Rawentown/ 1.

Druhý den ve škole to bylo hrozně nudné. Hodiny se vlekly jako věčnost, a zvonek stále nechtěl zazvonit konec vyučování.
„Hej, ty s fialovejma vlasama,“ zazněl hlas za ní, „otoč se!“
Dívka ani nepomyslila na to, že by jej uposlechla, dobře věděla, co by se stalo. Sice teď bude vystavena několika výsměšným nadávkám, ale bude to muset přetrpět. Je to přece jen lepší, než sprška vody do obličeje, a pak děsivé výbuchy smíchu jiných spolužáků. A tak dělala, že si ho nevšímá.
„Rouro,“ zašeptal rozzlobený dívčí hlas za ní, „hej!“
To ovšem dívku vyprovokovalo víc než oslovení ‘‘hej, ty s fialovejma vlasama“. Jmenuje se přece Aurora, ne Roura. Nesnášela tohle oslovení, jako nesnášela ty, kdo jí tak říkaly, i když věděly že je jí to nepříjemné. Zamračila se a koutkem oka hodila pohled po dívce jménem Mia.
„Hej ty, zrůdo, chytej,“ škodolibě se usmála a hodila po ní zmuchlaný kus papíru. Aurora se mu vyhnula a on dopadl na její lavici. Okamžitě ho vzala strčila jej pod lavici ještě dřív, než se na ně otočila učitelka. Bohužel už bylo pozdě.
Učitelka, dvakrát vyšší než Aurora, na ní vrhla nenávistný pohled, v kterém se zračily všechna ta léta trpění, jenž s ní musela dívka vydržet. Upustila křídu na katedru oprášila si o sebe ruce. Dívka na ní upírala vyděšený pohled, který jakoby prosil o ušetření. Pokoušela se nějakým způsobem dát najevo, že ona nic neudělala, ale kdyby to řekla, nikdo by jí nestranil, nikdo by neřekl pravdu. Naneštěstí ona by jí nevěřila ani nejkratší slovíčko.
„Auroro Marigoldová,“ učitelčin hlas v ní zazněl jako stovky nožů, které nemilosrdně bodají a bodají, „Vstaňte.“
Dívka se rozklepaně zvedla a každý zvuk, co uslyšela, jí svíral víc a víc. Židle zaskřípala po podlaze, a ve třídě se začal ozývat nepříjemný smích. Ona však neviděla nic, co by v tomto okamžiku bylo nějak vtipné. Tedy aspoň pro ní. Modrýma očima hleděla do očí té příšerné ženy, co jí už sedm let tak trápila a nedovolovala žít. Teď ovšem věděla, že přijde něco mnohem horšího a krutějšího. Cítila to z jejího pohledu, z atmosféry a odněkud ze sebe, zevnitř.
„Pojď za mnou,“ zasyčela s arogantním úsměvem na tváři. Rozhodně si tuto situaci náramně užívala. Prošla kolem první lavice a zastavila se. Aurora, celá bez sebe, jí následovala, a zastavila se přesně namístě, kam učitelka Blacková ukazovala prstem. Dlouhým, havraním spárem čarodějnice.
Pak se jejich pohledy znovu střetly, ale tentokrát bylo vše mnohem vážnější a krutější.
„Auroro Marigoldová, řekla jste Mie Haroldové ve třináct hodin a čtrnáct minut zrůdo?“ neopomněla se zvýraznit všechny písmena r a ř a pak se ještě dotázala: „nepřeslechla jsem se? Doufám že ano.“
Aurora měla sto chutí říct jí že je asi úplně hluchá, ale někdo jí předběhl s úplně jiným názorem. Mia Haroldová.
„Ne,“ vykřikla, „řekla mi tak!“
„Ach chudáčku Mio,“ konejšila jí učitelka s našpulenými rty. Vše bylo tak hloupé a nespravedlivé, až to Auroře vhánělo slzy do očí. Nikdy takhle vulgárně nikoho neoslovila, a proč by to měla najednou udělat jen kvůli takové hlouposti? Po tváři se jí skutálela slza ale dívka zatnula zuby a řekla si, že teď musí ukázat, že je statečnější, než si o ní všichni myslí.
„A ty,“ otočila se s nesmírně přísným pohledem na Auroru, „ty teď budeš se mnou,“ vyštěkla. Upravila si brýle na ohyzdném havraním nose a s nemilým úsměvem dodala: „Do ředitelny.“
Auroře bodlo u srdce. Náhle si všimla, že je jako přikovaná k zemi, že se nemůže pohnout a točí se jí hlava. Hrozně se bála toho, co se stane teď, v nejbližší době, až opustí třídu. Ten pocit byl nevysvětlitelný. Všechno k ní bylo tak nepřátelské, ani naděje, jenž má každý z nás u ní neexistovala. Ani jediná kapička, která by jí aspoň trošku zahřála u srdce nebo dodala sebevědomí. Nic. Jen černá každodenní realita, provázející jí na každém kroku jako stín.
