Dinas-země, kde ožívají sny

A pak…
V příštím okamžiku si obě uvědomily, že se děje něco podivného. Svět okolo se změnil v barevnou šmouhu. Zvuky se slily v jeden hukot. Jakoby se odlepily od země. Vystrašeně se přitiskly k sobě a zavřely oči. V tom ten divný pocit zmizel a rázem se citelně ochladilo. Odněkud kapala voda. Současně otevřely oči a vyhrkly: „ Kruci…“
Vtom uslyšely krásnou melodii a před nimi se objevila velká duhová bublina.
„ Zdá se mi to nebo ta melodie vychází z té bubliny?“ pronesla s úžasem Laura.
„ Kde to proboha sme a kam se poděl Radim? To zase našel nějakého kamaráda s autem?“
„ Za takovou chvíli jo? Že by byl čaroděj? Ale dobrá otázka: kde to ksakru jsme?“
Vtom bublina praskla a do nastalého ticha se ozval pisklavý hlásek: „ U samotné Koncerny! To snad není možné! Konečně jsou tady. Zakuro a Laira! To to trvalo…“
Laura se tiše naklonila ke Karin: „ Nějaký cvok, raději zmizíme.“
„ Ale rychle!“ a tiše se vytratily dlouhou chodbou.
„ Já jsem věděla, že ten den přijde. Věštba byla pravdivá. To vás rychle musím zavést k… ale moment, kam se poděly? Teď tu byly? Přece se mi to nezdálo?! Guru!!“( toto je sprosté slovo ve vílí řeči, které raději nepřekládáme, pozn. autorek)
„ Tak to mě jistě nechají usušit na slunku. Nebo mě přišpendlí jako motýla. To se musí stát právě mě, jako bych už tak neměla dost problémů… U samotné Koncerny!“
Mezitím Laura s Karin proběhly jako myšky chodbou a raději si nevšímaly pisklavého hlásku za sebou. Vnímaly jen světlo, které jim v tu chvíli připadalo jako maják pro zbloudilé lodě. Brzy se dostaly na konec tunelu. A objevil se před nimi nádherný výhled. Stříbrné jezero rozlévající se hluboko dole ozářené rudými paprsky zapadajícího slunce. Neviděly sice až na druhou stranu, ale kolem dokola lemovaly jezero modřínové lesy. Z výšky, v níž se nacházely, jim stromy připadaly neskutečně vysoké.
Laura obdivně vydechla: „ Páááni…“
„ Tak tohle by chtělo fotku,“ podotkla Karin, podívaly se po sobě a vybuchly úlevným smíchem.
„ Měly bychom se odtud rychle dostat než nás najde ten cvok. Co to vůbec bylo?“ a Laura se začala nervózně ohlížet zpět do tunelu.
„ Nevím, znělo to jako puberťák, ale ten to asi nebude, co?“
„ Asi ne. Tak kam teď?“ Karin vykoukla z vchodu tunelu. „ Víš, Lauro, nechci tě strašit, ale budeš muset projevit nějaké horolezecké schopnosti.“
Laura jen vykulila oči v nepříjemné předtuše. „ Proč?“ zeptala se a taky se vyklonila. „ No tak tohle vypadá spíš na sebevraždu, ale pořád lepší než ten cvok, ne?“
Karin přikývla. „ Tak jdem na to. Přinejhorším je dole jezero, viď?“
„ Ty seš optimista i před smrtí, co?“ poznamenala Laura se smíchem.
„ No někdo optimista být musí…“ povzdechla Karin a začala lézt nahoru.
Moc dobře se jim nelezlo, skála se místy drolila a vyrůstaly tam různé rostliny. A taky, komu by se lezlo dobře po strmé stěně a jezerem hluboko pod zadkem?
Když byly asi v půlce výstupu mezi východem tunelu a vytouženým koncem stěny, promluvily na sebe poprvé od chvíle, co začaly namáhavou cestu.
„ Na to, že lezu poprvé v životě to ujde, ne?“ řekla s úlevou Laura.
