Vlčí věk, část 1.

„Ne, nemohu ti pomoct. Hledají tě za hrozné věci snad všude. Uvědom si, Kirke, že nejsem všemocný.“
„Stačí tak málo. Prohlaš mě za mrtvého a všichni na mě zapomenou. To je pro tebe snad maličkost, králi.“ Kirke byl pořád více a více nervózní. Kaela Akexi byla poslední zemí, kde před vojáky nemusel předstírat, že je někým jiným. Nelíbil se mu pohled na Askaridara, krále Kaely Akexi.
„To stačí. Takové jako ty já na tomto hradě nechci. Odejdi a nikdy se nevracej!“
„Toho budeš litovat,“ pohrozil Kirke. Když odcházel, do Askaridarových očí se dostala radost. Kirke nikdy nepatřil k jeho oblíbencům, snad pro svůj démonický vzhled, nebo pro svou nevalnou pověst. Každopádně byl Kirke nejmocnějším čarodějem v zemi, a tak s ním Askaridar nemohl bojovat.
„Korneli, pojď sem,“ vzdychl Askaridar. Kornelius rychle přiběhl. Byl to Askaridarův bratr a jeho nejvyšší rádce. „Co se stalo Askaridare?“
„Zbav mě Kirkeho. Copak je pro mě nezbytný?“
„Samozřejmě. Kirke je sice zlý, ale všeobecný strach z jeho moci tě chrání před snahami ostatních čarodějů. Roztrhali by tě na kusy. I když možná pro tebe mám řešení. Slyšel jsem o skvělém čaroději, jmenuje se Rafael. Je ještě mocnější než Kirke a má výbornou pověst. Skvěle vychází s lidmi. Ale má to háček.“
„Jaký háček?“
„Je to lev.“
„Lev? To raději Kirkeho.“
„Jak myslíš. Proč ti vadí lvi?“
„Viděl jsi lví kuchařky? Půlka jejich tradičních jídel se dělá z lidí. Navíc mají zbraně, které působí jenom na lidi. To nevypadá na to, že by s lidmi měli dobré úmysly.“
„Jsi naivní. Na polovině těch tvých hostin jsou pečení lvi. Lidé lvy vždycky pronásledovali.“
„Tvrzení proti tvrzení. I Kirkeho snesu radši než lva.“
„Mám nápad. Zahrajeme si šachy. Když vyhraju, setkáš se s tím lvem. Když vyhraješ ty, klidně si Kirkeho na hradě trp dál.“
„Víš, že šachy hrát neumím.“
„Co jsi to za krále, když neumíš hrát šachy?“
„Dobře, vyhrál jsi. Najdi toho lva.“
„Vzdáváš se rychle.“
„Mlč a rychle přiveď toho lva. Už slyším Kirkeho kroky.“
„Jak myslíš, bratře. Mír s tebou.“ Jakmile se za Korneliem zavřely vedlejší dveře trůnního sálu, ty hlavní se rázně otevřely a do místnosti se vplížil Kirke.
„Zdá se, že chystáš podraz, králi. Toho bys mohl litovat.“ Jeho chladný hlas zasáhl Askaridara jako palice.