Tohle ale nebylo zdaleka vše, protože to nejhorší mělo teprve přijít. Místností se totiž najednou prohnal děsivý výbuch smíchu, který ovšem vnímala jen jako tlumený záblesk z dálky. Nakonec se neovládla. Slzy jí vyhrkly z očí a stékaly po bledých tvářích jako krůpěje rosy. Zděšeně následovala ženu ze dveří na potemnělou chodbu, jenž stresovala ještě víc než třída. Usychající listy květin působily morbidněji než obvykle a vrhaly na rozpraskané dlaždice strašidelné stíny. Šedé stěny jí svíraly. Jakoby ji umačkávaly ve svých dlaních a nedovolovaly jí dýchat a ani se pohybovat.
Aurora hluboce a přerývaně oddechovala. Plíce měla stažené, stejně jako útroby a žaludek se jí zvedal. Cítila, že se jí chce zvracet a přitiskla si ruku na ústa. Pak jen zaslechla jak učitelka Blacková s třísknutím zavřela dveře. V tu ránu se za nimi rozpovídalo pětadvacet žáků a smích a výkřiky byly o to hlasitější. Neslyšela sice celá slova, nebo útržky vět, ale moc dobře si dovedla představit, o čem se její nepřátelští spolužáci baví. O ní. O tom, co se jí stane, co jí příště provedou, jak budou zase lhát a jiné příšerné plány.
Při té představě se rozvzlykala ještě srdceryvněji, ale srdce ženy před ní to nijak neobměkčilo. Prázdná chodba odpovídala ozvěnou na zvuk podpatků. Byly tvrdé a nehostinné, stejně jako jejich vlastník. Ten zvuk se dívce zařezával do uší a s přibývajícími vteřinami ho nenáviděla víc a víc.
Za chvilku už se před nimi objevily zeleně natřené dveře s cedulkou Ředitelna. Aurora polkla. Věděla, že teď přijde něco obzvláště nepříjemného, protože za tenhle rok už tu byla třikrát, a počtvrté tu nikdo nebyl.
Blacková se škodolibě ušklíbla a zaťatou pěstí zabušila na dveře až dívka málem nadskočila hrůzou a leknutím. Aurora se naposledy zhluboka nadechla a čekala, co se bude dít. Co když ředitelka ještě zamhouří oko a promine jí to?
Ne. To se jen tak nestane. Měla by to říct, všechno, co jí kdy udělali její spolužáci, neměla by nechávat vyhrát vždy lež. Ale jak, když už jí nevěří ani doma? Nevěří jí přece ani učitelka, natož ředitelka.
A tak se s tím musela smířit. Sama nic nesvede, a proto musela doufat jen v to nejlepší a věřit tomu, že se snad něco stane a ona nebude nespravedlivě potrestána.
Srdce jí bušilo jako závod a dusila v sobě pláč. Bylo jí na nic, její špatná předtucha v ní vyvolávala sžírající děs, co přijde. Vlastně jí nenapadalo nic, ale nějak tušila, že tentokrát to bude asi mnohem horší než obvykle.
Dívala se do země a stále si kladla jedinou otázku, jak asi bude reagovat ředitelka.
Dveře se rozlétly a za nimi stála samozřejmě paní zástupkyně Wolfbaneová, s otřesnými, obrovskými brýlemi, a valila na ně své obrovské oči plné zlosti. Její pohled okamžitě sklouzl na rozklepanou dívku. S vytřeštěným pohledem vyštěkla:
„Aurora Marigoldová,“ rty se jí vzápětí skroutily v odporný, jedovatý úškleb, „to jsem si mohla myslet,“ sykla. „Jen pojď dál, pěkně nám povíš copak se stalo.“ Pevně ji uchopila za bradu, a přiblížila se k ní tak, až se jejich nosy téměř dotýkaly. Aurora viděla její nechutné srostlé obočí a cítila její hnilobný dech. Slzy se jí draly do očí. Nemohla však nic dělat, a postrádala veškerou naději, že by se jí někdo naposledy zastal. Její šedivé oči na ní upíraly pohled, jenž se do ní zařezával ostřeji a ostřeji, jako nějaký nůž. Chtěla se očima odvrátit. Chtěla se okamžitě podívat někam jinam, než do toho děsného obličeje, ale nemohla. Její panenky jí držely jako nepřekonatelný magnet. Musela se soustředit jen na ně, přesně do jejich středu, nikam jinam, než tam.
Nakonec, po dlouhém mučení, jí ta nesmírně odpudivá žena přeci jen pustila, a Auroře se velice ulevilo. Ne však natolik, aby se netřásla hrůzou, kdepak, hrozné vlny strachu se jenom víc zvětšovaly.
Wolfbaneová jí probodla svým vyčítavým pohled a pohrdlivě si odfrkla. Otočila se na podpatku a gestem ruky je vyzvala dovnitř. Šedivé vlasy v drdolu působily dost neupraveným dojmem, a když se na ně Aurora dívala zezadu, vypadaly téměř jako zešedlá, mastná sláma, která nejde učesat.
V těsném závěsu za svou třídní učitelkou vstoupila do dobře známé místnosti.