Kroky v tichu

Jen jedenkrát a víc už ne. Už nikdy více se nemělo stát dnešní ráno. Už nikdy více ráno plné slunce, větru. Nic už nikdy nemělo být takové, jaké bylo. Jaké bylo....kdy? Včera? Ještě před chviličkou. Stačilo tak málo a vše by dopadlo úplně jinak. Ale ne, to by nebyl tenhle svět. Jinak to prostě dopadnout nemohlo. Jak typické! Tohle byl konec. Ale konec čeho? Světa? Života? Dne? Nemnozí o tom mluví. A ještě méně je těch, kteří o tom něco ví. Ale nikdo z nich nebyl nablízku. Asi by ani nedokázali odpovědět na otázky. Na otázky ze kterých se hlava začíná točit. Neví kde je, a neví čí je. Co bylo příčinou? Ano, příčina...příčina čeho? Copak tenhle stav tu není od věku věků. Ne pravda dřív něco bylo. Dřív tu byl dům, rodina, přátelé. Ale teď? Zbylo snad něco z toho? Nemohlo něco z toho být ušetřeno? Proč? Ptám se znova, ale nikdo mne neslyší. Nebo slyší? Jen nechce slyšet. Ano, jen tak dál. Smějte se mi. Hlasy, hlasy, hlasy.... uprostřed toho všeho hlasy. Cože? Není vám rozumět. Chcete mi pomoct? Ne, kdo by o to stál, že.
Ráno? Ano, ráno bylo všechno v pořádku. Zkusím začít po pořádku, třeba se něčeho doberu. Tak, já se zblázním. Ráno, ano, ráno vše bylo v pořádku. Ráno ještě bylo v pořádku. Slunce vyšlo jako obvykle na východě. Ale pak se všechno pokazilo. Co se stalo? Kruci, hlasy nehte mne přemýšlet, nepřerušujte mne. Haló, hlasy jste tu ještě? Já vás chci slyšet. Nechci aby jste šli pryč. Jen mi dejte trochu času...
Potřebuji si to trochu uspořádat. Tak tedy ráno... co je hergot teď za čas? Je ještě stále ráno? Večer?
Hlasy, co je za čas? Ticho! Ticho! Ticho…! Musíte tak křičet? Mluvíte jeden přes druhého, nerozumím vám ani slovo. Ale to konec konců možná ani nemám. Teď, když už je konec. Konec čeho? Světa? Duše? Rozumu? Nevadí...Pravda, na mne nezáleží. Záleží na mých vzpomínkách, že? Nebo ani na těch ne? Tak proč tu jsem? Kdo jsem a kde jsem? Já vím ráno... už pokračuji. Nebuďte na mne hned naštvaní. Víte, že jsem lidská bytost? Já bych jen chtěla alespoň trochu slov?

Odpusť mi Bože, že jsem tě hned nepoznala. Ale ty nebudeš Bůh, že? Ten by se se mnou nešpinil, vědět na čem jsem. Nebo možná už nejsem lidská bytost. Jsem po smrti? To mluvím s Bohem? Proto nerozumím. Tak KDO jsi? A kdo jsem já? Nenávidím tě. NENÁVIDÍM TĚ. Nenávidím sebe.... Nenávidíš mne? Ale samozřejmě, že se ptám. Tak proč? Proč jsem tady? Co mám dělat? Jaký je můj cíl? Hlasy? Mlčíte... prosím, mluvte. Když mlčíte, je to horší, než když mluvíte. Jsem sám, sama. Osamocení není pro lidskou bytost dobré. Ale jsem ještě bytost? Haló! Tak slyšíte mne někdo.... nikdo. Osamocení. Už jsem zase sama. Všichni mne opustili, tak to je konec. Ale konec čeho?
Dobře, klid. Jenom klid. Řešení se dobereme. Jen půjdeme hezky po pořádku. Tak ráno...vyšlo slunce... voněla čerstvá káva... vítr... zima... Víš, že to od tebe není hezké, nechat mne tu samotnou? Nebo od vás, ani nevím, kolik a kdo jste...No tak prosím už promluv!! Nechci být sama. Ráno jsem ještě nebyla sama. No tak! Zoufalství je něco děsného, přece mne nenecháš takhle trpět? Nebylo by alespoň světlo? Ať vidím. Prosím... Hlasy, Hlasy, já se bojím sama....Dobře, když mlčíš, tak já budu taky. Ať víš, jaké to je....

Hlase? Já se omlouvám. Posloucháš mne ještě. Omlouvám se, že jsem na tebe byla tak hrubá. Já jsem nic a ty jsi, ty jsi, ty jsi Hlas. Hlase, prosím, už alespoň hodinu jsi mlčel. Nebyl to už dost velký trest? Promluv, prosím...
Já vím. Ale já jsem se už omluvila. Teď je řada na tobě. Hlase?
A jsem opět sama. Sama? Nejsem v pekle? Trest... trest. Tohle není než trest. Hlase! Poslyš, já se chci kát. Chci odsud. Hlase? Vezmeš mne s sebou tam k sobě? Chtěla bych zase vidět a cítit bytí. Jeden si to ani neuvědomuje, ale pocit, že žiješ, je tak hrozně příjemný a krásný. Ale to poznáš až když už nejsi. Pak už ti zbývá jen lítost a strach. Hlase, myslíš, nemohl by jsi mi říct, proč jsem tady?
Nic. Nic. Nikde nic. Ani kolem mne ani ve mne. Nikde nic. Dobře, dobře... Ráno, ráno jsem vyšla z domu hned po snídani. Jako každé ráno jsem se vydala na cestu za Sluncem. Kroky! Já slyším kroky. Jak můžu v tady tom nejsoucnu slyšet kroky?
Hlase? Ty přicházíš? Vysvobodíš mne snad už? Přijde konec, nebo to bude začátek. Ale to je vlastně jedno. Alespoň bude něco. Ne nic. Nic je tak hrozné. Kroky... se blíží.

