Bar 518 - Nalezen ve vesmíru, 1. část

Poklidné ticho oběžné dráhy rozvířily paprsky pohonu dopravní lodi. Ta si to namísto plánované cesty přímo zpět k Zemi mířila k odvrácené straně planety. Lawrence si byl vědom zdržení, které tímto nabere. Penále za další pozdní přílet už se na jeho výplatě docela projeví, přitom ty peníze nutně potřeboval. I když o tom už dlouho přemýšlel, nemohl si dovolit tuhle práci nechat. Dnes ale nakonec podlehnul tomu vnitřnímu hlasu. Poletí tam. Málo lidí má šanci se vůbec někdy podívat do těhle končin, přestože zájem by byl, zvlášť ještě před pár lety. Normálně by to pro vesmírné turisty nebylo ani moc zajímavé místo, ten místní podnik ale jejich pozornost přitahoval dost.

Lawrence sledoval z malého průzoru, jak dokonalá tma toho vesmírného nekonečna dokonale ukrývá vše. Bylo to už jen pár kilometrů, přesto neviděl jediné světlo, jediný záblesk, který by naznačoval, že se tam skrývá Bar 518. Jestliže celá vesmírná stanice není vidět, co dalšího neuvěřitelného a důležitého asi ta tma skrývá? Jaká zapomenutá místa, o kterých už ani nikdo vyprávět nemůže?

Konečně. Slabý záblesk. Lawrence aktivoval ovládací konzoli, jejíž interface měl přímo na kontaktní čočce ve svém oku. Přes ni bylo naváděcí světlo jasně vidět. Počítač úspěšně navázal spojení s dokovacím systémem. Důvod přistání na soukromé, vyřazené a nebezpečné vesmírné stanici? Zkušenou odpovědí "Nutné opravy energetického systému" pilot uspokojil zastaralého dokovacího bota a dostal povolení k přistání.

Ve světle reflektorů dokující lodi se objevilo jedno z nejlegendárnějších míst minulého desetiletí. Na světlém trupu stanice bylo vidět řadu menších či větších oděrek a poškození od vesmírného bordelu, vyhlídková paluba byla skryta za ocelovými ochrannými štíty a logo, název Bar 518, téměř nebylo vidět. Kdyby svítilo tak jako kdysi, hned by to napovídalo cosi o tomto vesmírném podniku. Loď pomalu zamanévrovala k jednomu z řady doků, umístěných na dlouhém rameni vyčnívajícím ze stanice.

Sice nespokojen se svou prací, byl to profesionál a tak Lawrence v černém astronautském obleku a s potřebnou výbavou čekal v lodi u přestupové komory, než dokovací zámky utichnou. Jeho konzoli chvíli trvalo, než se napojila na systém Baru, tedy na to, co z něj ještě bylo v provozu. Na tak starý kus pozemského inženýrství to nebylo vůbec špatné. Ochrana chvilku odolávala, pokrok ale popřít nemohla a tak měl za chvíli Lawrence přímo před očima ovládání stanice. Byla deaktivovaná, pokud chtěl jít dovnitř, musí zapnout její systémy a zjistit, jestli je to bezpečné.

Chvilku to trvalo, nakonec ale operační systém stanice ohlásil, že její struktura je nenarušena, gravitační jádro je v pořádku a v celé sanice není známka života. Vždy si představoval tohle místo v plné slávě a vstoupit dovnitř jako obyčejný pirát vykrádající vesmírné trosky ho nelákalo. Rozhodl se obětovat další cenné minuty a počkat, až stanice obnoví podporu života a zahájí normální provoz. Za ty týdny si zvykl na tmu a jen modré světlo kontaktního interface, najednou ale do lodi průzory proniklo světlo. Hned se jeho tvář objevila za malým průzorem, jak zvědavě sleduje probouzení stanice k životu. Celá se rozzářila, její tvary rozjasnily stereotypnost vesmíru a logo opět lákalo příležitostí odpočinout a užít si zde, uprostřed vesmíru, v Baru 518.

Konzole ohlásila konec nabíhání systémů a protože Lawrence díky svému obleku nemusel čekat až bude uvnitř přijatelná teplota, aktivoval přechodovou komoru. Když se za ním uzavíraly vnitřní dveře a odřízly zdroj světla, věnoval ještě několik okamžiků zajištění lodi. Byla jeho a byla mu věrná, tak jak jen dopravní loď dopravní společnosti, pašující elektroniku a drogy, může být svému dlouholetému pilotovi. Nikdo Sarah za posledních pět let nezaznamenal, že by přistávala, nikdo ji nekontroloval, všichni se jen těšili z toho, co přiváží. A divili se, co to je za pilota, který po tolika letech stále ještě neodpadnul. Však i on se občas divil.

