Portál

Portál
V elfí říši Shines‘ Lotu se po dlouhých dvoutisících letech opět otevřel portál do světa lidí. Pro lidi to bylo plus, protože se učily novým věcem, viděli nový svět, o kterém věděl jen málokdo. Ale elfové trpěli – s lidmi přicházel i mocný démon Iblaus. Iblause mohl zabít pouze vyvolený, který se hledal velmi těžko. Takový hrdina musel zahnat Iblause zpět do světa lidí, kde byl obyčejným člověkem. Avšak tím, že prošel do světa lidí zemřel. Elf nemohl setrvávat ve světě lidí déle než pět minut a projít zpět se mu podařilo jen málokdy.
Portál byl ukryt v lesích a poblíž něj byly vždy skryté hlídky. Skryté ve stínech stromů. Propouštěli lidi varovali vesnici vždy, když přišel Iblaus.
Vesnice nebyla ani kilometr daleko. Měla několik hospůdek, obchůdků, ale také se zde cvičily další generace stráž portálů. Chlapci chodili do výcviku vždy dopoledne, vraceli se na oběd a po obědě šli na pár hodin zpět do školy. Do výcviku chodili už od svých osmi let. Naučili se zde nejen bojovat, ale i jezdit na koni, šplhat, rychle běhat a tak celkově se museli udržovat kondici.
Dívky byly učeny v domácnosti. Do školy chodili až od čtrnácti let. Do výcviku chodily později, protože kdyby se portál otevřel, mohly nebo taky musely, chodit na stráž ony.
A teď se portál otevřel a Iblaus jako by si chtěl vynahradit každé dva roky ztracené, které nebyl v říši elfů, jedním zabitým nebo velmi těžce raněným vojákem.
„Portál se červená, přichází démon. Zažeňme ho mí bratři, ohrožuje naše životy, tak s chutí do něj!“ poručil Styx.
Ale tentokrát to nebyl démon. Přišly dvě dívky. Nebylo jim víc jak dvacet let. Ale to Styxovy bohužel také ne. Byl nejlepší bojovník svého věku za posledních pár let. Holky se smály, nevěděly nic o zlu, které sužuje tuto zemi. Smích. To bylo to, co potřebovali, aby se uvolnila atmosféra mezi hlídkou. Na mužích už byl vidět strach.
Ale teď, teď začalo ráno, nový den. Dnes se nebojovalo. A tak odešla hlídka s dívkami v čele zpět do vesničky. Styx si nemohl odpustit konverzaci s opačným pohlavím jiné rasy a tak odklusal na svém oři a přešel do kroku až když šel vedle dívek.
„Co pohledávají takové krásky u elfů v tak brzkou hodinu?“ zeptal se trochu provokativně. Ale s touhle větou z něj spadl všechen stres, který posbíral během té noci. A to bylo dobře, hodně dobře.
„Na to bych se tě mohlo zeptat taky, elfe“ řekla blondýnka. Měla zelené oči, které se Styxovy víc než líbili a měla v sobě něco jiného, tajemného. Něco jako divokost, kterou v sobě elfy příliš nemívaly.
„Já jsem Styx a tohle,“ ukázal pod sebe, na svého koně „to je Lisa, moje věrná přítelkyně.“
„Já jsem Fanny“ usmála se blondýnka.
„A já jsem Katy“ řekla ta zamlklejší. Měla černé vlasy a modro-šedé oči. Vypadala klidně, ale něco mu na ní příliš nesedělo.
„Jdeme si to tu prozkoumat, nechceš nám dělat průvodce?“ zeptala se Fany.
„No, možná bych mohl. Ale dám Lisu odpočinout do stáje“ řekly Styx a kůň radostí zařehtal.
A tak šli a šli. Ve vesnici odstrojil Lisu a poslal jí do stáje, aby si po dlouhé noci odpočinula. Ale když se vrátil před dům, kde mu holky slíbily, že počkají, byla tam jen jedna. Byla tam jen Fany. Katy zmizela.
„Kde máš kámošku?“
„Nevím, řekla mi, že se vidá na průzkum sama a zmizela. Je to tady nebezpečné nebo proč se ptáš?“ řekla Fany trochu naštvaně.