PANE BOŽE! Ne, ne. To se mi jenom zdá. Hlase pomoc. Pomoc. Je tu něco strašného... Neodvážím se na to ani podívat. Zhasni radši. Je to zmar, smrt, neštěstí. Ve tváři má smutek, neklid, slzy... Přišel si pro mne. Satane, jdi pryč. Vždy jsem si tě představovala jako cosi hrozného, zubatého, rohatého a rudého. Nevěděla jsem, že může Satan být tak krásný ve tváři a tak hrůzu nahánějící ve výrazu. Ovšem, Satan byl nejkrásnější a nejchytřejší z archandělů. Ale já myslela, že před pádem byl zohaven. Já myslela, že jen fyzicky. Ale teď už vím, že nejhorší znetvoření je smutek, úzkost ve tváři i na duši....

Nebreč malá. To jsem já.

Hlase? Už je pryč? Je tma nic nevidím. Nemám těla, nemůžu nijak zjistit, jestli tady ještě je. Hlase? Řekni, že je pryč a že se už nevrátí...
Moc mluvíš moje drahá. Ne neboj se. Už neplač, buď v klidu. Už je pryč a nikdy už ho neuvidíš. Všechno je v pořádku. Už se neboj.

To je dobře, Hlase. Jsem ráda, že jsi zase tady. Ta samota už mi byla dlouhá. Hlase? Teď, když už se mnou zase mluvíš... neřekl by jsi mi proč jsem tady? A možná by jsi mohl začít tím, kdo jsem...

Moc mluvíš, Maličká... Všecko se dozvíš v ten pravý čas. Jen je třeba čekat!

Čekat na správný čas? Ale co když správný čas nebude nikdy? Co když už není čas? Hlase, prosím, alespoň něco mi řekněte. Na co tady čekám. A.. a.. a co to bylo, to co tu bylo se mnou?

Není důvod se obávat. Všechno je v nejlepším pořádku. Nic ti tady nemůže ublížit. A, Maličká? Teď by jsi se měla trochu prospat. Už dlouho jsi vzhůru. A já vím, že to pro tebe byl hrozný čas. Ano, já to vím. Ale nedělej si s tím těžkou hlavu. Mi už cestu najdeme. A teď už spi.

A budeš tu se mnou, Hlase? Budeš? Řekni, slib! Prosím.... Hlase, vezmi mne do náruče...

To nemůžu maličká. Teď ne.

A proč nemůžeš? Nebo snad nechceš? Já vím. Jsem jen malá zvědavá. Ale proč vám tak vadí má přání. Vždyť jsou maličká. Proč, Je to trest?
Když nemůžeš, povídej mi alespoň něco. Aby se mi lépe spalo.

...

Hlase? Kde už zase jsi? Proč nic neříkáš. Já nemůžu spát. Já nemůžu nic. Já Tě potřebuji. Ale Ty jsi hrozný. Dáš mi trochu naděje a hned zmizíš. To není spravedlivé. Hlase? Mluv! Ty zmetku!
Ne, ne promiň, já to tak nemyslela. Je těžké udržet svoje myšlenky.

Moc mluvíš maličká... dobře. Dobře, budu Ti něco vyprávět. Ale ty už spi.

