Dott- Příběh mé třetí poloviny

Narodila jsem se za jezerem mezi lesy. Nikdy to tam nemělo jméno. Má matka, tam s mou sestrou žila, protože se jim to tam zdálo krásné. Já to místo však nenáviděla. Bylo chladné, osamocené… Měla jsem ráda ticho, ale znáte to, čeho je moc…

Moje matka byla čarodějka, a má sestra také. Já neměla dlouho žádné magické schopnosti. Mé o rok mladší sestře, Gissele, se magické schopnosti projevily už v sedmi letech. Uměla zapálit oheň, i bez zápalek, a zvednout dým a mlhu i uprostřed oceánu. To, že jsem své schopnosti ještě neměla, by ještě nebylo nic hrozného, protože mé matce, se projevily až ve 13ti letech.

Dobře jsem věděla že má matka dostala své schopnosti později, a tak jsem se nenechala od mé sestry urazit. Když mi bylo čtrnáct, zahodila jsem víru, a všechno doufání, že bych někdy mohla umět čarovat. Pokusila se smířit s tím, že budu normální člověk. Bylo mi to ale velmi líto, a připadala jsem si zaostalá, pomalá, a opožděná. Matka na mě občas vrhala zuřivé pohledy, když jsem se pustila do uklízení, vaření, nebo zalévání zahrady. Myslím že vím co si o mě myslela. Má rodina vše dělala kouzly, a tak jsem prostě vyčnívala. Byla jsem „ta co to neumí“. Černá ovce. Nesnášela jsem vyčítavé pohledy matky, a tak jsem si našla za domem pohodlné místo, vedle velkého vykotlaného stromu a dala jsem se na čtení. Četla jsem co mi přišlo pod ruku. Staré učebnice, encyklopedie, pohádky, i knihy pro dospělé. Bylo mi jedno co čtu. Uvědomila jsem si, že každá kniha, co kdy byla vydána, musí mít nějaký příběh, nebo děj. Četla jsem celé dny, noci, a nechtěla jsem přestat. Nejvíc mě bavily knihy o magii, různé magické učebnice, a fantasy knížky.

Ráda jsem si představovala, že mám neomezenou moc, a smím svou matku zbavit její kouzelné síly. Pak bych si mohla hrát na krutou, a koukat na ní tím srdcervoucím ošklivým pohledem, který mě vždycky dokázal rozbrečet. Představovala jsem si, že mám dlouhou kouzelnou hůlku, a smím dělat všechno jako Gissele a matka.

