Ptáci v kleci

Ten muž nebyl vůbec starý, žil sám v polorozpadlé chalupě na okraji vesnice. Se sousedy moc dobře nevycházel, vlastně o to nijak nestál. Byli mu cizí, připadali mu nepotřební. On měl své ptáky.
Každý den, když se po cestě vracel domů z práce, zašel nejdříve dozadu na dvorek, kde u přístěnku stály, jedna vedle druhé, klece různých velikostí, forem i stáří. Sídlili v nich ptáci z lesa, po léta je chytal do svých důmyslných pastí. Strakapoud, sýkorky, dva kosi, drozd, pěnice, straka, zvědavá sojka i jeden starý racek, kterého našel zraněného na poli. Vždy je nakrmil a vyprávěl jim o světě venku, taky o svém jednotvárném životě. Někdy snil i o tom, jaké by to bylo, kdyby žil někde jinde, kdyby potkal vyvolenou ženu. Ptáci mu byli vždy trpělivými posluchači. Neměl z té náhlé upřímnosti strach. Komu by to nakonec vyprávěli, zůstávali přece stále v klecích. A že to byly drahé klece, s čistou vodou a dlouhými bidýlky. Když domluvil, vytáhl z kapsy dřevěnou flétnu a hrával teskné melodie, které měl rád. Ptáci zpívali s ním, tvořili malé hudební těleso, které se staralo o druhý hlas. Jedině starý racek nezpíval. Odvrátil pokaždé hlavu stranou k nebi a pouze lesk jeho očí prozrazoval, že ještě neztratil víru ani touhu po svobodě.
Jedné noci se přihodilo něco zvláštního. Z půdy jeho domu se ozývaly záhadné zvuky, údery, jakoby někdo v pravidelném rytmu tloukl do bubnu. Vyděsil se, přesto po chvíli našel odvahu, zapálil petrolejku a vydal se s ní po schodech vstříc oněm neznámým zvukům. Zarezlé panty zavrzaly a dveře se otevřely. Vzpomněl, jak je tomu už dlouho, kdy je otvíral naposledy. Dýchl na něho závan staroby, vůně dávno zapomenutých časů. Za nimi spatřil panoptikum odložených věcí, staré židle, nepoužívané nádobí, odložené hračky. Pohlédl vzhůru, kde u stropu spatřil obrovský létající balón, matnou vzpomínku na dědečka, vyhlášeného dobrodruha, který před dávnými lety zmizel kdesi v Orientu. Zbylo po něm spousta dluhů a právě ten prastarý balon, který babička důmyslně schovala na půdu, aby ho ukryla před zvědavými pohledy všech, kteří by se snad chtěli nechat bláznivým starcem inspirovat. V koutě cosi zašramotilo, spatřil zúžené kočičí oči. Oddychl si a vydal se zpět dolů, do světa bezpečí, světa, který znal.
Když zamykal půdní dveře, napadla ho bláznivá myšlenka. Nejprve mu připadla naprosto šílená, ale čím déle o ní přemýšlel, tím více se mu líbila. Poletí. Ano, opraví balón, vyspraví koš, zalátuje plachtoví a poletí. Společně s ptáky, vezme je s sebou. Ukáže jim svět z jejich ptačí perspektivy. Budou mít radost, určitě budou nadšení.
Nikomu nic neprozradil, ani svým chráněncům, bude to pro ně veliké překvapení. Od té doby vedla jeho cesta z práce přímo na půdu, kde se uzamkl a do večerních hodin nevycházel. Ozýval se odtud často tlukot, řezání a hlomoz všeho druhu. S ptáky si povídal méně, ale doufal, že jim brzy vše vynahradí, že již brzy, jim i sobě, oživí dávno zapomenutý sen.
Až po několika týdnech se náhle rozletěly dveře a muž s námahou, přesto se šťastným úsměvem na rtech, snášel dolů veliký proutěný koš, pak na dvůr vynesl i balón i další potřebné vybavení: Plynový hořák, zátěže s pískem, dalekohled i kompas, aby se na cestách neztratili. Všechny části spojil a začal do balónu vpouštět horký vzduch. Spokojeně si mnul ruce. Koš ještě před tím pevně připevnil k zemi, aby snad neodletěl. Poodešel stranou, uchopil klece a postupně je připevnil po celém obvodu koše tak, aby měli všichni ptáci pokud možno ten nejkrásnější výhled do krajiny. Když bylo vše hotovo, zašel ještě do domu, do tašky zabalil něco málo k jídlu, a pak už mu nic nebránilo, aby nastoupil do koše a odvázal kotvící lana.
Neletěl. Balón se nevznesl jak předpokládal. Nehybně stál na zemi, jako by ho stále poutala silná lana. Ta však už ležela uvolněná na zemi, balón byl asi moc těžký. Muž odhodil pár pytlů s pískem, ale nic se nestalo. Když odvázal poslední a nic se nestalo, propadl panice.
„Tak přece pomožte!“ volal na své ptáky, „umíte přece létat, mávejte křídly!“ přikazoval jim.
Ochočení ptáci roztáhli svá křídla a mávali a mávali, omezeni prostorem svých nevelkých klecí.
Balón se nepohnul ani o kousek.
Muž byl nešťastný, tolik námahy, tolik času, a teď má přijít všechno na zmar? Musí přece existovat nějaké řešení jak s balónem vzlétnout. Vystoupil z koše, několikrát ho obešel, ještě více otočil kohoutem hořáku, koš stále seděl na zemi jako přibitý.
Ta myšlenka přišla v jediném okamžiku, bez lítosti, beze smutku. Vystoupil z koše. Přistoupil k první kleci a opatrně ji otevřel. Pak druhou, třetí. Obešel celý koš a pootvíral všechny klece. Ptáci byli zmatení, nevěděli, co mají dělat. Před nimi se otevřel volný prostor, ale oni nevěděli, co si s ním mají počít. První vylétl racek. Zaskřehotal a rychle se vzdaloval k obzoru. Ostatním ptákům to trvalo déle, ale i oni opatrně vylétli s hlasitým máchnutím perutí z klecí. Jejich let byl zpočátku neuspořádaný, chaotický, ale již brzy kroužili kolem balónu a zpívali písně o nově nabyté svobodě.
Muž vzhlédl k obloze, rukou si zastřel zrak, aby ho sluneční paprsky neoslnily. Nic necítil, jen prázdnotu minulých let, ale ta se právě teď uvolňovala do prostoru, stoupala vzhůru, jako když ryba dýchá ze dna jezera. A pak se to stalo. Spatřil svůj balón jak se pomalu začíná vznášet k nebi. Muž ani na chvíli nezaváhal, přistoupil k němu a bez otálení nastoupil. Létající balón konečně letěl. Naplnil se sen, otevřela se nová cesta. Zvedán silou nebes dál nezadržitelně směřoval k nebi.
A muž? Vítr mu foukal do vlasů, sluneční paprsky zahřály na tváři. Stoupal k nebi, azurovému moři bez konce. Pod sebou ještě spatřil svůj dům, svět minulý. Zmenšoval se, až z něj zbyla pouhá tečka, a i ta za okamžik zmizela. Stejně rychle, jak se před ním vytrácel jeho starý svět, o to naléhavěji cítil ve spáncích tlouci nové srdce, tepající zvon rodícího se neznámého života. Bil a zpíval na počest všem živým. A ten hlas se pak rozléhal do všech světových stran…