Nechtěný rozhovor?

Musím uznat, že ta sympatická mladá dáma vypadala poněkud nervózně a hlavně zmateně, ale rozhodně se tvářila lépe než její společník. Nedůvěřivě si mě měřil svýma očima a na obličeji mu sídlil zatvrzelý výraz, který mě měl nejspíše upozornit, že není zrovna vhodná doba pro rozhovor. Jeho ruka byla naoko ledabyle položena na meči, který mu visel u pasu. Přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že by vzal nejraději nohy na ramena, aby se mé přítomnosti zbavil.

„Kopie nebo originál?“ zeptal jsem se, abych nějak prolomil ledy.

„Eh?“ vytřeštil na mě oči.

"Ten meč," vysvětlil jsem s vlídným úsměvem. A tím myslím s opravdovým upřímným úsměvem. Ne nějaký špatně skrytý škleb, při kterém si v duchu říkáte, že byste tomu druhému nejraději omlátili pánvičku o hlavu (nejlépe pokud by byla plná horké rajčatové omáčky, zvláště když víte, že dotyčný rajčata nesnáší) a pak ho zadupali do země bosýma nohama (ještě před návštěvou své pedikérky, aby to mělo pořádný účinek).

"No… já vlastně nevím," vykoktal muž a já měl radost, jak se rozmluvil.

"Můžu se podívat? Nic ti s ním neudělám, slibuju," spiklenecky jsem na něj mrkl. Kdybych nevěděl, že ten chlapík přede mnou celou dobu nehnutě stojí, myslel bych si, že právě spolkl obří citron i se slupkou. Tak kysele se zatvářil. Bylo mi jasné, že mi meč nepůjčí, tak jsem se rozhodl, že je čas odlehčit téma hovoru.

"Ale necháme zbraně zbraněmi. Slečnu to musí jistě nudit, určitě by si raději poslechla pár veršů než tlachání o mečích, které stejně, přiznejme si to, ve většině případech vypadají jako párátka."

Neušlo mi, že se její společník při mých posledních slovech začal podobat chameleonovi, za kterým je čerstvě nabílená stěna. Dokonce ztuhl i uprostřed pohybu, takže místo toho, aby sundal ruku z jílce, svíral ho v dlani stále pevněji, až se ozvalo tiché KŘUP a část meče mu zůstala v ruce.

"Takže asi kopie," poznamenal jsem a sledoval, jak muž rozklepanými prsty otáčí rukojetí a čte něco na jejím boku. "Made in China," přečetl roztřeseně a zbledl ještě víc.

"To se stane," mávl jsem nad tím rukou ve snaze potěšit ho. Pak jsem se poklonil mladé dámě: "Slečno, opravdu se omlouvám, že jste musela vyslechnout tento nudný rozhovor. Pokud dovolíte, zarecituji vám krátkou báseň, abych vám to vynahradil."

"Ach," řekla dáma.

"Ugh!" ozval se muž.

Pochopil jsem to jako pobídku.

"Zlaté andělské vlasy

Zdobí vaši sličnou tvář

Snivý pohled, zdá se asi…"

"Euuueeh!" řekl muž, ale já dál pokračoval v recitaci, protože dáma vypadala zaujatá mým přednesem.

"Že jsem možná lhář

Přesto však na kolena padám,

Pro jediný úsměv váš,

Poklonu vaší kráse skládám..."

"Blueeee!" ovzalo se zase vedle mne.

"Opravdu s sebou nemám papírový pytlík, řekněte si v obchodě přes ulici!" otočil jsem se na muže naštvaně.

"Bluéééé…ehm, hepčík!" přešel rychle na kašlání a skryl svůj obličej za kapesníkem.

"Ach, pokračujte, prosím," nevšímala si ho dáma a sepjala prosebně ručky.

"Rád vám vyhovím, jen co si vzpomenu, kde jsem skončil…" zamyslel jsem se.

"Od Nerudy to nebylo," zahuhlalo NĚCO skrz kapesník a pod mým pohledem TO okamžitě dostalo záchvat kašle.

"Pokud dovolíte…" začal jsem.

"Ne!" zaječel kapesník.