„Odejdi, teď nemám náladu mluvit s tebou.“
„Jak myslíš. Dej mi Grandalgharas a už o mě neuslyšíš.“
„Ty jsi snad zešílel. Ve všech okolních zemích tě chtějí upálit. Já tě tu celou dobu prakticky schovávám. Kdyby ses nastěhoval na Grandalgharas, tak by o tom zanedlouho věděl široké okolí. Nebránil bych okolním zemím, kdyby tě chtěli z toho hradu vypudit a zajmout. I kdybys mě donutil, abych tě bránil, nepomohlo by to. Má armáda je snad nejslabší na světě. A to hlavně díky tvým drakům, z nichž ti půlka uletěla a ti ostatní tráví čas v okolí kasáren. Postarej se o draky, urovnej své spory s okolními vládci, zaplať za sežrané vojáky a potom se můžeme bavit o hradu.“
„Naštval jsi mě, králi. Tohle město lehne popelem. A Grandalgharas už za svůj nepovažuj. Nepotřebuji tě k tomu, abych jej získal.“
„Co tím myslíš?“
„To na mě nezkoušej. Klidně si toho lva hledej. Stejně zemře, tak jako ty a tvůj bratr. A to tehdy, když to budete nejmíň čekat.“ Kirkeho tvář zvážněla a čaroděj s hrozivým smíchem odešel. Askaridarovi to náladě nepřidalo. Kornelius jej rychle odvedl do své pracovny, kde jej usadil do křesla. Askaridar okamžitě vyrukoval s Korneliem očekávanou otázkou. „Kde máš toho tvého lva? Docela by se teď hodil. Jestli dokáže vyhnat Kirkeho ze země, má na tomhle dvoře místo jisté.“
„To jste mluvil o mě, králi?“ ozvalo se. Askaridar se začal nedůvěřivě rozhlížet po místnosti. „Tady jsem,“ ozvalo se znovu. Askaridar se pomalu otočil. U dveří stál nejpodivnější lev, jakého kdy Askaridar viděl. Byl celý černý a kolem krku měl obojek, ze kterého trčely dlouhé ostré kovové hroty. V hřívě měl několik copánků, na kterých se blyštily kovové korálky. Navíc se mohl co do velikosti srovnávat s koněm. Pomalu kráčel k Askaridarovi a korálky na jeho copáncích rytmicky cinkaly.
„Ty jsi ten čaroděj?“
„Ano. Jsem Azareus Černá smrt.“
„A jak jsi na tom s lidmi?“
„Co oni nedělají mě, nedělám já jim.“
„Dobrá. Prý bys chtěl být mým dvorním čarodějem. Vyžeň Kirkeho z této země a místo je tvoje.“
„Jak chcete, králi.“
Askaridar se usmál. Nezáleželo mu na tom, jestli Azareus svůj úkol splní, či nikoliv. Ačkoliv mu to připadalo podivné, v blízkosti obrovského lva se cítil bezpečně.
„Nikam tu přerostlou kočku neposílej,“ zaslechl Askaridar. Jeho představy o klidném životě se rozplynuly. Kirke k němu rychle přišel a zvedl jej za krk. „Možná by tě tvůj nový čaroděj mohl zachránit, králi. Nebo podrazit. Každopádně, jestli chcete vy tři přežít, tak mi dej korunu a vypadni odsud a svého bratra a tu chlupatou kouli si vem s sebou.“
„A možná bys ho chtěl pustit a odejít. Věř mi, bude to pro tebe lepší. Taky tě k tomu můžu donutit,“ řekl Azareus. Kirke se jenom zasmál. Jakmile pustil Askaridara, Azareus jej s mocným řevem jedním máchnutím tlapy přetrhl na dvě části. Pak začal Kirkeho požírat. Askaridar se zděsil.
„To takhle děláš vždycky?“
Azareus se zarazil. „U nás je zvykem, že mezi povinnosti dvorních čarodějů patří chránit krále. Navíc mám hlad a ty směšné figurky, které se nazývají služebnictvem by se Kirkeho ani nedotkly, natož aby ho uklidili.“ Askaridar se podíval ke dveřím. Jakmile zavolal do pokoje sluhy a přikázal jim odnést zbytky Kirkeho, prošli naprosto klidně kolem krví zbroceného lva, ale při pohledu na tělo jakoby zešíleli. Utekli stejně, jako když potkali Kirkeho zaživa. Askaridar vzdychl. „No tak ti přeji dobrou chuť. Jsi mým dvorním čarodějem, Azarei.“