Někdy, když na mě byla matka extrémně naštvaná, ječela na mě, a nadávala mi do atanů. Nepřišlo mi to zrovna jako urážka. Atani psali nádherné zamilované knihy, a příběhy. Četla jsem o hodně různých atanských vynálezech a doufala jsem, že někdy vypadnu z téhle díry, a budu se smět s některým z nich setkat.
Když byl den mých 15tých narozenin, nijak zvláštně jsem ho neprožívala. Byl to den jako každý jiný, a ani jsem nepočítala, že si na něj někdo vzpomene, a taky že si nikdo nevzpomněl!
Večer, když už jsem si šla lehnout, dostala jsem najednou žízeň. Šla jsem do kuchyně, abych si nalila vodu, a sáhla jsem po skleničce. Bohužel byla moc daleko, tak jsem se pro ni natáhla přes dřez. Byla to osudná chvíle mého života. Chybělo mi dobrých dvacet centimetrů. Jen mi prolétlo hlavou, jak bych musela obcházet celý stůl. Moc se mi nechtělo a sklenička se mi sama přisunula do ruky. Zůstala jsem v té zvláštní poloze, a překvapeně sledovala celou událost. Nemohla jsem uvěřit, a proto jsem si jednou rukou promnula oči. Prsty druhé, jsem skleničku odšoupla tak, abych na ni nedosáhla, a pokusila se ji znovu přitáhnout. Fungovalo to. Byla jsem šťastná.
Postavila jsem se, nadechla se, a položila skleničku na stůl. Šla jsem si se skvělým pocitem lehnout, a na žízeň jsem rázem zapomněla. Těsně před usnutím jsem se rozhodla, že sestrám ani matce nic neřeknu, a budu dřít a dřít, až jim jednoho dne pěkně vytřu zrak.
Svou novou magickou moc jsem trénovala místo čtení. Vzala jsem si dvě až tři knížky, jako jsem to dělávala každý den a šla jsem na své oblíbené místo k velkému stromu. Místo čtení jsem ale knížky přitahovala, a odhazovala na stále větší vzdálenosti. Pokusila jsem se jednu knížku položit na hranu té druhé, a ve vzduchu udržet rovnováhu co nejdéle. Zkoušela jsem plno triků a později jsem trénovala pořád z většími předměty.
Jednou, když jsem dávno dovršila svůj šestnáctý rok, na mě začala matka křičet, že mě tady už nechce. Že jsem atan, co jen zabírá místo. Věděla jsem že mě nenávidí. Tlesknutím vykouzlila modrý předmět, který se mi roztříštil o hlavu. Nečekala jsem to, a spadla jsem na zem. Ve vzteku a bolesti jsem na ni pohybem ruky hodila malý dřevěný stolek, který ji srazil vedle mě. Byla v šoku. Tiskla si krvácející ruku, a ohromeně na mě zírala. Nevěděla jsem, jestli mám něco říct, nebo ne.
Vstala jsem, popadla knížky a utekla na svoje oblíbené místo. Cítila jsem úlevu, že je to konečně venku, a nemusím nic skrývat. Cítila jsem potěšení z matčiny zraněné ruky, a taky mě dost pobavil její překvapený výraz. Bolela mě hlava, a nemohla jsem pořádně číst. Písmenka se mi rozmazávala po stránce. Domů jsem jít nechtěla, a tak jsem si lehla na široký kořen stromu, a téměř okamžitě usnula. Věděla jsem, že mě matka určitě zbije až mě uvidí, krvácela jí přeci ruka. Nemohla jsem jít domů. Její první reakce na mě by určitě byla „Jak se sem opovažuješ ještě vkročit ty atanko mizerná!“. Ve snu, jsem se chtěla stát někým jiným, abych se vyhnula matčiným ranám.
Probudila jsem se, když byla už noc. Šla jsem domů, a doufala jsem, že všichni už spí, a já budu moct nepozorovaně vklouznout do svého pokoje. Poštěstilo se mi. Nikdo nebyl v dohledu, a tak jsem se potichoučku vplížila do své postele, kde jsem dospala zbytek noci.
Ráno jsem vyšla ze svého pokoje, ale bála jsem se matky. Když jsem vkročila do kuchyně, překvapeně se na mě podívala.
„Co tady děláte ?“ řekla ohromeně, avšak svým neodbytným přísným hlasem. Nechápavě jsem ji pozorovala. Snad nemá ztrátu paměti ? Přece ta rána stolečkem nebyla tak silná ?
„Slečno, musím vás požádat aby jste okamžitě odešla.“
„Proč ?“ zeptala jsem se.
„Myslím že není ve zvyku, aby se cizí lidi potulovali mým domem.“
Nevěděla jsem co dělat.
„ Já se ti omlouvám za ten včerejší incident, nebylo to schválně, ty jsi mě strašně vyděsila matko ! Nechci být pro tebe cizí !“
„Dott ?“ zeptala se nechápavě matka a přistoupila blíž.
„Tys mě snad nepoznala ?“ zarazila jsem se
„Jak bych mohla ?“ ušklíbla se.
Rychle jsem přešla k nejbližšímu zrcadlu. Lekla jsem se toho co jsem tam viděla. Naprosto cizí dívku. Měla rudé vlasy, a byla hezčí než já.
„To nejsem já“ zaúpěla jsem.
„To vidím“ řekla matka. Vzpomněla jsem si na zmínku v jedné magické učebnici. Rychle jsem se vrhla k velké hromadě knih, a začala knihu hledat.
Po chvíli přehrabování jsem ji konečně našla, a hledala jsem stránku se zmínku o Metamorfmázích.
Metamorfóza, i v atanském světě je synonymem pro přeměnu, proměnu. Metamorfmág je kouzelník, který může libovolně měnit svou fyzickou podobu pomocí vlastní myšlenky.
Možná že jsem Metamorfmág… Zavřela jsem oči, a představila jsem si do detailů svůj dřívější obličej. Když jsem je otevřela, byla jsem to zase já. Usmála jsem se, a mrkla na stále ještě ohromenou matku, a odešla.
Sestra se od matky dozvěděla, že jsem konečně nalezla skryté schopnosti. Už si ke mně nedovolovaly to co dřív, a to mě naplňovalo neuvěřitelným pocitem naplnění. Nemusela jsem vstávat, abych si vyměnila knížku, když jsem tu první dočetla, ani jsem si nemusela lámat hlavu se vzhledem. Sestra i matka se se mnou prakticky přestaly bavit a tak bylo v okolí ještě mohutnější ticho než kdy dřív.
Dočasný pocit štěstí rychle vyprchal, a já jsem proti své vůli začala vyhledávat přítomnost matky nebo sestry. Musela bych se asi zbláznit, kdybych měla stále jen číst, nebo cvičit svou sílu. Šla jsem k Gissele do pokoje. Sestra seděla na posteli a četla si jednu knížku kterou nepochybně ukradla z mé knihovničky.