Udělal co mohl, vše bylo zajištěno. Nezbývalo než aktivovat vnější dveře. Ty se líně začaly otevírat a mohutnou černou postavu astronauta pomalu zalévalo bílé světlo. Před ním byla přechodová komora doku. Té trvalo o něco déle, než provedla potřebné skenovací kontroly astronauta, kontrolu atmosféry z přechodové komory jeho lodi a atmosféry a životních podmínek uvnitř dokovacího ramena. Než se komora ujistila, že astronaut, vnitřek lodi z které přichází ani vnitřek samotné stanice na druhé straně nejsou nijak nebezpečné a že gravitační pole lodi i stanice jsou kompatibilní, měl Lawrence čas si prohlédnout luxus, jaký v obyčejné pitomé přechodové komoře ještě nikdy neviděl. Kožená křesla, koberec, multifunkční displej a umělé květiny bylo to poslední, co čekal v přechodové komoře vesmírné stanice. Konečně mu komora dovolila vstoupit do dokovacího ramena. Né že by musel čekat na její povolení, neměl ale důvod zasahovat do jejího procesu.

Pohled do vstupního ramena stanice byl fascinující. Světlo vycházející snad ze všech stran odhalovalo bílou chodbu, vnitřek dlouhého ramena stanice vedoucího k řadě doků. Chodba byla dokonale čistá, jakoby vystěhovaný luxusní hotel, modrý koberec vedoucí ke dveřím dalších přechodových komor a v dálce dveře do stanice. Pomalu kráčel chodbou a divil se absenci jakéhokoliv poškození nebo opotřebování. Konečně se před ním otevřely dveře do samotné stanice. Ve vstupní hale uviděl troje dvěře a schody, vedoucí nahoru. Několik černých křesel bylo umístěno u zdí, naproti nim byla ve zdi velká obrazová plocha. Kdy zde asi čekali poslední pasažéři na svůj let? A kdo to asi byl?

Lawrence stále svíral v ruce černý kufr s veškerým nutným vybavením. Vyslal systému příkaz spustit v baru hudbu a navázat v playlistu přesně tam, kde před lety skončil. Hudbu pak převedl do interkomu celé stanice, takže se rozezněla všude okolo. A konečně vstoupil jako nějaké vesmírné monstrum ve svém černém skafandru do té místnosti.

Nikdy nepředpokládal, že se sem opravdu podívá a vlastně po tom ani nijak netoužil. Spíše ho to fascinovalo. V posledních letech pak ale narazil na taková vyprávění, která povzbudila jeho zvědavost. Bar 518 bylo místo, které za ty dva roky svého fungování změnilo život snad každému, kdo ho navštívil. Alespoň to vyplývalo z toho mála dostupných informací.

Schodiště vedoucí nahoru vypadalo neškodně. Lawrence pomalu přistoupil k prvním dveřím po své pravici. Stále na nich bylo jasně vyznačeno, že vedou do strojovny a jsou tedy jen pro zaměstnance. Díky hacknutému řídícímu systému se na jeho povel otevřely. Prostor za nimi vypadal přesně jako nouzový východ ze strojovny. Opět je zavřel a pokračoval chodbou ke dveřím vlevo. Za nimi byl výtah, vedoucí do pěti různých pater. Přivolal ho, aby se ujistil, že je funkční. Nebyl. Vůbec nezareagoval a systém zahlásil poruchu. Lawrence tomu nepřisuzoval důležitost a vydal se do baru po schodech.

I když jeho skafandr, určený především k používání uvnitř lodi (a jiných lodí, když k tomu dojde...) byl poměrně lehký, přesto byl v něm pomalejší a méně obratný. Za poslední týdny nebo jak to bylo dlouho, ho ale ani neměl potřebu sundat. Byl uzpůsobený tak, aby ho pilot nebo jiný člen posádky mohl nosit stále, likvidoval tedy pot, udržoval teplotu a měl potřebné otvory na potřebných místech pro ty případy, kdy bylo k dispozici sociální zařízení. A ta černá barva byla většinou mnohem vhodnější k misím pilotů Kuwaitské meziplanetární dopravní společnosti než jakákoliv jiná.

Jak stoupal po schodech, světla postupně ubývalo, až se ocitl ve slabě osvětlené chodbičce, jejíž zdi byly pro změnu vyzdobeny obrovskými obrazy pozemských měst. Zde byl i vchod na troje skromné toalety, hned vedle dveří od výtahu. Průhledné dveře na konci chodbičky avšak vedly do zcela temné místnosti a právě tam Lawrence zamířil. Dveře se nezvučně zasunuly do stěny a před pilotovým zrakem, vybaveným kontaktním interface a tedy modrým nočním viděním, se objevil slavný Bar. V odstínech modré spatřil rozsáhlou místnost. Naproti dveřím začínal bar, nyní topící se ve tmě, který pozvolným obloukem vedl až na druhý konec místnosti. Prázdné sedačky u baru, opuštěné flašky za ním na poličkách a jediná rozbitá sklenice na zemi naznačovaly, o čem že to tu vlastně, možná, bylo.

Zbytek místnosti byl věnován kulatým stolkům, křeslům okolo nich

... pokračování možná někdy příště