SaRieL - 8. Brána věčného nebytí

„Buď na sebe opatrná.“ Nabádala ji Lucian a těsně se tisknouc k boku svého přítele se na ni potemněle dívala.
Měla o no strach, ale přesto se jí snažila dodat odvahu.
„Věřím, že to dokážeš.“
Sariel přikývla. Nedokázala promluvit, na to bylo její hrdlo až příliš stažené a jako by znovu byla smrtelník…
Už se chtěla otočit a stanout tak tváří k děsivé Bráně, když ji zastavil Pyro.
„Vezmi si jej, budeš ho potřebovat víc než my.“ Řekl měkce a podával jí její vlastní andělský roh, který kdysi věnovala Lucian, aby ji dokázala přivolat. Bylo to v době, kdy upíři neměli zrovna lehké postavení.
Zapomněla na něj. Ten roh měl velkou moc, tolik protkanou přáními a touhami, že by dokázal zabít jakoukoliv bytost, kdyby na něj zatroubila a nebyla pevné víry. Sariel ale jeho bílý povrch uchvacoval. Přistihla se, jak ve stínu brány přemýšlí nad tím, jak něco takového vůbec může být tak čisté.
Jak mohla takto smýšlet? Vždyť ona byla anděl světla! Jistě za to může Brána říkala si.
Vděčně tedy roh od Pyra přijala a usmála se na něj. I on ji se jí snažil podpořit, ale pak obejmul Lucian pevněji.
I oni cítili, jakou moc má Brána a svět za ní. Cítili strach a báli se jeden o druhého. Potřebovali cítit svá těla.
Sariel se s nimi rozloučila kývnutím a pak už odhodila plášť a šálu. Roztáhla svá bělostná křídla a bez zastavení prošla Branou a zmizela v temnotě.

„Ty ses pro mě vrátila?“ zeptala se jí Raguel a nevěřícně se dívala uplakanou tváří na svou sestru.
Tady na pokraji světa se i z bytostí jako andělé stávali opět lidské bytosti. Plné emocí, strachu a nejistoty. Na tomto místě si nikdo nemohl být jistý tím, čím byl. Zde totiž čekaly nejhorší překvapení a noční můry, které všem sžíraly duši. Zde byl cosi jako očistec ale jen s východem pro ty, špatné. Cesta zpět nevedla, projít mohl jen ten, kdo byl temný, nebo se na tomto místě temným stal, pokud jím předtím nebyl.
„Co ti to udělali.“ Zašeptala Sariel a poklesla vedle jejího těla. Nohy ji z neznámého důvodu nemohly unést.
„Odpusť mi.“
„Co ti mám odpouštět, hlupáčku. Jsi moje sestra, jsi naše třetina. Co tě to jen napadlo…“ hrdlo se jí zase svíralo úzkostí nad potrhanými křídly Raguel. Nad temnotou, která ji prostupovala a pronikala jejím křehkým tělem jako nic.
„Marti, já jsem..nechtěla jsem…nemohla jsem být andělem, ale když jsem tě viděla umírat. Přála jsem si jít tam kam půjdeš ty. Nechtěla jsem tě ztratit. Když jsi se stala andělem, udělala jsem ho ze sebe také. Přála jsem si být s tebou, dokud by nebyl čas jít dál…ale bylo toho na mě tolik moc.
Tolik bolesti smrti a ztráty..já už to nedokážu, já už nemám křídla..cítím kolem sebe jen temno. A smrt..znovu, ale tu horší. Znáš ji, víš jak to vypadá. Už nebudeme spolu, já….já se rozplynu!“ zavzlykala Raguel.
Sariel ji k sobě těsně přitáhla a sevřela ve svém objetí, ale zbytek jejího andělského těla byl tak studený. Nedbala na to, ani nedbala na temnotu která z ní vystupovala. Chtěla ji utěšit svým světlem.
Jenže pak se kolem nich stáhla smyčka a smrt o které Raguel mluvila byla někde kolem. Obě ji cítili.
Raguel vykřikla a temnotou se rozlehl smích. Řezavý, surový a neúprosný. Trhal jim esenci, duši i jejich objetí.
Volání, které se rozlehlo za Bránou věčného nebytí povolávalo k sobě to nejhorší ze sebe. Povolávalo sílu, která měla Raguel uchvátit do sebe jako dalšího odpadlíka a probouzelo ve všech kolem jen to nejhorší.
Cítili jak se blíží a z Raguel vytryskla ničivá síla temna, kterou ji zasel do duše temnonoš. Stalo se to kdysi dávno a ani jedna to nepostřehla, přesto Raguel otrávili a ona nemohla nikde najít štěstí. Strádala, propadala se do temna a konečně mu propadla. Ale jedna část její duše byla stále čistá.
Tak která poznávala Sariel a ta, kvůli které se stala andělem. Nechtěla aby jejich přátelství něco rozdělilo. Svou sestru potřebovala jako vzduch.
„SARIEL!“ vykřikla.
A spolu s ní křičela i ona, protože jí to nesmírně bolelo. Byla andělem světla a temnota jí nyní zabíjela a strhávala sebou. Její křídla byla v křeči stejně tak jako celé tělo, ale nedokázala povolit předchozí stisk. Byla v pasti, odsud už se skutečně nikdo nevrací napadlo ji.
A pak se vše změnilo.
Křídla Sariel se zbarvila do ruda a pak do tmavě červené až hraničila s černou, ale měnit se přestala. Její pohled se prohloubil a zakalil, její oči zčernaly.
V jejím těle se objevila rána, jak byla trhána silou temnoty na kusy.
Raguel ji svírala a v posledním okamžiku, když křičela její jméno se jí podařilo nahmátnout kouzelný roh.
Přiložila jej k ústům a jako ve snách zatroubila z plných plic. Bylo to volání o pomoc, bez rozmyslu a plné bolesti za ztráty sestry, kterou milovala a pro kterou by zemřela na tisíckrát.
Věděla, že sama padne do temnoty, ale Sariel zachrání.
Pak ztratila vědomí.
Všude kolem bylo zářivé světlo a zástupy andělů přicházeli na volání rohu, který patřil Sariel – té jež měla roli rozhodčího osudu andělů, kteří zbloudili z boží cesty. Byla andělem znalosti, andělem smrti, a jeden z vedoucí v nebeských armádách. Té jež nyní obětovala sebe, aby mohla přivést Raguel zpátky.
Sariel.
Když znovu procitla k vědomí, viděla svou sestru zraněnou a téměř mrtvou. Cítila z ní jen prchavou sílu života.
„Vrátila se pro mě,“ řekla mučivě. „Nenechám tě tady, Marti.“odhodlala se.
Sama nevěděla, kde v sobě vzala tu sílu, snad ze strachu, který jako jediný naplňoval její bytost. Všude kolem cítila boj tmy a světla. Svých andělů s padlými existencemi.
Dávali jim svobodu, těm kterým otrávili duši tak jako Raguel a drželi je tam násilím…andělé.
S neuvěřitelnou bolestí cítící v zádech rozepjala temná křídla, sevřela Sariel a odrazila se od země. Máchala křídli a svírala pevně čelisti.
Bolest byla zabíjející, vystřelovala ji s šíje a kříže a protínala celé tělo.
„Donesu tě tam, do bezpečí, dokážu to!“
Proletěli Branou zpět a neohlíželi se. Neslyšeli volání a neviděli nic jiného, než mraky a oblohu, která se před nimi rozevírali.
Mířili do nebe.
Raguel a její sestra, kterou svírala v náručí se zlomenými křídly.