„ Taky si myslim, že na to, jak nám visí život na vlásku, to jde,“ odvětila Karin a pokusila se v nelehké situaci o úsměv.
„ Tomu klukovi před váma to šlo líp.“
Obě málem spadly, když za sebou uslyšely pisklavý hlas z jeskyně. Otočily se a spatřily malou bytost, jak se vznáší vedle nich. Byla to víla. Měla lehce nazelenalou pleť a krátké šatičky mátové barvy. Na ramena jí spadaly kučeravé vlasy měděného odstínu, které jemně nadzvedávaly drobná motýlí křídla. Dívala se na ně svýma měděnýma očima, kupodivu stejně zbarvenýma, jako její vlasy. Tak trochu navztekaně řekla: „ Kam jste to zmizely, co? Už jsem si myslela, že jste se mi zdály… Nedívej se tak vyjeveně Lairo.“
„ Ty seš opravdová nebo jen halucinace z šoku?“
„ Může halucinace prvést tohle?“ a cvrnkla Karin do nosu.
„ A teď konec vykecávání! Nebo chcete nocovat na skále?“
„ No to je fakt, někde na trávě by mi bylo příjemněji, co Lauro?“
„ Jo,“ zněla výstižná odpověď a už pokračovaly ve výstupu.
„ Mohla by ses nám představit?“ zeptala se toho stvoření po pár metrech Laura.
„ Ó promiňte, nějak jsem se zapomněla v tom nenadálém shonu představit. Jmenuji se Máya.“
„ Těší nás, Máyo,“ odpověděly sborem holky.
Laura se nadechla: „ Já jsem Laura-“
„ Já vím, kdo jsi, ale v tomhle světě užívej své pravé jméno.“ Laura se zmateně podívala na Karin. „ Ale to je mé pravé jméno.“
„ Ovšem, ale z tvého světa – z Enassu. V Dinasu jsi Laira, a ty,“ otočila se na Karin, „ ty jsi nazývána Zakuro.“ Karin se vyjeveně zastavila. „ Jak to všechno víš, a proč se nejmenujem normálně?“
„ Tak to předpověděla věštba.“
Laura a Karin, vlastně Laira a Zakuro, se s úlevou roztáhly na malou louku, která na ně nahoře čekala.
„ Jaká věštba?“
„ To je na dlouhé povídání a já musím zpět střežit jeskyni. Vydejte se tímhle lesem, dokud nedojdete do Minas Water. Ptejte se po siru Midarovi, ten už vám to vše vysvětlí.“ a s tichým bzukotem odletěla.
„ A pak, kdo má ten pocit, že se mu ten druhý zdál,“ pronesla s ironií v hlase Zakuro. „ Kde že to máme jít?“
„ Doufám, že nemyslela tenhle les…“ Zakuro se otočila směrem, kterým Laira ukazovala a nevěřila svým očím. Před nimi se tyčil modřínový les, ale… stromy byly dvakrát vyšší a mohutnější než normálně, navíc byly modré. Ale všechny, nejen modříny, nýbrž i listnáče. Co bylo ale nejhorší, les musel vypadat strašidelně ve dne, natož teď, když se setmělo. Nad lesem začaly blikat první hvězdy.
„ Tak do tohohle lesa mě živou nedostanou,“ řekla se strachem v hlase Zakuro.
„ Já tím taky nejsem právě nadšená,“ odvětila Laira.
„ Ta Máya se snad zcvokla. Vždyť to není normální, Lairo. V jeskyni jsme potkaly vílu, a co v lese? Tam potkáme vlkodlaka, ne?“ Vtom se ozvalo protáhlé zavytí. Zakuro ztuhla hrůzu a Laira se zachvěla. „ To byl jen vlk…“
„ Uklidňuješ mě nebo sebe?“ rozechvěle se Zakuro dožadovala uklidnění.
„ Raději půjdem, než se setmí úplně.“
„ Jestli se mi něco stane, máš mě na svědomí!“
„ Neboj, nic se nám nestane,“ řekla pevným hlasem Laira, vytáhla Zakuro na nohy a společně se vydaly do lesa.