„Ahoj“ pozdravila jsem a vešla.
„Hm“ zamručela Gissele ani nezvedla oči od knížky.
„Jak se máš?“ zeptala jsem se.
„Špatně“ odpověděla naštvaně. Sedla jsem si k ní na postel.
„Co jsem ti udělala ?“ optala jsem se jí. Sklonila knížku a vrhla na mě svůj skvěle natrénovaný pohled.
„Vůbec nic“ ironicky se usmála. Pozvedla jsem obočí.
„No tak proč jsi naštvaná ?“ odpověděla jsem jí co nejmilejším hlasem.
„Máš mnohem lepší síly než já!“ řekla poměrně zvýšeným hlasem. To mě překvapilo.
„Lepší síly ?“ opakovala jsem
„ Jo ! Umíš se měnit a taky umíš hejbat věcma !“ nasupeně třískla knížkou o stůl.
„Ale ty zase ovládáš celý oheň, kouř, mlhu a tak.“ Odvětila jsem
„To není nic ve srovnání s tebou !!“
„Přečetla jsi si knížku Kouřem pošpiněn ?“
„ Ne…“
„To bys měla“
„Proč ?“
„ Protože je to o muži, který ovládá stejné schopnosti jako ty“ usmála jsem se na ni. Sestra už nic neřekla, a tak jsem se zvedla, a odešla.
Gissele si tu knihu opravdu půjčila. Poznala jsem to, protože mi záhadně zmizela z pokoje. A tak jsem k ní hned druhý den zašla.
„Jak se líbila knížka ?“ Hned jak jsem vstoupila, rozzářila se.
„Byla skvělá. Víš že ten chlap umí dělat ohnivý koule a ty pak metat na všechny strany ? A dokonce se umí celej rozplynout v kouř !“ Oznámila mi, a v očích jí to jiskřilo.
„Chceš to taky zkusit ?“ zeptala jsem se jí.
„Určitě !“ řekla rozhodně.
Zašly jsme si za dům, na dlouhou zelenou louku u jezera.
„Tak, zkus něco.“ Pobídla jsem ji
„Ale co ?“ řekla sestra ztrápeně.
„Nevim, třeba se proměnit v ten kouř“ mrkla jsem na ni. Gissele zavřela oči a urputně se zamyslela. Z těla jí začal stoupat kouř a mlha.
„Nejde to“ smutně svěsila hlavu, když se ani po chvíli nic zásadního nestalo.
„Tak je to možná moc těžké, zkus nejdřív třeba tu ohnivou kouli“
Sestra dala ruce k sobě, ale tak, aby se nedotýkaly. Brzy v utvořeném prostoru poskakoval malý plamínek.
„Au !“ sykla sestra a ucukla. Na pravé dlani měla malý červený flíček.
„Jejky, co se stalo ?“
„Spálilo mě to !“
„To je zvláštní. Zkus to ještě jednou…“
„Ne!“ skočila mi Gissele do řeči.
„ Ale jo ! zkus to ještě jednou, ale ten plamínek pomalu otáčej kolem své osy, postupně ho zvětšuj a pak, do někam nasměruj a vystřel“ poradila jsem jí
Sestra to zkusila. Nejdřív jí to šlo. Vytvořila malý plamínek, kterým otáčela. Jenže když se začal zvětšovat, zapomněla jím otáčet, a znovu se popálila.
„Sakra !“ zaklela.
„To se spraví, chce to jen trpělivost!“
„Kašlu na trpělivost. Už mě to nebaví“ řekla naštvaně, a odešla.
Asi po týdnu od tohohle incidentu, jsem nemohla usnout. V posteli jsem se jen převalovala, nebo civěla do stropu. Zhruba uprostřed noci jsem z vedlejšího pokoje, který patřil Gissele, uslyšela nějaké zvuky. Nějaké šramocení. Vydala jsem se to prozkoumat. Sestra si oblékala své oblíbené černé šaty, a když jsem vstoupila, polekaně se na mě podívala.
„Co tu chceš ?“ vyštěkla
„Jen jsem slyšela nějaké zvuky“ bránila jsem se
„Nemáš tu co dělat.“ Zamračila se na mě
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se
„Co je ti po tom ?“
Povytáhla jsem významně obočí, a odešla jsem z jejího pokoje. Věděla jsem že z ní nic nevytáhnu. Rozhodla jsem se že ji budu sledovat. Oblékala jsem si svůj černý hábit , aby mě nebylo v noci vidět. Když jsem uslyšela klapnutí sestřiných dveří, počkala jsem pár vteřin, a vyplížila se za ní.
Z kuchyně se ozývaly tiché hlasy, a tak jsem se schovala za skříňku. Za chvíli vyšla matka ve svém tradičním oblečení, a za ní sestra. Odešly beze slova ven, a já za nimi. Bylo chladno, ale můj plášť byl velmi teplý. Byla mi zima jen na obličej a na nohy.
Boty se mi ve vlhké trávě zmáčely, ale šla jsem neohroženě dál. Měla jsem v úmyslu zjistit co má zbytek mé rodiny tak důležitého na práci uprostřed noci. Sestra se nervózně ohlédla, a mě se podařilo jen tak tak odvrátit hlavu, a skrýt se u poměrně vysokého keře.
Chvilku jsem počkala, aby Gissele neměla podezření, a pak jsem šla asi třicet kroků za nimy. Došly jsme k lesu. Musela jsem přidat do kroku, abych je neztratila. Nechtěla jsem být prozrazena, ale v lese byla ještě větší tma než na louce. Dohnala jsem matku a sestru, a šla jen malý kousek za nimy. Větvičky pod nohama mě však prozradily.
Ozvalo se hlasité křup a matka se otočila.
„Je tam někdo ?“ Zeptala se. Neodpovídala jsem.
„Ozvěte se!“ Řekla pevným hlasem. Věděla jsem čeho je schopná, tak jsem radši přistoupila blíž.
„Dott ?“ Vyvalila sestra oči. „Ty káčo ! Tys mě sledovala !“ řekla naštvaně.
„Pojď tedy s námi.“ řekla matka, ale bylo na ní vidět, že se jí to ani trochu nelíbí.
„Kam vlastně jdeme ?“ zeptala jsem se , když jsme znovu vykročily.
„Na hřbitov“ řekla Gissele. Nikdy jsem nebyla dál než na okraji lesa. Na hřbitov to byla hrozná dálka, a mě síly už ubývaly. Najednou se mi chtělo strašně spát.
„Proč na hřbitov?“ zeptala jsem se Otázka zůstala viset ve vzduchu. Nikdo na ni neodpověděl. Radši jsem to nechala být, a šla jsem beze slova dál. Šly jsme dlouho. Udržovala jsem si s nimy krok, i když to bylo dost těžké. Byla jsem už unavená, a věděla jsem že už moc dlouho chodit nemůžu.
„Už tam budeme ?“ zeptala se Gissele, jako by mi četla myšlenky.
„Ano Gissele. Brzy“ odpověděla matka. Svého slova dostála. Asi o dvacet minut později jsme došly k dlouhé kamenné stěně, která obíhala celý hřbitov. Na bráně byl zámek, ale ten matka jedním lusknutím roztříštila na kousky. Vedla nás spletitými uličkami mezi hroby. Zastavily jsme se u jednoho maličkého ošuntělého hrobu.

