Cesta do neznáma

„Vstávej! Je čas!“ řekl mi můj věrný drak. Spal jsem. Musel jsem nabrat energii na tuto cestu. Bude dlouhá, náročná a doufám že ji přežijeme.
Vše to začalo jednou malou hádkou doma. Musel jsem odejít z domu, rodiče nechtěli připustit, že musím jít do Tremenkhamu. Kde je Velký svod Velkých letců. Nejen tak obyčejných letců. Jak jste již pochopily, letců na dracích, kteří v naší době chrání města. Rodiče se bojí, že tuto cestu nepřežijeme, je tu sice riziko, je to přeci jen na druhé straně naší země Vikobisu. Ale taková věc se děje jednou za 12 let a tak musím tajně utéct.
Vzal jsem si všechny potřebné věci a hlavně naší vlajku, mám totiž připravené speciální představení. „Počkej chvíli,“ řekl jsem Gerobovi, „zapomněl jsem napsat zprávu.“ Rychle jsem oběhl domů a načmáral pár slov, jako že se omlouvám a mám je rád. Potichu jsem vkročil do jejich pokoje, dveře lehce zaskřípaly, ale moje rodiče naštěstí spí tvrdě. Položil jsem vzkaz a rychle od dut. „Jedem!“ zavelel jsem a naskočil do speciálního sedla na mém drakovi. Gerob zamával křídly a už jsme byli vysoko. Ve vzduchu byla docela zima, ještě že jsem si vzal teplý svetr, který jsem dostal k Vánocům. Teď byl sice máj, ale po ránu byla zima velká.
Letěli jsme už hodinu. Ráno bylo stále chladné a temné. Po další hodině letu jsme se shodli, že se stavíme v Delucii. Bylo to docela temné město, působilo nepříjemně, ale byly jsme trochu oba zmrzlí a museli jsme doplnit trochu naši zásobu vody. Kus od města jsme našli pěknou louku, a tak jsme se tam přistáli.
Náhle jsem strnul divným pocitem, jako kdyby se na nás někdo díval, jako kdyby plno očí nás neustále sledovalo. Radši jsem se neotáčel. Vzal jsi pár věci do brašny, kterou jsem vyhrabal doma ze staré truhly. „Asi tu počkej, nebo se leť proletět“ radši jsem zašeptal drakovi a ten ihned poslechl a zmizel v mracích.
Zhluboka jsem se nadechl, vykročil levou nohou a díval se stále jen před sebe. Došel jsem až na lesní cestu. Radši jsem se ujistil, kde mám kuš a šipky. Byl jsem docela nervózní. Náhle jsem sebou škubl na stranu, jeden z mladých stromků hrozivě zašustil. Chytl jsem kuš do ruky. Náhle zašustil ještě jednou. Nakonec od stromku vyběhla jen pitomá srnka. Děsně jsem se naštval. Namířil na ni a… Její malé tělíčko s dlouhými nožkami dopadlo k zemi s žuchnutím. Došel jsem k ní, svázal jí nohy k sobě a přehodil přes rameno. Na to jak byla drobná, byla docela těžká.
„Konečně“ řekl jsem si pro sebe když jsem uviděl pár metrů ode mne město. Jako vždy v temných barvách, zahaleno do černých mraků. Nemohl jsem to vydržet. Ohlídl jsem se. Bylo to strašlivé jít rovně a stále se dívat jen před sebe. Hned jsem byl klidnější, když jsem viděl, že nikde není nikdo a nic. Když jsem se otočil zpátky s povzdechnutím, úlekem jsem se zase zhluboka nadechl, protože přede mnou se náhle objevilo dívenka. Zírala přímo na mě. Usmívala se a zírala do mých zelených očí. „Dobrý den, vítejte v Delucii.“ Vyhrkla na mě a jen řekl: „Ahoj.“
„Nehledáte nocleh?“ zeptala se. „Ne, díky, chci jen doplnit nějaké zásoby“ řekl jsem a mile se na ni usmál. Usměv mi oplatila a otočila se ke mně zády: „Tak pojďte za mnou, pomůžu vám“ řekla a já se rozešel za ní. Po cestě moc nemluvila, jen se zeptala odkud jsem a co přesně chci doplnit. Samozřejmě jsem jí odpověděl, v tomhle nemám co skrývat. Dovedla mě ke studni, vypadala magicky. Nebyla ani nijak zarostlá nebo špinavá, prostě udržovaná. Nabral jsem si z ní křišťálově čistou vodu a rovnou se i napil.