První příběh, který hlas vyprávěl,se odehrává daleko v čase i prostoru. Dál než by si Maličká kdy dokázala představit. A dál než by hlas dokázal dokřičet. Je to příběh z dávných časů. Možná se tam něco připletlo navíc, ale to nikomu nevadilo. Ne Maličké, ani ne Hlasu. Možná něco důležitého chybí. Ale co, vždyť je to jen příběh na dobrou noc.
“V daleké zemi, tak daleké, že tam poutníci putovali po léta, se nacházelo město. Tohle město bylo městem Měst, Meramehrad. Město to bylo široko daleko proslavené svými kováři, kteří dokázali překovat železo ve stříbro, mosaz ve zlato a zbraně v umění. Město bylo proslaveno svými obchodníky, kteří dokázali poutníkům prodat i písek z okolí města. Město bylo proslaveno pouští kolem. Ať jste byli kdokoli a odkudkoli, pohled na Slunce vycházející nad pouští za městem vás zlomil, padli jste na kolena a děkovali za příležitost ho vidět. Dívali-li jste se na západ Slunce, pak jste oslepli. Oslepli vůči všem krásám světa, protože nic s ním nemohlo soupeřit. Ani Měsíc, který si na boj se Sluncem přizval miliony pomocníků, nedokázal zlomek toho co Slunce. Město bylo proslaveno svými zloději. Nikde a nikdy nebyli zloději tak zdatní, čestní a lstiví. Ani Meramehradští kováři nedokázali vyrobit zámek, který by zloděj neotevřel. Proto se stalo zvykem, chtěl-li jste něco ukrýt, dát to hlídat zloději. Ale byli také čestní. Když jste je náhodou načapali, což se stávalo tak málo, že si nikdo nemůže být jist, jestli nejde jen o pověst, pak zloděj přiznal svou chybu a na do smrti vám sloužil. No to je jen legenda. Ve skutečnosti snad jen vrátili, co přišli krást. Omluvili se a odešli. Nikdy, nikoho neudeřili. Nepoužívali sílu. A lstiví byli až hamba. Ani nejlepší vykladači, astrologové, jasnovidci a královští mágové nevěděli kdo jsou ti zloději. Nedokázali je poznat, ani určit, jestli něco ukradnou nebo ne. A město bylo vyhlášeno také Vládcovou jedinou sedmnáctiletou dcerou, Išitrou, bohy políbenou. Ženou prý tak krásnou, že i pouštní Slunce radši rychle zapadlo, vydala-li se ven. Ale nikdo k ní nesměl. Jen Vládce, jeho rodina a královští kouzelníci. Mladá kráska, Išitra, tak byla odtržena od světa. Její otec ji nechal hlídat nejlepšími ze svých mužů. Protože se obával, že by lecjaký mohl přijít a utrhnout květ, před kterým by i Bohové poklekli. A platili za něj.
A tak se stalo, že Išitra byl jediný poklad v celém městě, který nebyl k ukradení. Mnoho odvážných zkoušelo získat Išitru jen pro sebe. Ale Vládcovi podmínky byly tak strašné, že hrdinové úkol vzdali, bohatí přišli na mizinu a nejchytřejší mudrci končili jako blázni. Išitra prý čekala na toho, kdo jejího otce předčí. A její otec, to bylo celé město Měst.
V tomhle městě žil i mladý muž jménem Andraros, přemožitel. Andraros se zdál nezapadat do města, kde žil. Vypadal jinak. Mluvil jinak. Jednal jinak. Byl vysoký a až hubený, byl bledý a měl světlé vlasy. Lidé města byli někteří malí, jiní velcí. Někdo černý jak uhel, jiný žlutý. Ale nikdo neměl světlé vlasy. Andraros za svůj život zkusil mnoho zaměstnání. Nejdříve zkoušel pomáhat otci v kovářské dílně, ne že by nebyl šikovný, ale nebyl dost silný. A když kovárna vyhořela, nebylo v čem by pokračoval. Pak zkoušel být obchodníkem. Ale ani to mu nešlo. Nedokázal prodávat. Když se mu někdo zdál bohatý, tak z něj byl schopen vytáhnou i zítřejší peníze. Ale když byl někdo chudý, prodal mu zboží i se ztrátou. Brzy si na něj bohatí začali stěžovat, že je ožebračuje a není tudíž obchodník, ale zloděj. A chudí ho brzy přivedli na mizinu. Tak se rozhodnul zkusit kariéru vojenskou. Dal se k palácové stráži. Ale tam skončil ani ne po roce, když odhalil nepřítele uvnitř citadely. Ten nepřítel byl Vládcův bratr. Nikdo mu nechtěl věřit, přes jasné důkazy, nikdo neslyšel jeho slova. Však Andraros musel jít. A od té doby byl slepý, hluchý a němý ke všemu kolem. Proto si skoro nevšimnul, když jednou na chodbě, když už odcházel, osoby, která kráčela tiše jako myš nočními opuštěnými chodbami paláce. Nevšimnul si jí do doby, než do ní narazil. A tak zjistil, že Vládcovi hlídači nejsou neomylní. Protože ten, do koho narazil byla sama princezna Išitra.
Oba se vyděsili, v tuhle dobu neměl na chodbách nikdo být. Ale když vzhlédli a podívali se jeden druhému do očí....
Říká se, že od té doby jsou s Išitrou čím dál větší problémy. Stále se snaží dostat z paláce. Ale venku je krutý svět, který nepřeje krásu. Tam by Išitra nebyla bezpečná. Ale v noci, když spí se jí zdává o mladíkovi, se kterým během krátké chvíle, jen než jeden druhému utekli, během toho krátkého pohledu z očí do očí, se do sebe zamilovali. Nemuseli říct ani slovo.
