Cestovatelé, část 2.

Anotace: Pokračování příběhu o Arianě a Richardovi.

Sbírka: Země velkého lva

Nespali však příliš dlouho. Ariana se probudila první a začala připravovat snídani. „Proč tak brzy?“ divil se Richard. „Chci to rychle ukončit. Není mi zrovna milé courat se mezi lidmi, byť s tebou.“
„Nemusela jsi se mnou jít. Mohla jsi mě nechat samotného. I když ti jsem vděčný za to, co pro mě děláš.“
„Neděkuj a jez.“

Další dva dny proběhly obdobným způsobem. Třetího byla dne dálnice úplně prázdná. Najednou končila v lese, jakoby její další část někdo odřízl a odvezl. Dál vedla jen úzká lesní pěšina. Po ní se vydali dál. Když už byla pěšina příliš úzká pro auto, prodali jej u nějakého podivína a dál šli pěšky. Po dni putování si Ariana opět oblékla elfské šaty. „Viděl jsi někdy elfku v tak odporných hadrech?“
„Přece tebe, má milá.“
„Nechápu, co se na těch hadrech vašim ženám líbí.“
„A proč jsi se nastěhovala doprostřed lidského velkoměsta?“
„To už sama nevím. Jsem ráda, že jsem odtamtud konečně vypadla. Na druhou stranu mi ale pobyt tam přinesl tebe,“ řekla a přes rameno si přehodila luk a toulec se šípy a připásala si meč. Vyzbrojená se na Richarda zkoumavě podívala. „Asi ti nějakou zbraň opatřím. Teď na to ale není čas.“
„Proč tolik spěcháš?“
„Abych ti řekla pravdu, chci se vrátit do svého domova. Když se tam nedostanu do narozenin ostrovanského krále, přijdu o dům. Považují mě za bláznivou.“
„A kdy má král narozeniny?“
„Za tři týdny. Do té doby musíme přejít horský hřeben, najít mé přátele v Xaverově a ještě se dostat do našeho města.“
„To abychom si pohnuli.“
„Má to ale háček. Čeká tě důležité rozhodnutí.“
„Jaké?“
„Máš dvě možnosti. První možnost: vrátíš se do Prahy sám a budeš docela v bezpečí. Druhá možnost: zůstaneš tu se mnou a budeš muset docela často riskovat život kvůli věcem, které by tě v Praze ani nenapadly, nebo jsou tam zcela samozřejmé. Navíc se zde nepoužívá elektřina.“
„Nepoužívá elektřina? A na co fungují ty krystalové počítače, o kterých jsi mi kdysi vyprávěla?“
„Krystalové počítače fungují zčásti na světlo, zčásti na magii do nich vloženou při výrobě. Tím světlem se nabíjí něco, co se dá přirovnat k baterii, a na tu vydrží i rok nepřetržitě, pak se to nabíjí jenom tím, že to položíš na přímé sluneční světlo. Nic se na nich nemění. Počítače vyrobené před dvěma tisíci lety jsou úplně stejné jako ty vyrobené dnes. Jejich životnost je okolo jednoho nebo dvou milionů let. Víc toho nevím, na ostrovech jsem nikdy nebyla déle jak týden.“
„Zajímavé. Mám jasno. Zůstanu s tebou.“
„Rozmysli si to dobře. Na odpověď se tě zeptám v Xaverově.“
„S tebou půjdu kamkoliv.“
„To tak! Abych tě pořád zachraňovala? Lepší bude, když se naučíš pořádně šermovat a já ti seženu nějaký meč. Pak třeba jednou budeš schopný ubránit se občas i sám.“
„S těmi zbraněmi naháníš hrůzu.“
„Ty budeš taky, až se s nimi naučíš zacházet.“
„Radši mě nauč jazyk zdejších lidí. Moc důvěry v nich moje čeština nevzbuzuje.“
„To nepůjde. Já sama kaelanštinu neumím. A učit tě elfsky nemá smysl. Každý hned pozná, že jsi člověk. Když budeš mluvit středověkou češtinou, tak ti možná uvěří, že jsi ze Stolové hory.“
„Co?“
„Stolová hora je země v Severní Americe. Tísní se na jediné hoře s plochým vrcholem, odtud název země, a je tam stejný politický systém, jako na Lvích Ostrovech.“
„Mají všechny země v téhle části světa tak podivné názvy?“
„Některé.“