Matka se postavila mezi nás.
„Ve jménu noci, plamenů, vody, větru a zeleně, otevři zámek skrytý svůj.“ Pronesla matka hlubokým hlasem.
„Natáhněte ruce“ zavelela. Gissele natáhla odhodlaně obě ruce před sebe, a já to udělala po ní. Trochu jsem se bála. Matka natáhla ruce také. Jakmile jsme se všechny tři dotkly, vystoupilo z hrobu bílé světlo, které se pomalu zvedalo vzhůru v podobě koule a formovalo se do tvaru lidského těla. Matka ruce stáhla a my to udělaly po ní.
„Co je to ?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
„Duše“ zašeptala matka. Podívala jsem se na nápis hrobu. Byl ošuntělý, a nedal se přečíst. Duše nás začala obcházet. V zádech mě mrazilo a měla jsem nepříjemný pocit.

Duše, nabývala podoby muže, ale jakmile začaly být znatelně vidět rysy obličeje, zase se začala jakoby smrskávat. Obkružovala nás stále dokola a měnila se zpět na nevelkou světelnou kouli. Když se utvořila pravidelná koule, zastavila se v úrovni našich prsou. Přitom se otáčela kolem své osy. Matka vytáhla z kapsy malou skleněnou lahvičku.
„Jestli jsi magie černá, vstup do nádoby hned, pokud jsi čistota sama, do hrobu zpátky sleť “ pronesla a nastavila lahvičku blízko světelné koule. Ta se vtěsnala do lahvičky, a jakmile tam byla celá, matka nasadila víčko, a světlo zrudlo. Rudá záře dávala hřbitovu strašidelnější nádech, než jaký ve skutečnosti měl. Viděla jsem, jak se Gissele klepe. Nevím jestli to bylo tou zimou, nebo ponurostí hřbitova. Matka schovala nádobku do kapsy, a okolí se zase zahalilo do temnoty.
„Úkol splněn“ řekla matka, a vydala se k bráně.