Andraros se od té doby dal na řemeslo zlodějů. Rozhodnul se dokázat, co nikdo před ním nedokázal. Ukrást největší poklad Meramehradu, princeznu Išitru. Nikdy před tím neřádil ve městě takový zloděj. Rychle, velice rychle se Andraros naučil novému řemeslu, jako by pro něj byl narozen. Ani zloději už si nemohli být jisti majetkem. Andraros vnikal všude, kde to jen trochu zavánělo zámkem a bral co se dalo. Jinde zase trochu nechal. Ale hlavně sbíral, shromažďoval a nechával si stavět v Meramehradu palác hodný princezny Išitry. Nikdo nevěděl, ba ani netušil, kdo je to. Ale to vše nebyl než trénink. Andraros se připravoval na svůj největší lup. Připravoval se vniknou do paláce a vzít si, co jeho je.
A tak se jedné bezměsíční noci plíží stín po střechách. Jsou tomu už měsíce, kdy byl naposledy v citadele, ale však on už si vzpomene. Vždyť byl v citadele strážným. Jak se mu to teď hodí. Alespoň zná a ví, co kde na něj čeká. Ví kudy jít.
Když nepozorován došel až ke zdem citadely, zdálo se, že splynul se stěnou. Najednou ho nebylo vidět. Až o chvíli později. Nahoře na hradbě se na zlomek chvilky zjevil jeho stín. Ale on? Nevím. Viděl jsem jen stín. A stíny nejsou nic. Když přešel zeď šel už na jistotu. Věděl kam má jít. Jako bývalý palácový strážce znal všechny chodby zpaměti. A i kdyby nevěděl, jeho srdce by ho vedlo. Měl pocit, že už mu musí vyskočit z hrudi. Ach to nebohé srdce. Jindy tak klidný Andraros se prozradil svým srdcem. Jeho srdce bilo jako zvon na poplach. A tak se stalo, že poplach spustil. V cestě se mu objevil jeden z vládcových kouzelníků. Byl to Nalodan, stále bdící. Ten jediný této noci nespal a tak byl první, kdo se dostavil za Andrarem. Ale Andraros nebyl jen zloděj. Byl to i obchodník. A jako takový hned na Nalodovi viděl, co by ho dokázalo zviklat. A proto hned začal mluvit. Nedal nic netušícímu Nalodovi ani šanci něco říct či udělat. “A vidím, že mne přišel přivítat sám pan Nalodan. A to jsem zrovna rád, protože za vámi já totiž jdu.” Mlel, že se sám nestačil divit. Ale bylo třeba jednat. “Ano právě pro vás tady mám neuvěřitelnou nabídku. Kdo jiný by totiž dokázal ocenit pravý létající koberec? Ano vy, nejslavnější znalec starých uměleckých relikvií. A proto jsem se vám jej rozhodnul prodat. Ale ostatní kouzelníci přece nemusí nic tušit.” Tak si tam ti dva sedli. Andraros přesvědčil Nalodana o výhodnosti koupě. A po uzavření obchodu, kdy Nalodan jen zářil štěstím. Konec konců On měl jedinečný létající koberec. Andraros vyndal láhev na stvrzení obchodu roku. A rozpuštěným jedem Nalodana uspal.
Hned vstal a pospíchal za svou milou. Věděl, že příště by nemusel vyváznout tak hladce. Naštěstí mu štěstí tentokrát přálo. Dostal se až k Išitřiným pokojům. Tam byl zámek, který nikdo v celém Meramehradu nebyl schopen otevřít. Ale Andraros, nebyl tak úplně někdo z města. A tak netrvalo příliš dlouho už měl vyrobeny patřičné nástroje k jeho otevření. Vždyť to byl syn jednoho z nejlepších Meramehradských kovářů. A ještě kratší chvíli pak trvalo jeho otevření.
Ale za dveřmi čekal Zotraaris, syn hvězd. Osobní kouzelník princezny Išitry. Ten se nemohl nechat přesvědčit a ukecat, jako nebohý Nalodan. Zotraaris byl loajální a poctivý až do morku kostí. Ale snad více než loajální Vládci, byl zamilován do Išitry. Jako každý kdo se s ní setkal i on byl v zajetí jejího kouzla. Proto nepotřeboval jediné slovo. Poznal hned z princezniny reakce, že tito dva se milují. On nebyl princeznou milován. Pes který vás hlídá nebývá oblíben. A Zotraaris nebyl jen muž vzdělaný. Byl to i muž milující a byl to i muž oddaný své milované. Proto ani slovo neřekl, a už nestál mezi princeznou a jejím vyvoleným. Nemohl by žít a vědět, jak se trápí. I když zastavit tohohle vetřelce by byla hračka.
Naopak Zotraaris se jim rozhodl pomoci. Jiná možnost už nebyla. Stejně by v paláci byl popraven. Proto těm dvěma dal kouzlo. Se kterým mohli letět ve větru, schovat se do mraku a letět na blesku. Protože on věděl, že Andraros Nalodana obelhal a žádný létající koberec neexistuje.
Když už Andraros s Išitrou odlétali objevil se v místnosti Henios, věrný. Vládcův největší kouzelník a jeho oddaný letitý přítel. Pro něj bylo hračkou zrušit Zotraarisovo kouzlo. Zdálo se, že je konec.
Andraros byl uvržen do kobek pod citadelou, Išitra byla hlídána samotným Heniem a Zotraaris se měl zpovídat před vládcem.”

