HP a jedna divná holka 4

Před učebnou se tradičně postávalo. Ve sklepení byla pěkná kosa a Kara se třásla, jelikož její, vlastně Susanin hábit nebyl do teplot kolem bodu mrazu a svetr jí nikdo nepůjčil. Susan samotná stála vedle ní a zdála se silně zamyšlená. Na tváři měla vážný výraz, který u ní Kara pozorovala téměř pokaždé, když ji viděla.
To musí být vážně intelektuální holka, pomyslela si. A mezi zmijozelské se příliš nehodí, aspoň mi to tak zatím přijde.
Byli tu také nebelvírští a náš slavný Harry Potter. Když se rozhlédl po chodbě, všiml si, že si ho Kara nestydatě upřeně prohlíží. Tváře mu zrudly a odvrátil hlavu. Hermiona Grangerová vypadala kupodivu přesně tak, jak si ji Kara představovala ještě předtím, než uviděla tu holku, která ji hrála ve filmu a byla Kaře značně nesympatická. Ron Weasley byl také o něco přijatelnějšího vzezření, ale působil ještě o něco ošuntěleji, než jak ho Kara viděla při čtení.
Konečně Snape rozrazil dveře učebny a pokynul jim dovnitř. Třída se v relativní tichosti nacpala do lavic a připravila si pomůcky. Susan se posadila k nějakému dlouhánovi, kterého Kara, jež si nejistě sedla k nim, z knih neznala, ale viděla ho při zahajovací hostině. Prohodili spolu pár slov o chlastu. Susan mu říkala ‚Mallory‘.
Snape začal hodinu. Na nebelvírské hodil tradiční nevrlý pohled, zmijozelské obdařil pouze o něco nižším stupněm zakabonění. Začal přednáškou o jakýchsi NKÚ, zkoušce skládané na konci pátého ročníku, a pak hodil na tabuli jakýsi recept, na který Kara civěla jako vyoraný krtek. K jejímu zděšení se Snape po zadání úkolu vydal k ní.
„Slečno Neveltonová, jaktože ještě nemáte pomůcky?“ začal tiše. Mnozí se přestali věnovat lektvaru a se zájmem je pozorovali. Snape se netvářil nejmileji, ale jeho tón se příliš nepodobal tomu, jaký použil před chvilkou, když mluvil o čemsi jako jsou nedostatečné schopnosti a díval se přitom na Pottera.
„Nestihla jsem si pro ně napsat, pane profesore,“ odpověděla poslušně Kara.
„A určitě to neprodleně uděláte,“ oznámil jí.
„Ano, pane profesore,“ přikývla.
„Tak abyste se tu nenudila, aspoň pozorujte vaše sousedy při práci. Ale ne abyste jim překážela,“ usekl a odebral se zpátky za katedru.
Kara se ovšem nudila už po prvních pěti minutách, neboť tu nebylo prakticky nic k pozorování. Zeptala se Susan, kolik je hodin. Ta se jen na okamžik zarazila, aby si to spočítala, vypálila na ni tiše pár slov a rychle se vrátila zpět k lektvaru.
Touhle dobou bychom měli přestávku, pomyslela si Kara. Napadlo ji, kde jsou asi její rodiče. Co dělají? Kde je mrňavý Roy? Vědí vůbec o tom, že zmizela, nebo se to v jejím světě nijak neprojevilo? Nespí náhodou?
Štípla se do ruky, ale kromě palčivé bolesti ničeho nedosáhla. Upadla do depresivní nálady. Co když je třeba už nikdy neuvidí? Dokonce i otravný malý brácha jí začal chybět. To jsme to tedy dopracovali, povzdechla si v duchu.
V ten okamžik se k ní naklonil Mallory, který se práci věnoval poněkud vlažněji než jeho sousedka.
„Hele, už jsi sehnala nějakej chlast?“ mrkl na ni.
„Ještě jsem nesehnala ani vlastní oblečení,“ zasmála se tiše Kara.
„Chlast je přece důležitější,“ namítl Mallory, „po něm krásně zapomeneš na jakýkoli starosti s oblečením.“
„Že by?“ pozvedla obočí Kara a začala mít dojem, že se ocitla ve společnosti člověka, který si života umí užít. Susan se na něho ale obořila.
„Drž hubu, Mallory, a pracuj.“
Viditelně zchladl a vrátil se ke svému kotlíku.
Zbytek dvouhodinovky Kara prodlela ve snech. Ve vší té neuvěřitelnosti zapomněla myslet na svůj vymyšlený svět. Tenhle jí totiž připadal neskutečný ažaž a zatím jí to bohatě stačilo.
„Z vašeho lektvaru by nyní měly stoupat drobné obláčky stříbřité páry,“ ozval se Snape deset minut před uplynutím vyměřené doby. Kara se najednou podivila tomu, jak poeticky to dovedl vyjádřit. Ten chlap sice nemá vybrané způsoby, napadlo ji, ale slovník tedy každopádně. Ale to všichni, jak si stačila všimnout. Za celé čtyři knihy potkala tolik byť jen hovorových výrazů, že by jí na to stačily prsty na rukou.