„Nebezpečné ... hm … i tak se to dá říci. Ve skutečnosti je to tu možná víc než nebezpečné. Stačí narazit na špatný strom nebo se ztratit. Nedaleko je bažina. Říkáme jí ‚bažina mrtvých stínů‘ chodí tam tudy duchové těch, které zabil Iblaus.“
„Chceš jí jít hledat?“
„Ne, ne to nechci. Každý, kdo tam vstoupí si musí umět najít cestu sám. Kdybychom jí šly hledat, mohli by jsme se ztratit v úplně odlišné části bažiny. Najde cestu, uvidíš.“
A tak vyšly. Elf úplně neslyšně a dívka vydávala různé zvuky podle toho kudy šla. Slyšel praskat větve pod jejími nohami, také zvuky jehličí a někdy i zažbluňknutí kaluže, do které omylem několikrát šlápla. Cesta byla jedna z těch obtížnějších, ale ona si nestěžovala. Byla ticho až si Styx myslel, že na něj něco chystá. Ale když se ohlédl, uvědomil si, že je moc zaměstnaná terénem trasy.
Dovedl ji až na vrchol Travinu, to byl kopec, na kterém byla ve skále vyryta jejich legenda. Byl tak patnáct set metrů vzdálený od vesničky Niji, ze které vycházeli. Bylo na něm vidět všechno. Tady na vrcholu nebylo těžké rozeznat stromy od Entů. Byl odtud vidět i obrovský portál, kterým chodila živoucí zkáza. Několik dalších vesniček, jejich závislost na toku Dzorky.
Sedl si a poslouchal, jak všude kolem něj šeptá příroda zvěři, rostlinám a entům.
„To je nádhera! Nic takového u nás nemáme. Žádná podobná harmonie“ křičela Fany a poletovala po plochém povrchu vrcholu.
„Harmonice mezi lidmi a přírodou nebude existovat, dokud ji nepřestanete ničit. My elfové se snažíme přírodě pomáhat a tak pomáhá i ona nám, když potřebujeme“ říkal, když šel směrem k ní, aby jí ukázal legendu.
„Co to je?“ zeptala se.
„To je naše legenda. Je tu vytesaná miliony let. A říká se v ní, že pokaždé, když se otevře portál, přijde démon a s ním zkáza. Avšak s démonem se zjeví i duch mocného mága, který tuto legendu vytesal. A ten voják, do kterého vstoupí zažene démona zpět. Ale při tomto souboji obětuje život pro dobro ostatních elfů. Jakmile vstoupí do portálu, jeho duše portál zavře a jeho tělo dopadne na elfskou zem.“
S touto větou skončil a sledoval co udělá Fany.
Stála a on stál těsně za ní. Otočila se a velmi hluboce se mu podívala do očí. Ten pohled byl dlouhý jako několik elfských životů a Styx na něj nikdy nezapomněl. Potom – a ani už si nepamatuje přesně jak se to stalo – políbili se. Bylo to něco, co by od sebe vážné nečekal. Ale netrvalo to dlouho, Fany ho od sebe odtrhla a začala vzlykat. Podívala se na něj.
„Já – já nemůžu, promiň.“ A odešla.
Styx si sedl, díval se do dálky a přemýšlel, jestli je to vážně možné. A možné to bylo. Na chvíli ho přepadl strach, aby se neztratila v lese. Ale ten hned zmizel. Začal si klást otázky typu: ‚proč nemůže?‘ Proč by sakra nemohla? Co jsem provedl? Ale odpovědi byly někde v dálce, někde za portálem.
Asi po hodině přemýšlení o tom podivném zážitku se zvedl, chtělo se mu spát. Ale zároveň dostal chuť něco dělat. Dostal chuť divoké rychlosti a dusajících kopyt. Zapískal. Nic se nedělo, pořád nic. Po pěti minutách slyšel dusot kopyt a za chvíli k němu přiběhla Lisa. Ukázal prstem dolů a ona si lehla tak, aby mohl nasednout. Nasedl. Kůň se zvedl velmi opatrně, Aby jezdec nespadl.
Chvíli chodili po lese v kroku. Lisa jako by věděla o pánově náladě.Věděla, že za chvíli se bude hnát. A úplně bezcílně. A měla pravdu. Jakmile došly na louku k řece, Styx pobídl Lisu nejdřív do klusu a po deseti klusových přešli do cvalu. Lisa najednou taky propadla touze po rychlosti. Tryskaly. Tak rychle, že se ani jeden z nich nestíhal dívat po přírodě kolem. Byl to jeden z momentů, kterému se říká dokonalá souhra koně a jezdce. Dvě srdce, které bijí jako jedno. Potom Styx pochválil Lisu. Už mířili domů.
Styx opět ustájil Lisu. Vypadala spokojeně. I on se tak cítil. Šel domů, šel spát.