Ale snad to nemůže skončit tak špatně po tolika úspěších?

A já doufal, že spíš... Ne neboj. Uvidíme, co se dá pro ty tři ještě udělat.

“Ale to by Andraros nesměl být nejlepším zlodějem v celém Meramehradu. Z obyčejné cely by se dostal, ani by nemusel sáhnout na mříže. Ale z cely, která byla chráněna kouzlem, mu to přeci jen dalo chvíli zabrat.
Když se dostal do svého paláce, ještě rozestavěného, nechal si připravit ty nejlepší šaty. Dvě truhly pokladů a slavnostní průvod. A sám se dál do kování. Už léta nedržel kladivo v ruce, ale při pomyšlení na Išitru nemusel ani kov žhavit. Takovou silou do něj bušil, že sám se rozžhavil. Andraros se rozhodnul překovat stříbro i zlato. Hodina zbývala do východu Slunce. Ale když byl po hodině Andraros hotov, držel v ruce kopí, které přezářilo Slunce. Bylo z netušených kovů. Lehké, ohebné, pevné a smrtelně ostré. A hořelo plameny, stejně jako Adrarosovo srdce.
Za Slunce východu se průvod, s Andrarosem a poklady na nosítkách vydal do Citadely. Nic nedbal stráží, kteří se mu pokoušeli zahradit cestu. Ani necítil, když je nabodával na kopí. Ani oni už to necítili. Do hlavní síně přišel právě, když Zotraaris měl být popraven.
“STÁT” zahřměl a doprovodil slova rozseknutím mramorového sloupu. Za vládcem vystoupil Henios, který poznav uprchlíka, chtěl se na něj vrhnout, ale Andraros byl rychlejší. Jeho kopí se vymrštilo rychleji něž blesk. A zasáhlo Henia rovnou do prostřed čela. Normální zbraň by mu neublížila. Ale tohle nebyla normální zbraň.
Vládce, leknuvše se, snažil se utéct. Ale teď již mírným hlasem mu Andraros povídá. “Pane, složil jsem tvé zkoušky. Porazil jsem tvého nejlepšího, oklamal tvého nejchytřejšího i tebe. A proto Tě teď žádám oficiálně o tvou dceru. U mne bude v bezpečí. A tady v těch truhlách je jen malý příslib jejího pohodlí.” Když toto říkal otevřel truhly které zářili největšími poklady Meramehradu, které stačil uloupit. Doma měl však více.
Vládce svolil, když viděl, s kým má tu čest. Dal mu svou dceru a Zotraarise jako služebníka. Ten by stejně bez princezny nepřežil. Zotraaris poděkoval. A těm dvěma sloužil až do smrti. Do jejich smrti. On se potom odebral prý kamsi do pouště.”

A Maličká konečně usnula.Dobrou noc a krásné sny. Moje Malá....Byl to dnes dlouhý den. Potřebuješ odpočívat.Zítra se zase setkáme...

A čas plynul všemi svými směry. Plynul vpřed i vzad, nahoru i dolů, doleva i doprava. Až nakonec spočinul, když se unavil. A plynul pomalu, v klidu, aby mohla maličká spát...Hlas mezitím neumlknul, jen tiše, sotva znatelně pouštěl svá slova do větru času, jako stromy listí na podzim. Některá z těch slov, se určitě donesla až k Maličké... Pohladila ji přes víčka, políbila letmo, pak ji přikryla sny...Hlas neutichl, šeptal si pro sebe slova málo významná. Tiše, neslyšně a nesrozumitelně pro nás... Bděl nad svou kořistí, zajatkyní, dcerou, nad svým stvořením, nad svou láskou. Nad bezmocnou...v den apokalypsy. V noc temnot...

Vstávej Maličká...Vstávej, je čas. Už nemůžeš spát. Připravena na nový den?

