Rudovlasá IV.

Probudila jsem se v dost pohodlné posteli. Nadejchané polštáře a měkké peřiny, nádhera. Ale vůbec jsem netušila, jak jsem se tam vůbec dostala. Pela seděla u mé postele a usmívala se. „Dobré ráno." usmála se. „Vítám tě na ulčickém panství."
Nechápala jsem. „Co? Jak.. co se stalo?"
„Prospala jsi moji svatbu, nic víc se nestalo." ušklíbla se.
„Kdy ses vdala?" vůbec mi to nešlo do hlavy, která jak jsem si uvědomila bolela jako bych v ní měla střep.
„Jsou to tři dny. Byla jsi mimo asi týden. Málem jsi umřela, ale jsem ráda, že už ti je líp." řekla a vstala z křesla, ve kterém seděla zřejmě dlouho, soudě dle zmačkaných šatů. Došlo mi, že v urozených šatech vypadá vskutku skvostně. Vážně to byl kus ženský, sice ještě moc mladý dle mého názoru, ale já už tenkrát byla stará vykopávka, která toho měla dost za sebou. Taky jsem kdysi byla krásná a mladá. Měla jsem tolik krásných šatů a chlapům se země tajil dech. Ale to už asi nikdy nebude ono. Z Irkonu už asi neodjedu a Sid... Kde je Sid?
„Sid, je v pořádku?" zeptala jsem se ještě než odešla.
„Musíš odpočívat a jediný kdo tady teď může myslet na muže jsem já. Jdu dohlédnout na .. no však uvidíš sama, až se zotavíš.“
Nechala mě v tom velkém pokoji na pochybách, zmatenou a bezmocnou. Vůbec jsem se necítila dobře, bolela mě hlava, na pravé oko jsem řádně neviděla a bodalo mě v hrudi. Bylo mi vážně mizerně, ale už bylo i hůř. Uvelebila jsem se v polštářích a snažila se odpočívat, ale to nebylo vůbec jednoduché, protože mi v hlavě vířila spousta myšlenek. Kdy jsem ztratila vědomí? Jak mě sem Sid dostal? Co se stalo? Je on v pořádku? Byl zraněný. Byla jsem vzhůru asi hodinu, než jsem opět usnula.

Probudila jsem se ještě na večer, dostala jsem polévku, aby se mi žaludek trošku roztáhnul, pak jsem se mohla vykoupat. Tedy byla jsem vykoupána, protože jsem ještě nebyla schopná samostatného pohybu. Dokonce mi byla přidělena pomocnice – nějaká Laura, starší žena a dost nekompromisní. Užila jsem si komfortu koupele, rozčesání vlasů a promazání kůže příjemnou mastí. Ošetřila mi utžené rány a až tehdy jsem si uvědomila, jak potlučená ještě jsem. V nejbližší příležitosti jsem vyhledala pohled do zdrcadla. Obličej jsem měla trošku nateklý a ta modřina u pravého oka. Žádná krasavice.
Po hodině útrap, lázní a ošetřování jsem dostala znovu najíst. To bylo blaho, ale tentokrát ne žádná polévka, ale hustá sladká kaše. Přirovnala bych to k mišutce, ale jistá jsem si nebyla. Kdo by zkoumal, jestli to je kukuřičná kaše? Ale dobrý to bylo, to jo.