Ale neměl klidné spaní. Zdálo se mu o Iblausovi. Iblaus napadl vesničku když byly slavnosti přírody. Při těchto slavnostech nemusí být stráž u portálů. A on toho využil. Vesnice hořela a Iblaus zabíjel nevinné. Viděl sebe. Byl tam s Fany. Ona stačila utéct zpět do říše lidí. Ale on zemřel. Ale teď si nevzpomínal jak. Ten sen byl tak živý. Najednou se uvědomil, že to se také stane. Stane se to pokud něco neudělá. Ale co? Slavnosti přírody jsou už za týden. Všichni muži se na ně těší, protože nebudou muset držet hlídku. Musel by přemluvit všechny muže a to není příjemná záležitost. A bylo by vážně málo pravděpodobné, že by mu to někdo uvěřil.
Najednou někdo zaklepal na dveře jeho pokoje.
„Dále!“ řekl. Vešla jeho sestra Naomi.
„Někdo venku tě chce. Nějaká dívka, blondýna. Mám říct, že přijdeš?“
„Ne, řekni jí ať přijde sem, za mnou.“
Netrvalo dlouho a Fany přišla. Nic neřekla a sedla si k němu na postel.
„Co si přeješ?“
„Nic, jen chci být u tebe. Víš, jak jsem utekla po tom - .“
„Vím po čem, povídej dál“ řekl Styx jako by se snažil popřít to, co se na kopci stalo.
„Tak – tak jsem šla domů, víš, za portál. Moji rodiče se hádají kvůli smrti mého bratra a tak si na mě často vybíjejí smrt. Já – já už tam nechci být p-prosím, můžu zůstat tady u tebe?“ řekla se strachem, co na to Styx řekne.
Objal ji. A ona jeho obětí opětovala. Hladil ji po vlasech a šeptal: „Můžeš tu zůstat. To víš, že můžeš.“
„Děkuju“ řekla a políbila ho. Jen čtyři stěny byly svědky jejich lásky.

Večer odešel Styx na hlídku. Lisa na něj koukala trochu nevěřícně a přece vlídně. „Co tak koukáš, jsem taky jenom člověk“ řekl jí. Pak se vypravily k portálu. Nepřišly první, ale ani poslední ne. Když byli všichni, zahalili se do stínů a vyčkávali. Přijde první ráno nebo Iblaus? To nikdo nevěděl. Ala první přišel Iblaus.
Přišel několik málo hodin po půlnoci. Začal urputný boj. Krvavý. Velmi krvavý. Styx bojoval, co mohl a ostatní muži s ním. Všichni se snažily zahnat Iblause zpět do portálu.Styx měl pocit, že tentokrát se Iblaus soustředil pouze na něj. Několikrát se na něj podíval hrozivým pohledem a pak udeřil. Naštěstí Styx stačil uhnout.
V jednu chvíli se Styx zadíval do portálu. Vyšel z něj duch mága. Mířil přímo k němu. Možná to viděl i Iblaus a soustředil se na něj tak, že ho strážci stačily zahnat zpět do portálu. Duch však zůstal přítomen v říši elfů a blížil se ke Styxovy. A najednou jim prošel. Styx se rychle ohlédnul. Ale mágův duch zmizel. Nebyl tam. A to vypovídalo jediné. Styx je vyvolený.
Po náročné noci se Styx vrátil domů. Bylo sedm hodin když ustájil Lisu. Když přišel k do pokoje Fany ještě spala. Lehnul si k ní a něžně ji objal. Do deseti minut usnul.
Když se vzbudil, bylo o čtyři hodiny více. Jenom čtyři hodiny spánku? Nu což, snad to stačí! ‚říkal si‘. Otočil se na tu stranu, kde byla Fany, když usínal. Když otevřel oči hleděl přímo na ní.
„Brý ráno“ ozvalo se z jejich úst.
„Ahoj“
„Připravila jsem ti snídani. Není to nic moc, ale snad ti to bude chutnat.“
A tak snědl snídani, kterou mu Fany uvařila. Nebylo to tak zlé. V následujících hodinách se snažil učit Fany jízdu na koni. Začínal být hrozně rád, že Lisa je tak trpělivý kůň, protože Fany to vůbec nešlo.
Po hodině jízdy na koni se šli ještě projít po okolí. Bylo nádherně, počasí jim přálo. Sedli si podél řeky a mlčely. Každý přemýšlel o svém. Styx přemýšlel o tom, co se stalo předešlou noc, o duchovy, který se mu zjevil. A Fany myslela na to, jaké by to bylo vrátit se zpět do říše lidí. Elfové ji přihnuli velmi dobře. Lépe než čekala. Tady v Shines‘ Lotu nikdo nechoval nenávist vůči lidem. Všichni se snažily držet pohromadě. Možná kvůli Iblausovy. Možná kvůli něčemu, co neznala a nechtěla znát.
