Povídky Rawentownu/ prolog

Parkway Street

V potemnělé ulici se rozblikala stará pouliční lampa a pak studeným světlem osvítila chodník. Bylo něco po půl šesté a pomalu se stmívalo. Tahle odlehlejší čtvrť velkoměsta Raventown byla mnohem méně udržovaná než jeho centrum, a tak byly svítilny oprýskané a většině chyběly žárovky, protože město zřejmě nemělo na opraváře, nebo to snad ani nezjistilo. Proto byla Parkway Street tak ponurá a tmavá, a jen málokdo sem zavítal, ale to jen v krajních situacích, když neměl na výběr.
Parkway Street. Kdysi tu asi bývala nějaká alej, protože ulice většinou nesou jméno po něčem, co v nich je, nebo čím se vyznačují. Ale dnes tu bylo vše holé, až na zahrádky, samozřejmě. V nich ale taky nerostlo nějaké velké kvantum stromů, či keřů, ale povětšinou jen pilně zalévané podzimky, azalky a v oknech uvadaly petúnie. Jeden dům byl ale výjimkou. Místo nudných azalek a zvadlých petúnií za špinavými okny v zahrádce rostly slunečnice. Byly teď k podzimu už sice řádně povadlé a vyzobanými zrníčky, ale jakýmsi podivným způsobem vháněly do ulice život. Každý kdo kráčel po starých rozpraskaných dlaždicích chodníku se náhle otočil nebo zvednul hlavu a neúmyslně se pousmál.
Ten den byl vlastně jako každý jiný, stejně nudný a stereotypní, jako všechny předešlé v tomhle měsíci. Každé ráno smog, mlha a nesnesitelné výpary z výfuků, když se ulicí prohnal nějaký šílenec vysokou rychlostí, nebo na hlavní ulici kde denně projedou tisícovky aut. Stále byl slyšet rachot dopravy ze silnice za několika bloky, ale mnohem tlumeněji.
Najednou se z dálky začaly ozývat spěšné kroky něčích nohou. V mlze sice nejdříve nebylo poznat o koho se jedná, ale teprve když se dusot běhu ozval blíž, z mléčného oparu vystoupila jakási postava. Vběhla pod světlo svítilny, kde se dalo přesně určit kdo to je. Byla to asi třináctiletá dívka středně vysoké, hubené postavy s bílými vlasy sahajícími až k bokům. Na vlasech bylo stále znát, že ještě před několika týdny byly zřejmě obarveny na jemně šeříkovou barvu, která bohužel budila posměch u všech spolužáků i jiných, méně přátelských osobností. Kvůli tomu neměla žádné přátele, ani nikoho, kdo by jí něco věřil. K její smůle příčina nebyla jen záliba v méně i více potřeštěných nápadech, ale i její věčně zasněný pohled a velmi bujná fantazie.
Zastavila se přímo před domkem č. 7 se záhonkem slunečnic a modře natřeným plotem, z něhož už se nátěr značně loupal. Zamyšleně si vjela rukou do kapsy od jejího rudého kabátku a vytáhla z něj s chrastěním svazek barevných klíčů a různých přívěšků. Odemkla a otevřela vrzající branku a zmizela v domovních dveřích. Všechno se odehrálo jako vždycky. Den co den. Odemknout branku, otevřít domovní dveře a vše za sebou řádně zamknout. Ano, přesně tak, ale dnes, ještě než dveře za sebou docvakla, proletěl skulinkou mezi nimi tajuplný šepot.
Byl ale slabý a dívka zabraná do svých představ ho ani nezaregistrovala. Hodila klíče na stolek v předsíni, sundala si boty a kabát a už cupitala po schodech nahoru. Doma se vždycky cítila lépe než tam ve škole, i když jí také nevěřili ani polovinu z toho, co pronesla u večeře nebo jen tak prohodila, když se vrátila ze školy. Svět jí připadal tak zlý a krutý. Nikdy si nenašla kamarádku, nikdy nezažila přátelství a byla tak osamocená. Někdy jí přepadl náhlý smutek, že se musela dát do pláče a jindy zas hrozně záviděla těm ostatním. Měla těžký život už odmalička, kdy bydleli na venkově, ale tam si nenašla kamarády, protože tam prakticky nikdo nebydlel a tak se rodiče jednou rozhodly pořídit si dům ve městě. To bylo ovšem ještě horší, ale naneštěstí už to nešlo zpátky.