„A co se stalo s územím, které tady kdysi bylo?“
„Co tím myslíš?“
„Třeba teď. Jsme na svahu hory v pralese. Ještě před dvěma dny tady byla vesnice ležící na dálnici. Patřilo to zemi jménem Ukrajina.“
„Ten název mi nic neříká. Abych řekla pravdu, je to jakoby někdo dal dohromady části dvou světů. Pro mě bylo překvapením, když Kaezer Athar zmizel a místo něj se objevilo Německo a Česká republika.“
„Chceš říct, že jste vy odsud dostali špatné sousedy?“
„Teploty všude nárazově stouply, zvýšilo se množství jedovatých látek v ovzduší a navíc stoupla hladina radioaktivního záření. Tak to aspoň říkal jeden můj přítel, když k té změně došlo. Nevím, co tím myslel, ale rozhodně to pro nás nebylo nic dobrého. Spousta zdejších lidí na to doplatila životem a my za to nesli odpovědnost. Všude probíhaly pogromy na elfy a čaroděje. Ostrovanský král přes svou nechuť dokonce musel popravit jednoho ze svých rádců, kterého z toho taky obvinili. Nicméně to, co na Zemi teď není, je navždy ztraceno.“
„Musel? Říkala jsi, že se ho všichni bojí.“
„Nehledě na jeho sílu, snaží se prolévat co nejméně krve. Svým způsobem je to od něj moudré. Jenže když se bojí, dokáže během chvíle zlikvidovat celé město.“
„On se bojí? Když je tak velký?“
„Nejde o velikost nebo sílu. Lvi mají s lidmi dost špatné zkušenosti. Tvrdí, že proti nim lidé vedou vyhlazovací válku. Takže ti slabší teď váhají, jestli mají kapitulovat, nebo sebrat zbytky své civilizace a začít zuřivě bojovat. Ostrovanský král a jeho spojenci by se hned přidali a neměli by žádný problém zlikvidovat půlku lidstva nejstrašnějšími zbraněmi, které si dokážeš představit.“
„Atomovka?“
„Můžou vyhodit do povětří třeba celou galaxii. Jsou šílení ze strachu.“
„To je to tak zlé?“
„Ze smrtelných lvů nehrozí vyhlazení pouze obrům a lvům v našich lesích. Další druhy kdysi čítaly skoro miliardu jedinců, ale války tady a lovy v Africe zredukovaly jejich počty na tři miliony tady a pár tisíc v Africe, plus ti, co válkami ohrožení nejsou.“
„Divný svět. V tom Xaverově nějací lvi žijí?“
„Možná jeden nebo dva staří. Zbytek bude ve lvích vesničkách.“
„Kde?“
„Lví vesničky jsou vesnice, kde žijí pouze lvi, něco jako ghetto, ale jsou daleko od měst. Máš ještě nějaké otázky?“
„Když v těch městech je tak málo lvů, nejsou potom pustá?“
„Ne. Teď je tam plno lidí, a je jich tam větší koncentrace než v Praze. Jsou naprosto fanatičtí. Tam snad už můžou žít normálně jenom lidé. Škoda, bylo to nádherné město, když patřilo lvům. Proč se na mě díváš tak nechápavým pohledem?“
„Přijde mi, jako kdybych teď nemluvil s tou, která mě v Praze držela nad vodou, ale s někým úplně cizím.“
„Cože?“
„Chováš se jinak.“
„Nechovám, jenom jsi toho o mě předtím tolik nevěděl. Zato ty se chováš úplně jinak.“
„Co tím myslíš?“
„Poslední dobou se mi zdá, že se mě bojíš. Ještě před měsícem jsi mě někdy i objal, ale teď se třeseš pokaždé, když se tě dotknu.“
„Čím víc tě poznávám, tím víc zjišťuji, že toho o tobě vím čím dál tím míň, a musím uznat, že z tebe mám strach.“
„Proč se mě bojíš?“
„Nevím, má milá, já prostě nevím.“
„To u tebe není nic nového. Půjdeme?“
Richard se zvedl. „Ano, půjdeme.“ Ariana rychle vyrazila napřed po pěšině a Richarda nechala daleko za sebou. Nezbylo mu, než se rozběhnout za ní. Brzy však poznal, že je příliš rychlá, když jej hravě setřásla. Když zcela vysílený dorazil na malou mýtinu, ona tam na něj čekala. Nebyly na ní žádné známky únavy nebo vyčerpání. „Jsou všichni elfové tak rychlí a vytrvalí?“