Airin, jak jsem po cestě zjistil, že se jmenuje, mě poté zavedla do centra města a náhle se vytratila. Ale toho jsem si všimnul, až když jsem sehnal všechny potřebné věci. „Kdo tedy byla ta záhadná dívka?“ říkal jsem si celou zpáteční cestu, k té tajemné louce. Jen co jsem dorazil na louku já, dorazil tam i Gerobo. Řekl jsem mu, co se stalo, ale ten mi na to nic neřekl. Nasedl jsem a letělo se dál. Naštěstí už nebyla taková zima co ráno, trochu vysvitlo teplejší sluníčko a zem se trochu poohřála. Tentokrát jsme letěly delší dobu. Až večer okolo šesté hodiny jsme přistály u vesničky Ekmonor. Gerob byl unaven cestou, naštěstí v této vesničce měli noclehy levné a i pro draky se našla střecha.
Ráno bylo opět chladivé. Zkontroloval jsem si všechny věci a šel za Gerobem. Ten už čilý k světu na mě čekal. „To už jsi vzhůru ?“ zeptal jsem se ho a on se jen pobaveně zašklebil. Dal jsem mu na záda opět věci, nasedl jsem a okolo sebe jen ucítil vítr, jak jsme vzlétali. Opět nás čekalo několik hodin dlouhé cesty. Vikobis opravdu nebyla malá země. Po cestě jsme se stavili u jezera aby se mohl můj drak napít a trochu si zvlhčit tělo. Já si za tu dobu dal k obědu srnku, kterou jsem včera ulovil. Gerobo si také pochutnal, ale na rybách, které si pochytal v jezeře. Byl to ještě velmi mladý drak, ale docela zkušený.
Dalších pár hodin letu jsem strávil částečným spánkem. Jinak nevím, co bych dělal. Jenom hlasité sténání mě náhle probudilo. Znělo to jako dračí sténání, ale Gerobo to nebyl. Tenhle zvuk se ozýval ze země. Gerobo se jen na mě koutkem oka podíval a náhle jsme letěli střemhlav dolů, protože pochopil co jsem chtěl udělat. Mezi mraky jsme náhle na louce spatřili draka, přesněji dračici, která sténala bolestí. Bolestí z rány, kterou jí někdo způsobil, což jsme zjistili, když jsme byli už u ní. Rána nebyla nijak malá, musel to být snad jiný drak, nebo ohnivé kouzlo Kal Vas Flam. Takové kouzlo umí jen několik kouzelníků nebo nekromantů. „Kdo?“ vyhrknul jsem jenom, protože zděšením jsem se na nic jiného nezmohl. Se sténáním mi odpověděla: „Mááágh,“ což bylo i její poslední slovo. Mágh – tak se říkalo jen jednomu člověku, znali ho všichni letci. Byl to ten nejhorší člověk na světě. Neměl rád draky a ani jiná tomu podobná stvoření. S dračicí se už nedalo nic dělat. Jenom jsme zkroušeně pozorovali, jak se nebesa otevírají a odchází tam její duše. Po chvíli smutku jsme se sebrali a museli letět dál. Jinak by jsme to nestihli.
