Zmatená-part 1

Když se zadívala ven z okna uviděla temnou noc. Všude bylo ticho a hustá tma jako by nebrala konce, snad ani na jediný krok by nebylo vidět. Smutná písnička dohrála a ona tiše vzlykla. Byla si jistá, že přijde něco s čím nepočítala, že se zase stane něco, co jí vezme klid. Několik dní nevycházela z domu. Měla pocit, že venku na ni číhá nebezpečí a jakmile vyjde, hned jí pohltí. Byla naprosto zmatená chováním lidí okolo sebe. Vždycky je chápala, dokázala jim porozumět, ale od té doby, co potkala jednou pozdě večer takového zvláštního chlapce, její život se proměnil v jeden velký strach. Strach z toho, že by jí někdo ublížil. Znovu se zadívala z okna. Jako by se snažila najít odpověď někde tam venku. Hledala útočiště pro svoje myšlenky, sny a touhy. Jako by tam někde bylo, ale nedokázala rozluštit kde.
Oči se jí zavíraly a ona věděla, že když usne, bude se jí zase zdát ten sen. Sen o tom klukovi, kterého teď vídala ve svých snech pořád. Bránila se spánku, nechtěla prožívat stále dokola tu noční můru. Bála se, že jí to jednou zničí. Ale únava byla silnější. Ponořila se do světa, ze kterého se teď poslední dobou snažila uniknout.
Opět se objevila teď již na známém místě. Rozhlédla se kolem. Ano, samozřejmě. Nic se nezměnilo. Stojí u velkého starého stromu na zelené zpustlé planině. Nikde není ani živáčka, jen zvláštní hlas sem z dáli přiléhá. Už tolikrát si přála přenést se jinam, být někde úplně jinde, ale jako by si někdo hrál s jejím podvědomím, jako by někdo tahal za neviditelné provázky a ona byla jen jeho loutka. Pokusila se pohnout, snad již po sté a pořád stála na místě. Nedokázala si vysvětlit, proč se jí tenhle sen zdá pořád znova, a proč vždycky přijde ten kluk a z dálky na ní mává, když ona se stejně nemůže hnout, ani o kousíček. ale dnes měla divný pocit, snad takový, který se ji snaží varovat. Ale, co mohla dělat, vždyť nemůže udělat sebe menší pohyb.
Chvíli se dívala před sebe a pak ho zahlédla. Stál na druhém konci planiny, i když byl tak daleko věděla, že je to on. Znovu ji zamával na pozdrav. Chtěla na něj zavolat, že se nemůže hýbat, ale ani hlas jí neposlechl. smutně sklopila hlavu. Byla si jistá, že pokud něco nevymyslí a nedostane se od tut, tak se zblázní. Soustředila svoje myšlenky jen na jednu jedinou věc. Zavřela oči. Ponořila se hluboko do sebe. Pořád si v hlavě opakovala, že chce stát vedle toho kluka, pomalu začala pociťovat zvláštní pocit. Snad jako by se vznášela, otevřela oči. Nemohla tomu uvěřit, ona opravdu nestojí na zemi. Vznáší se. Znovu zavřela oči a ve svých myšlenkách se přibližovala k tomu klukovi. Když opět otevřela oči stála vedle něj.
" Zdravím tě, čarodívko" řekl tak krásný hlas.
" Kde to jsem?" zeptala se, najednou šlo všechno. Mohla se hýbat, mluvit. jen pořád nechápala smysl, proč tu vlastně je. " Kdo jsi? Proč tě pořád vídám ve svých snech?" začala ze sebe sypat otázky, na které chtěla znát odpověď.
" Sen? Zvláštní pojetí. Všechno se dozvíš, nemusíš se mě bát. Jmenuji se Meris, jsem průvodcem světů." řekl naprosto klidně.
" Cože, jaký průvodce? Jak je možné, že jsem tě viděla u nás? Proč tu jsem, co jsem provedla?" začala skoro nepříčetně křičet.
" Jen klid Čarodívko! Jsi tu proto, aby jsi mi pomohla. Všechno ti řeknu až přijde čas. Jsem rád, že jsi se naučila používat své schopnosti." pronesl takovým zvláštním hlasem.
" Jak pomohla, jaké schopnosti? Proč mi všechno neřekneš hned? Já mám pocit, že z toho zešílím..." polykala slzy.
" Neboj, ještě máme čas a ještě pořád se musíš učit. Ty jsi si nikdy nevšimla, co dokážeš. Nikdy se ti nestalo, že by jsi na něco myslela a ono to tak bylo?! patříš do rodů mágů a čarodějek. Možná si to nemyslíš, ale je to tak. Tvůj osud tě čeká, nezanevři nad ním..." při posledním slově zmizel.
Otevřela oči a zjistila, že sedí schoulená v křesle ve svém pokoji. Teď už absolutně nechápala, co se děje. Nevěděla jestli to brát jako sen, nebo skutečnost. Jak zvládnout něco s čím se ještě nikdy nesetkala, jak má chápat to, co jí řekl Meris.