„Už je pozdě, měl bych jít na hlídku.“
„Vem mě s sebou, prosím.“
„Ne, je to nebezpečné a já si tě nemůžu vzít na starosti. Beru zodpovědnost pouze za sebe a za Lisu, víc nemůžu.“ A s těmito slovy odešel. Když se ohlédl Fany běžela za ním, což bylo dobře. Nechtěl ji tady nechávat o samotě, mohla by se cestou zatoulat a to by mohlo skončit hodně špatně. Jen co došel domů nasedlal a nauzdil Lisu a vydal se na hlídku.
Netrvalo dlouho a přišel Iblaus. Boj trval déle než kdy jindy. A ta zrůda se soustředila hlavně na Styxe. Když už byl téměř zahnaný uštědřil poslední úder, který patřil Styxovi. Iblausova dýka se mu zapíchla do ruky. A tam taky zůstala. Styx zařval a stáhnul se. Mezi tím ostatní muži zahnaly démona zpět do portálu.
Styx si vyrval dýku z ruky. Věděl, že by mohl vykrvácet. Ale přesto to udělal. Krve moc neteklo, né tolik aby tomu podlehl. Dýku si nechal. Ostatní muži se k němu sbíhali, aby se zeptali, jak na tom je. Nebyl na tom nejhůř, ale bolelo to neuvěřitelně. Hlídka se shodla na to, že už toho měl za tuto noc dost a tak ho poslali zpátky domů, aby se dal do kupy.
Když se vrátil Fany spala. Šel do kuchyně, kde byly schované obvazy. Zavázal si ruku s tím, že druhý den někoho poprosí, aby mu ránu zašil. Rána už ani tolik nekrvácela a tak si s čistým svědomím šel lehnout k Fany.
Padnul únavou vedle ní. Už skoro spal když se na něj otočila a její třpytivě modré oči začaly zářit ve tmě.
„Co se stalo? Přišel si tak brzy. Není ti nic?“
„Jen škrábanec, nic to není. Ostatní mě poslali domů, abych to vstřebal“ řekl s předstíraným klidem. Ve skutečnosti se ale bál. Měl strach z toho, že se mu jednou nepodaří uhnout nebo ho zklame Lisa a pak už bude pozdě na život.
Fany jeho strach asi vycítila. Přitulila se k němu a prohrabávala se mu ve vlasech. Styxe to nesmírně uklidnilo.
„Miluješ mě?“ zeptala se ho.
„A ty mě?“
„Já – já myslím že jo.“
„Já tě taky miluju.“
A pak se líbaly až se to vyvinulo v něco víc. V něco o čem věděli jen zdi, co je obklopovaly.
Druhý den, když se probudil, bylo místo vedle něj prázdné. Jenom zvuky z venku byly slyšet, jinak bylo úplné ticho. Styxovi to bylo v tuto chvíli jedno. Nebo alespoň části jeho já to bylo jedno. Měl pocit, že se přes noc něco stalo. Něco se změnilo. Nějaká část jeho já jako by bojovala s nějakou částí, která k němu přišla v noci a začala si říkat o vládu nad Styxovou myslí.
Něco bouchlo. Asi dveře. Ano, byly to dveře a někdo jimi přišel. Naomi dnes ale spala u svého přítele, takže to musela být Fany. Za chvilku se otevřely dveře k němu to pokoje. Byla to Fany. Usmál se na ni rozesmátým pohledem. Darovala mu svůj lišácký výraz a pak skočila do postele za ním. Chvíli probíhalo něco, čemu by se dalo říkat sourozenecká bitva. Pak ho políbila.
„Uvařím snídani, zatím se nějak zabav“ řekla a odešla zpět do kuchyně.
Styx se oblékl. Upravil. A teď hleděl z okna a přemýšlel. Začala ho silně bolet hlava. A potřeboval na čerstvý vzduch. Jedině to mu na jeho bolesti pomáhalo. Něco mu říkalo, ať to nedělá, že se něco stane. Ale něco, co mu bylo bližší mu říkalo, že tam jít musí. Najednou ho napadlo, že by mohl jít k portálu a zeptat se ostatních jaká byla noc.
„Fany? Já se půjdu projít. Až se vrátím, tak se spolu nasnídáme. Jo?“
„Dobře, ale vrať se brzy“ ozvalo se z kuchyně.