„Děkuji,“ odvětil Azareus a naprosto nenuceně pokračoval v hostině. Kornelius jej opatrně obešel a odvedl Askaridara z místnosti. „Neřekls mi, že má tak rád lidské maso, Korneli.“
„To jsem mluvil o jiném lvu. Rafael ti pomoct odmítl, žije daleko a nenávidí politiku. Tenhle žil až doteď v nějaké chatrči na úpatí Ajkelovy hory. Sluhové už určitě vyprávějí někde u piva historky o tom, že tvůj čaroděj je strašlivé lví monstrum, a jen tak někoho určitě nenapadne se ti vzepřít.“
„Tohle už není hrad. Tohle je zřícenina. Ze všeho, co tady bylo, zbyly pouze knihy, zbytek už někdo dávno ukradl. Kirkeho draci mi zničili armádu a hrad a on mi svou mocí mohl taky pořádně zatopit. Ten lev je určitě ještě nebezpečnější. Jsi si jistý, že mě nesežere?“
„Proč by to dělal? Radši si jdi odpočinout.“
„Mír s tebou.“
„I s tebou.“
Askaridar a Kornelius se rozešli do svých ložnic. Askaridar již pomalu usínal, když jej vyrušilo jemné cinkání ozývající se z chodby. Ihned si vzpomněl na copánky svého nového čaroděje. Rychle vstal a opatrně vyšel na chodbu. Azareus jej zrovna minul. Kolébavou chůzí se pomalu procházel po chodbě. Jakmile spatřil Askaridara, zastavil. Král se na něj nedůvěřivě podíval. „Vy lvi nespíte?“
Azareus se usmál. „Jistěže spíme. Klidně celý den. Já prostě nemůžu usnout, tak se procházím po chodbách. Stejně tu nikdo není.“
„A na co myslíš?“
„Na vás dva.“
„Myslíš tím mě a mého bratra?“
„Ano.“
„Proč?“
„Nevím. Jenom nemůžu pochopit, proč jste se nechali tím Kirkem utlačovat.“
„Jeho draci nás měli v šachu. Půlka se jich rozletěla po celé zemi, další létali kolem hradu a ten zbytek se živil našimi vojáky.“
„Vy lidé jste zvláštní.“
„Ty lidi neznáš?“
„Ne.“
„A?“
„Chutnáte odporně. Příště si najdu jinou potravu, jestli tady nějaká je.“
Askaridar si oddechl. „A co dál?“
„Nevím, prostě se tu procházím a napadá mě všechno možné, nic víc.“
„Nikoho jsi nepotkal?“
„Jenom nějakého sluhu. Nevím, co dělal. Prostě přede mnou utekl.“
Skvěle. Místo hledaného vraha mám krvelačného lva. To si teda umím vybrat, pomyslel si Askaridar a beze slov vklouzl zpět do své ložnice. Poblíž se objevil Kornelius. Ti lidé jsou opravdu divní, napadlo Azarea, když na něj Kornelius zavolal. Nešel k němu, jenom se k němu otočil čelem a sedl si.
„Pojď Azarei, uvidíme, jestli jsi opravdu tak silný, jak vypadáš. Mám nějaký problém u hlavní brány. Stráže už nějakou dobu nemáme, tak budeš zatím tenhle hrad hlídat ty.“
Azareus se zarazil. Jakýpak problém? Těžko to bude párek opilců, ale uvidíme, co na mě zase nachystali. To mám za to, že se snažím s lidmi vycházet po dobrém.
Pomalu odkráčel za Korneliem. Ten jej odvedl k hradní bráně. Cestou si Azareus všiml, že větší část hradu je zničená.
U brány hradu stála vysoká žena v rozedraných šatech, v jedné ruce držela meč a v druhé hrůzou polomrtvého muže. Probodla jej a vydala se ke Korneliovi. Azareus jí zahradil cestu. V ten okamžik žena vyprskla hněvem. „Vida, pan král je tak zbabělý, že za sebe posílá svého čaroděje!“
„Už nepij, ať jsi kdokoliv,“ řekl lev s naprostým klidem a díval se jí do očí. Za ní se ukázaly zástupy lidí. Byli to Kaelané. Vykřikovali, ať se Askaridar vzdá vlády. Azareus se usmál, a naprosto neslyšně vyslovil krátkou větu. Nad hradem se rychle zatáhla mračna a spustila se prudká bouře.