Druhý den skoro v poledne pro mne poslali. Oblékli mě do krásných šatů, s dlouhým rukávem, decentním dekoltem a velmi vkusně řešenou sukní. Šaty byly laděné do zeleno-černé barvy. Po dlouhé době ze mě byla zase žena. Laura mi vyčesala vlasy do jednoduchého účesu, a nechala mi pramen vlasů volně splívající přes obličej. Zakrýval moji nehezkou modřinu. Nevěděla jsem, co se chystá, ale musela jsem být dokonalá a přesto decentní. Sladila jsem sama sebe se šaty, chtěla jsem abych doplňovala já je a ony mne. Jen vysvětlit to Lauře bylo trochu těžší. Já dosáhla svého, přetože se to Lauře vůbec nelíbilo.
Uvedla mě do jednoho salónku, kde na mne už čekala Pela s manželem a Sid. Byl v pořádku a vypadal skvěle. V tváři měl jen pár škrábanců, oko neměl již napuchlé a ... byl oholený. Usmála jsem se na Pelu a uchopila její ruce do svých. „Moc ti to sluší.“ podívala jsem se na jejího manžela. Žádný mladík, vypadal na pětapadesát možná šedesát, ale podle postavy a vzpřímeného postoje bylo vidět, že je v plné síle a stáří ho prozatím nedostihlo. „Manželství ti zřejmě prospívá.“
„Sirio, dovol mi představit ti mého manžela.“ Muž se chopil slova a představil se sám. „Richrad Marius Driel, váš hostitel a pán tohoto panství, slečno. Nebo paní?“ Kývl hlavou na Sida a pak se jí zahleděl do očí.
„Můj pane, vždyť už jsem ti to říkala. Riu jsme přeci potkali v té hospodě,..“ vyhrkla Pela. Aniž by se na ženu podíval, odpověděl. „Zřejmě, ale rád bych to slyšel od .. vás.“ Kývl na Riu a čekal. Peleandřina řeč se mu vůbec nelíbila a dost ho namíchla. Řekla bych.
Představil se mi celým jménem a ještě dodal postavení. Já sice nebyla v pozici, kdy jsem mohla vyskakovat, nebo si hrát na urozenou, ale došla jsem k závěru, že mohu ve své opatrnosti trošku polevit. Nikdo mne přeci na Irkonu nemohl hledat. „Je mi ctí, mé jméno zní Jeane Melkara Siria N'ooferleen de Mii a jsem slečna je správné oslovení.“ Pela překvapeně zamrkala, Sid se usmál a hostitel vzal moji ruku a políbil ji. „Též mi je ctí setkat se se ženou, která mi přivedla nevěstu.“
Já ji rozhodně nepřivedla. „Dělala jsem jí pouze doprovod, sám víte lépe než-li já, v jakém stavu jsem na vaše panství přijela. Přepokládám, že momentálně není nejvhodnější chvíle na povídání si o tom, kdo komu pomáhal.“ Už dlouho jsem nebyla ve vysoké společnosti, slova mi nešla tak dobře na jazyk jako dřív.
„Má manželka uspořádala na vaši počest oběd, jako vyjádření díků za vše.“ Pokynul služebné, aby otevřela dveře a vyzval mě a Sida, abychom vešli do velkého sálu, kde se měl podávat oběd.
Sid mi podržel židli, řekla bych, že napodoboval chování hostitele, jeho gesto nepůsobilo zrovna dvakrát věrohodně. Oběd byl výborný, po několika chodech jsem byla zcela vyčerpaná.
Ještě než jsem se odebrala odpočinout si po vydatném jídle, mluvila jsem s Pelou. Dala jsem jí pár rad, jak na muže, co nikdy ve společnosti dalších lidí nedělat – jako napomínat a podobně, že tím sráží manželovu image. Byla ráda za to málo informací, které jsem jí poskytla, dokonce se mi svěřila, že nikdy nevěděla co všechno manželství obnášení. Matka ji na nic nepřipravila a svatební noc pro ni bylo samé velké překvapení. Jestli příjemné, na to jsem se raději neptala.
Rozloučila jsem se s hostiteli, poděkovala za oběd a v Sidově doprovodu odešla k mému pokoji. „Teď teda nevím, jestli bych se vám Sirio de Mii neměl uklonit a zlíbat vám hřbet ruky?“ ušklíbl se.
„Jestli to uděláš, tak za sebe neručím. Zůstala bych u Sirii. Netřeba měnit zvyky.“ odpověděla jsem mu a bolestivě mě píchlo v hrudi. „Jsi v pořádku?“ Když jsem kývla, viditelně se mu ulevilo. „Jsem rád, že už ti je líp. A mimochodem moc ti to sluší.“
Dnes na mne mohl oči nechat, ač se snažil sebevíc, na mě nekoukat. Přišlo mi, že se snažil mi nadbíhat. „I vám to sluší pane Side.“
„Nechtěla bys mi něco vysvětlit?“ Konkrétně kdo a co jsem, co jsem byla dřív a zda nejsem já nevím, třeba urozeného původu? Tak to teda ne, milý Side.
„Nemusím nic vysvětlovat. Každá žena má svá tajemství. To by přece nebylo ono, kdyby muži znali o nás vše.“ Usmála jsem se, naznačila úklonu a zmizela jsem ve svém pokoji.