Pláně Dalaveru

Nikdy neměl vzít pero do ruky.
Nikdy se neměl zabývat studiem školy iluzí.
A už vůbec neměl plést do poezie politiku.
Hořce litoval svých omylů, ale nebylo nikoho, kdo by se nad ním ustrnul.
Pochodoval se sevřenýma víčkama, protože světlo odrážené bělostnou sněhovou plání nesnesitelně bodalo do očí. Snažil se postupovat stále vpřed, přestože věděl, že to nemá smysl, že Dalaverské bílé pláně zabíjí.
Každého, bez slitování, bez výjimky.
A to byl také důvod, proč ho král přikázal odvézt právě sem. Sebelítost na chviličku vystřídala nenávist. Král dobře věděl, co v sobě básníkovy verše skrývaly, kolik lidí oslovily.
Až příliš dobře.
Zítra rozhlásí, že Eferi Daern, známý to poeta a iluzionista, zmizel, neznámo kam, pak najde obětního beránka a popraví ho za údajnou vraždu.
Tak nějak to bylo i s královou dcerou. Zdědila po předcích nemalou magickou moc, lidé ji respektovali. A pak proběhla královstvím zpráva o princeznině smrtelné nemoci.
Bílé pláně by jistě mohly vyprávět.
Sníh tu nikdy nerozmrzal, dalaverské vichry vykreslovaly do jeho povrchu složité obrazce, slunce zářila ledovým, oslepujícím svitem.
Nebylo tu nic, jen smrt.
Přesto šel básník dál, v roztrhané haleně, tenkých bavlněných kalhotách, v páskových sandálech. Cítil omrzající prsty u nohou, vichry zakusující se do tváří a tlačící ho k zemi.
Nechtěl čekat na smrt, šel jí vstříc, tak, jako o tom psal ve svých básních.
Nedošel daleko, jen pár sáhů, než vysílením padl na zmrzlý sníh, tváří k zemi. Chvilku tak bez hnutí ležel, pak se obrátil na záda. Trvalo několik tepů srdce, než si uvědomil barevný bod vystupující ze sněhové běloby.
Růže, blesklo mu hlavou, růže barvy krve. Na okamžik si pohrával s myšlenkou složit báseň o květině a umírajícím básníkovi, ale vědomí ho opustilo dřív, než se dostal k prvnímu verši.
Probudila ho jemná vůně růží. Na chvilku si pomyslel, že dlí v Zahradě mrtvých, ale když otevřel oči, spatřil jen zelené nebe bez mráčku a studená, oslňující slunce.
Zimu necítil, naopak, po těle se mu rozlévalo příjemné teplo. Pohlédl k místům, kde prve spatřil růži. Byla tam.
A vzduch kolem ní se zachvíval žárem.
Pomalu se posadil. Omrzliny zmizely, ve svalech pulsovala energie. Přiblížil se ke květině na dosah ruky, neodolal pokušení se jí dotknout. Pohladil zlehka sametově hebké okvětní lístky, zhluboka nasál jemnou vůni.
“Nádhera,” bezděky vypustil z úst slůvko obdivu a zvuk vlastního hlasu v té mrtvé pustině ho fascinoval.
“Pozor na trny,” ozval se za ním tichý šepot,”jsou plné jedu.”
Téměř se ztrácela v poryvech větru. Iluze mladé ženy, zřejmě vyvolaná divotvornou květinou.
Prohlížel si ji, snaže se vyvolat zasutou vzpomínku. Věděl, že ji zná. Ach ano, musela to být ona. Už vím, kým jsi byla, ubohá králova dcero.
“I já tě znám. Vlastně jen z doslechu, ale znám. Proto jsem tě zachránila.”
Její ústa se pohybovala, ale dobře věděl, že je to jen hlas v jeho hlavě, telepatie, ovládaná divukrásnou květinou. Protože ta dívka musila být dávno mrtvá.
“ Nezemřela jsem, ne úplně. Jen jsem uzavřela smlouvu s pláněmi Dalaveru. Stala jsem se touto růží, zachovala si část své moci, ale nemohu se odsud vzdálit. Ne fyzicky.”
Smutně se usmála. “Mohu přebývat jen v myšlenkách.”
Nikdo nečekal, že by Eferi mohl ještě žít, a už vůbec ne, že by se mohl vrátit.
Ale stalo se.
Přestěhoval se, otevřel si květinářství a začal pěstovat růže. Nejrůznějších barev a vůní, podbarvené iluzemi. Ty květiny zakrátko nechyběly na žádné slavnosti, zdobily dveře domů bohatých měšťanů i vlasy chudých venkovanek.
