Zpověď

Konečně sama. To je úleva, když kolem mě nehýří tolik lidí. Jsem ráda sama. Ano, opravdu. Vím, že na to nevypadám, ale je to tak. Věřte mi. V tomto můžete, i když to bude těžké. Nedělám si o sobě žádné iluze. Mohlo by se zdát, že mám čisté svědomí, a překvapivě ho i mám. Co se stalo, stalo se, nedá se to vrátit. A vůbec, chtěla bych, aby se to vrátilo a já mohla jednat jinak? Ne, rozhodně ne. Co je mrtvá, to je mrtvé. Ejhle, co jsem vlastně já? Mrtvá jsem, ale jsem i tady. Stojím tu a přemýšlím. To znamená, že celkově mrtvá nejsem, i když jsem zemřela. To si moc dobře pamatuji. Sinias, tak se jmenoval, kdo si mě vzal a se mnou i život dostal. Pak jsem skončila v příkopě, kde jsem několik hodin ležela bez hnutí. Byla jsem jen další pohozený tělo bez duše a života. Než mě našel Sebastien. Můj zlatý Sebastien. Co bych tehdy dělala, kdyby mě nenašel? Co by, ležela bych ve škarpě a trouchnivěla bych jako staré dřevo v bažině. To by byla neveselá budoucnost. Brrrr, ještě že ji změnil. Vytáhl mě a vdechl mi nový život, byl andělem života i smrti jen pro mě. I když mé tělo bylo jasně mrtvé, bylo studené a bledé, mé srdce se naopak probudilo při pohledu na něj. Nechápala jsem, co se děje a ani dnes to nevím. Vy tomu prý říkáte láska. Je to divné slovo, láska, je chladné a hadí s tím S uvnitř slova. Ne, to nemohla být láska, tomu slovu ty pocity neodpovídaly. Byl v tom oheň, který mě hřál v těle. Byla v tom droga, která dávala dobrý pocit a nemohla jsem se jí nabažit. Byla jsem závislá. Vychutnávala jsem si ten pocit s ním až do jeho konce. Od toho okamžiku jsme byli jen spolu, nikoho jsme nepotřebovali, tedy až na své oběti, museli jsme z někoho žít. Tak to většinou bývá, tak to říkal, když jsem odmítala tak žít, zas mě zachránil. Proč? Snad z toho spojení mezi námi… Zemřeli bychom oba…
To ticho protínané mými vzpomínkami je kouzelné. Nikdy jsem to nezažila, vlastně ano. V tý škarpě. Kde jsem skončila? Ah, už vím, u Sebastiena, mého drahouška. Je to už dávno, co jsem ho viděla se usmívat. Měl tak krásný úsměv a ledově modré oči mě vždycky probodly, aby poznaly, že nelžu. Ale to jest pryč. Oči jsou navždy zavřené, ústa zkřivená v poslední sten a tělo? Kde je mu konec? Netuším. Vzali mi ho, znovu a naposled mi daroval život, ale svého se nevzdal tak lehce. Neptali se ho, stejně jako se neptají teď mě. Jak jsme si i teď podobní, ach chybí mi. Jeho ztráta mě poznamenala, ztratila jsem v sobě to teplo, vystřízlivěla jsem z drogy a místo ní jsem přijala prázdno s nenávistí. Brala jsem a rozdávala zároveň. Brala jsem těm, co vzali mně, jejich drahé. Rozdávala jsem jim tak tu bolest, co dali mně. A to plnými hrstmi a se sílící radostí. Ženám jsem sváděla muže a zabíjela je jediným kousnutím, oba jsme prožili extázi zakončenou smrtí. Tou tichou šedou eminencí v našich životech. Po Sebastienově smrti jsem znovu žila. Tedy nežila v tom pravém smyslu, ale víte, co mám na mysli. Mužům jsem pak zabíjela beze svádění ženy či děti. Až má pomsta byla dokonána. Sebastiena mi to nevrátilo, ale vzala jsem tolik cizích životů za jediný. Velká to cena života. Pro všechny zbyla mně tak známá prázdnota, nikdo nebyl ošizen, a tak to má být.
Ach ta bolest., znovu mě sžírá přesně jako tehdy. Žádná změna se v pocitech nekoná ani po stech letech. Vše je stejné, až na něj. Ten stále není. Mám chuť se smát, smát jako šílenec, i když se mi do očí derou slzy. Krásný paradox. Síla v srdci pomalu usíná, když je vše dokonáno. Ale musím jít dál. Proč tu tedy jen stojím? Co teď můžu dělat? Jen vzpomínat na doby bolesti, smutku a volnosti.
Pomsta byla hotova, už mě mohli chytit, ale chuť svobody byla větší droga než oheň v těle. Chtěla jsem jen svobodně dýchat, cítit se tak. To by mi stačilo. Utíkala jsem. Nebylo to moc svobodné, ale tehdy jsem neviděla lepší východisko. Před čím jsem utíkala? Sama před sebou. Jedna má část to chtěla vzdát a odejít za Sebastienem. Pro ni jeho pomsta byla poslední fází před odchodem za ním. Druhá část říkala, že to je zbabělost, a že bych tak zkazila jeho památku, která žije vlastně jen ve mně. Jak by mě vítal tam, kde je, kdyby věděl, že jsem to vzdala? Asi ne moc vřele po tom všem… A třetí část se chtěla jen vézt na lidské společnosti jako parazit. Útěk před nimi byl řešením jen na chvíli. Vždy, když jsem se někde zdržela déle, mě dostihly. A to nebylo pro mě to pravé. Výčitky, nenávist, stesk, bolest a volnost. Vražedná kombinace – pro některé.
Po několikaletém utíkání mě dostihli. Ne mé části, ale lidé, ti zatracení lidé. Od mé pomsty utekla řada let, ale oni na mě nezapomněli. Asi jsem je tehdy zastihla nepřipravené a od té doby jsem pro ně byla navždy trnem v oku. Pronásledovali mě na každém kroku, až jsem to vzdala. Ne, nevzdala, to bych lhala. Asi jsem vypustila na chvíli svou první část, omlouvám se. Ale byli krok přede mnou. Vím, že je to divné, ale bylo to tak. Sny jsem neměla a o iluze jsem dávno přišla. Budoucností pro mě byly vždy jen pár prvních minut v následujícím jednání. Pokořili mě i Sebastiena, oba nás udolali jako zvěř. Vzali mi to jediné, co mi zbylo, svobodu.
Dívám se po místnosti bez oken, která je mým vězením. Mám ji i v hlavě, tam jsem uzamkla ty části mé osobnosti. Vše je ztraceno. Vím to, vidím vstupovat ke mně Sinia. Říká mi, že jsem měla zemřít už tehdy, že jsem narušila rovnováhu života. Chápete to? Jenom tím, že mě Sebastien zachránil a já pak zabíjela. Zákon akce a reakce jak vyšitý. Říká, že mě musí potrestat. Prý si nezasloužím lidský soud. Je to pro něj riziko. Sápe se mi na hrdlo, já se vším smířená se nebráním a místo řevu jen chrčím.

