Skrytí andělé

Viděla to.Viděla to, co ostatní neviděli.Nebylo to poprvé, ale vždy si říkala, jestli to není jen výplod její fantazie, ale už dlouho ví, že není.Opravdu to vidí.Vidí to, ať chce nebo ne.
Jako menší věřila, že každý člověk má svého anděla strážného, ale později jí došlo, že jsou to jen dětské pohádky.
Ale teď...už neví čemu věřit.Rozumu?Tomu, co zrovna vidí?Tak čemu?
Už je to celkem dávno, kdy poprvé zahlédla něco, co mělo být všem neviditelné…
Byl podzim.Foukal vítr, listí usychalo a padalo.Seděla s kamarádkami v parku.Jedna vylezla na strom.Nikdo nevěděl proč.Jestli se chtěla předvést nebo si něco dokázat.Nevěděli.
Byla už skoro nahoře.Vítr foukal čím dál silněji.Slyšeli prasknutí větve a hned na to křik.Ta dívka dopadla na zem a nereagovala.Ostatní začali křičet a shánět pomoc jen ona si sedla vedle ní.
Chvíli seděla, když uslyšela hlas.,,Ještě není tvůj čas.“Byl jemný a přitom důrazný.Sladký a přitom ostrý.Stejná věta se opakovala ještě několikrát, když si všimla, že tady vedle bezvládného těla nesedí sama.Hlas patřil ženě, sedící naproti.
Měla jemné zářivé vlasy.Měly barvu zlata.Rysy na obličeji jemné…Vypadala křehce, ale stačilo se na ní podívat a čišela z ní velká síla a elegance.Nestačila si jí prohlédnout dál, protože zmizela.
,,Co se jí stalo?“ptal se něčí hlas a vytrhl jí tak z přemýšlení.Než stačila odpovědět, všimla si, že dívka ležící vedle pomalu otvírá oči.
Byla si skoro jistá, kdo byla ta žena, která stejně jako se záhadně a zničehonic objevila i zmizela.
Od té doby vídala tu ženu často…Pokaždé, když se někomu něco stalo.
Už věděla, jak vypadá i to, že nosí obyčejné bílé šaty a že jí ze zad vyrůstají ohromná bílá křídla.Jsou to právě oni, kdo jí dodává tu eleganci, sílu ale i křehkost a jemnost.To oni způsobují, že vzduch kolem ní září.
Zvykla si na to.Už dávno věděla, kdo to je…Anděl.Anděl života.A ta „bytost“ zase věděla, že o ní ví, protože byla hlavně její ochránce, ale i těch, kteří byli v její blízkosti a kteří se s ní setkali.
Jenže vše má své protiklady a tak i bílá má svůj…černou.
Viděla ho.Anděla.Temného anděla, jak ho sama nazvala, protože anděl smrti jí naháněl až moc velkou hrůzu.
Viděla ho jen jednou a také naposled.Narozdíl od anděla života, odvádí na cestu smrti jen jednou.I to stačí.
Narozdíl od života, on měl černý plášť uvázaný pevně k tělu a na zádech vyřízlé místo na svá černá křídla.I on působil elegantně, silně a krásně, ale už ne křehce ani jemně.Kdyby jste ho viděli, hned byste věděli s kým máte tu čest.
Byla v nemocnici.Věděla, že tam bude andělů spousta.Pletla se.Byla tam jen ta žena.Nevěděla, že jeden anděl má svěřenců stovky.Léčila ty, kterým to bylo souzeno.A ty kterým ne…pro ty si časem přijde její opak.
Není to o tom, jak hodně lidí píše a říká, že se smrt a život,Bůh a ďábel,…nenávidí.Ne.Jeden bez druhého nemůžou být.Jsou na sobě závislí a dalo by se říci, že se i respektují.
A pak ho uviděla.Procházel mezi pacienty.Bylo vidět, že ví kam jde, že má jasný cíl.