A tak vyšel ven. Nandal Lise ohlávku a uvázal na vodítko. A tak šly. Šel Styx a Lisa po jeho boku. Prošly vesnicí a zamířily k portálu. Styxovy začala příšerně bolet hlava. Ta bolest přišla náhle a nečekaně. Tak, jako chodí Iblaus. Bojovala s částí jeho já, okupovala jeho myšlení tak, že se nebyl schopen soustředit ani souvisle myslet. Cítil, jak se kácí na zem, Když se mu podařilo otevřít oči viděl, jak se na něj Lisa se zaujetím kouká. Sledovala souboj nové agresivní stránky se starou dobrou stránkou svého pána. Jako by to trvalo tisíce let. Za deset minut přišlo něco nového. Ucítil to Styx, ucítila to i Lisa.
„Zasáhla tě Iblausova dýka, část jeho samého. Ta se teď vkrádá do tebe samého. A jestli s tím něco neuděláš, už to nebudeš ty. Bude to jen skořápka tvého těla pod vládou té zrůdy z portálu“ ozvalo se do toho boje, který propukl ve Styxově hlavě. Opět otevřel oči. Klečelo u něj něco. Pokoušel se šáhnout na to. Ne, nepovedlo se. Šáhl skrz to. Ale ten stín nezmizel. Byl to mágův duch.
„Ty jsi vyvolený chlapče. Vybral jsem si tě, protože je v tobě něco víc. Ale v tobě, né v té zrůdě, která se tě pokouší dostat. Musíš s tím bojovat, tak bojuj, bojuj.“ A tyto slova rozbily štíty těch zrůd, co se kopoušely Styxe dobít. A tak Styx vyhrál boj sám se sebou – projednou. Začal tušit příchody dalších bojů. Větších a krutějších. Dokonce i těch, které nemusí skončit dobře. Ale teď, teď to bylo pryč. Bolest hlavy byla ta tam.
„Nemůžu s tím bojovat, nevydržím to. Nedokážu to snést v sobě a teď si ani nedokážu představit, že bych stejný boj požíval tady na povrchu“ řekl stínu, když se mu ulevilo.
„Dokážeš to, dokážeš se tomu přizpůsobit. I kdyby ne, nebudeš už to muset snášet dlouho, brzy přijde tvůj den a pak nebude nic, co by si musel snášet.“
„Zdál se mi a tom sen. Já jsem zemřel a – a Fany byla za portálem. Na jedné straně byla Fany a na druhé straně se na mě koukala Lisa. Bylo to při slavnostech přírody.“
„Taky to takhle bude. A ty nic nezměníš. Kdyby ses o to jen pokoušel bude to ještě horší.“ A s těmito slovy mág zmizel. Zůstal tam jen Styx a Lisa. Zvedl se a pokoušel se o chůzi. Prvních pár kroků bylo dost pochybných. Ale pak už to šlo. Došly spolu k portálu. Styx se rozhlédl kolem. Nikdo nikde. Všechno bylo v pořádku a tak se otočil a odešel zpátky domů.
Doma si daly s Fany snídani. Styx došel k názoru, že Fany nikdy nebude geniální kuchařka, ale přesto jí jídlo pochválil. Dopoledne byla jedna velká nuda. Styx si četl a Fany se snažila napodobit to, čemu se obvykle říká oběd.
Parodie na oběd nechutnala nejlépe, ale měl hlad a poživatelné to bylo a problémy s trávením po tom taky neměl, tak to bylo v pořádku. Odpoledne se Styx rozhodl, že seznámí Fany s někým dalším. S Lekynem. Lekyn byl jeho starý přítel. Byl stejně starý jako on. Kdysi spolu chodili do výcviku a teď spolu měli hlídku.
„Kde ty se tady bereš? A koho si nám to přivedl?“ zeptal se Lekyn. Styx cítil v jeho hlase pobavení.
„Chci aby si se seznámil s Fany – mojí přítelkyní – už jsem ti o ní říkal.“
„Jo, to si říkal, Tak těší mě, já jsem Lekyn“ řekl a podal jí ruku.
„Mě taky těší, já jsem Fany“ řekla trochu nesměle.
Lekyn je pozval dál. Nalil jim čaj a přidal jim k tomu kousek buchty. Oby poděkovaly. Bavily se spolu asi až do pěti hodin. Pak Styx usoudil, že musí sebe i Lisu připravit na noc, a tak odešly. Lekyn poznal, že bylo něco jinak, něco špatně. Styx začínal být protivný a ostatní začal kritizovat. Tohle nikdy nedělal, vždycky měl pochopení pro druhé. I pro jejich chyby. Ale tohle, tohle mu podobné nebylo. Ale za chvíli musel myslet taky na jiné věci. Také se musel připravit na hlídku.