"…zarecituji něco nového," dokončil jsem.

"Ano!" zatleskala mladá dáma nadšeně.

Pro větší efekt jsem zvedl svůj zrak k nebi, a když jsem se ujistil, že mě to děvče dychtivě sleduje, pokusil jsem se dokonce o lehce zasněný pohled.

"Hloubka vašich očí

Modřejší než obloha

Svět se se mnou točí…"

"Ehm… mohu vám do toho vstoupit?" odkašlal si muž. Musel jsem si přiznat, že jako nemluvný a ustrašený, mi byl rozhodně sympatičtější.

"Copak?"

"Obloha obyčejně nebývá modrá. Když vezmu v potaz, že je většinou tvořena zelím - a to jak zeleným, tak i červeným - rajčaty a třeba mrkví, není v ní modrého vůbec nic."

"V tom případě je ta vaše obloha asi Made in China, protože ta moje modrá je," odsekl jsem. Dáma se začala chichotat a její společník rychle zahodil druhou půlku meče, který se mu dosud houpal u pasu.

Došlo mi, že s tou amatérskou napodobeninou chlapa za zády, budou veškerá má rádoby romantická gesta k ničemu, takže jsem to s poezií vzdal. Přesto jsem však nechtěl, aby rozhovor skončil, protože možnost popovídat si s lidmi, nemám každý den. "Měli bychom najít téma, které by zajímalo vás oba," řekl jsem velkoryse.

Muž se rozzářil a z brašny začal tahat velký sešit.

"Ó, Gregory!" vykřikla dáma "Netušila jsem, že umíš číst!"

"Neumím," opáčil její společník.

"Netušil jsem, že s sebou nosíš sešit nadepsaný jako Matematika, 3.A," podivil jsem se.

"Opravdu to tam je napsané?" žasl pro změnu Gregory "Je to po mém dědečkovi."

Když už nikdo neměl další otázky, otevřel sešit a se skrytou chloubou (které jsem si samozřejmě hned všiml), ho přisunul směrem k nám.

"To je herbář…?" zeptala se dáma celkem zbytečně, protože při pohledu na slisované květiny, byla odpověď více než jasná.

"Vypadají jako by byly dvojrozměrné," pochválil jsem ho.

Gregory vypadal potěšeně. Pak se ale jeho tvář zachmuřila. Zalistoval v sešitě a pak ho posunul zpátky k nám. "Jen tahle mi nejde vylisovat," dodal smutně.

Pořádně jsem si květinu prohlédl. "Nebude to tím, že je umělohmotná?" navrhl jsem opatrně.

Muž se zatvářil zmateně: "To by vysvětlovalo, proč neměla žádné kořínky."

"Nemám ráda umělohmotné květiny," řekla dáma.

"Já také ne. Jsou tak chladné, schází jim duše živých květin," využil jsem příležitosti "Necítíte jejich líbeznou vůni a…"

"To je dobře, protože jsem alergik," skočil mi Gregory do řeči.

"Vy jste alergik? To je strašné!" vykřikla dáma a já se mohl se svými dušemi květin klidně klouzat.

"Už je to tak, Emily," přikývl muž trpitelsky.

"Tak moment a co krepové růže?" přerušil jsem pro změnu já jeho.

"Oh, ty jsou krásné," nadchla se dáma a na Gregoryho alergii rázem zapomněla.

"Přesně tak," usmál jsem se "jsou nádherně barevné a nikdy nezvadnou."

Triumfálně jsem dodal směrem ke Gregorymu: "A nikdo na ně nemá alergii."

Ten na mě nekoukal zrovna přátelsky. "Jenže ne všichni si je dokáží vystřelit," zamumlal.

"To ne, ale mají na to své lidi," připomněla dáma "že, Gregory?"

"Nejsem si jistý," zahuhlal zahanbeně a nevraživě se na mě podíval: "Vy to máte jednoduchý, na vás se jen podívají a ze strachu, abyste jim nezbořil celou střelnici, vám dají všechny krepové růže."

S lehkým úsměvem jsem odvětil: "I to patří mezi výhody, když je ČLOVĚK drak…"