„Víc, než si dovedeš představit.“
„Prozradíš mi toho o sobě víc?“
„Až přijde čas, maličký.“
„Ty bys předběhla i koně.“
„Někteří elfové dokáží běžet rychleji, dál a déle než koně. Ale já mezi ně nepatřím. Jestli chceš zjistit, jací my elfové jsme, zajdi za někým jiným. Nejsem zrovna nejtypičtější elf.“
„A proč vlastně nežiješ v elfských lesích?“
„Můj otec mě prohlásil za šílenou. Tak mě odtamtud vyhodili.“
„To jsem nevěděl. Vy se asi nemáte zrovna v lásce.“
„Žijeme podle přísných pravidel vytvořených naším dávným králem. Naše dnešní královna je jeho vnučkou, jak tomu vy říkáte. Jsou to přísné zákony, ale dokonale zabraňují nenávisti. Ta můře trvat celý život a není to nic dobrého. Dělat si co chceme můžeme pouze jednou za sto let při oslavách míru, což je výročí konce jedné války, která zuřila před osmi tisíci lety. Při těch oslavách na jednu noc úplně zešílíme. Moc příjemný způsob, jak se odreagovat.“
„Tak to musíte být hodně dlouhověcí, jestli to byl dávný král.“
„Žijeme asi tak dlouho, jako královští lvi nebo Větrovští draci. Asi tisíc let.“
„Draci? Myslel jsem, že existují jenom v bájích.“
„Jdi za nějakým a řekni mu, co o dracích ví lidé v Praze. Pokud potkáš mrzutého draka, tak si koleduješ o smrt. Jestli najdeš nějakého mladého draka, nebo dračici, tak se může rozesmát a zeptá se tě, kde je Praha. Za nějakou dobu by se nad Prahou prohánělo malé hejno draků…“
„A způsobili by totální chaos.“
„Třeba by tamní lidé procitli. Ale napřed chci zajít za svým otcem.“
„Co jsi myslela těmi Větrovskými?“
„Každý z inteligentních národů má své prastaré město, kde začala jejich civilizace. Nejstarší je město draků, bylo postaveno před více než čtyřiceti miliony let. Jmenuje se Větrov, protože v okolí města vane vítr dost silný na to, aby smetl menšího draka.“
„Jak to v takových městech vypadá?“
„Zpravidla je to tam postaveno podle potřeb toho národa, kterému to tam patří. Co je ale všude stejné, je palác uprostřed města. V něm jsou sochy nejslavnějších vládců, a taky odtamtud někdo vládne.“
„Jak to tam vypadá?“
„Větrov se nachází v kráteru sopky, která nevybuchla od doby, kdy byl na Zemi jenom jeden kontinent, a tudíž by neměla začít soptit. Město má podobu misky, ulice se kříží pravoúhle, jsou rovné a široké. Na svazích mezi ulicemi jsou postaveny domy. Draci se předhánějí v tom, kdo bude mít prostornější a honosnější dům a tak i ulice jsou honosné. Všude zlato, mramor, drahokamy. Do toho stromy. Draci nejraději létají, a tak jsou ulice udělané tak, aby tam mohl bezpečně přistát i ten největší drak. Uprostřed je pak palác. Z každého rohu trčí věže, které přesahují okraj kráteru.“
„A jinde?“
„Ve lvím Arkanwloxu to vypadá podobně. Tamní palác je snad nejkrásnější budovou na světě. Krásnější je snad jen Ajkelův dům. Město je vyvážený kompromis mezi dračí a elfskou architekturou. Je to nejkrásnější město na světě. Paláce jsou z kamene jako u draků a domy obyčejných lvů jsou stavěné jako u nás. Hlavní ulice jsou široké dlážděné bulváry jako u draků. Vypadají celkem zajímavě. Okraje jsou lemovány alejemi stromů. Podél ulic se střídají honosné kamenné domy s nádvořími a a podle vzhledu elfské háje, jenom tam místo elfů žijí lvi. Město dostalo jméno podle stejnojmenného meče patřícího lvímu králi. Ten však ve městě nežije.“
„A kde tedy?“ přerušil ji Richard.