Připravena? Na co? Co nás čeká, co mne čeká? Hlase, já to unesu, co se stalo. Pověz, nevědomí je hrozné...

Nevědomí tě chrání...

Asi máš pravdu. Ale proč jsem tady...vím, už jsem se ptala. Vím, že se nemám ptát. Hlase? A co jsi vlastně ty zač? Odkud jsi se tady, ať už je to kdekoli, vzal? Přišel jsi sem stejně jako já...nevěděl jsi kdo jsi a kam jdeš...nebo tady tomu šéfuješ? Hlase? Jak je to tady velké, a proč nic nevidím? Hlase, jsi člověk, jsi vůbec bytost? Proč se o mne vůbec staráš? Proč... vím, je to asi otravná otázka. Hlase? Jak už jsem tady dlouho, a co je nového doma. Víš, tam odkud jsem přišla. Zajímalo by mne jak se má máma, co dělá, jestli se jí nestýská...Máš matku? Máš vůbec tělo? Hlase...
....neodpovídáš...jsi tu vůbec... HLASE! Kde jsi... obejmi mě..
to je krása... hlase, já něco vidím...je to jako drobné vločky, ne hvězdy, jako kdyby sněžili hvězdy...jsou maličké září...jiskří...Hlase, chtěla bych si mezi nimi zatancovat... slyším zvonky...pírka se snášejí...já už vím, co mi připomínají... Hlase, to jsou Andělé...

Maličká...promiň, že jsem byl pryč... musíme běžet...rychle utíkej... drž se stále myšlenky a běž po ní stále dál...neotáčej se...nechtěj vědět, zahyneš

Ale...

Běž Maličká, na nic se neptej, běž. Věř mi, prosím. Stále své myšlenky se drž...hrozí ti veliké nebezpečí...Tvé myšlenky jsou přímé a vedou k cíli, tak po nich běž...

Hlase, kam mám běžet...nemůžu nemám těla...dobře, klid, mám se držet myšlenky...AU...Hlase, ty hvězdičky bodají...au...nehte mne, nic jsem vám neudělala...HLASEE! Pomoc, POMOC...

Jsem tu Maličká. Jsem s tebou. Teď jen řekni. Vyslov to jméno... víš které jméno myslím. Chci slyšet tvoje jméno. Jen ho řekni a vše přestane... Musíš si vzpomenout. Já jsem nic. Já jsem vše kolem tebe...ale teď je důležité aby bylo i v tobě...jméno...

Ale já si na nic nevzpomínám. Dobře, zkusím to. Hlase? Víš, dělám to pro tebe... Dobře ráno vyšlo slunce, jako vždy vyšlo na východě. Nic zvláštního se neudálo. Ale od počátku jsem věděla, že dnešek byl posledním dnem světa. Napovídala to příroda sama. Něco neklidu mezi jejími stvořeními. Všechna poupata se bála rozevřít. Jako kdyby něco tušila, jako kdyby předpovídala tvůj příchod. Jako kdyby předpovídalaa pád hvězd... A hvězdy sněží. Víří kolem mne v rytmu neslyšené hudby, Hlase, mě se chce tančit. Krouží kolem mne v divokém víru a je jich stále víc a víc. Můj bože, ony tvoří tvář... A ta se usmívá, něco říká, ale není ji slyšet...Volá mne...

Drž se myšlenky. Ty hvězdy tě mají odvrátit. Hlídej na co myslíš a pokračuj...prosím.

Vyšla jsem tedy ven, jen co jsem snědla snídani. Jahodovou marmeládu bez chuti, jen maminka na mne volala, ať se pořádně obléknu, že to venku fouká. Ale mne to bylo jedno. Víš, Hlase, já miluji bouřky. A dnes to vypadalo na jednu prvotřídní. Ale kromě toho větru se nezdálo, že by něco žilo. Ale ten vítr byl tak úžasný, tak silný, upřímný... Mám ráda vítr, protože je upřímný. Jak to myslím? Nevím, nejsem si jista. Ale vítr, když je pořádný, tak víš na čem jsi. Duje stále stejně, rovnoměrně. Nic nepředstírá. Roztáhla jsem ruce, zavřela oči a nastavila mu tváře...Vítr, meluzína hučela kolem, stále pořád stejné tóny. A já najednou vzlétla. Viděla jsem jak stoupám nad náš dům, kolem kterého byla taková spousta lidí... A slyšela jsem maminku jak volá, Martine! A nikdo ji neodpovídal... Ne volala... Martino... Ach můj Bože, mami, tady jsem. MAMI...

Výborně Maličká vzpomněla jsi si...A přestává sněžit...Zvládla jsi to. Jsi tady Maličká? Maličká?! Odpověz... nesmíš mlčet... Maličká, Martino! Když jsi zvládla tohle snad mi nehodláš teď odejít. Teď, když jsem tak blízko jako nikdy před tím. Ne, tohle...Maličká? Pojď, vezmu si tě do náruče a poletíme...poletíme...poletíš

Čas pomalu přestával plynout, jak Hlas stoupal výše a výše do nepoznaného. Vznášely se z neexistence do jsoucna. Pomalu, jen ve snu, ale přeci kolem začalo svítit světlo, čas se rozbíhal jen jedním směrem, hmota se začínala tvořit... a Hlas začal vyprávět druhý příběh..., příběh ze starých bájí. Příběh z doby, kdy ještě neexistoval ani Bůh. A přeci nám byl ten příběh bližší.

Poslyšte spolu s Maličkou příběh, který hlas začal vyprávět. Ale dříve vězte, co se událo s Hlasem a Maličkou... Jak stoupali, dostoupali až tam, kde někteří tvrdí, jsou Nebeské Výšiny. Ocitli se na malém paloučku u potoka, všude kolem nepropustný les...a Hlas začal omývat Maličké její rány vodou z čistých slz. Slz, které Hlas uronil, které nikdy nikdo neslyšel a neviděl...Položil si Maličkou do svých rozložitých křídel, ze kterých udělal kolébku a oběma rukama se jal omývat Martinu. Jak jsi krásná Maličká...a začal svůj příběh....