Když jsme došly domů, téměř už svítalo. Byla jsem tak zmožená, že jsem hned usnula, a probudila se až navečer. Vlastně mě probudila sestra.
„Dott? Dott notak vstávej“ třásla se mnou.
„Co chceš ?“ řekla jsem rozmrzele.
„Myslíš že matka chtěla tu duši na nějaký provozování černej magie ?“ zeptala se. Věděla jsem že chytrost nebyla nikdy její silná stránka.
„Gissele, to co jsme tam včera prováděly už byla černá magie!“ Gissele se zvedla, a beze slova odešla. V tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem ještě spát.
Vzbudil mě křik.
„Proč by jsme měly chytat nějaký duše a pak je využívat ?“ řvala sestra.
„Protože je černá magie lepší a rozsáhlejší než bílá !“říkala jí matka se zvýšeným hlasem.
„Ale černá magie se nevyplácí! Četla jsem to v jedný z těch knížek co má Dott!“
„Ó tak slečna to četla ! Víš co ? Ty tu nemusíš být ! Nemusíš tu zůstávat !“
„A taky že nezůstanu! Nezůstanu tu ! Nikdy !“ Ječela Gissele jako pominutá. Zvedla jsem se z postele, došla ke dveřím a otevřela je. Chodba byla plná dýmu. Gissele právě odsupěla do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi.
„Nezůstanu tady ! Nikdy“ opakovala matka fistulí, pak pokračovala normálním hlasem. „Jen si jdi“ a odešla do kuchyně. Já jsem šla za Gissele do pokoje. Pobíhala po místnosti, a cpala věci do tašek a kufrů. Po tvářích se jí koulely slzy.
„Chceš pomoct ?“ zeptala jsem se.
„Můžeš“ řekla, a utřela si tvář.
„Co se stalo ?“ zeptala jsem se, a balila jí oblečení do kufru.
„Ta duše, včera. Byla to duše našeho otce. Matka ji chtěla aby zvětšila svý síly.“
„Aha“ řekla jsem lhostejně. Ve mně to však vřelo.
„Půjdu s tebou, stejně to tu nenávidím“ řekla jsem, a vydala se taky balit.

Se sestrou jsme se vydaly hluboko do atanského světa, daleko od matky, i od místa beze jména. Konečně jsem se mohla potkat s atany. Mohla jsem si prohlédnout spoustu věcí, o kterých jsem jen četla. Například pole, různé druhy květin, nebo západ slunce někde jinde než za lesem. S Gissele jsme žily jen krátkou chvíli. Hned jak jsem jí pomohla trochu vytrénovat její schopnosti, tak jsme se po pár dnech soužití rozešly. Každá šla svou cestou.

Já jsem narazila na skvělou školu Pentagramus, kde jsem mohla trénovat a studovat svoje magické síly. Mám zde skvělou práci, přátele, manžela i rodinu. Myslím, že mohu říct, že mé magické schopnosti jsou více než dobré. Na matku jsem již téměř zapomněla. Doufám, že se domů už nikdy nebudu muset vrátit. Má minulost možná byla ponurá, ale poučit se, není nikdy na škodu.