Celý kus cesty jsme letěli mlčky. Nemohli jsme zapomenout na ni. Po chvíli jsem se zeptal jestli by někde přistál, musel jsem si odskočit. Poté se pokračovalo dál, až už byl skoro večer. Za námi byla půle cesty. Museli jsme si zase najít nějaký úkryt. Jenomže teď byly okolo jen Frantinghemské lesy. Byly to naštěstí docela příjemné lesy. Jednou jsme si sem už udělali výlet. Takže jsme našli naše staré místo, kde jsme už jednou spali, bylo útulné a nepoškozené. Rozestlal jsem si deku a ulehl. Můj drak už v klidu odpočíval a usínal.
„Bzzzzz“ stále jsem slyšel vedle mého ucha. A tak jsem se probudil a začal okolo sebe máchat rukama, protože ten komár mě opravdu štval. Po chvíli jsem toho nechal, začal jsem se bavit tím, jak Gerobo spí. Na zádech, zkroucený, s otevřenou tlamou. Smál jsem se tak nahlas, až jsem ho vzbudil. Otočil se na jeho bílé břicho a zívnul si. Já jsem šel pro věci a jenom jsem zíral. Polovina našich věcí a zásob byla pryč. Prostě jen tak pryč! Rozběhl jsem se k tomu zbytku, co nám zbyl a začal se dívat co nám chybí. Voda, nějaké oblečení, kuš, šipky a jedna deka. Tak to mě dost naštvalo. Řekl jsem Gerobovi, toho to snad ani nijak nepřekvapilo. Jako kdyby to čekal. „Zapomněl jsem ti to říct“ pověděl mi „ve zdejších krajích se potuluje skupinka tuláků.“ Vyvalil jsem na něj oči a řekl: „No to jsi mi teda řekl brzo! Teď abychom sháněli nové věci!“ Podíval se do země a po chvíli šel se radši proletět. To dělal vždycky, když jsem se naštval. Já vzal zbytek těch věcí a šel na cestu směrem k Magicii. Po půlhodině se vrátil Gerob a přistál přede mnou. Smutně se na mě díval a řekl „Promiň.“ Povzdechl jsem si, přišel k němu a nandal věci k sedlu. Nasedl jsem a letěli jsme tedy dál.
Blížili jsme se k Magicii, bylo to malé rybářské městečko. Ještě že peníze jsem měl v noci u sebe. Dokoupil jsem zpátky potřebné věci a letělo se opět dál. Dnešní let proběhl docela v poklidu. K večeru jsme se dostali až do Nujelmu, jako vždy si našli nocleh, bohužel nejlevnější nebyl zrovna tak levný. Ale nedalo se nic dělat, Nujelm je drahé město celkově. „A ještě k tomu nepohodlná postel, no skvělý,“ pomyslel jsem si.
Ráno se to potvrdilo, nemohl jsem vstát, bolely mě celý záda. Tím pádem, než jsem vstal, dalo mi to zabrat. Zpozdili jsme se o hodinu. A tak jsme si museli chvátnout. Vylítl jsem z toho domu a letěl hned k Gerobovi, který byl docela hodně naštvaný. Naskočil do sedla, uchytil batoh a deku k němu a letělo se. Gerobo mával svými velkými, silnými ale zároveň křehkými křídly o sto šest. V mžiku už jsem ani skoro nepoznával kde jsme. Ale za chvíli se to vyjasnilo, před námi byl Tremenkham! Nečekal jsem, že se tam dostaneme už dneska. Zíral jsem, jak je město vystrojené na slavnost, která přijde už za tři dny. Hledali jsme místo na přistání a najednou jsme narazili na velkou plochu, která bylo dokonce přesně připravená pro přistání draků. Na zemi nás přivítaly, zeptaly se: „Dobrý den, jak se jmenujete? A odkud jste?