******

„Doktore Spencere! Rychle! Ta na šestce!“
„Co s ní je?“s otázkou vyběhl na chodbu statný muž v bílém plášti.
„Akorát jsem ji kontroloval přes okýnko ve dveřích, když si rukama začala drásat hrdlo. Předtím celou dobu něco drmolila, ale nebylo jí rozumět.“informoval jej za pochodu dozorce.
Pospolu doběhli až před otevřené dveře cely, ve které na zemi ležela mladá žena v kaluži krve. Doktor Spencer se sehnul nad tělem. Prohlídl ji, zkusil puls, ale žádný nenahmatal.
„Je mrtvá. Datum úmrtí 6.6. 2006 v 6 hodin 6 minut večer.“konstatoval doktor.
„Výborně. Stejně nad ní měl být vynesen rozsudek smrti, usnadnila nám tím práci. I když se to ještě snažila uhrát na pomatení smyslů, ale já jsem jí to nežral. Ani tomu jejímu Sebastienovi.“zasmál se strážný stojící opodál.
„Říkal jste Sebastienovi? On doopravdy žil?“
„Ano, vraždili spolu. Když jsme ho dostali, mstila se všem, kdo byl za jeho smrtí. Ale on se zabil sám. Oběma přeskočilo.“konstatoval strážný.
„Co vím z jejich spisů, tak vraždili jen pokousáním na krku. Díky otiskům zubů je usvědčili. A on se zabil stejným způsobem jako ona. Hrdlo si rozedral na cimpr campr a za nehty měl kousky kůže se svou zaschlou krví.“
„Viděla, co se mu stalo?“optal se doktor se zájmem.
„Ne, pokud vím. Čapli jsme ho a ona utekla. Nějak se pak doslechla, že zemřel. Ale pochybuji, že by věděla jak. O tom nikdy nemluvíme.“odpověděl strážný se strachem o práci. Musel to nějak zaonačit, že mluvil venku on sám, když se svěřoval, co zažil za podivnou sebevraždu.
„Dobře. Ta podobnost je velká. Není náhoda, že se zabijí dva lidi takto propojeni stejně. Jejich případ mě zajímá. Chci mít ráno na stole papíry obou.“
„Dobře pane. Seženu vám je.“odpověděl strážce, který si posléze oddychl, že pozornost odvedl dál od sebe.
Doktor Spencer se odebral zpět do své pracovny, zavřel za sebou dveře a usedl za stůl.
„Konečně, Sebastien i Margot se smaží v pekle, kam patří. Nadělali zbytečný problémy jen svou pofidérní existencí na úkor lidí. Zničím stopy po jejich řádění.“usmál se Sinias. „A tohle tělo pak možná majiteli i vrátím, až bude navždy po všem!“rozesmál se děsivým smíchem, který se rozléhal po místnosti v ozvěně.