Ta noc bylo poklidná, Iblaus nepřišel. Styx přišel domů, vyspal se – spal tak do tří odpoledne – pak nastala nezávazná konverzace s Fany. Polibky, mazlení a pak se Styx odhodlal, že je čas na další hlídku. Fany se tvářila překvapeně, možná trochu naštvaně. Ale nemohla s tím nic dělat. I ona teď začala čelit faktu, že starý Styx umírá pod nátlaky toho nového, neznámého a zlého.
Následující dva dni probíhaly podobně, ale Styxova protivnost se stupňovala. Choval se pořád vztekleji, byl netrpělivý a neustále nervózní. Všechny kritizoval a na nikoho nebral ohledy.
Jestli existovala jediná výjimka, tak to byla Lisa. Ji chápal, Lisa byla jediná bytost, kterou byl schopen snést. Dalo by se říct, že to byla taky jediná bytost, která ho pořád brala jako přítele.
Den před slavnostmi přírody Styxe navštívil mág.
„Mohl bych tě pochválit, nesnažíš se změnit to, co přijde. Ale taky bych ti měl začít kázat. Nesnažíš se s tím ani bojovat. Možná ses toho ani nevšiml, ale všichni kolem tebe se toho všímají.“
„Tak mi řekni, co mám dělat? Myslíš, že to mám nějaký snadný? Já myslím, že ne. Taky si to se mnou můžeš vyměnit.“
„To je přesně to, o čem mluvím. Nejsi schopen souvisle přemýšlet, protože za tebe přemýšlí něco jiného. Něco, co se usadilo v tvé hlavě. A teď to dělá všechno za tebe. A ubližuje to lidem, které máš rád.“
„Tak – tak co mám dělat? Nejsem schopný se ovládnout, když k někomu jdu jedna část mě říká ať si ho znepřátelím, ať mu ublížím. Ale ta druhá křičí, že to není správné a ať s tím něco udělám.“
„Svěř se někomu, je jedno komu, ale musíš mu věřit a vědět, e tě pochopí. Jiná cesta není. Slavnosti jsou už zítra a ty víš moc dobře, co se stane. A taky víš, že se to nezmění. Ale nemusíš umírat jako ten, který byl ve svých posledních dnech protivný na všechny a na všechno. Můžeš zemřít jako přítel. Jako přítel, který se zapíše do paměti několika generací. Volba je na tobě – teď se za tebe nikdo rozhodovat nebude. Teď už ne“ řekl a zmizel.
Styx nevěděl jak se má rozhodnout. Když začne bojovat bude ho bolet hlava tak, že nebude moct něco dělat natož potom souvisle přemýšlet nebo bojovat s Iblausem. Ale to nebylo to nejhorší. Cítil, že se s ním něco děje. A co bylo horší, Fany to cítila taky. Nevěděl, jestli to má svěřit nejdřív jí, nebo Lekynovy. Chodil s Lisou po vesnici a přemýšlel. Přemýšlel komu vlastně věří víc.
Dlouho, hodně dlouho o tom přemýšlel. Vesničku Niju prošel několikrát. Ale nakonec jeho kroky začaly směřovat k Lekynovy. Zaťukal na dveře. Nic. Najednou se mu jako odpověď ozvaly kroky. Otevřely se dveře a Lekyn ho pozval dál.
Styx mu řekl všechno, všechno co si myslel a všechny následky toho osudného bodnutí a následky filozofických debat s mágem. A Lekyn uvěřil. Nebo se tak alespoň tvářil.
„A co s tím chceš dělat? Jestli můžeš tak to Fany řekni a taky jí řekni, aby za včasu utkla zpět portálem. Jinak se odtud nedostane.“ Řekl Leukin chápavě.
„A co když tady chce zůstat?“ řekl někdo jiný ve Styxovi.
„I kdyby chtěla, tak jí to řekni a počkej, co ti odpoví.“
A tak Styx poslechl Lekyna. I když jeho druhá, jedovatá a zlá část nechtěla, podlehla tomu dobrému starému Styxovi – pro jednou.
Styx se s bolestmi hlavy dopotácel domů. Fany chystala večeři. Styx věděl, že by se měl rychle sebrat a jít na hlídku, ale nedalo mu to a šel si ještě promluvit s Fany.
„Ty – ty víš, že jsem se změnil, postřehla si to, že jo?“
„Ano, jsi teď jiný. Změnil ses“ řekla trochu posmutněle.
„K horšímu, já vím“ řekl a začal vyprávět proč. Fany vypadala trochu vyvedená z míry. Vypadala zmateně, ale Styx se jí nedivil a pokračoval dál. Když skončil Fany měla načervenalé oči. Pochopila, že už nebude žít moc dlouho, pochopila proč jsou věci jaké jsou. Po tváři se jí kutálela slza. Styx jí utřel slzu a políbil ji.