“ „Almion a Geboro, jsme z Vesperu,“ odpověděl jsem celý nadšený s úsměvem na tváři. Slečna docela zírala odkud jsme až přiletěli, jenom jsem na ni pobaveně usmál. Můj drak šel oddaně za mnou, když nás vedli do naších pokojů pro letce. Ne nadarmo se říká, že je to jedno z nejpůvabnějších míst. Byl jsem tak unešený jeho krásou, že jsem každou chvíli zakopával o vlastní nohy, jak jsem se rozhlížel a nedíval se pod sebe. Pokoje byly nádherné, zdobené, naleštěné, upravené. Gerobova místnost byla podobná. On sám dokonce zakopl, když tam vešel. Musel jsem se smát, protože když jsem zakopával já on se také chichotal. Rozbalil jsem si věci, oblékl si vhodné oblečení a šli jsme se projít s Gerobem. Chtěly jsme město více poznat. Budeme se tu přeci pohybovat celých pět dnů. Ulice byly plné pořadatelů, draků, lidí a všeho ostatního. „In Lor“ pozdravil jsem každého letce s drakem a zároveň mu dal světlo na cestu, oni mi to opětovali. Došli jsme až na náměstí. Zarazil jsem. „Týjó!“ ze mě vylezlo a úplně jsem se zasekl. Pokud by do mě nepraštil Gerob, stál bych tam doteď. Plno letců si zkoušela svá čísla, a tak jsem vzal naší vlajku a šly jsme taktéž zkoušet. Vyhodit, otočit, skočit, chytit. Tak začínalo naše představení. Poté přilítne Gerobo plivne oheň nad sebe a přistane. A já začnu předvádět s vlajkou.
Zkusily jsme si to několikrát. Poté jsme si zašly do místního pohoštění, jídlo bylo výtečné. Byl už docela večer, a tak jsme se pomalu vrátili do našich pokojů. Ulehli ke spánku, bohužel jsme ale nemohli ani jeden usnout. To víte, nové prostředí, usíná se v tom špatně. Nakonec se povedlo.
Přes ty dva dny jsme si to několikrát zkusili. Potom jsme vždy se šli najíst a odpočinout, prošli se po městě a dozvěděly se něco o něm.
„Konečně,“ řekl jsem si a povzdechl, když jsem vstal. Šel jsem si oblékat můj slavnostní oblek – bílá košile, hnědá kožená vesta, černé kalhoty s lemem na nohavicích a k tomu mé krásné lesklé botky. Doufal jsem, že se během toho všeho nic nestane. Vyšel jsem před dům, protáhl jsem se a zamířil za Gerobem, který už čekal ve zdobeném brnění , celý naparáděný. Nasedl jsem do vyleštěného sedla a letělo se, museli jsme obhlídnout situaci. Celé město hemžilo lidmi, zíral jsem jak je město ještě více vyzdobené než předtím. „Trumtududů!“ ozvalo se od trubačů a tak jsme letěli dolů k ostatním letcům. Verono mě vysadil a sám odletěl, protože to mělo být takové překvapení. Okolo jsem ucítil jen vánek a drak byl pryč. Šel jsem celý napjatý s naší vlajkou s skupinou a díval se na diváky. I v tom řevu a jásaní jsem slyšel tlukot svého srdce. Konečně nastale naše chvíle. Stále jsem si opakoval co mám dělat – vyhodit, otočit, skočit a chytil, přilétl Gerobo a plivnul oheň, všichni jenom obdivovaly. Pak přilétl za mnou,vzlétli jsme do vzduchu, který mi šlehal do obličeje, protože jsme letěli dost rychle. Různá akrobatická představení ve větru se nám vedla výborně. Poté naše představení bylo ukončeno. Byly jsme šťastní, že se nám vše vyvedlo tak skvěle. Po představení jsme došli do konce průvodu a zašly na jídlo, chutnalo nám víc než jindy, měli jsme strašný hlad. Potom jsme šli domů, si odpočinout.
Příští den jsme se vydali na cestu, bude opět zdlouhavá, náročná, a ne tolik se budeme těšit. Doufám, že se nic nestane. Ale v Magicii jsem se zmýlil, to jsem opravdu nečekal...