Pozorovala Snapea, jak přešel k Potterově kotlíku. Na obličeji se mu objevil výraz děsivého výsměchu.
„Co má být tohle, Pottere?“
Všichni zmijozelští studenti dychtivě vzhlédli; považovali za velkou zábavu pozorovat, jak Snape plísní a zesměšňuje jejich „oblíbence“.
„Pohodový odvar,“ odpověděl Harry opatrně.
„Povězte mi, Pottere, umíte číst?“
Draco Malfoy, jenž Kaře v reálu přišel ještě o maličko odpudivější než při čtení, se zachechtal. Kaře ale Pottera bylo líto. Ani jeho přátelé totiž nevěděli tolik, jako ona z knih.
„Ano, umím.“
„Přečtěte mi třetí řádku receptu, Pottere.“
Harry uposlechl. Bylo na něm vidět, že si při tom uvědomil, co udělal špatně.
„Udělal jste všechno, co se na třetí řádce píše, Pottere?“
„Ne,“ přiznal velice tiše Harry.
„Prosím?“
„Ne,“ zvýšil Potter hlas, „zapomněl jsem na kýchavici.“
„Vím, že jste na ni zapomněl, Pottere, a to znamená, že ta břečka není vůbec k ničemu. Evanesco!“
Lektvar zmizel a Harry zůstal stát nad prázdným kotlíkem jako hlupák.
„Ti z vás, kteří si uměli přečíst recept, naplní vzorkem svého lektvaru malou lahvičku, jasně ji označí štítkem se svým jménem a přinesou ji k mému stolu na otestování,“nařídil Snape. „Domácí úkol: na třicet centimetrů pergamenu napíšete pojednání o vlastnostech měsíčního kamene a o jeho využití při přípravě lektvarů. Odevzdáte ve čtvrtek.“
Otočil se na Karu a dodal: „Vy nemusíte, slečno Neveltonová.“
Kara si stoupla do fronty za studenty, kteří ke katedře přistupovali s lahvičkami lektvaru. Zažili při čekání celkem zábavné představení, když Goylův lektvar v lahvičce vybuchl a podpálil mu hábit. Když byla třída téměř prázdná až na Susan, která čekala ve dveřích, Kara přistoupila ke Snapeovi.
Odpověděl dřív, než stačila otevřít ústa.
„Zítra v pět u mého kabinetu, Neveltonová,“ oznámil jí, zavířil pláštěm a odešel z učebny. Kara jen tiše hvízdla.
„Zvláštní, kolik lidí z naší koleje si dovedu živě představit v roli Smrtijedů…“ uvažovala nahlas, když šly k učebně dějin. „A stejně živě si představím Snapea v roli učitele obrany. Ten by asi z hodiny udělal lekci černé magie.“
„Pořád samá černá magie…“ hlesla otráveně Susan.
„Setkáváš se s ní často?“
„Ve Zmijozelu by se prý měla normálně vyučovat, tvrdil jeden zapálený študák ze sedmičky. Všichni mají dojem, že jsme předurčení k tomu stát se Smrtijedy nebo podobnými bastardy. A s postojem, který k nám zaujímají, nám občas nic jiného nezbývá.“
„Takže ty nemáš pocit, že bys chtěla někdy v budoucnu být Smrtijedkou?“ zeptala se Kara opatrně.
„Ne, to teda nemám,“ odsekla Susan. „A tím druhým jsem myslela to, že mám někdy chuť natruc navléct černý plášť s kápí a zamávat na všechny ty nebelvírské zpoza rohu hůlkou, abych je trochu postrašila. Mají dojem, že když je někdo ze Zmijozelu, je automaticky odporný zlý čaroděj.“
„Nebelvírští jsou zase až sentimentálně stateční a srdeční, všimla sis? Každý má něco.“
„Všimla, ale ty’s neměla čas si toho všimnout, stejně jako nemáš vědět, co jsou to Smrtijedi a že chce Snape místo učitele obrany!“ vyjela na ni Susan, kterou předchozí úvahy evidentně silně rozčílily.
„Tak promiň,“ zatvářila se Kara ublíženě.
„Ne, promiň ty,“ povzdechla si Susan a zdálo se, že se trochu uklidnila. „Stejně bych ale zatraceně ráda věděla, co jsi zač.“
„Homo sapiens sapiens,“ usmála se Kara.
„Cože?“ vyvalila na ni Susan oči. Kara si uvědomila, že tady má odpověď na otázku, která ji jednou napadla – kouzelníci evidentně neměli ono klasické vzdělání, které se vyučuje v mudlovských školách. Na jednu stranu jim záviděla, že do nich nebyly cpány vědomosti, které by jim byly k ničemu, ale v tento moment ji naopak těšilo, že ví něco víc.
„Člověk,“ řekla prostě.
„Skvělý vysvětlení,“ zavrčela Susan. „To mi fakt řeklo hodně nových informací.“
„No a ne? Co kdybych třeba byla nějaký elf nebo kterého čerta?“
„To by byl detail. Hele, víš co, radši to necháme… Napíšeš si o dějinách ten dopis do Prasinek a… no, pak si o tom třeba promluvíme.“
„Souhlas,“ usmála se Kara.