„Musím jít na hlídku. Už teď jdu pozdě“ řekl. Chtěl se otočit a odejít, ale Fany ho chytla za ruku a přitáhla k sobě.
„Alespoň jednou chci být s tebou přes noc. Neodcházej prosím, dneska ne“ řekla se slzami v očích.
‚A co by se stalo, kdybych dneska nešel na hlídku? Zvládají to skvěle i beze mě a zítra pro ně – pro všechny – obětuji svůj život, pro celou Niju, tak proč dneska ne?‘ říkal si Styx v duchu, už nevěděl jestli mu to říkají ti okupanti v jeho hlavě nebo jestli to byl on sám. Ani po tom pátrat nechtěl.
Probral se až ráno v obětí Fany. Chtěl se zvednout, ale ona si ho k sobě přitáhla a nepustila. Znovu se k němu začala lísat a tak se taky přitulil a po chvíli znovu usnul.
Když se opět vzbudil Fany už vedle něj neležela. Bolela ho hlava a měl intenzivní pocit, že se něco stalo. Něco, co už nejde vrátit. Vstal, nasnídal se a šel za Leukynem zjistit, jestli se něco nestalo a hlavně se chtěl omluvit za svou nepřítomnost.
Přišel před dům k Lekynovy. Zaťukal. Nic. Pořád nic. Až najednou uslyšel tiché kroky a slabé bolestné vzlykání, které mu bylo povědomé. Otevřela mu Naomi – jeho sestra, Leukinova přítelkyně. Byla ubrečená, červené oči jí vynikaly na její bledé kůží. Jakmile ho viděla objala ho.
„On – on – on mi umřel“ řekla vzlykavě.
„K-kdo?“ vykoktal ze sebe Styx.
„LEKYN!“ řekla a rozbrečela se ještě víc. Styxovy už taky mírně červenaly oči a bylo mu do pláče, ale snažil se to před sestrou vydržet. Teď už věděl proč měl při vstávání ten zvláštní pocit – Lekyn zemřel.
„Co co se mu stalo?“
„Iblaus ho zabil.“
A tak tam stáli v objetí ještě několik minut. Styxovy už také tekly slzy po tváři. Ztratil kamaráda – toho nejlepšího jaký kdy byl – a byla to jeho vina. Jeho, jenom jeho. Protože se nedokázal odtrhnou od Fany a jít bránit portál. Chvíli jí utěšoval a pak se rozezněla hudba. Začínaly oslavy přírody. Ale on neměl chuť jít slavit. Potřeboval si provětrat hlavu.
„Dej se do kupy, sestřičko. Nemysli na to a až ti bude líp jdi slavit“ řekl jí. Pohladil jí po vlasech a šel opět směrem domů.
Fany doma nebyla. Asi šla taky slavit. Ale to bylo to poslední, co teď Styxe zajímalo. Vyšel z domu a zamířil do stáje. Lisa už na něj netrpělivě čekala. Jako by tušila, že s pánem už moc dlouho nebude a chtěla si ho užít. Nasedlal ji, nauzdil ji a vyrazily na projížďku. Jeli kolem bažin, jeli lesem. A chvíli se pozastavili na místě, kde jako by začal vztah mezi Fany a Styxem. Objel to místo, a když byly na lesní cestičce rozběhli se. Styx nechal Lise prostor na libovolnou rychlost. A tak cválali a když docválali na louku Lisa ještě zrychlila. Styx koukal na řeku, která si vedle nich bezstarostně zpívala svou písničku. Pak odbočily na lesní stezku, která vedla zpátky do vesničky.
Slunce už se připravovalo na odchod do říše snu a někdy v tu hodinu krvavého západu dorazil Styx s Lisou zpátky do Niji. A někdy v tuto hodinu se něco zlého z druhé strany odhodlalo opět zaútočit. Iblaus tušil nebo možná i věděl, že teď portál nikdo nehlídá.
Styx měl v tu dobu jiné starosti. Potřeboval najít Fany, aby jí řekl, že už je čas jít. Aby se dostala skrz portál. Doma nebyla. Procházel uličky vesnice a ptal se obyvatel. Nakonec ji našel u táboráku. Snažil se jí domluvit, ale ona nechtěla.
Najednou se ozvala hrozná rána. Následoval jekot a dunivé kroky něčeho obrovského. Iblaus přišel. Portál nikdo nehlídal a on se dostal až do vesnice. Už ho bylo i vidět. Fany už se zvedala k útěku, ale Styx ji stáhnul zpátky k sobě.