Tušila kam jde…
Na konci pokoje ležel muž.Všimla si ho už když přišla.Světlo se mu vyhýbalo.Vypadalo to spíše, že se halí do tmy.Měl rakovinu.Slyšela doktory, když se o tom zmiňovali a teď to vypadalo, že přišel jeho čas.Kdo ví, jestli vysvobození a nebo další trápení.
Konec a nebo další cesta?
Ale teď, když posel smrti došel ke svému cíli to brzo zjistí.Chvíli stál vedle něj a když se ten umírající koukl na ní, což způsobilo, že se koukl i anděl a pak se koukl na anděla tyčícího se před ním tak elegantně, jak jen to šlo, málem nemohla uvěřit tomu, co viděla.
Takže lidé, když jsou na pokraji smrti vidí anděla, který je má odvést pryč?Tušila to, ale teď už má jistotu.Ale je to tak i u života?Vidí lidé, když je anděl zachrání a konejší ho?Ale kdyby ano, už dávno by to některý řekl.Nebo si to nepamatují?Neví a asi nikdy nezjistí.
I přesto, že anděl stál před mužem a člověk by se ho měl bát, tak to vypadalo, že ten muž se ho nebojí a když k němu anděl natáhl ruku a rozevřel dlaň dostalo se poslovi hřejivého úsměvu od člověka, který už ví, co přijde.I ona věděla, co to gesto znamená.Bylo to vybídnutí.Vybídnutí k následování.A muž ho následoval.
A teď tu leží, stejně jako ten muž před několika lety v nemocnici a vidí dva anděly chodící kolem a ona jen čeká.Jeden září životem a druhý koncem.Černá a bílá.Smrt a život.
Postupně se blížili, ale stále ještě byli daleko na to, aby si uvědomila, že za chvíli dostane odpovědi, na které hledala odpovědi celý život.Neví jestli byla ráda a nebo naopak, když jí oznámili, že už jí zbývá jen několik měsíců života, ale teď už ví, že to byla radost.
Andělé už se soustředili jen na ní a pomalu, bok po boku šli k ní.
Byla to ta největší krása jakou lze spatřit a ona měla tu možnost jí vidět.
Každý si stoupl z jedné strany a ona je sledovala, stejně jako oni jí.
Věděla, že se vzájemně rozhodují aniž by to postřehla, jestli patří ke světlu a nebo tmě.
Hříšník nejde do pekla, ale stane se z něj posel smrti.Ten, kdo žije v dobru nejde do nebe, ale stane se z něj anděl světla.To pochopila v ten moment, když k ní napřáhli oba andělé své dlaně a také pochopila, že dostala na výběr.
Smrt nebo život?Temnota nebo světlo?Černá nebo bílá?Strach nebo jemnost?
Už věděla, že ten, koho si vybere umře a ona nahradí jeho místo.
I andělé umírají a to ve chvíli, kdy předávají své místo novým andělům neboli lidem, kteří umírají.
Pro hříšníka si přijde v jeho poslední moment posel smrti, který přijde jednou a naposled a pro světce anděl světla, který jde také jednou, ale odvádí do života i ty, kteří ještě nemají odejít.
A ona si zvolila.
Každý se má postavit svému strachu a proto zvolila tmu.Takhle se už i brzy dozví, co je pak, ale myslí, že už to ví…konec.
Jeho dlaň byla studená, ale i jemná.Vedl jí cestou plnou černých růží, když zastavil.Podíval se jí do očí a postupně zmizel.Až pak si všimla, že má na sobě černý plášť a ze zad jí vycházejí dvě velká černá křídla.

Tato dívka nebyla sama.Bylo jich víc.Těch, kteří měli možnost vidět.Vidět pravou krásu světa.
Právě po těchto „dětech andělů“ zbyly černé či bílé růže ze kterých se zrodí další.Další vyvolení...