„To umím, taky,“ špitla žena, ale Azareův déšť odvolat nedokázala. Azareovi vyklouzlo tichonce další slovo a žena padla na zem mrtvá. Když se lev zadíval na zástupy lidí, došlo k velké proměně. Šumějící dav ztichl a znehybněl. Lev se pomalu blížil k nim. Země se pod jeho kroky třásla, a s každým otřesem se davy pohnuly o kus dozadu. Azareus náhle začal řvát. Lidé se dali na zběsilý ústup a čaroděj zahradil bránu. Pak se pomalu vydal nazpět. Kornelius byl nedaleko. Jakmile vešli do suchých částí hradu, z lva rychle spadla voda a jeho kožich byl opět suchý.
„Lidé se tě bojí, Azarei,“ procedil Kornelius.
„To je možné. Stejně se nebudou bát věčně. Možná by neuškodilo uvést hrad do původního stavu a vyhnat ty Kirkeho dotěrné draky. Když se rozletí, postupně z nich jeho kouzlo vyprchá.“
„Kéž by to bylo tak jednoduché.“
„Proč? Stačí jediná věta, pronesená v poledne. Ale musí ji pronést někdo, koho předtím sužovali. Onen člověk to ale musí stihnout dřív, než jej ti draci sežerou.“
„To je právě ten háček. Zbyl jsem tu jen já a Askaridar. Ten má ovšem stejnou vlastnost, jako většina lidí. Bojí se draků.“
„Pche! Vy lidé jste opravdu divní. Napřed něco vydráždíte a pak se divíte, když to na vás zaútočí.“ V Korneliovi začala vřít krev a Azareus to cítil. Pokud chtěl na hradě zůstat, měl by s podobnými poznámkami přestat. Viděl, že Kornelius i jeho bratr neoplývají trpělivostí.
„To by snad stačilo. Prostě vyžeň draky a neptej se.“
„Dobrá. Jak chceš.“ Lev se otočil a vešel do jedné z místností. Ležel tam drak se zlomenými křídly. Azareus k němu přišel a začal šeptat. „Kdybys mohl létat, kam bys letěl?“ Drak se rozzuřil.
„Co s tím máš společného ty? Další kotě, které někde vyhrabalo knihu Čarodějem snadno a rychle?“
„Kdepak. Mě přitáhli, abych je zbavil Kirkeho.“
„A povedlo se ti to?“
„Jeho tělo chutnalo odporně.“
„Takže tys ho přetrhl a pak ochutnal. Předveď se ty chlupatá koule.“ V drakovi se mísil jeho pohrdavý názor na lvy obecně s pocitem, že ta černá huňatá věc je jeho nejlepší šance na co nejrychlejší odlet.
„Nebude to zadarmo. Kolik je tady ještě letu neschopných draků?“
„Jenom já. Ostatní poletují okolo, nevím, co tu hledají.“
„Já ti pomůžu a ty je vezmeš s sebou.“
„Vyhráls, lve. To mám za to, že neumím čarovat. Tak se tedy čiň.“
Azareus pomocí kouzla vyléčil dračí křídla a do chvíle se z kaelanského hradu zvedlo hejno draků a odletělo pryč. Kaelané hrad pečlivě sledovali. Když zpozorovali letící hejno draků, začali horlivě diskutovat.

„Dobrá, své úkoly jsi splnil. Našel jsem jednu aspoň trochu zachovanou místnost. Snad ti bude vyhovovat. Náš poslední strážce tě tam odvede. Raději nevrč moc nahlas, je to hrozný strašpytel.“
Azareus podobnou reakci Askaridara čekal. Neodpověděl. Nechal se odvést do připravené komnaty. Poslední ze strážců hradu lvu sahal sotva po kolena a byl bledý jako stěna. Přišel napasovaný ve směšné zbroji. Azareus se usmál a dal si pozor, aby na muže nešlápl. Zanedlouho mu strážce ukázal něco, co vzdáleně připomínalo dveře.
Ani nečekal velké pohodlí. V nevelké místnosti bylo okno, které jen matně vzpomínalo na časy, kdy bylo zasklené. Naproti oknu chyběla stěna. Nacházela se tam jen díra, kterou šlo vidět na nádvoří hradu. Uprostřed pokoje někdo na zem rozložil velkou chlupatou deku. Nic víc kromě trosek a střepů skla už Azareus v pokoji nenašel. Lehl si na deku a díval se oknem do dálky. Nad obzorem se rýsovala Ajkelova hora, domov legendárního lva Ajkela, kterého nikdo ze smrtelníků neviděl, ani jeho družku, údajně nejkrásnější lvici, která kdy existovala. Při vzpomínce na pověsti o ní se Azareus zasnil a zároveň si uvědomil svůj pocit samoty, který jej neustále sužoval. Pomalu usínal.