„Jdi lesem k portálu a uteč zpět do říše lidí – to je tvůj domov. Tady už ne“ řekl jí. Vypadala trochu vyděšeně, ale poslechla ho. Koukal jak prchá a pak se zvedl a utíkal Iblausovy vstříc. Jen on ho mohl zastavit a tak šel. Šel vstříc Iblausovy, vstříc smrti.
Dorazil na místo. Nebyl tam sám. Viděl tam kamarády z hlídky. Bránily vesnici, taky si všiml, že poblíž nich ležely dvě těla. Naprosto nehybně. Z dálky rozeznal, že to jsou dvě ženy – naprosto nevinné a bezbranné. Pohled v něm rozbouřil vlnu vzteku a náhlé agrese. Bojoval. Bojoval, ale úplně jinak. Jinak, divočeji. Bojoval jako zvíře, které brání sebe a své potomstvo před dravou šelmou. Iblaus se na něj v jednu chvíli otočil. Spatřil vyvoleného, spatřil smrt. Najednou už neútočil na část hlídky – soustředil se na Styxe. Ostatní dva zůstali za ním a nevěřícně koukali na probíhající souboj.
Styx bojoval jak nejlépe mohl. Po chvíli zjistil, že se mu podařilo zahnat Iblause necelou míli dozadu. Portál byl blízko. Najednou, a ani nevěděl jak nebo proč – přiběhla Lisa. Zaržala a začala pobíhat kolem Styxe. Styx se o ní začal bát. Do smrti – která byla blízko – by si neodpustil, kdyby jí zabil. Zapískal. Lisa přiběhla k němu a on si naskočil. Teď se mu bojovalo o mnoho líp. Nemusel používat nohy. Lisa znala jeho styl boje a tak ji nemusel ovládat.
Blížili se k portálu a on najednou cítil jak je smrtelný, jak stačí málo, aby ho Iblaus zasáhl a on zemřel a proroctví nebylo splněno. Málo, tak málo stačí, aby zahynul už teď a s ním i celá jeho rodná vesnice. A to nechtěl. Nastal čas zvolit menší zlo pro velké dobro.
V zápalu boje zahlédl Fany jak probíhá portálem. A začal si přát, aby byl taky takhle volný. Aby mohl všechno hodit za hlavu a jít neohroženě dál. Aby přestal myslet na Lekyna, který kvůli němu umřel. Aby přestal myslet na Naomi, kterou ranila smrt Lekyna a teď přijde ještě jeho smrt. Chtěl přestat myslet na Fany – jeho jedinou lásku. Chtěl přestat myslet na Lisu, která věděla, co přijde a přesto s ním byla. Jediná bytost, která s ním bude až do konce.
Zajímavé je, že i během přemýšlení bojoval jako zvíře. Když se ohlédl, viděl polovinu vesnice, která koukala na souboj. Koukala na nového vyvoleného. Styx najednou dostal chuť se vším skoncovat a tak rozcválal Lisu proti zesláblému Iblausovy. Cítil rychlost a to bylo dobře, působilo to jako antidepresivum. Rozjel se a setnul Iblausovi jeho obludnou hlavu.
Díval se na části jeho těla a přitom jel dál. Najednou ucítil jak Lisa brzdí. Chtěla zabránit jeho smrti. Ale Styx přepadl setrvačností do portálu. Jeho tělo to vyhodilo zpět do říše elfů, ale jeho duše zůstala uvězněná v portálu. Cítil jak jí ubývá a naposledy shlédl oči Lisy – smutné oči jeho milované přítelkyně. Když pohlédl na druhou stranu viděl jak sedící Fany pláče. Už se nikdy nebude moct kouknout do říše svého milovaného. Už nikdy s ní nebude jezdit na koni. Už nikdy ho nebude moct políbit. Ne, teď už ne. To všechno bylo vidět v jejím výrazu.
Když Styxova stále rychleji mizící duše pohlédla k elfům viděla Iblausovu lidskou podobu – byla to Katy, ale to bylo jediné co viděl, protože pak mu vstoupila do výhledu opět Lisa, které někdo sundal sedlo a uzdečku. Teď byla volná. Mohla se rozutéct kam chtěla, ale stála před portálem a dívala se jak pánova duše mizí. Jakoby říkala: ‚Ty jsi ten nejlepší, dal si mi volnost a na to se nezapomíná. Nezapomenu na tebe, to ti slibuju.‘
Ale to byl poslední obrázek, který Styx viděl, na který nikdy nezapomene. Pak se jeho duše vypařila. Odešla do světa mrtvých k ostatním vyvolením. Odešla tam, kam hrdinové chodívají.