“....modrého květu svit, vánek sušených jablek a vůně konce léta. Stačilo tak málo, tak proklatě málo. Jen zavřít oči a vše tu zase bylo. Dny, kdy za nocí lezli do cizích zahrad. Na cestu si svítili jen svitem Měsíce a jiskrou v oku. V chladném, modrém svitu Měsíce pak lezli na stromy a česali jablka. Dokud nebyl koš alespoň z poloviny plný, neodešli z dobrodružné výpravy. To se ví. Čas do času vyrušili podřimujícího hafana a pak jen na poslední chvíli přelezli plot. S dírou na zadku ovšem. Ale to patřilo k povolání. Toulat se chladnějšími a chladnějšími nocemi ve svitu Měsíce a hvězd, krást jablka sotva dozrálá, honit se se psy a pak zalehnout do prostřed pole, louky, nebo na mítinku. Lehnout si bok po boku, hlava vedle hlavy, ruka v ruce, jedna ústa a jedno tělo. Pak jen ležet a poslouchat svět v noci. Cvrčky, sovy a ty psy, co čas od času štěkají na lovce právě dozrávajících jablíček.
Ráno se zdvíhali a v louce rosou zdobenou nechávali stopu své lásky. Brouzdali se bosýma nohama. Bylo to jako procházet se po brodu. Vlnka trávy tu a tam přeletěla nohu, lehce pohladila, pošimrala. Nebo to nebyla tráva?
Když pak třídil jablka, viděl stále ji. Rudé rty se usmívali z každého červeného. Vábily, lákaly, laškovaly. Zelené byli oči, když pod Měsícem svitu stála dole a dívala se na něho, jak češe. Vybírali jen ty nejlepší kousky. Ta co se jim nelíbila ve výpravě neméně dobrodružné vracely do zahrad. Ale zbytek byl jejich.
Červené nakrájet na křížaly. Rozkrojit jablko bylo jako svlékat ji. Věděl, co najde, ale vždy ho to znovu a znovu fascinovalo. Vždy, když krájel červené jablko, říkal si: “Pod nádhernou slupkou je chutná dužina. A jablko je vlastně trochu jiná růže. A tak tam v té dužině, kde jsou jadýrka, bylo srdce květu.” A proto krájel vždy velice jemně, opatrně a s citem.
Pak je dával sušit. Ne na plameny, nebo do horkého vzduchu. Přímo na letní Slunce, protože věděl, že přímé slunce udělá něco jako kouzlo a jablko bude dvakrát tak voňavé a příjemné na jazyku. Miloval tu vůni. Miloval ji.
I jablka zelená vyžadovala zvláštní péči. Pečlivě prohlédnout. S láskou vzít do rukou. Jemně a s citem nakrájet a pak z nich dostat šťávu. Šťávu půl přepálit, půl scedit a pročistit. A ve výsledku smíchat. Pálenku, mošt, čerstvé slupky zeleného jablka, hrozinky (rozmixované) a trochu skořice.
A když se s nimi dobře zachází, pak takové pití hřeje na duši, srdci i jazyku.
Stačilo zavřít oči a vzpomínat. Na vůni blížícího se podzimu a konce léta. Když zavřu oči, stále trhám jablka, je laskám, s láskou opečovávám. Stále cítím rosu padat z Měsíce na naše těla. Ale když oči otevřu, tak už ze zpola zavřených víček sen uniká a je nahrazen obrazem reality. Reality bez svitu, vůně a barvy.”

A Maličká stále spí v náručí křídel Hlasových. Zvláštní obraz tu byl namalován. Palouček pokrytý mechem uprostřed vzrostlých stromů, světlo prosvítá skrz obrovské koruny. Možná je tam někde na Nebi i Slunce. Možná i čas od času zavěje vánek a pohraje si s travou, co roste kolem potůčku, který mýtinkou protéká. Tam v prostřed zeleně a klidu je netvor. Zkřížené nohy, hlava svěšená. Obrovská avšak potrhaná černá křídla složená do kolébky. Netvor pařátem nabírá vodu a ošetřuje dívku, která mu v mdlobách leží v náručí.
Šepotání křídel, větru a potůčku jsou jediné zvuky široko daleko. Byl to těžký den pro Maličkou. Skoro prohráli. Ale ne, to se nesmí stát. Hlas nechce prohrát, ne dnes. Tolikrát už prohrál, tolikrát byl potrestán... Jemu už nemůžou nic udělat. Ale ji, Maličkou, Martinu, musí ochránit. On nezemře. To ví až moc dobře. To by nedovolili, chtějí vidět jak trpí. Ale Maličkou musí ochránit. Na něm už nesejde. To musí za jednu chybu platit na věky? A nejen on. Ale každý, kdo by jen trochu odbočil jeho stranou? Každý, kdo si myslí, že není jen černá a bílá? Je nás více. Není jen Bůh a Ďábel. Jsou další. Ale proč musí být Satan ten nejhorší? Bůh vštípil svým lidem, že Satan ho chtěl srazit. Ale to je jeho varianta. Satan by vám řekl, že bez něj by svět také nebyl. Že Bůh využil jeho pomoci. Když se pak přihlásil o své místo, byl zohaven a navždy zatracen. Ale to každý, kdo začne pomýšlet, že by tak mohlo skutečně být, skončí v utrpení? To musí být trestán nejen on, ale každý, kdo ho může mít rád? Už je to příliš dávno, nikdo dnes neví kde může být pravda. Má-li ji Satan, či Bůh. Ale jisté je, že Bůh není bílí a Satan černý. A nejsou jediní. Není dobro a zlo. Jsou jen principy. Proč se tedy nenávidí?
Věřil v neexistenci. Věřil v nekonečné nic. Proto byl do něj uvržen. Ale nikdy by nevěřil, že se stane, co se stalo. Včera, hned po ránu. Na noc se snesla křídla konce. Ne Smrti, prostě konce. Svět měl být zničen, ztrhán, roztrhán, rozdrásán. Povedlo se jim to. Konečně se jim to povedlo. Lidé se postavili proti sobě. Každý do středu svého světa, pak, když už nebyli dva, kteří by drželi spolu, Andělé zemi zpustošili. Vytrhali život ze svých kořenů. Stačil jediný okamžik a celý svět by byl zničen. A proč? Aby bylo zničeno vše, čeho se kdy On, Hlas dotkl. Kvůli neshodě s tím, koho lidé nazvali bohem. Měl být svět zničen. A oni mu tak důvěřovali. Nikdo z nich ale nevěděl, kdo je jejich milovaný bůh. Ale ani nikdo z nich netušil, koho vlastně nenávidí. Kdo je Satan. Ani by nedokázali říct, proč je špatný. Bylo jim řečeno a oni věřili. STÁDO. Stádo bez vůdce. A On? Ani Jeho nepochopili. Jedni ho nenáviděli, protože Ho označili za zlo. Někteří Ho začali vzývat, ale ani oni nepochopili nic. A teď byli zničeni. Ne, ne tak docela. Ještě tu byla naděje. Ještě mohlo vše být jinak...
Mohlo? Skutečně mohlo? To se uvidí. Nelze zatím říci, jestli Hlas a Maličká dokážou dojít až do konce. Jestli Hlas bude schopen správně našeptávat poslední lidské bytosti. A jestli ta dovede pojmout do svého srdce i mysli celý svět. Všechny lidi, Boha i Ďábla. Možná to dokáže, Hlas jí věří, proto si ji vybral. Kdo jiný by to měl dokázat, když ne ona? Pak už by nezbývala naděje. Už by jen zbývalo sklonit hlavu a přiznat porážku. A jako při bájném Ragnarogu pozvednout sílu a zbraně v posledním a předem prohraném boji s tím, komu říkají Bůh. Ale osud je ve hvězdách. Byl by ve hvězdách, kdyby nějaké byly. Kdyby byl nějaký čas...
Dlouho spala maličká a tentokrát Hlas mlčel. Neměl, co by řekl. Jen ve své náruči kolébal Maličkou. Tady v jejich malém vlastním světě byly v bezpečí. Alespoň tenhle malý kousek existence si vydobyli.