Během jeho spánku do místnosti vešel Askaridar. Když uviděl na zemi spícího lva, usmál se. Klekl si vedle něj a jemně jej hladil. Cítil se bezpečně. Poslouchal, jak lev oddechuje a opatrně se o něj opřel, a zanedlouho usnul sám.
Když se ráno vzbudil, ležel na dece a lev nikde. Rychle vyskočil a potácel se po místnosti. Když došel k místu, kde místo zdi zelo prázdnotou, počáteční úlek z něj spadl. Azareus seděl uprostřed nádvoří a upřeně se díval na obzor. Askaridar seběhl po schodišti a zamířil si to ke lvu. Došel k němu a tiše jej pozdravil. Azareus spolkl poznámku o dotěrnosti a tiše králi odvětil. Kromě toho se vůbec nehýbal.
Několik chvil trvalo pro Askaridara úzkostné ticho. Zadíval se na lva. „Dokázal bys opravit tenhle hrad?“
Azareus se jen s vypětím sil po Askaridarovi neohnal. „Představuješ si to moc růžově králi. Snad si nemyslíš, že si stoupnu doprostřed nádvoří, zamumlám jednu větu a hrad bude jako nový.“
„Copak to nejde?“
„Jde, ale ne tak rychle. I když tento hrad bych radši nechal být a postavil bych nový na lepším místě.“
„Proč myslíš?“
„Ta poloha. Je to tu ideální terč pro dračí útoky. A ze země je to tady také příliš dostupné.“
„A co mám dělat? Nemám dost peněz ani na chleba, natož na hrad. Daně se tu už dávno neplatí, protože nemá kdo vymáhat jejich zaplacení. Nemám jediného vojáka. Kromě bratra mám jenom tebe a toho strašpytla, který se poté, co tě odvedl do pokoje, klepal jako osika a mumlal cosi o odchodu, záchraně života a strašlivých monstrech.“
„Tvá situace je svízelná, králi. Kdysi jsem slyšel, že tahle země vzkvétá a není to dávno.“
„Bylo tomu tak do doby, než přišel Kirke a donutil mě ho tu nechat. Viděl jsem, že na jakýkoliv odpor by zareagoval zabitím mých poddaných. Kirkeho draci se postarali o to, abych byl vůči němu bezmocný. Toho pak využili mocichtiví šlechtici, kterým jsem trnem v oku.“
„Takže budeš nějak muset přežít tady. Dokážeš to bez strachu tvých poddaných ze mě?“
„Ne. Oni nechtějí korunu a hrad, oni chtějí mou krev.“
„Tak to abych tě chránil. Nejradši bych se vrátil domů, kdybych nějaký domov měl. K přátelům, kdybych nějaké měl.“
„Prosím, Azarei, neodcházej odsud.“
Králův nářek nebral Azareus vážně. Proč jsem nezůstal v té své chatrči? Proč jsem se nechal přemluvit těmi zoufalci, napadlo jej.
„Nezůstanu tu příliš dlouho. Nejspíš se vydám za poklidným životem na nějaké odlehlé místo.“
„Proč?“
„Vždycky jsem byl samotář. Jenom se svou družkou jsem byl šťastný, než ji zabil nějaký člověk. Sice jsem ho pak našel a zabil, ale stejně ji mi to nevrátilo.“
„Copak nejde vrátit život mrtvému?“
„Jsou určité hranice, jejichž překračování není smrtelníkům dovoleno. Můžeš přežít i když ti nějakou dobu nebude tlouct srdce a nebudeš dýchat, ale jakmile zemřeš, už není návratu. Je vidět, že o podobných věcech jsi slyšel jenom hospodské bláboly.“
„Ty narážky si příště můžeš klidně nechat.“