahvičku s lakem na nehty.
„Bylo mi jasné, že budeš dělat scény, když nebudeš moci najít ten oranžový lak, máš ho velmi ráda.“ Podotkla pětiletá Katy a Minie s Candie na sebe užasle pohlédly. O vteřinu později se ovšem Candie vzpamatovala a vyrazila ke své mladší sestře. (Naše autorka chce podotknout, že není divu, že se sestry Grandfatherovy obvykle vyjadřují tak vznešeným a spisovným jazykem – jde o přísnou výchovu jejich matky.)
„Předně, není to oranžová, je to broskovo lososová s jemným nádechem meruňkové a hlubším odstínem tmavší oranžové! A za další… UŠKRTÍM TĚ, TY ZMIJE MALÁ!“ zaječela Candie už popadla hrdlo své pětileté sestry.
V této chvíli se naše autorka rozhodla zakročit. Plně si uvědomuje možný dopad svých činů a i skutečnost, že do chování svých fiktivních hrdinů nemá moc co mluvit, přesto se rozhodla, že nenechá prostřední z dcer Grandfatherových, aby zaškrtila nejmladší z dcer Grandfatherových.
„DOST!“ Rozkřikne se naše autorka náhle s razantností, která ji samu překvapila. Přesto se nevzdává a stejně rozhodně pokračuje.
„Candie, nebudete nikoho škrtit. Katy, vy vrátíte své sestře její oranžový… ehm, chci říct její … ech… nektarinkovo melounový lak s výdechem štikovité… a budete se chovat civilizovaně! Hned teď“ rozkáže naše autorka pevným hlasem a děvčata kupodivu uposlechnou. Situace je zachráněna. Naše autorka se dme pýchou a v duchu si gratuluje, jaká by byla dobrá matka, vychovatelka a učitelka, takový přirozený respekt nemá jen tak někdo. Naše autorka samozřejmě zatvrzele ignoruje skutečnost, že je autorkou příběhu a tudíž postavy nemají na vybranou a musejí ji poslouchat, i když nemá špetku přirozeného respektu. Naše autorka by si nejraději vrazila facku.
Zajímá naše čtenáře, jak to všechno dopadlo? Naše autorka upřímně doufá, že vzbudila čtenářům zájem. Tak tedy… Minie se vrátila na zahradu a dál pomáhala panu Colinovi s péčí o rozsáhlé Grandfatherovic zahrady. Od této chvíle v ní však pohled na jakékoli zvíře vyvolával velmi nepříjemné pocity. Candie se na několik hodin zavřela ve svém pokoji a nevylezla, dokud neměla dokonale upravené nehty, pak nařídila služebné, slečně Marian, aby poklidila její pokoj a dál se věnovala pouze svému vzhledu. Katy, jako trest za své nevhodné chování v souvislosti s lakem slečny Candie, neměla dostat žádnou panenku barbie, ovšem po několika hodinách předstíraného zoufalého pláče, uširvoucího křiku, naléhání, nadávání, kňourání, prosebných pohledů a dalších lstivých kroků se slečně Katy podařilo vydupat si svou barbie zpět. Pan Grandfather dál pracoval ve své pracovně. V duchu se vesele usmíval. Tato domácnost by si bez problémů poradila i bez něj.
Naše autorka na závěr dodává, že sepisování tohoto příběhu by se dalo popsat mnoha jistě zajímavými superlativy, přesto se rozhoduje použít jediné, vševystihující - bylo to vysilující.