Říkalo se, že v básníkově domě pobývá paní s hlasem podobným šepotu větru, že Eferi čas od času odjíždí na Bílé pláně, kde tráví chvíle magickými rituály.
Věřilo se, že růže, které pěstoval, jsou darem ze Zahrady mrtvých.
A pak, jednoho dne, kterýsi ze zvědavců básníka sledoval a objevil jeho tajemství.
Lidé přicházeli spatřit ten zázrak, položit drobný dar překrásné květině a dívku, jež se objevovala s vůní rudých růží, uctívali jako Štěstěnu.
Tak to šlo do doby, kdy se paní Růží zjevila v hodovní síni královského hradu.
Tehdy si panovník uvědomil, jakou má domněle mrtvá dcera moc.
Růže se staly zakázanými květinami, po básníkovi prahli mnozí nájemní vrahouni v království.
Paní růží zmizela z očí smrtelníků, ale nikoliv z jejich mysli.
Seménko odporu klíčilo a rostlo v srdcích poddaných.
Hladil lístky sametově rudé růže, naslouchal konejšivému hlasu ve svých myšlenkách a čekal...
Přicházeli. Věděl to on a věděla to i ona. Muselo to přijít. Osudu nelze uniknout.
Nevadí, svým způsobem žil svůj druhý život, to bylo víc, než se poštěstilo většině smrtelníků.
Za chvilku vše skončí. Pro něj, pro ni. Tak se dalo očekávat.
Král zvítězí. Na kratičký okamžik, aby pak mohl ztratit úplně vše.
Stačí málo, aby lidé překonali zakořeněný strach a povstali.
Někdo se však musí obětovat, někdo musí zaplatit.
Nenamáhal se vstávat, neměl v úmyslu bojovat. Krále měli přesně tam, kde ho chtěli mít.
Osud se naplňoval.
Po boku básníka se zjevila iluze paní Růží. Krásná, čistá, tentokrát nezvlněná vichry. Usmívala se.
První promluvil král.
“Je mi líto, ale sami jste mě k tomu donutili. Tahle země může mít jen jednoho vládce a tím jsem já.”
Z dáli se ozval hluk davu. Poddaní se doslechli o přítomnosti hrdlořezů na Bílých pláních a přispěchali na pomoc.
“No nic, chtěl jsem to odbýt v tichosti, takhle se stanete odstrašujícím případem.”
Král konečně sesedl s koně, obrátil se čelem k blížícímu se davu.
Zbrojnoši obklíčili odsouzené. Pak na vládcův pokyn přikročil jeden z nich k básníkovi a setnul mu hlavu. Bílý sníh zbarvila karmínová červeň.
Dav překvapeně ztichl, pak se začalo ozývat nesouhlasné mručení. Nicméně, králova eskorta si dokázala vynutit poslušnost.
Možná by vše skončilo právě v tento okamžik, kdyby si král neumínil definitivně potvrdit své vítězství.
Sklonil se pomalu k růži.
Jen se zachvěla a když její stonek přeťala ostrá dýka, nad plání se ozval žalostný vzdech.
Král zvedl růži triumfálně do vzduchu, ze stonku ukápla kapka krve.
A pak další a další...
V místech, kam dopadaly, začal sníh rudnout. A nejen tam. Červeň se rozlévala dál a dál, jakýmsi mocným kouzlem barvila bělostnou pláň krví.
Lidé poděšeně couvali.
Král zbledl vzteky, stiskem zlomil stonek krvácející květiny. Ucítil slabou bolest v dlani. Způsobil ji trn, docela malý trn umírající růže.
Tehdy král ještě nevěděl, že mu do těla vstoupil pomalý, leč vytrvalý jed. Tehdy se ještě cítil jako vítěz.
Trvalo však jen několik dní, než se lidé vzpamatovali a obklíčili hrad, a jen několik málo hodin, než ho dobyli.
Král by jistě skončil strašlivou smrtí, kdyby ho našli živého.
Tyran byl poražen, nového vládce se nepodařilo zvolit. Zemí zmítaly boje mezi jednotlivými šlechtickými rody, čas od času zavládl mír.
Vlastně se toho tolik nezměnilo.
Jen Bílé pláně zrudly a v repertoáru potulných pěvců přibyly balady o básníku a rudé růži.
Lidé si vypráví, že za jasných nocí jsou nad Dalaverem slyšet šeptající hlasy těch dvou.
Ale lidé toho napovídají...