To je krásné ráno. Už dlouho jsem se takhle krásně nevyspala. A jaké jsem měla zvláštní sny. Slunce, jak je krásné zase vidět Slunce. V tom snu žádné Slunce nebylo. Jen tma, ticho a neexistence. Zdálo se mi, jak Andělé zbořili svět, jako domeček z karet. Zdálo se mi... Ach Hlase, to nebyl sen, že? Je to pravda. Nic z toho už není..

Ne není. Ne ve skutečnosti. Ale že se ti o tom zdálo, je dobré znamení. Znamená to, že se jim nepodařilo zničit vše. Alespoň něco v tvém srdci zůstalo. Řekni, co ještě se ti zdálo?

Pravda, měla jsem ještě jeden sen.

Pověz, co se ti zdálo. Vyprávěj mi svůj příběh.

A tento příběh vyprávěla maličká hlasu
V tom snu…
“ …byla jsem na lodi. Šla jsem po palubě malého říčního parníku, právě zapadalo Slunce, ale celá loď už spala. Z každé kajuty se ozýval spánek. Za každými z těch dveří si někdo snil svůj svět, svůj život. Všude kolem bylo ticho. Jenom vlnky šplouchaly o bok lodě, která bez kapitána plula vstříc neznámému. Někde v dálce šuměl brod, peřeje, nebo to byl vodopád? Nevím, nejsem si jistá. Ani si nejsem jistá, jestli ten zvuk byl před lodí, nebo za lodí. Nevím, jeli-li jsme mu vstříc, či to bylo prožité dobrodružství. Jak bylo na lodi ticho, tak okolní les zvučel životem. Slyšela jsem šelmy jak neslyšně krok za krokem stopují svou kořist, aby ji pak přepadly. Slyšela jsem vylekaná mláďata, jak se lekají měsíce, který viděla poprvé v životě. Slyšela jsem hlasy, ale nebylo jim rozumět. Jen jediné jsem jim rozuměla. Slyšela jsem uprostřed těchto hlasů stále se opakovat. Pár tónů stále dokola. Pár tónů, které jsem si pobrukovala, když jsem byla malá. Těch pár tónů, kterými mne táta uspával, než mi dal pusu na dobrou noc. Pár tónů, které jsem vždy slýchávala, než jsem se ponořila do snů, do pohádek vyprávěných mým tátou.
Jak jsem tak šla po palubě toho parníku, který si nikým neřízen razil dál cestu neznámými vodami až… Až kam? Kam jsme vlastně směřovali. Jak jsem tedy šla po palubě uslyšela jsem ještě jeden zvuk. Krok po kroku do večerního ticha zněly podpatky po dřevěné palubě. Šla jsem dál kolem kajut, kde lidé sní svoje sny. Kde sní o lásce, štěstí, penězích, pomstě a kdo ví, o čem jiném. Párkrát jsem se zastavila a poslouchala jsem za dveřmi kajuty jejich sny, jejich životy. Některé smutné, jiné veselé, lakomé, zlé, skromné, pomstychtivé, laskavé, nenávistné i zamilované.
V jedné z těch kajut spala žena, která celý život hledala sama sebe. Myslela si, že má hledat smysl. Být tím, kým chce být a ne tím, kdo je. Snažila se být jinou lepší. Měla o sobě vybudovaný ideál, tak daleký od jejího pravého já, jak jen to bylo možné. Celý život se snažila být svou vysněnou osobou, ale jak se celý život snažila, a snažila se moc, ten život se jí vytrácel mezi prsty.
V další kajutě spal starý muž. Ze spaní vykřikoval své jméno. Pan Výjimečný Novák. Tento muž snil sen ve snu. Jeho život byl neuvěřitelně dobrodružným v každém dni, každé chvíli. Nikdy nezapochyboval o sobě a nikdy se nehledal. Věděl, že svět by bez něj nebyl, čím je. Ten muž žil v pohádce. Vše kolem sebe si dokázal vybájit. Někteří říkali, že je blázen. A asi byl. Ale co si nikdy z nich neuvědomil, že on žil v nejlepším z možných světů. On žil v takovém světě, který si vymyslel. Až do jednoho odpoledne, kdy se mu den zhroutil. Ale to je jiný příběh.
Chodila jsem od pokoje k pokoji a poslouchala osudy lidí, kteří tam spali. Někteří ani nespali, jen čekali s očima otevřenýma zírali do prázdna a báli se spánku. Báli se, co by mohl přinést. A tak radši jen leželi a doufali, že už brzo přijde ráno.
Šla jsem po palubě, poslouchala vodu, zvuk lesa, klapot podpatků a život. A šla jsem pořád do předu. Nevím, kam jsem chtěla dojít. Asi až na příď a podívat se vstříc naší cestě. Nevím, a co na tom záleží. Šla jsem krok po kroku. Kladla jsem nohu před nohu. Nikam jsem nespěchala, nebylo proč. Nic mne netlačilo, ani čas ani boty. Kráčela jsem po ztichlé lodi. Světla byla zhasnutá a ve stínech se skrývaly přísliby věcí příštích. Až jsem uviděla za jedněmi dveřmi světlo. Zvláštní, celá loď byla v temnotách a jedině tady bylo světlo. Za dveřmi se neozýval žádný spící, žádný bdící. Neslyšel jsem tam život a ani strach ze života. Za těmito dveřmi jsem slyšela hudbu. Valčík.
Chtěla jsem zaklepat, ale dřív, než se mé prsty dotkly dveří, aby poškrábali jak kočka, která by chtěla domů, ale nechce rušit, se ozvalo zaklepání z druhé strany. To jsem nečekala. To já měla zaklepat a čekat na vyzvání “dále.” Ale automaticky jsem řekla “dále.” Za dveřmi najednou hudba ztichla. Jak myši, když je nachytáte zůstanou stát a čekají, jestli si jich všimnete. Jestli si všimnete jejich hříšku, nebo jste jen náhodný noční návštěvník. Hudba ztichla a světlo zhaslo. Pak se dveře otevřeli. Nic jsem neviděla. Nikoho, jen jsem cítila přítomnost. A slyšela dech. Někdo tam uvnitř byl. A otevřel mi, ale kdo?
Pomalu jsem začala vstupovat. Krok po kroku jsem vstupovala do najednou ztichlého pokoje. A dveře mne následovali. S každým krokem se zavírali více a více. Až najednou zapadli a zamkli se. Už nebylo návratu.
Slyšela jsem Jak dýchá. Cítila jsem jak se chvěl. Viděla jsem nic. Sáhla jsem po vypínači, který musel být někde po mé pravé ruce. Trvalo to déle než jsem čekala, ale našla jsem ho. Někdo se přibližoval. Slyšela jsem vrzání dřevěné podlahy pod každým krokem. Už jsem začínala cítit i jeho dech a teplo. Pak jsem ucítila, jak mi sevřel ruku na vypínači. Nechtěl abych rozsvěcela. Ale přesto jsem, možná že ze strachu, možná právě proto, že to nechtěl, cvakla vypínačem.
A začalo svítat. Slunce zapadalé snad před půl hodinou se znovu vynořilo nad obzorem a zahnalo stíny. Krajina začala hučet životem, jak svět vítal slunce. A já byla královnou…”

Tobě se to podařilo, Maličká. Uspěla jsi. Dnes už neprohrajeme. Stvořila jsi svět...
Boj je u konce. Bůh prohrál a já odcházím. Jsem zbytečný. Teď tu je už jenom život.

Takže jsem u konce? Už to končí? Ale Hlase, co končí?

Nic nekončí. Dnes začíná.

A co bude s tebou a co se mnou Hlase.

...

Hlase! Nenechávej mne tu samotnou. Ne po tom, co jsme prožili. Teď mne nemůžeš opustit. Hlase! Prosím vrať se. Nechci to kvůli strachu. Už se nebojím. Ne nepotřebuji ani tvé příběhy. Ale teď, dnes já už pochopila. Ty mne miluješ. A já, já už se nebojím, já tě miluji.

“Škoda, že už mne nemůžeš slyšet. Až do tvého světa už nedokřičím. Teď tam jsi už jen ty. Svět je tvůj a leží ti u nohou. Nevím, jestli budeš mít více štěstí, než Bůh před tebou. Nevím, může-li svět založený na lásce fungovat. Ale nezapomeň. Až jednou bude padat. Tak někoho z toho víru vytáhni. Ať ty můžeš v klidu odejít.
Sbohem, Maličká. Už jsi vyrostla”

Tady končí váš vypravěč. Tak padl Bůh, existoval-li kdy. Byla to báje z dávných časů. Z doby, kdy ještě čas nešel jen jedním směrem. Z doby, kdy Andělé bojovali s Ďáblem o svět. A tak padl Ďábel, existoval-li kdy. Hlas šeptal dál slova do vánku. Víc už jsem ale já neslyšel. Maličká se stala královnou. A svět, jak parník na řece času se dál kolébal po vlnách. Některá s ním smýkla víc, jiné méně. Ale tak už to chodí. Oni si toho stejně lidé, kteří žijí jen ve svém světě, když za letních nocí kradou jablka, nevšímají. Stejně jako ti, kteří musí kouzlit, aby si ukradli, co chtějí.
Tento příběh jsem zaslechl na jedné ze svých zastávek. Možná jsem ho neslyšel celý. Byl trochu banální, byl trochu směšný. Možná, kdo ví… Ale Hlas, jako já jen šeptá i když by někdy chtěl křičet. Když už přišel čas, zase jsem slova do větru vypustil a na nich odletěl vyprávět jiný příběh. Třeba o mne ještě uslyšíte.
**********************************************************************************************

To byl ale zvláštní sen. Proč pláču?

Nebreč malá. Asi se ti jenom něco zdálo. Pojď ke mně.