„Ten žije na místě nazývaném Ajkelova hora, jestli ti to něco říká. V Arkanwloxu jej zastupuje jeho bratr Elgoran. Ajkel sám se totiž svého domova vzdát za žádnou cenu nechce a ve svém domě už Elgorana trpět nechtěl. Oba jsou nesmrtelní. Elgoran tráví většinu času procházkami nebo návštěvami u svého mocného bratra, kde se dvoří jeho družce. Ajkel ho ale obvykle pošle zpět do města hned jak ho uvidí a neváhá jej třeba vyhodit z okna.“
„O tom už jsem něco četl. Spíše mě zajímá, jak to vypadá v elfském městě.“
„Naše město se jmenuje Afilis. Samozřejmě je to typické elfské město. Domy jsou součástí stromů a stromy součástí domů. Zkrátka jsou domy tvořené propletenými větvemi stromů. Mezi domy jsou záhony květin a zeleniny a pěšinky. Na travnatých plochách jsou věci, které možná znáš z parků. Lavičky, lampy, altány. Nechci ti toho prozrazovat příliš, vše uvidíš.“
„A kdy?“ zeptal se Richard.
„Až tam dojdeme, posloucháš mě někdy? Teď pospěš,“ vyhrkla vztekle Ariana a vyrazila po pěšině. Richard se ji už ani nesnažil dohnat. Věděl, že nemá šanci ji dohonit. Když konečně došel na další louku, nevěřil vlastním očím. Ariana stála na louce a mluvila na tvora, jehož existenci považoval Richard za vyloučenou. „Co je to?“ vyhrkl na ni.
„To je drak, maličký. Kde jsi tak dlouho byl?“
„Tebe dohnat není v lidských silách.“
„To se vyřeší,“ řekla klidně a otočila se k drakovi. „Gvat akinu, e azchar ofe kadar Richard. F azchar tael.“
„E azchar uni xan,“ odvětil drak a se zájmem si Richarda prohlížel. Ten byl s rozumem v koncích. „Akra gar fjamen t sari,“ pokračovala.
„Sari kanel fran?“
„Mörje.“
„Svekt,“ zavrčel drak a klekl si.
Co je to za jazyk? napadlo ho a svou otázku zopakoval nahlas.
„Kaela Akexi, nebo chceš-li, kaelanština,“ odpověděla mu.
„Tvrdila jsi mi, že ji neumíš.“
„To proto, abys po mě nemohl chtít, abych tě ji naučila.“
„Co chceš s tím drakem dělat?“
„Poletíme na něm. Oba!“
„Nikdy jsem draka neviděl a teď, když nějakého vidím poprvé, tak na něm mám rovnou letět? Navíc nevypadá zrovna přívětivě.“
„Neboj, on tě to naučí. Je zřejmě mladý a tak mu to snad nebude vadit.“
„Cože? Ty toho draka neznáš?“
„Můj otec na něm kdysi létal.“
„Jsi opravdu bláznivá.“
„A pár facek bys nechtěl?“
„Promiň, promiň. Dobrý?“
„Teď se s tebou hádat nebudu. Naskoč si.“ Richard se na Arianu nevěřícně podíval, ovšem ta už seděla na dračím hřbetě na něčem, co vypadalo jako sedlo. Po chvíli se mu podařilo vyskočit tam za ní a drak se vznesl. Než se z toho Richard vzpamatoval, drak začal velmi prudce nabírat rychlost a výšku. Jeho let Richardovi připadal jako jízda na horské dráze. Ariana vypadala, jako by na dracích létala celý život. Richard se jí křečovitě držel. Jen těžce přemáhal nutkání ječet hrůzou, když se drak vrhl střemhlav dolů a otáčel se kolem podélné osy. Nárazu do země se drak vyhnul těsně nad korunami stromů a letěl nad nimi tak nízko, že jeho pařáty protínaly větve a rvaly z nich listí, které se drakem vířilo. Pak drak zamířil k ruinám města, kde kličkoval mezi torzy mrakodrapů.